autor: Helie
Bill:
Řekl bych, že po našem malém dobrodružství v Opeře se všechno změnilo ještě víc. Definitivně jsem se rozhodl nastěhovat se zpátky, protože i když jsem začal mít opět dobré finanční příjmy, připadalo mi zbytečné platit za tak ošklivý byt, když můžu cítit atmosféru skutečného domova spolu se svojí milující rodinou. Nezbývalo mi nic jiného, než všechny skříně v mém bývalém bytě vyklidit a oblečení naskládat do krabic, které jsme dva dny s Tomem sháněli po obchodech. Se stěhováním mi pomáhal, jak nejvíc uměl, dokonce mi pomohl i při hádce s domovníkem, který mě odmítal pustit bez toho, abych zaplatil nájem na dva měsíce dopředu, protože jsem mu předem neohlásil, že se budu stěhovat. Samozřejmě, protože já jsem přece plánoval celý život, že se znovu vrátím do domu rodičů.
Teď už jsme nakládali poslední krabici do auta a já se pomyslně loučil s bývalým bydlištěm, na které stejně budu vzpomínat jenom v nejhorším. Pětihvězdičkový hotel to rozhodně nebyl, i když cena by se možná ani o moc nelišila.
Dosedl jsem na sedadlo vedle Toma, jeho ruka mi téměř okamžitě přistála na stehně. Povzbudivě se na mě usmál, určitě jsem se musel tvářit, jak kdybych právě snědl celý citrón. Těšil jsem se na novou budoucnost, protože vyhlídky do ní vypadaly skutečně dobře. Ale i tak se mi nechtělo loučit s další etapou života.
V Opeře se změnilo mnoho věcí, stejně jako v našem osobním životě. Když se kvalita oper začala zvyšovat, Opera měla větší zisky a mohla najímat lepší herce. Za každou další hru jsem dostával vyšší honorář, a to ještě dlouho před tím, než se začala zkoušet. Pořád tu však bylo něco, na co jsem myslel při každém přepisu, který jsem dělal – nikdy jsem nenapsal nic svého. Pocit, že pouze kopíruji od ostatních a nemám vlastní originální nápad, byl zdrcující. Chuť psát mě přecházela, i když jsem měl tu nejlepší možnou inspiraci. Kdekdo by řekl, že mám ten nejlepší život, jaký bych si mohl přát, ale pořád tu bylo něco, co mi v něm chybělo.
Kdybych byl někým jiným, nejspíš bych si zoufal, protože by v mém životě chyběla láska, ale na to mi stačil jediný pohled do Tomových očí, jediný polibek, jediný dotek. Myslím, že mám toho nejlepšího partnera, protože se na něj můžu vždy spolehnout jako na bratra, jako na nejlepšího přítele, kterým mi vždycky byl, a stejně vím, že mě miluje stejnou měrou jako já jeho. Vždycky mi byl oporou a inspirací, ale stále jsem potřeboval něco, co by mi do hlavy vtlouklo nějaký pořádný nápad.
„A jede se domů,“ prorazil Tom ticho, které mezi námi vzniklo. Myslím, že i on poznal, že poslední dobou nejsem úplně ve své kůži. Hodně jsem se uzavíral do sebe, málo jsem s ním komunikoval a většinu času jsem trávil ve svém bytě balením. Viděl jsem na něm snahu pomáhat mi, ale jsou určité problémy, které nemůže vyřešit nikdo jiný, než já sám.
*
Seděl jsem ve svém pokoji uprostřed několika rozbalených krabic, ze kterých sem tam visel nějaký kousek zmuchlaného oblečení. Všechno by nutně potřebovalo přežehlit. Stejně jako bylo potřeba z celé skříně vyházet všechno staré oblečení, protřídit ho a vyházet nebo obětovat na charitu. Už jsem si ani nepamatoval, co všechno jsem za oblečení nechal doma. Do hrobového ticha pokoje se ozvalo jemné zaklepání.
„Bille?“ zamumlal Tom, který strčil i bez mého vyzvání hlavu mezi dveře. „Vezl jsem mámu na nákupy do města a něco jsem ti přivezl. Myslel jsem, že by ti to něco mohlo připomenout a třeba ti to vrátit inspiraci.“
„Pojď dál, Tome,“ povzdechl jsem si. Přišlo mi, že si ho nezasloužím – už poněkolikáté za pár dní. Vždycky se ke mně choval tak hezky, staral se o mě a snažil se mi pomoct.
„Doufám, že se nebudeš zlobit, ale poprvé jsi na to taky nijak nereagoval, tak jsem si říkal, že to nemůže ničemu uškodit,“ mumlal Tom, zatímco za sebou zavíral dveře. V jedné ruce držel něco schované za zády.
„Nemám čas ani náladu se zlobit,“ ubezpečil jsem ho. Natáhl ke mně ruku. Držel v ní krásně rudou růži s velkým květem a neponičenými okvětními lístky. Tak krásné růže já v květinářství nikdy nenašel. Vzal jsem si od něj květinu opatrně do rukou, jako by byla tím největším pokladem.
„Takže ta v Opeře byla taky od tebe?“ zeptal jsem jakoby nic, když jsem zkoumal překrásně sametově hebké okvětní lístky růže.
„Myslel jsem, že by neuškodilo, kdyby sis připomenul staré časy. Třeba by ti to dodalo inspiraci. Všiml jsem si, že v poslední době ti dochází. Navíc pořád mluvíš o tom, že bys rád napsal něco svého. Třeba tě něco napadne, víc ti pomoct asi nemůžu,“ usmál se jemně. „Nechtěl jsem, aby si vzpomínal špatně, myslel jsem, že bych radši vzpomínal na dobré věci, které tě v Opeře potkaly. Na takové věci je přece vždycky dobré vzpomínat.“
„Díky, Tomi,“ usmál jsem se posmutněle. Jeho malé dárečky způsobovaly přesný opak toho, než v co on doufal. Růže způsobovaly vzpomínky, které bych nejradši nechal schované za hradbou neproniknutelných lží.
Sedl si vedle mě a stáhl mě do své náruče. „Nemůžeš to navždycky skrývat, Bille, lidé to stejně vědí a budou se kvůli tomu na tebe dívat skrz prsty. Ukaž jim, že v tobě stále ještě dřímá ono tajemné kouzlo Fantoma, ukaž jim, že nemají důvod se na tebe tak dívat, protože jsi na to, co jsi v minulosti udělal, hrdý.“
„Ale já nejsem. Nejsem hrdý na to, jaký jsem byl. Nejradši bych na to zapomněl a doufal jsem, že mé okolí by mohlo taky zapomenout,“ popotáhl jsem a růži pevně sevřel v dlaních. Tomovy prsty mi projížděly vlasy, jeho dech mě šimral na tváři.
„Nemůžeš po lidech chtít, aby zapomněli na to, čím skutečně jsi. Ani ty na to zapomenout nemůžeš,“ zašeptal. Možná měl pravdu, ale já tomu věřit nechtěl. Přál jsem si, abych mohl zapomenout, protože Fantom pro mě byl minulostí, byl
mrtvý. Akorát jsem si neuvědomoval, že bych musel umřít já, aby on umřel taky.
„Nechej si to projít hlavou, Bille, já ti zatím donesu nějakou vázičku na tu růži. A pak bych ti mohl pomoct s vybalováním, co říkáš?“ zeptal se a mírně mě od sebe odtáhl, aby se mi mohl podívat do očí. Se smutným úsměvem jsem zakroutil hlavou
„To je v pořádku, stačí, když mi doneseš tu vodu, víc nepotřebuji,“ pousmál jsem se a květinu vložil do jeho rukou. Pokýval hlavou a namáhavě se zvedl ze země, zatímco já zůstal sedět mezi napůl rozbalenými krabicemi s oblečením a jinými osobními proprietami.
Když se za Tomem zavřely dveře, po čtyřech jsem dolezl ke skříni. První, co jsem musel udělat, bylo třídění věcí v ní. Probíral jsem se starým oblečením. Některé kousky mě skutečně udivovaly, ani jsem nevěděl, že něco takového vůbec mám. Měl jsem to vůbec někdy na sobě? Už roky jsem oblečení netřídil a bylo to dost znát, našel jsem dokonce kalhoty, které jsem na sobě měl naposledy na základce.
Všechno oblečení jsem vyházel ze skříně, dokud jsem se nedostal ke spodním vrstvám oblečení, které mi neříkaly už vůbec nic. Ruce jsem zabořil mezi stará a už dávno malá trička, když jsem se prsty otřel o něco, co s tričkem rozhodně nemělo vůbec nic společného. Zachytil jsem plastový okraj oné věci a vytáhl ji zpod vrstev oblečení. Ve dlaních mi ležela věc, o které bych radši nevěděl, že ji ve skříni stále ještě mám. Byla to mlčenlivá vzpomínka, stejně jako dvě růže od Toma a přívětivé prostředí Národní opery.
Na dlaních mi ležela maska. Maska Fantoma Opery. Černobílá stejně jako zašlé vzpomínky na onu dobu. Avšak stále dobrá připomínka, že stále ještě někde jsou, ukryté hluboko ve mně. Protože Fantom nezemřel, Fantom jsem já. Tom měl pravdu, dokud znovu neprobudím Fantomovu duši, nikdy moje opery nedosáhnout skutečné kvality, nikdy nebudu schopen něco napsat sám a už znovu neobjevím inspiraci, která mi tolik schází.
A když jsem nad tím uvažoval, duše Fantoma jako by se znovu probouzela. Na rtech se mi rozlil úsměv, zatímco jsem krouživými pohyby přejížděl po povrchu masky. Fantom byl samozřejmě klíčem k tomu všemu, byl odpovědí na moje otázky, na které jsem odpovědi hledal všude, jen ne sám v sobě. Protože on se znovu probudil a našeptával, co mám udělat, abych dosáhl stejných, ba daleko větších úspěchů než kdy dřív.
*
Byla neděle, několik minut před polednem. Dopsal jsem poslední notu, poslední slůvko doplňující hudbu, která jako by mi právě duněla celým tělem, která jako by naplňovala všechen prostor kolem mě a narážela do ušních bubínků, i když jsem seděl v naprosto tichém pokoji. Na notovém papíře vznikla úplně nová, neokoukaná a neohraná opera, která nepramenila z nápadu někoho cizího, nýbrž z duše, se kterou jsem konečně naplno ztotožnil. Přede mnou na stole ležela celou dobu maska, kterou jsem objevil při úklidu skříně. I když jsem ve většině případů až moc velký perfekcionista, na zemi stále ještě ležely nevybalené krabice s oblečením, o které jsem občas zakopl, když jsem utíkal na záchod nebo něco podobného. Teď se však zdálo, že i na ně konečně dojde řada, protože moje první opera byla konečně na světě.
Rozjařeně jsem vyběhl z pokoje a utíkal po schodech dolů, nad hlavou jsem při tom točil listy notového papíru, které byly popsané jako úplně poslední. Tom s mámou byli oba v kuchyni, Tom pomáhal mámě s přípravami oběda.
„Mám to! Dopsal jsem to!“ zahulákal jsem, když jsem vběhl do kuchyně a oba se na mě otočili.
„To je skvělé, Bille!“ přešla ke mně máma a sevřela mě v náručí.
„Gratuluji,“ pousmál se Tom, postával opodál. S úsměvem jsem pokýval hlavou. Věděl jsem, že něco takového nenechá bez pořádné oslavy, jen se držel v povzdálí, aby máma na nic nepřišla. Občas bylo skutečně těžké žít v domě rodičů.
„Půjdu si nahoru sbalit a poskládat papíry, abychom je rovnou zítra mohli vzít do práce,“ zamumlal jsem, když jsem se konečně vyprostil z mámina objetí.
„Za chvíli budeme obědvat, tak přijď co nejdřív,“ dodala ještě máma, než jsem se vzdálil.
*
Přišel den D. Pondělí, den, kdy jsem měl Firminovi předat první hru, kterou jsem vymýšlel já sám. Vlastně bych spíš měl říct hru, kterou napsal sám život. Už od rána se mi bláznivě klepala noha, zvlášť když jsme nasedli do Tomova auta. Jemně mi položil na rozklepané stehno horkou dlaň.
„Bille, měl by ses uklidnit. Jsem si jistý, že ta opera bude stejně dobrá jako všechno, co jsi doteď udělal. Bude to v pořádku, uvidíš,“ usmál se na mě povzbudivě a políbil mě na tvář.
„Když já nevím, bojím se, že se nikdy nevyrovnám všem těm velkým mistrům, od kterých jsem doteď čerpal.“
„Přestaň se bát, bude to v pořádku, uvidíš!“ povzbuzoval mě Tom, když stáhl svoji ruku, aby mohl lépe řídit. „Nevěřím tomu, že by ti Firmin něco odmítl.“
„Samozřejmě, protože doteď jsem zpracovával starou dobrou klasiku, ale tohle je něco, co vzniklo v mé hlavě, spoustě lidí se to nemusí líbit.“
„Všichni někdy začínali, Bille. Nemáš důvod se bát.“
Když zaparkoval před Operou, myslel jsem, že budu zvracet. Sžírala mě snad ještě větší nervozita než před první operou po dlouhé pauze. Předložit před hudebního znalce vlastní operu se zdálo být tím největším krokem, jaký jsem za celý život měl udělat. Tolik jsem se bál, že moji hru odsoudí!
Tom si mě za obličej přitáhl k sobě a dlouze políbil. „Budu ti držet palce,“ slíbil a palcem mi přejel po lícní kosti.
„Díky,“ usmál jsem se na něj, než jsme vystoupili. Byl bych nejradši, kdyby šel se mnou, ale Firmin neměl rád, když byl soukromému rozhovoru přítomen ještě někdo, koho se rozhovor netýkal. Naše cesty se rozdělily téměř hned, co jsme vkročili do budovy. Tom šel do sálu, kde se konala další zkouška, zatímco já šel přímo do Firminovy kanceláře. Už předchozí den večer jsem mu volal, abych mu oznámil, že mám další hru, která by se mohla začít zkoušet.
Dveře do jeho kanceláře byly otevřené, nejspíš mě už čekal.
„Zdravím,“ zaklepal jsem na futra dveří a vešel dovnitř. Firmin zvedl hlavu od papírů s účetnictvím, které vyřizoval po odchodu Andrého sám.
„Dobré ráno, Bille, tak co mi nesete?“ zajímal se okamžitě.
„Novou hru,“ usmál jsem se a podal mu desky s operou, na které jsem pracoval skoro celý měsíc, aniž bych za tu dobu vylezl z pokoje. Opeře právě skončila sezóna, herci připravovali další představení a měli zkoušky, kterých jsem se nemusel účastnit. Pracovali na taneční choreografii a vymýšlení scén. Po mně se chtělo, abych připravoval další hry.
„Výborně, zdá se, že letošní sezóna bude skutečně barvitá. Nechejte mi to tady ležet, kouknu se na to, až dodělám to účetnictví,“ usmál se na mě. „Samozřejmě vám pak dám vědět.“
Pokýval jsem hlavou a odešel. Žaludek jsem měl stále stejně stažený, ale něco mi říkalo, že tahle pohádka, tenhle sen, bude mít šťastný konec.
**
Sezóna v Národní opeře opět propukla k životu. Všude po městě byly vylepené plakáty upozorňující na hotovou událost roku. Místní génius, chlapec, který přepsal svoji první operu ještě před sedmnáctým rokem, ve věku necelých jednadvaceti let napsal svoji první operu. Všichni jej považovali za malý zázrak, všichni se těšili na operu nesoucí honosný název Maska Fantoma opery. Každý znal příběh, ze kterého chlapec vycházel, vždyť která žena by si občas ráda nepustila dojemný film Fantom opery. Všichni však byli zvědaví na zpracování, které jim Bill předloží. Lístky na premiéru se vyprodaly už dva měsíce před představením.
Bill žil svoji pohádku s Tomem po boku. Plnil své sny, k jejichž splnění ho dovedla postava, se kterou se navždy rozloučil, když vrátil masku zpět do rekvizitáře Opery, aby ji herci mohli použít, až budou hrát jeho první vlastní operu. Věděl, že se od své minulosti nikdy dostatečně neoprostí, ale potřeboval se jí vzdát, aby mohl pokračovat dál a žít. Fantom mu mnohé dal a on si ho vážil jako nikdy nikoho. Přesto však naznal, že pohyb vpřed je rychlejší, když se nebude nadále otáčet zpět.
KONEC
Stejně jako se s Fantomem rozloučil Bill, ráda bych se s ním rozloučila i já. Tahle povídka mi dala pěkně zabrat, a abych pravdu řekla, jsem vážně ráda, že už je konečně u konce. Ne že bych ji neměla ráda, druhou sérii jsem si rozhodně oblíbila daleko víc než tu první, ale ich forma a já, to už nějakou dobu nejde dohromady 😀 Doufám, že všechny tenhle konec potěšil a uznávám, že povídka byla založená spíš na ději než na samotném vztahu mezi dvojčaty, ale kdybych ji na jejich vztahu zakládala víc, bylo by to na můj vkus až příliš přeslazené 😀 Pevně doufám, že všem pravidelným čtenářům se tahle povídka líbila, a já děkuji za všechny vaše krásné komentáře, které mě hnaly vpřed, protože nebýt jich, tak snad nedokončím ani první řadu 😀
A stejně jako první díl první řady, tenhle bych ráda věnovala Ádi, protože rok se s rokem sešel a jak tak počítám, i tenhle poslední díl bude zveřejněný kolem 13. září. Takže, možná předčasně, přeji všechno nejlepší k narozeninám a k svátku! 😀
Takže ještě jednou děkuji! =)
Vaše Helie =)
autor: Helie
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 9
Moc krásná povídka. Líbila se mi, byla zajímavá a hezky se četla 🙂
Takže miláčku 😀 něco jsem ti slíbila a taky bych to měla dodržet 😀 ale neslibuj si od toho příliš 😀 tak začínáme:
První řadu jsem žrala 😀 přečetla jsem jí během půl hodiny a hned jsem se vydala hledat tu druhou. Na twincestu bylo jen pár dílů, ale naštěstí jsem narazila na skupinu Twincest souls, kde si čirou náhodou zrovna sdílela myslím, že čtrnáctý díl 🙂 Takže jsem se takhle dostala na tvůj blog 🙂 přečetla jsem si tam celou tu řadu (tedy aspoň to, co jsi do té doby napsala) i Darované srdce od T-KAY 🙂 Udělala jsem si celkem ucelenou představu o autorce 🙂 Naštěstí (nebo bohužel???) mi jí setkání s tebou absolutně vyvrátilo 😀 Čekala jsem někoho upjatějšího, ale ty si přesně ten typ člověka, kterýho obdivuju 🙂 Strašně se mi líbí, jak říkáš na rovinu, co si myslíš, i když tím občas okolí drobet ubližuješ…ale to už opět odbočuju, že? 😀 Už teď je komentář docela dlouhý a to jsem se ani nedostala k povídce jako takové 😀
Chtělo by to začít asi od začátku, že? 😀 No ta první řada a ten jeden (i když nádherný) polibek byl málo 😀 Chtělo to víc, k čemuž si byla taky dotlačena 😀 Upřímně řečeno, představa Toma zpívajícího v opeře mě docela rozesmála 😀 prostě ten jeho styl a i to, že vlastně je to…on 😀
Byla jsem moc ráda, když se bill do opery vrátil, protože to byla část jeho samého a mě připadalo, že ho zabíjí, nevěnovat se hudbě tak jako to dělal, když byl Fantom (což má něco do sebe, protože je to takové tajemné a tak 😀 )
Nejdřív se mi strašně líbilo, jak Bill dělal jako by se nic nestalo 😀 Tohle chování v povídkách přímo miluju 😀
Díky bohu, že si tom uvědomil, že sdílí Billovi city 🙂 Udělala si z něho menšího kreténa než v první řadě 😀
Ten sex byl špičkovej 😀 opravdu, ale opravdu se mi líbilo, jak byl vylíčenej tak jako lyricky 🙂 bylo to hlavně o pocitech a ty jsou podle mě pro TO hodně důležitý 🙂 (ne že bych to sand znala 😀 )
A teď k poslednímu dílu 🙂 Nádherně si vylíčila ten Billův pocit z domova a z návratu do něj 🙂 Jako by se vrátil na místo, kam přesně zapadá (jako zatoulaný dílek puzzle) 🙂
Překrásné souznění duší 🙂 jinak to nazvat neumím 😀 prostě krása a všechno 😀 Bylo mi Billiho tak líto, že je tak deprimovaný z toho, že není schopný napsat sám :// moc jsem se do tý situace vžila 😀
Tomi byl tak sladký, když mu přinesl tu růži 🙂 Škoda jenom, že se minula účinkem 😀
Konečně mu došlo, že minulost nemůže zůstat za námi bez povšimnutí 😀 Fantom měl jisté kouzlo, které Billovi chybělo, když se v sobě snažil udusit vzpomínky na minulost za maskou 🙂 Konečně se v něm probudil naplno ten talent a ta schopnost psát umělecká díla 🙂
A poslední odstavec byl…nevím, nemám slov 😀 padl mi do noty 🙂
Mám radši povídky, které si zakládají více na ději než na tom vztahu 🙂 Samozřejmě, že se ty city nesmí opomíjet, ale neměli podle mě mít hlavní roli, aby čtenář nepřišel o chuť číst 🙂
Moc a moc jsi mě koncem potěšila a jsem ti za něj hrozně vděčná 🙂
P.S.: To čumíš, co? 😀 Já taky 😀 Nečekala bych od sebe takovýto výkon 😀
[1]: Děkuji =))
[2]: No já čučím :D:D Nevím, co na to říct =)) Hrozně moc děkuji za detailní rozbor, to je přesně to, co jsem potřebovala, protože abych pravdu řekla, já si tu povídku vůbec nepamatuju a prakticky netuším, co v ní vůbec bylo. Ale kdybych měla říct vlastní názor, na druhou řadu jsem asi daleko pyšnější, protože se jednak až tak neopírala o samotné filmové ztvárnění a jednak byla daleko klidnější a bez Christine, což jsem uvítala nejen já, ale myslím, že i všichni čtenáři 😀
Takže děkuji moc za krásné shrnutí a megatánsky dlouhý komentář, troufám si říct, že je to jeden z nejdelších komentářů, který jsem kdy pod jakou povídkou našla =))
A co se týče k mé osobě… Myslím, že ostatní by na moji upřímnost měli jiný názor… A myslím, že kdybys u toho nebyla, tak dostanu po držce :D:D