Odplata v nemocnici 41.

autor: KaKiNkAaA ^_^

Uběhlo už několik dní od Billova probuzení. Od toho dne, kdy se pokusil si vzít život, ale díky Tomovi přežil. Ty dny s Tomem ale odmítal mluvit či si ho pustit nějak k tělu. Bál se toho, tak moc se bál. Připadal si jako raněné zvíře, které může kdokoliv napadnout, jak se mu zachce. Odmítal cokoliv. Pořádně ani nekomunikoval se sestrou, natož se svým bratrem. Uzavřel se do sebe, své emoce dusil v sobě a nepustil je na povrch. Nechtěl.

Fyzicky na tom byl už dobře, nic mu nebylo či nechybělo. Jenže psychicky na tom byl špatně. Sesypal se jako hromádka neštěstí. Pomalu odmítal konzumovat jídlo, takže musel dostávat umělou stravu. Už jen z toho důvodu Billovi byl doporučený psychiatr. Musel se vypovídat a dostat to ze sebe. Jedině tak se může něco změnit, a to k lepšímu. Takhle to už dále nešlo.

„On ale není blázen, nepotřebuje nějakého psychiatra. Je jen smutný copak to nechápete?“ Pustil se do toho Tom, když právě probíhala porada a řeč padla na pokoj 483, kde ležel právě Tomův bratr. Chtěl Billovi tolik pomoct, užíralo ho tohle, ale sám věděl, že psychiatr v Billově případě nic nevyřeší. Bill když mluvit nechtěl, nikdy nemluvil. A teď to jistě nebude jiné.

„Smutek takhle, Tome, nevypadá. Bill potřebuje odbornou pomoc, teď už ano. A myslím si, že se mnou souhlasí většina.“ Podíval se primář jak na Toma, tak na zbytek personálu. Ti jen přikyvovali. Dokonce i Tomova kamarádka Rachel.

„Ale já s tím nesouhlasím!“ S těmito slovy Tom vyletěl z primářovy kanceláře a mířil si to přímo k Billovu pokoji. Jistě, že nemohl dovnitř. Bill by ho nejspíše hned vykopal. To už tady bylo několikrát snad. Proto se zastavil u okénka, přes které mohl na svého bratra alespoň vidět. Pozorovat jej. Hlasitě si povzdychnul, když byl na místě, a opět se zadíval na postel, kde Bill ležel. Spal.

„Ah lásko, proč tohle děláš? Pust mně k sobě já ti pomůžu, neublížím ti.“ Mluvil si pro sebe tiše Tom, jelikož přes plastové okno jej jeho láska Bill slyšet nemohl.

Byl z toho zničený. Bolelo ho to. Rád by mu pomohl, jenže jak, když k němu ani nemohl? On by rád, ale Bill ne. Proč jen?

Tom už pomalu přestal doufat, že mu Bill někdy jeho činy odpustí. Přesto se ale poslední naděje pustit nechtěl. Každý den se na něj chodil dívat, četl jeho kartu a ptal se na všechno týkající se Billa. On se o něj starat bohužel nemohl. Kdysi ano, teď už ne.

Dokonce musel na dobu neurčitou bydlet s Rachel, jelikož sám by doma nevydržel. Udělal by jistě nějakou hloupost, které by později mohl litovat. Proto na něj jeho kamarádka dohlížela, ač nemusela moc, jelikož Tom byl v nemocnici, jak jen to šlo a bylo možné.

„Tome, co jsi to tam vyváděl?“ Ozval se za Tomem ženský hlas, Rachel. Tom ještě hodnou chvíli koukal do pokoje na jeho spící panenku stejné krve, jako je on, a kterou miluje.

„Na to samé se chci zeptat i já tebe,“ zamračil se Tom na svou kamarádku, když se na ni konečně podíval. Ta nechápavě povytáhla jedno obočí.

„Eh, jak to myslíš?“ Nedokázal teď určit, kam svými slovy Tom míří, ač to bylo docela jasné, pokud by se člověk zamyslel.

„Jdeš proti mně. Proti mně a Billovi, protože s tím nesmyslným nápadem, jako je psychiatr, taky souhlasíš.“ Uvedl Rachel na pravou míru. No jistě… bylo jasné, že se o tom zmíní. Vlastně Tom pomalu nemluvil o ničem jiném než právě o svém bratrovi. Byl jím snad posedlý. Jiné vysvětlení proto už ani nebylo.

„Mluvíš nesmysly, Tome.“ Povzdychla si hlasitě Rachel. Tom dokázal být docela tvrdohlavý či výbušný, když šlo o něco takového. To předvedl i před primářem na poradě dneska.

„Jen pochop. Bill odbornou pomoc potřebuje, to musíš uznat i ty sám. Je to už několik dní, co tady takhle leží a jeho psychika je na tom zle. Snažíme se mu přeci jen pomoct, ne mu nějak ublížit. My všichni pro něj chceme jen to dobré, ne jen ty.“ Snažila se to Tomovi nějak vysvětlit. Ale vysvětlujte to zamilovanému člověku, zvlášť když jde ještě o Toma. To jde pak velmi těžko.

„A tímhle mu snad pomůžete? On není blázen, aby potřeboval psychiatra.“ Tom stále svého brášku bránil a snažil se ho před všemi lidmi chránit, ač nemohl k němu. Chtěl by ho alespoň obejmout, ale to by chtěl po Billovi asi příliš.

„Nikdo ale přeci neřekl, že je blázen. Ale sám vidíš, že se nelepší a třeba mu to pomůže. Alespoň to můžeme zkusit.“ Jemně se Rachel pousmála. Nemyslela to přeci nijak zle.

„Nemyslím si, že by mluvil s někým cizím, a už vůbec ne s psychiatrem.“ Dodal jen tiše Tom. Jemu samotnému tohle téma nebylo příjemné.

„Nikdo za ním nechodí a s tebou taky nemluví a ty cizí nejsi.“ Řekla Rachel rychle, aniž by si svá slova uvědomila. Až poté se chytila za ústa a ztěžka vydechla.

„Promiň, tohle jsem nechtěla. Už plácám nesmysly.“ Omluvila se tiše. Bylo to od ní ošklivé vůči Tomovi, a to věděla. Za tahle slova by si nejraději nafackovala.

„Vlastně… máš pravdu, ani se mnou nemluví.“ Povzdychnul si hlasitě Tom a pohled stočil zpátky, aby mohl dále sledovat Billa, jak klidně spí na posteli. V tom si povzdychnul znovu. Alespoň, že Bill teď mohl klidně spát. To Tom nemohl. Měl stále špatné sny, z kterých se budil zpocený.

Jak primář zdejší nemocnice navrhnul, tak se tak i stalo. Všichni s jeho návrhem souhlasili až na Toma, který s tím ale už nic moc nezmohl. Chtěl jakkoli zasáhnout a zabránit tomu, ale nepodařilo se. Bill nejen, že spadl do péče psychiatra… on byl i převezen do nedaleké psychiatrické léčebny. Už jen kvůli svému stavu, který se nelepšil.

Když Billa odváželi, Tom zahlédnul jeho pohled, který mu trhal srdce na milion kousíčků. Jeho oči byly plné smutku a tolik prázdné. Odváželi ho v kazajce, bránil se. Rasta měl pocit, že pokud to půjde takhle dál, na psychiatrii skončí i on sám, nejen jeho bratr. Chtěl po lidech, kteří mu jeho lásku odvádějí, skočit a vzít si Billa k sobě, jenže nemohl. Jen plakal a hlasitě polykal slzy velikosti perel, které mu stékaly po tváři.

Ten den Billa viděl naposledy…

O pár dní později…

Bill měl přidělen pokoj, kde už několik dní byl sám. Kolem něj byly jen bílá stěna, na oknech mříže. V místnosti nebylo nic až na postel, na které ležel, a malý stolek a jedna židle. To místo bylo depresivní. Dostával každý den své léky, které mu psychiatr předepsal. Bill měl ale pocit, jako by mu vůbec nepomáhaly, ale jen uspávaly. Byl stále unavený a malátný. Připadal si jako zdrogovaný, jelikož podobný stav kdysi dávno už zažil. Ale tohle bylo přesto jiné. Byly to antidepresiva, ne nějaké drogy, které člověka dostanou do jisté nálady.

Trvalo pár dní, než Bill začal konečně s doktorem, který za ním chodil každý den, mluvit. Poprvé ho dokonce pokousal a nehty vyhnal z pokoje. Chtěl být sám a ne si povídat. Přes uběhlé dny se to jemně změnilo. Prášky pomalu začaly působit a Bill mluvit.

„Ahoj Bille, jak se máme dneska?“ Promluvil na něj psychiatr, s kterým měl Bill opět sezení. Mluvil na něj pomalu, tiše a hlavně klidně. Snad jako s malým dítětem. Věděl, že Bill se stal lekavým a velmi plachým člověkem. Ale nedivil se mu po tom, co se mu přihodilo. Už znal jeho příběh.

„Chci ven. Pryč chci.“ Zašeptal tiše Bill, aniž by odpověděl na otázku, která mu byla položena. Tohle se pomalu stávalo pravidlem. Od doby, co Bill začal mluvit, snad nikdy neodpověděl na první položenou otázku. Místo toho stále mluvil o tom, jak moc chce pryč.

„Bille, ty víš, že to teď nejde. Nejprve se musíš uzdravit,“ vydechl doktor. Kolikrát už tahle slova použil? Mnohokrát. Ale důležité bylo to, že Billovi se dařilo lépe než na začátku, což byli všichni rádi.

Ano… všichni. I Tom. Každý den dostával zprávy o tom, jak se Billovi daří, ale přiblížit se k ústavu, kde byl jeho bratr zavřený, už několik dlouhých dní nemohl. Měl to zakázané, dokud si doktoři nebudou jisti tím, že Bill zvládne Tomovu blízkost. A na to Bill stále připravený nebyl. Povídali si o Tomovi… sem tam, ale opatrně a pomalu. Šlo tady především o Billovo zdraví a nikdo nechtěl, aby se zhroutil znovu. Zvlášť když celá příčina toho, že byl Bill zavřený tady, byl Tom.

Ale Bill se potřeboval vrátit do reality. Do světa, kde byl i Tom… jeho bratr. Jedině pak bude schopný celou tu situaci přijmout.

„Nejsem nemocný,“ zakroutil černovlásek hlavou v nesouhlasu. Nechtěl tady déle být, než musel doposud. Jenže odejít nemohl. A další věc… sám by to nezvládl. Jenže s kým by mohl být, ke komu jít? Neměl už nikoho… až na Toma. Všechny své „přátele“ ztratil už dávno, a co Tom? Zůstal mu, nebo už i o něj přišel nadobro? To Bill nevěděl. Vlastně si nebyl ani zcela jistý, co přesně chce. Zda by byl rád, kdyby mu Tom zůstal, anebo ne.

„Ještě nejsi připravený tomu čelit, a ty to víš moc dobře.“ Seděl naproti Billovi pán v bílém plášti a snažil se povídat pomalu s chlapcem. Chvílemi mu připadal jako malé dítě a jindy jako rozumný dospělý kluk, což Bill také byl, jen se tak v poslední době málokdy choval.

„Povíš mi, co se ti dneska hezkého zdálo?“ Nahodil doktor, když se Bill sám k ničemu neměl, což nebylo překvapující. Snažil se s Billem hodně mluvit a jisté věci s ním probírat. Nepřišel sem proto, aby mlčel. Toho si už užil s Billem za tu dobu, co byl tady, dost.

Bill si při těch slovech hlasitě povzdechnul. Byl si jistý, že doktor ví, co se mu v posledních dnech zdává. Řekl to už několikrát a sny byly vždy stejné. Nebo alespoň sobě podobné. Podstata ale vždy zůstala stejná. Tom.

„Zdálo se ti o něm?“ Zkusil to psychiatr, když Bill stále mlčel a on mohl zaslechnout jen jeho hlasitý povzdech. Tohle dělal pokaždé, když se ho ptal na sny, a jemu se zdálo o bratrovi.

Bill jen přikývl hlavou k souhlasu a poté sklopil očka. Hrál si přitom s prsty, jako by byl nervózní.

„Nemusíš se stydět za to, co se ti zdálo. Sny přicházejí samy.“ Mluvil stále tiše. „Jen mi řekni. Byl ten sen hezký?“ Pousmál se doktor na svého svěřence a snažil se s ním navázat oční kontakt. Černovlásek znovu přikývl a pak se nadechl, aby mohl promluvit.

„Ano… ano byl.“ Špitnul sotva slyšitelně. Jako by se bál, že hezké sny jsou špatné, co se týče Toma, poté co se Billovi v jeho souvislosti přihodilo.

„To je velmi dobře. A jak ses cítil, když si se z toho hezkého snu probudil, povíš mi?“ Snažil se to dál doktor rozvádět, jen aby o tom Bill více mluvil a nebál se vyjadřovat při tomhle tématu. Bill hodnou chvíli mlčel, jako by se snažil najít ta správná slova pro to.

„Já… nevím. Bylo to zvláštní, měl jsem zvláštní pocit z toho.“ Pomalu se Bill rozmluvil, ale na hlasitosti svého hlasu nepřidával. Stále mluvil tiše, jako by právě ztratil hlas.

„Možná i hezky?“ Bill se snad i ptal a ne to oznamoval.

Bylo vůbec možné, aby se cítil ještě hezky a příjemně, když se jednalo o Toma?

„Nevím… jsem zmatený.“ Dodal ještě nakonec a hlasitě si povzdechnul. Po celou dobu doktor mlčel a nechával Billa mluvit. Nikterak mu do řeči neskákal a jen sledoval Billova gesta, jak se přitom tváří, když mluví o Tomovi.

„Zažil jsi toho hodně na to, jak mladý jsi. Chápu to, že se cítíš zmatený… ale nemusíš se bát. Jsem rád, že už o svém bratru dokážeš mluvit, to je velmi dobré.“ Dělal si poznámky při každém sezení s Billem. Chtěl mít všechno na papíře, aby se k čemukoliv mohl kdykoliv zase vrátit, jak bude třeba.

„Teď ti položím jednu otázku, ale nechci po tobě, abys mi odpovídal hned. Tvou odpověď budu chtít slyšet při dalším našem shledání, dobře?“ Pozvedl doktor jemně obočí vzhůru a Bill na jeho slova jen jemně přikývl hlavou. Bude to už zítra… tak jako každý den se vídají, jelikož jejich sezení jsou krátká a Bill to hlavně potřebuje. Musí komunikovat. „Tak dobře, pokus se o tom přemýšlet a příště mi odpovíš podle toho, jak to budeš cítit. Tak tedy… dokázal by sis představit, že jednou Tomovi odpustíš jeho hřích?“ Zeptal se opatrně, jelikož pro Billa bylo téma Tom stále bolestné. Jen co doktor dořekl svá slova, mohl slyšet, jak Bill hlasitě polknul a mírně znejistil. Bylo možné mu ještě někdy vůbec odpustit? „Nechci odpověď hned, ale pokus se o tom přemýšlet. Chci znát jen tvůj názor na tuhle věc, ať už mi řekneš cokoli, já to budu respektovat. Jde nám o tebe, především.“ Nechtěl ho zbytečně rozhodit, to opravdu v plánu neměl… jen se chtěl s Billem někam dál hnout.

„Teď můžeš jít na chvíli ven, pokud chceš, nebo si kreslit. Uvidíme se zase zítra, Bille.“ Pohladil chlapce po jeho havraních vlasech a s těmito slovy zase tiše odešel.

V Billovi se v tu chvíli rozehrál boj pocitů i myšlenek. Hlavu měl z toho kolem. Slova doktora, co se týče Toma, se mu dokola přehrávala v hlavě. Hodně na něj myslel, ale nemyslel na to s tohohle úhlu… odpuštění.

Bill možná byl zavřený v psychiatrické léčebně, ale nebyl hloupý. Už kolikrát zaslechl sestřičky, jak si šeptají o tom, že se na něj opět ptal. Kdo? Kdo jiný než jeho bratr Tom. Ale sám ho neviděl. Naposledy, když byl ještě v nemocnici a on sám ho vyhnal z jeho pokoje, jak si nepřál, aby tam Tom byl. A teď má přemýšlet o tom, zda by dokázal na to, co mu udělal, zapomenout? Tedy… odpustit, jelikož zapomenout a odpuštění jsou dvě jiné věci.

Bill ten den na dvůr nešel, jak mu to sám doktor povolil. Ani si nekreslil, ač měl na pokoji čisté papíry i tužky. Po zbytek dne zůstal ležet v posteli a jediné, co dělal, bylo přemýšlení. Hrál si s vlastními myšlenkami, chvílemi s nimi i bojoval, až z toho únavou i vyčerpáním usnul schoulen v klubíčku.

Na druhý den poté, co pozřel své předepsané prášky, které potřeboval, ho opět čekal doktor, aby si i pro dnešní den trošku popovídali.

„Doufám, že se máš dneska dobře, jelikož dnes je venku už i tak brzo hezky a bylo by škoda zůstávat zavřený v pokoji, nemyslíš?“ Usmál se vlídně doktor na Billa, který se podíval ven z okna, jako by se o jeho slovech chtěl sám přesvědčit.

„Nevím, zda to dokážu.“ Vydechl tiše chlapec. Jak doktor pochopil, jeho slova se ani trošku netýkala jeho otázky, nýbrž té, kterou Billovi položil včera. „N-neviděl jsem ho od doby, co jsem tady. A… a taky v nemocnici jsem ho odehnal od sebe.“ Pokračoval Bill v mluvě ještě dřív, než se stihl doktor zapojit. Na druhou stranu byl rád, jelikož Bill už dokázal lépe komunikovat, aniž by ho někdo nutil.

„On to jistě pochopil, byl jsi hodně rozrušený, na tom není nic špatného. Já sám bych se takhle zachoval.“ Doktor nechtěl mluvit rovnou o Tomovi, ale sám Bill se rozpovídal, tak se toho tedy chytil a i on řekl pár slov k tomu. „Nebo ho snad chceš vidět, mluvit s ním?“ Zeptal se opatrně.

Bill se na hodnou chvíli odmlčel. Věděl, že tahle otázka dneska padne… nebo spíše tušil, proto jej to tolik nezarazilo. Sám nad tím ještě včera, a taky krátkou chvíli dnešního dne přemýšlel. Možná by i chtěl, jen si nebyl jistý tím, zda by to ustál a nezkolaboval by při pohledu na něj, jen co by se ukázal ve dveřích.

„Byl bych tam s tebou, pokud bys chtěl, a chceš se se svým bratrem opravdu vidět.“ Dodal doktor ještě, když Bill mlčel a zatím se k tomu nijak nevyjadřoval.

„Slyšel jsem sestry, jak si mezi sebou povídají. Vím… vím, že se na mě ptá.“ Vydechl tiše Bill sedící na tvrdé posteli. Už zase odbočoval a nevyjadřoval se k tomu, co od něj doktor očekával. Ale i přesto stále mluvil o Tomovi.

„Ano to máš pravdu, ptá. Zajímá se o to, jak se ti daří a jak se máš.“ Pokýval hlavou pán v bílém plášti. Byl tu od toho, aby odpovídal na každou Billovu otázku a pomohl mu. Tedy pokud uznal za vhodné, že mu to neublíží.

„Jak se má?“ Mluvil tiše tak, že kdyby byl doktor u dveří a neseděl vedle něj, tak ho ani slyšet nemůže. Ale naštěstí Billovi rozuměl velmi dobře.

„A nechceš se ho raději zeptat sám, hm?“ Zkusil to ještě jednou. Bill už ale nijak neodpověděl, jen… nepatrně hlavou přikývl k souhlasu.

To znamenalo jediné… s Tomem se dnes uvidí, jelikož si doktor byl jist, že se Tom zařídí jakkoliv jen, aby mohl vidět svého bratra.

autor: KaKiNkAaA ^_^