Mask of the Phantom 16.

Tenhle díl, respektive jeho konec je spjatý s písničkou, kterou jsem zmiňovala už u prvního dílu téhle série. Je to písnička od jedné naší místní kapely, XIII. Století, což je kapela, kterou jsem znala už dlouho před tím, než jsem začala poslouchat Tokio Hotel, a budu ji znát ještě dlouho po té, co se pro mě TH stanou jenom vzdáleným bodem pojícím se s pubertou. Písnička, z níž jsem čerpala, se jmenuje Macbeth. Jsou v ní určité pasáže, ze kterých jsem čerpala, ale samotnou písničku nepřikládám, protože je zpívaná o ženě, upírce, proto by v konečném kontextu nedávala až tak úplně smysl. Avšak části, které jsem vybrala, povídku skvěle doplňují. Tímto bych ráda vyslala svůj tichý dík Petrovi Štěpánovi a spol. za to, že mi pomohli alespoň částečně překonat onu averzi k jistým scénám psaným v ich formě =)

Se zatajeným dechem jsem sledoval výkony herců na jevišti. V duchu jsem jim gratuloval za jejich nezapomenutelné a naprosto dokonalé výkony. Když jsem psal, představoval jsem si přesně to, co oni předvedli. Něco, co publikum osloví, co budou milovat a při čem budou prožívat všechnu vášeň, kterou už původní autor zapsal do původního znění hry. Avšak když jsem shlížel dolů do publika, které postupně vstávalo, aby většina aplaudovala ve stoje, nemohl jsem se zbavit pocitu úžasného vítězství. Opera mě přijala se stejnou grácií, s jakou jsem, alespoň doufám, odcházel. A když potom herečka, které jsem dal jednu z hlavních rolí, vystoupila při děkovačce z řady svých kolegů a zmínila moje jméno, moje srdce vynechalo několik úderů. Snad nikdy jsem nebyl tolik pyšný a šťastný, jako právě v tu chvíli. Uvědomoval jsem si, že jsem si nikdy nemohl přát lepší život. Sláva, která měla po tomhle představení přijít, nebyla tak pomíjivá jako ta, které se mi dostávalo schovanému za maskou lží a tajemství. Ne, tohle jsem byl skutečně já, ale potřeboval jsem několik let na to, abych si to uvědomil. Ta sláva, která doprovázela Fantoma, byla stejně pomíjivá a vrtkavá jako on sám.

Překvapilo mě, že téměř okamžitě, co jsem opustil svoji lóži, se kolem mě seběhli lidé. Mnozí mi podávali ruku, zdravili mě a pomalu zpívali ódy na moji počest, jen aby vyjádřili svůj nesmírný dík, že kvalita oper hraných v Opeře se konečně zase zvedla. Dokonce mi někteří říkali, že má práce se podobá práci toho neznámého kluka, který před dvěma lety náhle oznámil svoji existenci, a pak bez dalšího slova zmizel. Nechtělo se mi vysvětlovat, že přesně ten kluk jsem já, obzvlášť když jsem slyšel pomluvy některých pohoršených starších diváků s velmi konzervativním přístupem. Zdá se, že mnozí se přes existenci Fantoma stále ještě nepřenesli.

„Bille!“ ozvalo se někde za mnou, když jsem se snažil co nejrychleji prchnout alespoň na záchody, abych měl chvíli klid. Hlas, který volal moje jméno, mě však donutil zastavit. Zářivě jsem se usmál na Toma, který si ke mně razil cestu skrz nadšené fanoušky. Hned, jak se ke mně dostal, mě nadšeně sevřel v náručí.

Tom si zřejmě vybral práci mého bodyguarda, protože snaživě odháněl všechny, kteří se mnou chtěli mluvit, s tím, že hrozně spěcháme. Oddaně jsem se nechával táhnout davy lidí, dokud nezastavil na malém místečku, kde kupodivu nestál nikdo.

Poděkoval jsem jí za její slova a spolu s Tomem se znovu vrhl mezi diváky, abychom odpovídali na jejich otázky a děkovali za jejich pochvaly. Skutečný význam matčiných slov mi ale došel až o několik hodin později, kdy se Opera konečně vyprázdnila.

Celá Opera se postupně vyprazdňovala a já za to byl jedině rád. Už před několika minutami jsem se zbaběle schoval do sálu, abych dál nemusel poslouchat všechny ty řeči, kterých jsem měl už upřímně plné zuby. Seděl jsem na okraji jeviště a zíral do ztemnělého prázdného hlediště. Jen jediný bodový reflektor zajišťoval, abych tu nebyl úplně po tmě. Chtěl jsem zůstat, užívat si svůj den do posledního nejmenšího okamžiku. Atmosféra, která dýchala z prázdného sálu, byla úžasně uklidňující. Připomínala mi, co všechno se tu odehrálo, a to nemám na mysli opery. Když jsem slyšel, jak si všichni připomínají minulost, ve které Operu doprovázel Fantom, litoval jsem svých vlastních činů. Připadalo mi dětinské, jak jsem se dřív choval, a přesto to byla část života, kterou bych za nic nevyměnil. Poslední dobou jsem na Fantoma vzpomínal často, připomínal jsem si některé z jeho prohřešků a některé hlouposti, které jsem pod maskou napáchal. Kdyby se mě tak před rokem někdo zeptal, jestli jím chci znovu být, bez zaváhání bych odpověděl, že ano. Dnes bych se k jeho existenci nejradši nehlásil. Byl minulostí, určitou etapou života, kterou jsem si musel projít, abych se stal někým jiným, někým, kdo prahne po svých snech a má dostatek odvahy na to, aby za nimi šel. Vlastně když se to vezme kolem a kolem, Fantom mi mnohé dal, ale daleko víc mi toho vzal.

Z pádu do hlubin letargie, z nichž pro tuto chvíli nebylo návratu, mě vytrhly tiché kroky, kterých jsem si snad ani neměl všimnout. Mžoural jsem do hlediště, abych zachytil alespoň siluetu, která by mi naznačila, kdo narušuje moji skromnou chvíli ticha. Bodový reflektor však zajišťoval, že kdyby v publiku seděly stovky lidí, stejně bych je neviděl. Kdysi jsem slyšel, že na mnohé herce to působí kladně, protože se potom nestresují, že se na ně upírají několikery lidské oči. Bylo neskutečně depresivní slyšet kroky, ale nevědět, odkud pocházejí a kdo je má na svědomí.

„Bille!“ Výkřik proletěl sálem jako rána z děla. Působil tolik nepatřičně mezi vším tím tichem, které tu panovalo. „Myslel jsem, že tě tu najdu,“ usmál se vlídně člověk, který měl celý tenhle rámus na svědomí. Ukázal jsem na místo vedle sebe, na druhou stranu, než na které ležela růže.

Tom pokrčil rameny a beze slova vstal. Neptal jsem se ho, kam zase jde, když přešel ke schůdkům, aby se dostal dolů z jeviště. Zřejmě se rozhodl akceptovat můj chvilkový útlum a rozhodl se, že mě nechá osamotě. Stejně bych ho dřív nebo později poslal pryč, kdyby dál mluvil stejně hlasitě jako doposud. Svým způsobem mi hrozně vadilo, že mě zrovna v takové chvíli ruší, i když jeho přítomnost byla ve většině případů příjemná.

Trvalo další půl hodiny, než jsem se konečně odhodlal k tomu, abych vzal nevinně vypadající připomínku mojí minulosti do ruky. Jak se zdálo, v ten den se mi všichni jenom snažili připomínat věci, ke kterým bych znovu cestu radši nehledal. Jako by snad každý chtěl, abych znovu zakusil onoho šílenství, které mě ještě několik nocí po svém konci provázelo ve snech. Růže ležící mi v klíně jako by byla připomínkou toho, že jsem stále tím, kým jsem byl dřív, i kdybych o to sebevíc nestál. Pořád jsem byl jím, pořád byl ve mně někde ukrytý a záleželo jenom na něm, kdy vyjde na povrch, aby mě znovu strhl ke dnu.

Kroky běžícího člověka, které znovu narušily ticho, jsem vnímal jakoby z velké dálky, dokud mě kolem ramen nechytily ruce a nestáhly mě do své konejšivé náruče, do pevného objetí, ve kterém bych se v tu chvíli nejradši ztratil. Nikdy jsem se ho neptal, jak věděl, že ho zrovna v tu chvíli potřebuji, protože on by stejně nejspíš nedokázal odpovědět. Důležité bylo, že tu se mnou v tu chvíli byl, konejšil mě tichým bezvýznamným šepotem, že je všechno v pořádku. Mělo by být. Sice jeho slova nebyla ani z poloviny pravdivá, jak bychom si oba ve skrytu duše přáli, ale neminula se účinkem. Netrvalo dlouho a já odevzdaně ležel v jeho náručí, otřásající se pod posledními nápory vzlyků. Celou dobu vydržel šeptat uklidňující slova a já věděl, že mu za to mnohé dlužím.

Ještě dlouho jsme seděli na místě, Bill se mi opíral o hrudník. Odhadem táhlo ke třetí ráno, když se mi v náručí zamlel a vyprostil se z jeho zajetí.

Netrvalo dlouho a poslední kousek oblečení byl odložený stranou. Bodový reflektor mířil přímo na nás, jako by se snažil prohloubit celou chvíli. A já přistihl sám sebe, jak si představuji v hledišti publikum. Přesto jsem však věděl, že celá ta chvíle by byla jen a pouze o nás, i kdyby nás sledovalo třeba celé město.

Někde najdu tvou duši a lákavé touhy

Sledovat veškeré odhodlání, které náhle bylo v jeho tváři, znamenalo mnohem víc než cokoliv jiného, stejně jako láska planoucí v jeho očích. S přesvědčením mě za ruku stahoval k sobě a sytil dalším z náletů polibků.

Mystika rukou a tance těla

Přirážet do jeho těla a líbat jeho rty se zdálo být stejně opojné, jako sledování měnících se výrazů v jeho tváři, jako cítit jeho nehty, jak se mi zarývají do zad v náhlých náporech nevysvětlitelné extáze. Ta chvíle byla magická, ne kvůli místu, které pro ni bylo vybrané, ne kvůli atmosféře kolem a bodovému reflektoru, díky kterému se třpytila každá kapička potu na našich tělech, ne, byla magická kvůli samotnému splynutí těl, kvůli něčemu tak jednoduchému, co patří do běžného lidského života stejně jako stárnutí, dýchání a podobné věci, nad kterými se člověk už ani nepozastavuje. Byla magická, protože to byl on a já, my, kteří bychom spolu něco takového nikdy zažít neměli, a přesto něco takového existovalo. A i kdybych sebevíc chtěl, nikdy bych pro tu chvíli nenašel slova, protože pro ni by slova nedokázal najít ani jen nejlepší básník, ani ten nejlepší z herců, který by stál na jevišti, na kterém jsem poprvé zakusil příchuť jeho potu, vůni jeho kůže a horkost jeho těla.

Ruce se mění, jsou něžné i škrábou

autor: Helie