Billův stav se začal velmi zlepšovat. Jeho tělo bez námitek přijalo Tomovu kostní dřeň. Chlapec nemohl věřit vlastním uším, když se dozvěděl, kdo mu daroval život, a nemohl se dočkat dne, kdy Toma uvidí a bude moci poděkovat. Jenže Tom se dlouhé dny neukázal.
„Bille, přišel ti dopis,“ řekla mu milá sestřička a podala mu bílou obálku.
„Kdo sakra posílá dopisy do nemocnice?“ podivil se pro sebe, když trhal obálku. Z té vypadl malý papírek hustě popsaný řádkami černého textu.
Život je plný bolesti, neštěstí a strachu.
Tvé líce zdobí úsměv, mé srdce leží v prachu.
U tvých nohou spočívá,
já dávno nepotřebuji ho.
Patří pouze tobě,
snad uzdravíš ho.
Roztrhli ho na dvě půle, odtrhli mě od tebe.
Mám železné okovy,
už nevidím na nebe.
Nebojím se budoucnosti, snad přivede tě ke mně.
Budu čekat věčně,
až zvedneš mě ze země.
Přestěhovali jsme se.
Je mi to líto, budeš mi chybět
Tom
Bill nemohl uvěřit vlastním očím. Vlastně měl poslední dobou pořád problém něčemu věřit, ale tohle bylo to nejhorší. Přestěhoval se. A ani mu nedal adresu. Billovi začaly po tvářích téct slzy. Schoval papírek s tou krásnou básní do sešitu s texty a zabořil hlavu do polštáře.
Brečel a brečel, dokud ho neposlali zpátky do dětského domova, a i potom probrečel většinu svého času.
Nikdy na svého Tomiho nezapomněl a jeho báseň nosil pořád u sebe.
***
Tomovi stékaly po tváři slzy. Byli to slzy neštěstí, zoufalství, bezmoci i vzteku. Jeho matka ho odtrhla od Billa a on mohl nanejvýš poslat dopis. Ani se s ním nemohl rozloučit, jak moc máma spěchala, aby už byli pryč z Magdeburgu.
„Nikdy ti to neodpustím,“ zašeptal svůj ortel a vylezl z auta vstříc novému životu.
*o devět let později*
Bill si právě balil svůj skromný majetek do jediného kufru. Naposledy se rozhlédl po pokoji, ve kterém strávil, kromě několika měsíců v nemocnici, posledních třináct let. Sešel dolů do herny a vyhledal ředitelku domova.
„Už odcházíš, Williame?“ zeptala se a upírala na něj pohled skrz tlustá skla brýlí.
„Nemám důvod se tu zdržovat,“ odpověděl upřímně. Nikoho tu neměl. Všichni si z něj utahovali kvůli jeho vzhledu a zálibě v líčení, a na základní škole to nebylo o nic lepší. Doufal, že na střední to bude něco jiného, ale moc tomu nevěřil. Vybral si Střední uměleckou hudební školu, aby mohl naplno rozvinout svůj potenciál.
„Ráda jsem tě poznala. Doufám, že budeš mít šťastný život. Prožil jsi toho příliš,“ rozloučila se s ním ředitelka. Vlastně byla jediná, kdo ho měl rád. Všichni by ho měli rádi, kdyby ho poznali blíž, ale do toho se nikomu nechtělo.
„Já vás taky. Děkuju za všechno.“ Odešel z herny a vydal se na zastávku. Dneškem měl začít jeho nový život. Správně by měl zůstat v domově ještě dva roky, ale škola byla příliš daleko, a tak bude bydlet na internátu. Nejvíc se bál, koho dostane za spolubydlícího. Jestli to bude další člověk, který jím bude opovrhovat, tak ho čekají dlouhé čtyři roky. Z úvah ho vyrušil příjezd autobusu.
Nastoupil a dojel až na nádraží, kde přestoupil na vlak do Berlína. Našel si pro sebe volné kupé a vrazil si do uší sluchátka od iPhonu. Byl to dárek od ředitelky k jeho patnáctým narozeninám. Zatáhl si závěsy a k jeho úlevě si k němu za celou jízdu nikdo nepřistoupil.
Na konečné stanici vystoupil a vydal se vstříc novému životu.
***
„A máš všechno?“ zeptala se Simone už po dvacáté.
„Jo, mami!“ okřikl ji netrpělivě Tom a hodil svá zavazadla do kufru jejich rodinného auta. Už se nemohl dočkat, až odsud vypadne. Jeho máma byla poslední dny strašně nervózní a Tom s ní nebyl schopen vydržet v jednom pokoji.
Sedl si na přední sedadlo a nasadil si sluchátka. Zaposlouchal se do Stumm a sledoval ubíhající krajinu za okny.
Konečně se vyhrabe z téhle prdele světa, kterou pro něj Loitche bezpochyby bylo. Uvítal tu školu jako vysvobození z pekla.
Gordon, mámin přítel, mu zařídil přijetí na Střední uměleckou hudební školu v Berlíně.
Ne, že by Tom neměl dostatek talentu a potřeboval protekci, ale nestihl termín podání přihlášek a málem se tak rozloučil s vytouženou hudební školou.
Konečně tam byli. Simone pořád dokola opakovala, jak je Tom najednou velký, ale on její blekotání okázale ignoroval a radši ji poslal zpátky domů.
Vyrazil rovnou do kampusu a jedné dívky se zeptal na cestu do ředitelské kanceláře. Ochotně mu ji popsala a při odchodu svůdně vrtěla zadečkem.
„Tak tady se mi bude líbit,“ pomyslel si a mlsně si olíznul piercing ve rtu.
Došel až k velkým dřevěným dveřím v přízemí jedné z budov a sedl si na lavičku. Už tam bylo několik jiných děcek Tomova věku a všichni se tvářili nanejvýš otráveně.
Tom si je všechny pozorně prohlížel a snažil se je zařadit. Naproti němu seděl ramenatý blonďák. Nejspíš typický školní machřík šikanující všechny okolo. Koukal i na ostatní a všechny si je předběžné zaškatulkoval. Pipina, šprt, děvka, šašek…
Zarazil ho pouze jeden člověk. Zprvu si myslel, že je to holka, ale po delším zkoumání mu došlo, že je to chlapec. Všichni od něj seděli dál, jako by si mysleli, že se nakazí, pokud se moc přiblíží.
Tomovi byl ten mladík s černými natupírovanými vlasy a temnými stíny ihned sympatický. Na kolenou měl položený sešit a něco si do něj psal. Brblal si přitom pod vousy. Tomu se Tom musel chtě nechtě pousmát.
V tu chvíli zvedl černovlásek pohled a jeho oči se střetli s Tomovými. Toho jako by polili ledovou vodou a zapálili. To vše několikrát za sebou. Tak moc byl chlapcův pohled spalující, a zároveň ledový.
Tu chvíli napětí mezi dvěma mladíky přerušilo vrznutí dveří a vysoký hlas volající: „Další!“ Černovlásek se zvednul, a aniž by se znovu otočil na Toma, zaplul do kanceláře.
Když se opět po pěti minutách objevil, vypadal nervózně a věnoval Tomovi ustrašený pohled. Ten nic nechápal a rozhodl se, že se chlapce zeptá, proč se ho bojí, až tady skončí.
Naštěstí byl za půl hodiny poslán vysokou ženou v hedvábné blůze na pokoj 483, aby si vybalil.
Byl rozhodnutý si tam tašku jenom hodit a prohledat klidně celou školu, aby našel onoho chlapce. K jeho štěstí nemusel hledat dlouho.
Hned jak vešel do pokoje, všiml si drobného, ale vysokého mladíka nataženého na posteli pod oknem. V uších měl sluchátka a nepatrně se kroutil do hudby. Oči měl zavřené, a tak nemohl zpozorovat Toma stojícího u jeho postele.
Ten si se zálibou prohlížel každý detail jeho obličeje. Fascinovali ho chlapcovy černé vlasy se spoustou bílých pramínků, které mu ležely kolem hlavy jako nějaká podivná svatozář.
Nevšiml si, jak blízko se k němu naklání, dokud chlapec neotevřel oči, nevypískl a nepraštil Toma do obličeje mobilem, jak rychle se odtáhl.
Chvíli na sebe beze slova koukali, a pak se Tom hlasitě rozesmál.
Bill nechápal, čemu se ten mladík směje, ale jeho smích se mu líbil, a tak se k němu přidal. Dlouho se smáli absurdnosti tohoto okamžiku, dokud si Tom zlomený v pase neutřel slzy a nepodal černovláskovi ruku.
„Jsem Tom, a tamto mě fakt mrzí. Nechtěl jsem tě vyděsit,“ usmál se na něj už normálně.
„Já William, ale přátelé mi říkají Bill.“ Nebyla to tak úplně pravda. Říkal mu tak jenom Tomi. Tolik mu chyběl, ale už pro něj neproléval slzy. Devět let je holt devět let.
„A mužů ti já říkat Bille?“ zeptal se Tom s pozdviženým obočím.
„Jestli chceš být můj přítel?“ řekl Bill a zvedl na konci větu do otázky.
„Tak brzdi! Nejsem ještě připraven na vážný vztah!“ vykřikl Tom a zvedl ruce v odmítavém gestu. Díval se na zaraženého Billa a došlo mu, že trochu přestřelil. „Promiň, jsem magor. Budeš si muset zvyknout.“ Nervózně se usmál a prohrábl si rukou blonďaté dredy vykukující mu zpod čepice. Bill mu úsměv vrátil a viditelně se uvolnil.
„Neboj, mé srdce už patří jinému,“ řekl klidně a svěsil nohy z postele. Zajímalo ho, jak na to bude Tom reagovat. Asi to neměl říkat. Možná právě přišel o jediného člověka, který byl ochotný se s ním bavit.
„Myslel jsem si to. Mimochodem, všimnul jsem si, že si byl nějaký ustrašený, když si odcházel od Websterky…?“
„No vlastně mi řekla, že se to nejspíš setkám se šikanou, že je tohle škola jako každá jiná,“ odpověděl Bill a pořád čekal nějakou bouřlivou reakci. Ani by se nedivil, kdyby Tom vyběhl na chodbu a řval, že nechce bydlet s buznou. Ale ten nic takového neudělala. Místo toho se zeptal:
„Proč by tě měl někdo šikanovat? Mně nic takovýho neřekla,“ zeptal se a vyndával si přitom věci z tašky a skládal je do skříně.
„Protože jsem gay a maluju se?“ Bill zvedl větu do otázky a Tom se na něj otočil s pokřiveným úsměvem.
„Co ode mě chceš? Myslíš, že uteču, protože si gay? Já s tím nemám problém,“ uklidnil ho a vrátil se k vybalování.
„Promiň. Nejsem zvyklej na takovej přístup,“ objasnil mu Bill a pozorně si ho prohlížel. Tom měl na sobě sice hodně volné oblečení, ale bylo docela jasné, že je na svůj věk celkem svalnatý. A pak se Tom předklonil a Bill musel odvrátit pohled, jak mu škublo v rozkroku při pohledu na ten dokonalý zadek. Radši pozoroval svoje nehty s černobílou manikúrou.
Jeho pohled upoutal nějaký zlatavý záblesk u Toma. Kouknul se tam a viděl, že chlapec z tašky vytáhl zlatý rámeček s nějakou fotkou. Chvilku ji držel a prohlížel si ji, a pak ji opět schoval do tašky.
„Co to bylo za fotku?“ zeptal se Bill zvědavě. Vždycky byl hrozně zvědavý. Řekl by, že to byla jeho nejhorší vlastnost. Tom se na něj opět otočil s úsměvem a zvednutým obočím.
„Ty jsi takovejhle špeh, jo? To si zaslouží trest!“ A než se Bill nadál, Tom už na něm rozkročmo seděl a lechtal ho všude, kam dosáhl. Bill se pod ním kroutil jako žížala a snažil se dostat z dosahu Tomových nenechavých rukou.
„Ne! Tome! Prosím! Já se počůrám! Tomi!“ S posledním Billovým oslovením se Tom zarazil a jenom na něj těžce oddechujíce zíral. Billovi tekly po tvářích slzy smíchu a rozmazávaly mu to dokonalé líčení.
„Jak jsi mi to řekl?“ zeptal se vážně.
„T-Tomi,“ zasekl se Bill a v jeho očích se opět objevil strach.
„Neboj se mě pořád! Já jen… to je jedno.“ Slezl z Billa a sedl si na okraj jeho postele. Bill ho napodobil a chvíli ani jeden nevěděli, co říct.
„Hraješ na něco?“ zeptal se Bill, aby prolomil tu hráz mlčení.
„Ehm, jo. Hraju na kytaru a na klavír. Ty?“
„Já zpívám,“ začervenal se Bill.
„A zazpíváš mi něco?“ zeptal se se zájmem Tom.
„A zahraješ mi něco?“ vrátil mu černovlásek.
„Dobře, já začnu hrát, a ty se ke mně přidáš, dobře?“ Tom ani nečekal na odpověď a došel si pro kytaru, kterou měl v pouzdře položenou na posteli. Vybalil ji a vrátil se k Billovi. Několikrát přejel trsátkem přes struny a trochu ji naladil. Pak začal vybrnkávat svoji oblíbenou melodii.
K jeho překvapení se k němu Bill hned přidal se svým zpěvem:
„All around me are familiar faces
Worn out places, worn out faces
Bright and early for their daily races
Going nowhere, going nowhere
The tears are filling up their glasses
No expression, no expression
Hide my head I want to drown my sorrow
No tommorow, no tommorow
And I find it kind of funny
find it kind of sad
The dreams in which i’m dying
Are the best I’ve ever had
I find it hard to tell you
find it hard to take
When people run in circles
It’s a very, very
Mad world
Mad world
Children waiting for the day they feel good Happy birthday, happy birthday Made to feel the way that every child should Sit and listen, sit and listen Went to school and I was very nervous No one knew me, no one knew me Hello teacher tell me what’s my lesson Look right through me, look right through me.
And I find it kind of funny find it kind of sad The dreams in which i’m dying Are the best I’ve ever had I find it hard to tell you find it hard to take When people run in circles
It’s a very, very Mad world, mad world Enlarning your world Mad world.“
Pokojem ještě doznívaly poslední tóny kytary a oba chlapci měli velmi silný pocit deja vu.
To je věčná škoda, že se Tom odstěhoval, taky mohl dát Billovi na sebe nějaký kontakt, třeba telefon, novou adresu a tak. Jejich znovushledání bylo moc pěkně napsané, trošku mi zabylo líto, že se nepoznali, myslím, že se prostě poznat museli 😀 Ale nevadí, aspoň se mám na co těšit a na tohle se těším fakt hodně 😀 Pěkné 🙂
[1]: vlastně jsem si začátek plnáovala jinak (že ho třeba Tom bude šikanovat) ale rozhodla jsem se, že bude lepší je už netrápit 😀 no uvidíme jak to bude pokračovat 😛
[2]: kdyby se poznali, tak bych si tolik neužila tu pasáž, kde o sobě zjistí, že se znají 😀
[3]: haha, ty si magor 😀 já se nemůžu dočkat tebe :D* ale mám už pořádný kus BB 7.? 8.? nevim, který díl je na řadě 😀 takže se máš na co těšit i jinde :D:D
Mrzelo ma, že sa od seba tak stratili, ale beriem to ako normálnu realitu, decká to s adresami v tom veku neriešia a keď sa odsťahujú tak nedokážu tak pestovať vzťahy na diaľku ako dospelí. (vlastná skúsenosť) Ale to stretnutie bolo krásne, ich pohľady a izba 483 to je nádherná symbolika♥ A ešte sa mi strašne páčil Tomiho list na rozlúčku. Ďakujem za kapitolu.
Awww konečně další dílek 😀 Zezačátku jsem měla docela strach, jak to bude vypadat. 🙂 Tak doufám že to bude pokračovat jen dobře 😛
To je věčná škoda, že se Tom odstěhoval, taky mohl dát Billovi na sebe nějaký kontakt, třeba telefon, novou adresu a tak.
Jejich znovushledání bylo moc pěkně napsané, trošku mi zabylo líto, že se nepoznali, myslím, že se prostě poznat museli 😀
Ale nevadí, aspoň se mám na co těšit a na tohle se těším fakt hodně 😀
Pěkné 🙂
Nemůžu se dočkat osmičky! :3
[1]: vlastně jsem si začátek plnáovala jinak (že ho třeba Tom bude šikanovat) ale rozhodla jsem se, že bude lepší je už netrápit 😀 no uvidíme jak to bude pokračovat 😛
[2]: kdyby se poznali, tak bych si tolik neužila tu pasáž, kde o sobě zjistí, že se znají 😀
[3]: haha, ty si magor 😀 já se nemůžu dočkat tebe :D* ale mám už pořádný kus BB 7.? 8.? nevim, který díl je na řadě 😀 takže se máš na co těšit i jinde :D:D
Mrzelo ma, že sa od seba tak stratili, ale beriem to ako normálnu realitu, decká to s adresami v tom veku neriešia a keď sa odsťahujú tak nedokážu tak pestovať vzťahy na diaľku ako dospelí. (vlastná skúsenosť)
Ale to stretnutie bolo krásne, ich pohľady a izba 483 to je nádherná symbolika♥ A ešte sa mi strašne páčil Tomiho list na rozlúčku.
Ďakujem za kapitolu.
[5]: jsem ráda, že se ti díl líbil 🙂 já jsem si s ním hodně vyhrála a jsem s ním nanejvýš spokojená 🙂
Doufám že brzo zjistěj že se znaj.