„Nejsem si jistá, jaké květiny by chtěl. Růže budou dobré.“ Odpověděla Simone do telefonu s malým vzlyknutím. Pohledem visela na Billovi, který seděl na pohovce v obývacím pokoji a balil různé věci svého bratra do krabic. Sotva na ni za celé ráno promluvil. Jejich blízký vztah, který kdysi měli, byl pryč a nahrazen chladnými a nepříjemnými pohledy ze strany Billa. Ta osoba, která tu po Tomovi zůstala… nebyla tou, kterou Simone znávala.
Bill se najednou zarazil a vzhlédl nevěřícně k matce. „Ne. On nechce růže,“ řekl pevně, vyskočil na nohy a vyrazil směrem k ní, vytrhl jí telefon z ruky, což by si starý Bill nikdy nedovolil udělat. „Změňte objednávku. Ty růže už nechceme. Kaly a lilie.“ Umlkl, aby poslouchal květinářku na druhém konci spojení. „Ano, zbytek toho je v pořádku. Peníze nejsou problém… jen se ujistěte, že to bude vypadat dobře, okay?“ Jeho nepříjemný tón vyprchal, jakmile bezdrátový telefon vypnul. „Promiň, že jsem na tebe tak vyjel,“ řekl zpěvák bez emocí a odešel zpátky do pokoje. Ve skutečnosti nemyslel omluvu vážně, jen si myslel, že taková reakce, která pro něj nebyla obvyklá, by si zasloužila omluvu.
Jeho matka ho rozčilovala. Pokud jde o něj, bral to tak, že je opustila, a když nebyla schopná odpovídat na jeho telefonáty dva měsíce… no, měla by být ještě ráda, že jí dovolil zúčastnit se rozloučení a pohřbu.
„Řekls ‚on nechce růže‘, jako kdybys to snad věděl,“ zamumlala Simone, posadila se na druhý konec pohovky a sledovala Billa, jak opět balí bratrovy věci.
„Však ano. Prostě to vím,“ odpověděl jí chlapec měkce a roztřásla se mu ruka, když do ní uchopil jednu z jejich cen vyhraných na Comet a ukládal ji do boxu. Vztáhl ruku k sobě, pevně se uchopil za paže a sklonil hlavu, až mu spadané vlasy zakryly obličej. Tak strašlivě moc ho bolelo na hrudi, cítil ten palčivý a svíravý pocit už od minulé noci. Cítil se tak prázdný, chladný a jakoby od všeho distancovaný. Žádná slova nemohla tyto pocity ospravedlnit. Ale nemohl se teď rozbrečet. Nemohl si to tu dovolit. Musí ještě vydržet… vydržet jen o chvilku dýl.
Záchranáři pospíchali s nosítky k převrácenému Cadillacu, zatímco hasič se prořezával skrze kapotu, aby se dostal k tomu, kdo byl uvnitř. Auto leželo na boku – na straně řidiče – a druhá strana byla pomuchlaná, jako kdyby byla z papíru. Kusy plechu a skla byly rozmetané všude po mokré silnici a leskly se v oranžové záři pouličního osvětlení. Blízko za Escalade byl kamion, jeho přední část byla zkroucená téměř rovnoběžně se zadním návěsem. Předek a bok u řidiče byl také celý slisovaný.
Lidé vystupovali z vozidel a přibíhali k místu nehody, nebo jen postávali a rukama si zakrývali šokem otevřená ústa. Ale nikdo ve skutečnosti nic NEDĚLAL…
Černovlasý chlapec se na několik vteřin v neuvěření zastavil, začal ve své mysli vytvářet různé scénáře, aniž by si pořádně uvědomil, kde je a co se před ním odehrává. „Tome… “ zašeptal zlomeným hlasem, když mu došlo, co za sílu ho sem táhlo. Znal to auto, znal jeho poznávací značku, ale čím více se blížil k onomu místu, část jeho si přála, aby nepoznával řidiče.
„Musíte zůstat tady!“ Policista uchopil mladého zpěváka za paži dřív, než stačil podlézt žlutou pásku, která vytyčovala místo nehody.
„NE! Je to můj bratr! PUSŤTE MĚ!“ Zakřičel, vytrhnul se strážníkovi ze sevření a rozeběhl se k autu, u kterého se snažil hasič zrovna odstranit střechu.
„Tome! Tomi… Tomi… Tome, řekni něco… ach bože, ach bože…“ Bill dopadl koleny na roztříštěné sklo a lezl blíž, dokud se nedostal až ke zdeformovanému okýnku, které vyčnívalo z postraních dveří. Proplazil se skrze vymlácené sklo kousek dovnitř, aby byl schopný vidět svého bratra a dotknout se jeho zakrvácené tváře. Tom nehybně ležel natlačený na dveřích, rameno a hlava ležely na asfaltu plném střepin z proraženého okýnka a jeho pás ho stále z části držel na místě. „Tome, podívej se na mě… ach bože, prosím, řekni něco… „
Když přejel svým prstem po bratrově tváři, přemohl ho pocit, který nikdy předtím nepoznal. Nedokázal ho nijak zařadit. Bylo pro to vůbec nějaké slovo? Nevzpomínal si, že by kdy byla Tomova pokožka tak jemná, tak křehká. Bylo to, jako kdyby se ho dotkl poprvé v životě. Když se díval na tu červeň, která pokrývala bratrův obličej a krk, a vsakovala se do jeho košile a trika, nevzpomínal si, že by kdy viděl tak zářivou barvu. Takže takhle vypadá skutečná krev? A proč ta Tomova vypadá jinak než jeho? Je někoho jiného?
„Prosím, řekni něco… to jsem já, Bill… prosím…“ šeptal černovlasý chlapec, jeho hlas zněl tak zraněně a nicotně, přesto plný naděje.
„Budete muset pryč. Pojďte,“ upozornil ho hasič vlídným tónem, uchopil ho za boky a pomohl Billovi zpátky na nohy.
„Tome…“ odmítal se Bill otočit – nedokázal se přestat na bratra dívat, pořád čekal, že se pohne, vyleze z auta, zvedne se ze země a začne nadávat, že mu zničili jeho ‚miláčka‘. Couval pomalu pozpátku, když ho hasič odvedl za žlutou pásku – jeho oči ani jednou nemrkly, jak bedlivě sledoval jeho nehybnou siluetu. Proč se nehýbe? Proč se ani na Billa nepodíval, když na něj volal? Copak se na něj zlobil? Prostě to nedokázal pochopit…
Bill se svým nevlastním otcem zvedli těžkou krabici a donesli ji ven k jeho čekajícímu autu, kde ji naložili na zadní sedadlo, aby se nic neponičilo. I přesto, že neplánoval tu krabici kdy ještě otevřít, chtěl, aby vše zůstalo nepoškozené. Byly to Tomovy věci – poslední kus z jeho bratra, který mu ještě zbyl. Vrátil se zpět do domu pro pár dalších kufrů plných oblečení a bez rozloučení odešel. Nepotřebuje svoje rodiče, když oni nepotřebují jeho. Očividně to, co jejich matka vždy říkávala, že ‚ji nezajímá, co dělají, že vždy budou jejími chlapečky‘ neplatí v případě, když spolu budou mít víc než jen bratrský vztah. Pokud tohle někomu v jejich okolí vadí, tak ať prostě táhne ke všem čertům. Bill se s takovými lidmi nechtěl stýkat.„Tome! Tomi… Tomi… Tome, řekni něco… ach bože, ach bože…“
Po několika kilometrech odbočilo stříbrné BMW ke krajnici a utichlo, když Bill vypnul motor. Jeho oči se sklonily k volantu před ním – jeho pohled se začínal rozmazávat, když se mu zalily oči slzami, které se mu okamžitě rozkutálely dolů po tvářích.
„Prosím, řekni něco… to jsem já, Bill… prosím…“
Schoval obličej do rukou a jeho tělo se rozvzlykalo. Opřel se o volant a pěstí uhodil do palubky. Taková bolest pro něj byla zcela neznámá, nikdy tohle nezažil – nikdy. Ani nevěděl, že takový pocit vůbec existuje, a už vůbec netušil, jak se s ním vypořádat. Bylo to, jako kdyby každý orgán v jeho těle drtila čísi hořící ruka a naopak něčí jiná, mrazivá, mu svírala hrdlo a škrtila ho. Jeho emoce se zbláznily a jemu se chtělo křičet, aby to konečně už všechno přestalo. Chtěl, aby se ta bolest zhmotnila a on se jí mohl postavit, přemoci ji a nikdy jí už nedovolit, aby se ho ještě někdy zmocnila.
Kde jsou ty paže, které ho vždy objaly a přitiskly si ho k sobě? Kde jsou ty teplé ruce, které stíraly jeho slzy? Kde jsou ty vřelé oči, ve kterých se každou noc ztrácel? Kde jen jsou? „Vrať mi ho zpátky. Chci svého brášku zpátky…! JEŠTĚ SI HO NEMŮŽEŠ VZÍT!“ zakřičel Bill. Složil si dlaně do klína, skousl si spodní ret, aby v sobě zadržel další vzlyknutí. „Vrať ho zpátky… je můj…“ zalapal po dechu a rozechvěle si povzdechl. Otřel si oči, otočil se dozadu k jednomu kufru a rozepnul zip tak akorát, aby do něj mohl prostrčit ruku a po něčem hmátnout – po červeném triku. Uchopil ho pevně oběma rukama, přivinul si ho k hrudi a čelem se opřel o volant.
Chlapcovy dlouhé prsty se probíraly látkou, třely se o ni a užívaly si její hebkost. Snažil si vybavit, jak teple byla cítit, když se k sobě s bratrem tiskli. Pozvedl si tričko k obličeji, zanořil do něj nos a zhluboka se nadechl, aby si připomněl vůni svého dvojčete. Potřeboval něco důvěrně známého a uklidňujícího. Tom nemohl být pryč. Nemohl…
„Nahoru nebo dolu?“ našpulil Bill své rty. V ruce držel lak na vlasy a nemohl se rozhodnout, zda vlasy natužit nahoru či ne. Nevěděl, jestli v nich být celý den a riskovat, že mu na večer zplihnou, anebo si je nechat až do koncertu dole, uhlazené pod čepicí.
Vymydlil se, jak nejlíp dokázal, udělal si manikúru, oblékl se od hlavy k patě do černého, včetně ostatních doplňků. Nepřipadalo v úvahu, že by se na bratrově rozloučení objevil ve svém pyžamu a s rozcuchanými vlasy. Ne, on bude vypadat dokonale.
Billovi kleslo srdce až do žaludku, jeho spodní ret se začal chvět, když nedostal žádnou odpověď. Nedokázal skoro pochopit, proč mu nikdo neodpovídá. Cítil, jako kdyby stál Tom hned vedle něj, tak proč nepromluvil? Když se Bill otočil, proč ho neviděl? Nic z toho nedávalo smysl, a zároveň dávalo.
Odložil lak a zakroutil hlavou. Uhladil si na břiše záhyby černé košile s dlouhými rukávy a upravil si tmavé džíny, aby mu lépe seděly na bocích. Tolik zhubl od té doby, co se s Tomem naposledy viděli, zčásti byl rád, že ho Tom už nemohl spatřit. I on by si myslel, že nevypadá zdravě.
„Dolů.“ Odpověděl sám sobě, zhluboka se nadechl, aby zamrkal další příval slz. Uvázal si culík a sáhl po své taštičce s makeupem. Zvládne to. Není to přeci tak těžké, jen… nesmí tolik přemýšlet. Bill to zvládne… vydrží to.
autor: Raiju
Proboha…. mám to rozmazany tak se omlouvam ale slzy jsem neudržela….. boze…. :'(
:((
Jeidne BIll muze vedet, co Tom by bral na sve, pohrbu .. maji prece silne pouto ..
vzdycky kdyz ctu nejaky dil tak brecim :'(
Jak vůbec k něčemu takovému můžu napsat komentář…
Tohle to číst bylo neskutečně bolestné, vnímala jsem všechny Billovy pocity, jako by byly moje, protože to jinak ani nešlo. Slzičky jsem udržela do chvíle, kdy Bill zastavil na kraji silnice a prosil vyšší moc, ať mu Toma vrátí, to bylo strašně silné. Stejně jako jeho potřeba okamžitě najít něco Tomovo a alespoň se té věci dotknout, připomenout si bratra a znovu ho na okamžik cítit. Tady ty pasáže byly neskutečně emotivně a sugestivně napsané, obdivuju všechen ten cit, který do nich autorka dokázala vložit a vdechnout jim tak naprostou autentičnost a hlavně krásu, protože i když byly strašlivě smutné a kruté, byly svým způsobem krásné a čisté, jako Billovy slzy…
Když si Bill česal vlasy a automaticky se ptal, jestli nahoru nebo dolů, tak se něco stalo. A i když Bill na svou otázku nedostal přímo odpověď, něco zvláštního ucítil, pocit, vjem, tušení, jako by mu byl Tom nablízku…
Celá tahle povídka je úžasně napsaná a střídání Billových vzpomínek na milovaného bratra celý dojem jenom umocňuje, je to prostě nádhera ♥
A třešničkou na dortu je perfektní překlad ♥
Asi jsem hloupá. Myslela jsem si, že se Tom při nehodě pouze vážně zraní. Vedlo mě k tomu i to, že v úvodníku bylo zmíněno, že hlavním párem první řady jsou dvojčata, proto jsem si logicky vydedukovala, že se Tom po havárii uzdraví, aby tedy v téhle řadě nějak mohli být spolu. V podstatě jsem však prozřela už minulý týden, když jsem si v Jančině komentáři přečetla větu 'když si uvědomím, že pravděpodobně poslední věc, kterou Tom ve svém životě uslyšel…'
Ale teprve dnes jsem v tom byla utvrzená. Z té skutečnosti mám trauma, brečela jsem tu pět minut, než jsem byla schopná se jakž takž uklidnit. Ne, není v mých silách to akceptovat. Akceptovat, že autorka byla schopná zabít Toma ve druhém díle, aniž by se po jejich krutém odloučení byť jednou viděli. Já sama bych nedokázala napsat něco tak nelidského, udělat svým postavám takovou věc. Připadá mi to tisíckrát horší než obvyklé fyzické mučení v Ádiných povídách, které dvojčatům pravidelně dopřává.
S náladou, kterou po tomhle mám, si jdu zalézt do postele a umřít.
flixo, nemusím snad nic dodávat? ♥
[4]: Fee moje zlatá, já plně chápu, jak se cítíš, ale prosím tě, dej povídce ještě šanci. Protože i když je plná bolesti, zoufalství, smutku a krutosti osudu, je v ní i naděje, smíření a láska a to všechno opravdu překrásně podané. Nesmím a ani nechci nic prozrazovat, tak jenom dvě slova, dvojčecí pouto ♥
[5]: Těší mě, že na mě takhle apeluješ. Neboj se, nemám v úmyslu s Obloquy praštit, jako jsem to kdysi po Generálově smrti udělala s THD, protože i když je tragická, stále je nádherná a může mi toho spoustu dát. A já navíc umírám touhou po okamžiku, kdy do ní vstoupí Anis. 🙂
[6]: Tak to jsem ráda, že zůstáváš, už jsem se fakt bála 🙂
Povídka určitě stojí za všechny ty slzy a věř, že já sem jich vyplakala určitě celý oceán 😀
A ano, Anis na scéně…♥
Boze..uplne mam na krajicku, tohle byl..opravdu psychicky vycerpavajici dil.. Az budu doma, prectu si ho jeste jednou a radne si u nej poplakam.. Nadherny dil, vazne. Moc dekuju za preklad!
asi to už budu opakovat po několikáté, ale to je na Obloquy to nejsilnější. Raiju chtěla čtenáře dostat na úplné dno, nemilosrdně dvojčata bez jediného slova rozloučení odtrhla a nechala nás vytrpět si každou vteřinu jejich agónie. a až budeme mít pocit, že ty slzy u čtení snad nikdy nezastavíme, začne se vše obracet..
souhlasím s Jančou, autorka je hotový mistr v psaní něčeho tak emotivního, působí to velice realisticky. nejvíc mě dohání k šílenství to nepřipouštění si všeho, co se stalo. Billovy pocity, když se dotkl bratrovy zakrvácené kůže..když si myslel, že mu neodpovídá, protože se na něj zlobí..když nedokázal pochopit, proč na něj Tom nepromluví, když ho u sebe jasně cítí.. prostě srdcervoucí. a geniální.
No výborně, brečím tu jak urvaná ze řetězu, ale z nějakého důvodu celou dobu jen jedním okem, snad mě vlastní tělo šetří, abych zvládla číst dál, protože jsem se rozbrečela prakticky hned na začátku. Musím říct, že tohle je snad jediná povídka, u které se mi skutečně nedostávají slova, protože něco tak dokonalého prostě slovy popsat nejde… Hrozně mě mrzí, že nenapíšu slohovku jako vždycky, ale mě prostě přijde, že ať bych napsala cokoliv, stejně by to nebylo přesné vyjádření toho, co zrovna cítím… a že by to nedokázalo vystihnout celkový dojem z téhle povídky, nebo alespoň toho, co jsme zatím měli možnost číst. Je to neskutečné, ale hrozně se těším na další díl…
Bill to možná zvládne, ale mám pocit že já ne. Úplně mě mrazí v zádech a tak trošku brečím.
Ako sa toto dalo vôbec napísať…
Ja nemôžem zosmoliť žiadny normálny komentár. Bolí ma na hrudi a nevidím na monitor… Je to hrozne ťažké čítanie ale zároveň krásne…
Stav soku a prazdnoty, ktery clovek pocituje po ztrate milovane osoby je v tehle kapitole mistrne zachyceny.
Chudak Bill.
po dlouhé době jsem se rozhodla,že si zase něco přečtu a udělala jsem správně,že jsme si vybrala právě tuto povídku.
Nemám slov…je to něco tak dokonale smutného…tak procítěného…bolest je cítit z každého slova….je mi z toho šíleně úzko..
přesně povídka pro mě.
opravdu super.
doufám,že se brzy dostanu k dalším dílům.
chudak Bill 🙁 mus to byť hroznee…revem tu jak krava 😀
Tahle povídka mě chytla! Zkusila jsem jenom jeden díl přečíst na zkoušku a musím si to jít dočíst…. Oh tohle bude potřebovat hodně velké zásoby kapesníků, jelikož Tom….jejda… asi svou myšlenku nedokončím… Je to emotivní povídka, to nepochybně…
:'( To je… prostě… já nevím, jak to mám napsat… strašně moc smutný a… nedokážu si ani představit, jak obrovskou bolest musí Bill cítit. :'( To je prostě hrozný… nevím, co říct, povídka je úžasná, vyvolává strašně silné emoce, jako bych cítila to, co Bill.
Mňe je Billa veľmi.ľùto a plačem tu ako mala. Verim tomu že to Bill časom zvladne. Ďakujem za preklad.
Píše to, jako by to prožila. To je neuvěřitelné… Tak smutný, ale tak krásný! Cítím se, jako bych tam byla taky, cítím Billovy pocity, chápu, že si to nechtěl přiznat. Je to vážně dar umět takhle psát. Smekám…
Nemám slov jen nevidim na komentář.