Your love over the sex 16.

Probudily mě jemné polibky mapující celou linii mých zad a vzrušený penis, který se mi otíral o zadeček. Nespokojeně jsem se zavrtěl, bylo mi to krajně nepříjemné.

„Jsem překvapený, že ses vrátil,“ zabroukal mi do ucha Anis a přetočil mě na záda, soukajíc se mezi má stehna.

„Říkal jsem to,“ zašeptal jsem a zvedl k němu pohled. Hned mě prudce políbil a začal do mě vstupovat. „Au, Anisi, to bolí,“ zakňučel jsem bolestně. Myslel jsem, že už to bude v pořádku, ale asi nebylo.

„Drž,“ pevně mě chytil za boky, aby mi znemožnil veškeré pokusy o útěk, ale ustal v pohybech a setrvával na místě, asi abych si nemyslel, že je naprostá bezcitná bestie.

„Bolí to,“ zafňukal jsem, nehty mu zarývaje do ramene.

„Tak se snaž uvolnit,“ zavrčel netrpělivě. Je mi jasné, že by nejraději začal hned přirážet.

„To nejde, opravdu to bolí,“ vzlyknul jsem, když do mě zkusil zlehka přirážet. Tělem mi skrz páteř projela nesnesitelná bolest, až mě zabrněly i konečky prstů na rukou.

„Vezmu si tě násilím,“ varovně zavrčel, ale já jen lhostejně pokrčil rameny, jelikož už to nemohlo být lepší ani horší. Začínalo mi být celkem jedno, co se mnou bude dělat, ale hlavně, že se mě bude dotýkat. Možná bych si s ním ten sex i užil, kdyby to tak nebolelo. Takhle jsem jen ležel a zarýval mu nehty do zad s každým přírazem, abych alespoň trochu ventiloval svou bolest. Už jsem ani nebrečel, protože jsem neměl žádné slzy. Anis se sice snažil být jemnější, než minule, ale chtíč se kontroluje jen těžko. Vzhledem k mému stažení těla Anisovi netrvalo nijak dlouho, než vyvrcholil a zmoženě dopadl vedle mě. Zimomřivě jsem se zabalil do peřiny, přestože venku bylo kolem pětadvaceti stupňů. Bolel mě žaludek a motala se mi hlava, chtělo se mi umřít. „Jsi ok?“ zamumlal po chvíli Anis, když se na mě podíval.

„Chce se mi zvracet,“ odvětil jsem tiše. Chtěl jsem vstát a jít do koupelny, ale jen co jsem se postavil na roztřesené nohy, skácel jsem se k zemi, když se mi zatmělo před očima.

*

„Bille? Bille,“ naléhavě ke mně kdosi promlouval skrz nějaké mně neznámé pípání. Sotva jsem ztěžka otevřel oči, hned jsem je musel pod náporem jasného bílého světla zase zavřít, což znamenalo jediné – nemocnici, pípání tedy určovalo můj tep a srdeční činnost. Kdy a jak jsem se sem dostal, mi nebylo úplně jasné. „Bille,“ znovu mě ten člověk oslovil, přičemž tentokrát mě i něžně pohladil po tváři. Znovu jsem tedy otevřel oči, tentokrát úspěšně, takže jsem spatřil ustaraného Toma.

„Proč jsem tady?“ zachraptěl jsem vyčerpaně, měl jsem úplně vyschlo v krku.

„Zkolaboval jsi u Bushida. Lékaři říkají, že to bylo celkové selhání organismu, ale jeden student si tvrdošíjně stojí za názorem, že to byl nějaký posttraumatický šok, a já kdo ví proč věřím spíš jemu,“ jízlivě se ušklíbl.

„Kdy mě pustí domů?“ zeptal jsem se raději, abych nemusel reagovat na jeho předešlá slova.

„Tři-čtyři dny si tě tu nechají minimálně, pak rozhodnou podle toho, jak ti dopadnou testy.“

„Jaké testy?“

„Brali ti krev, moč a dělali ti CT hlavy, protože jsem jim řekl o tvých paranoidních představách,“ chytil mě za ruku. „Výsledky už mají, ale nechtějí mi nic říct, prý to můžou říct jen tobě.“

„Co je to za hloupost?“ vždyť jsi mé dvojče,“ zamračil jsem se, rukou šmátrajíc po hrnečku s čajem. Tom mi ho pohotově podal, i s brčkem. Nastavil jsem si postel, abych zpola ležel a zpola seděl, a konečně mohl svlažit rty a krk čajem.

„Nevím, prostě mi to odmítli sdělit,“ s povzdechem si sedl ke mně. „Jak se cítíš, Billi?“

„Vyčerpaně,“ pokrčil jsem rameny. „Asi za chvíli zase usnu.“

„Měl bys něco sníst, lékaři říkali, že se jim nezdá tvoje váha při tom, kolik měříš.“

„Nemám hlad. Ani chuť.“

„Neblázni, Bille, něco sníst přeci musíš.“

„Možná později,“ přikývl jsem krátce a otočil se ke dveřím, které se tiše otevřely. Tak nějak jsem doufal, že by to snad mohl být Anis, takže jsem při pohledu na sestřičku nespokojeně zamručel.

„Návštěvní hodiny jsou u konce, navíc je tu doktor a chce mluvit tady s panem Kaulitzem mladším, takže vás budu muset požádat, abyste odešel a přišel zase zítra,“ dívala se na Toma.

„No fajn,“ zabručel a vstal, povzbudivě mě pohladil po ruce. „Zavolej, kdyby něco.“ Jen jsem se pousmál, ale to už dovnitř vešel postarší, asi čtyřicetiletý doktor.

„Jak se cítíte?“ usmál se, zatímco si četl mé lékařské záznamy.

„Vyčerpaně a bolí mě žaludek.“

„To se nedivím,“ přikývl. „Začnu tedy s tímhle, když jste to nakousl. Mně a kolegům se vůbec nezdá vaše váha, takže jsme se shodli na tom, že chceme, abyste za dobu pobytu u nás, což bude zhruba týden, přibral alespoň dvě kila. Máte k dispozici nemocniční bufet, třikrát denně dostanete teplé jídlo, a navíc to vypadá, že vás chce někdo tak jako tak vykrmit,“ s úsměvem ukázal na stolek, kde se válela obrovská bonboniéra. „Každopádně, pokud se vám nepodaří nabrat, necháme si vás tu a začneme s nitrožilní výživou.“

„Určitě přiberu,“ zamumlal jsem. „Bratr říkal, že jste mi dělali CT hlavy a nechtěli mu říct výsledky. Proč?“

„O tomhle jsem chtěl mluvit až naposled. Nicméně, je to skutečně tak, a to z jediného prostého důvodu – něco jsme tam našli,“ povzdechl si a mně se rázem zamotala hlava. Našli mi něco v hlavě? „Nejsme si úplně přesně jistí, co to je, takže budeme muset provést sérii vyšetření, včetně dalšího CT, abychom odhalili, co se tam skrývá. No a ohledně toho, proč jste tady. Myslím, že vám bratr řekl o dvou různých variantách, proč byste tu mohl být, ale spíše se přikláníme k celkovému selhání organismu. Jen mi řekněte, nenapadl vás někdo v nedávné době? Máte po těle spoustu oděrek.“

„Ne, spadl jsem na schodech, když jsem byl opilý.“

„No, dobře. Každopádně, v příštích dnech musíte dodržovat přísný klid na lůžku, žádný stres, prostě odpočívat. Dodržujte pitný režim a nezapomeňte na ta dvě kila, bez kterých vás nepustíme domů,“ usmál se a zamířil ke dveřím. „A nebojte se toho nálezu, nakonec to nemusí být nic vážného,“ zamumlal ještě, než odešel.

Jakmile za ním zapadly dveře, tak rychle, jak jsem dokázal, jsem se natáhl pro bonboniéru ve snaze najít nějaký vzkaz. Jediné, co jsem ale našel, bylo malé, sotva viditelné B v pravém rohu, což mi potvrdilo domněnku, že je to od Anise. Byla to jeho nejoblíbenější čokoláda, dokázal by pro ni i zabíjet. S povzdechem jsem ji zase odložil, neměl jsem na ni vůbec chuť. Zabalil jsem se do peřiny a otočil se na bok, chtělo se mi spát tak moc, že jsem ani nepřemýšlel nad tím, že mi něco našli v hlavě. Asi jsem si to ani neuvědomil.

*

Druhý den začala slibovaná série vyšetření. Hned ráno mě napíchli, aby mi mohli vzít krev, dokud jsem nalačno, jenže mi jí vzali tolik, že jsem byl po zbytek vyšetření docela mimo – všude mě vozili na vozíčku, přičemž já ani neměl ponětí, kam mě vezou a co ode mě chtějí, jak moc jsem byl vyšťavený. Po posledním čemsi, co bylo myslím CT, mě odvezli na pokoj s tím, že mi doktor večer přijde říct výsledky.

V době oběda se za mnou zastavil Tom, přičemž mi přinesl kopu sladkostí a podobných neřestí, které já obvykle miloval, ale dnes jsem na ně samou vyčerpaností ani neměl pomyšlení, čemuž se divil i Tom, proto jsme na konci návštěvních hodin trvali na výjimce, aby mohl mluvit s doktorem.

„Dobrý večer,“ usmál se mezi dveřmi doktor, s deskami s výsledky v ruce. Jen jsem kývnul, lehce svírajíc Tomovu dlaň. „Takže, jak jsem včera říkal, na CT hlavy jsme objevili určité nejasnosti, proto jsme dnes dělali nejrůznější testy, přičemž já už pro vás mám výsledky. Než ale budu pokračovat, musím se zeptat, zda chcete, aby byl váš bratr přítomný,“ koukl na mě a když jsem mlčky kývl, tak teprve pokračoval. „Bohužel se naše předtuchy vyplnily a my na vašem mozku našli nádor,“ povzdechl. Zalapal jsem po dechu, ale vzápětí zatvrdil svou tvář. „Jedná se o takzvaný meningeom, což je nádor nezhoubný. Ve vašem případě je i štěstí, že se objevil na místě, odkud je minimální riziko při odstraňování. Tím se dostávám k léčbě. My se zítra nebo pozítří domluvíme na termínu operace, jelikož je nutné otevřít vám lebku a nádor odstranit, ale nemusíte se ničeho bát, v tomto případě si troufám říct, že jsme s odstraňováním v nemocnici už velmi dobří. Dokonce se vás ani nebude týkat chemoterapie, jen dostanete prášky, které vám však na pár let zůstanou. A samozřejmě pravidelné prohlídky.“

„Jak přesně bude probíhat operace?“ vzhlédl jsem k němu, naprosto oproštěn od emocí a úplně probraný.

„Vzhledem k tomu, že nádor se nachází zhruba v těchto místech,“ okamžitě ke mně přešel a ukázal na přibližné místo, „tak tam vyholíme čtverec, necelé čtyři centimetry velký, a opatrně vám rozřízneme hlavu, a poté lebku. Jakmile budeme mít volnou cestu k nádoru, vyřízneme ho,“ pokračoval, aniž by reagoval na Tomův zběsilý úprk.

„Jak dlouho poté budu muset odpočívat?“

„Záleží na tom, jak rychle se zotavíte, ale rozhodně bych vám tak jako tak pár týdnů doporučoval klidový režim, tedy co nejméně zdlouhavého cestování, veřejných akcí a podobně, víceméně bych vám doporučil udělat si dovolenou u rodiny.“

„Hm,“ pokrčil jsem lhostejně rameny. Muselo mu být jasné, že doma sedět nebudu, ale vyrazím na koncerty. „Bude ta jizva hodně vidět?“ zeptal jsem se na otázku, která mě zajímala snad ze všeho nejvíc.

„Ne, chápu, že pro vás je vzhled důležitý, tak jsem mluvil s kolegou z plastické chirurgie, který vám ránu zašije tak, že ji uvidíte jen při opravdu podrobném zkoumání,“ povzbudivě se usmál. „No, teď už bohužel budu muset jít, ale zastavím se zítra a domluvíme se tedy. Klidně si připravte další otázky, všechno vám samozřejmě vysvětlím.“

„Děkuju,“ pousmál jsem se a pohledem ho vyprovodil ze dveří. Jen se za ním zaklaply a já měl jistotu, že ani Tom se nevrací, poprvé jsem dal průchod svým emocím. Nejprve se mi zadrhl dech a hned poté se mi nahrnuly slzy do očí, přičemž samozřejmě rovnou začaly téct, ale v tu chvíli zrovna opatrně vešel dovnitř Tom, takže jsem se blesku rychle dal do pořádku, aby neviděl mou slabost. „Tomi,“ usmál jsem se.

„Promiň, že jsem utekl,“ hlesl tiše, přecházeje ke mně.

„Neomlouvej se, to je přeci úplně v pořádku,“ stáhl jsem ho k sobě a přitulil si ho do náruče.

„Mám strach,“ zašeptal mi do krku, zatímco jsem ho konejšivě hladil po zádech. „Mám strach, že o tebe přijdu.“

„Ničeho se neboj, Tomi, všechno bude v pořádku. Jak říkal doktor, je to banální operace a ten nádor je nezhoubný, takže to bude v pohodě, uvidíš. Nemusíš se bát, ještě mě baví ruinovat ti život,“ pokusil jsem se o vtip, ale Tom nehnul brvou.

„Musíš být v pohodě, je ti to jasné? Nepřej si mě, jestli nebudeš!“

„Ale to víš, že budu“ políbil jsem ho na čelo. „Hned jak budu mít domluvený termín operace, musím zavolat Natalii, aby si pak na mě udělala čas, bude muset vymyslet něco s těmi vlasy, bůh ví, jak dlouho by trvalo, než by mi ten kousek dorostl.“

„Chceš se nechat ostříhat?“ překvapeně mi rukou projel sametově hebkými vlasy. „Nedokážu si tě už představit s krátkými vlasy.“

„Uvidíme, co Natalie vymyslí, třeba to nebude zas tak hrozné,“ usmál jsem se. „Tomi, podej mi prosím tu bonboniéru od tebe, mám chuť na něco sladkého.“

„Jasně,“ hned kývl a natáhl se na stolek. „Od koho je ta obrovská?“

„Od Anise,“ pokrčil jsem rameny, slastně se ládujíc čokoládkami od Toma. „Asi tu byl, když jsem spal. A teď mi honem pověz, co nového s Monikou,“ usmál jsem se, odváděje tak pozornost ode mě a Anise.

autor: Saline A.