Mask of the Phantom 15.

Bill:

Nervózně jsem přecházel mezi řadami sedaček a jen matně vnímal zvuky generálky. Poslední zkouška před velkým večer, před večerem, kdy mám dát všem najevo, že stará Opera je opět zpátky a že se o ni budu starat tak dlouho, jak dlouho mi to Firmin jenom dovolí. Zpěv sólistky se nesl celým hledištěm.

„Bille?“ Otočil jsem se za zvukem tiše položeného hlasu. Na konci řady, kterou jsem zrovna procházel, stála madam Giryová a dívala se na mě. Několika svižnými kroky jsem přešel až k ní.

„Zdravím, dlouho jsme se neviděli,“ usmál jsem se na ni vstřícně. Očima jsem létal po jejím obličeji, přišlo mi, že pokaždé, když ji vidím, je stále starší a vyčerpanější. Mateřsky mi přejela prsty přes tvář.

„Jen jsem se chtěla zeptat, jestli je už všechno v pořádku.“

„V pořádku?“ zeptal jsem se zmateně. Ona se mi v odpověď otočila k jevišti, na kterém zrovna stál Tom a zpíval svoji část. Seč nechtěně, vykouzlil mi ten pohled úsměv na rtech. Nikdy bych nevěřil, že zrovna on propadne kouzlu Opery a bude ji milovat stejně jako já.

„Ano, už je všechno v pořádku,“ pokýval jsem hlavou, aniž bych odtrhl pohled od něj.

„To je dobře.“ Když jsem se otočil, hrál na unavené tváři postarší ženy spokojený a vědoucný úsměv. „Také jsem tě chtěla přijít podpořit. Zítřek bude určitě skvělý a lidé si ho dobře zapamatují. Zítřek bude do nepsané kroniky Opery zapsán jako den, kdy se vrátil její dobrý duch, její Fantom,“ usmála se. „Všichni jsme jenom rádi, že ses nám vrátil, Bille.“

„Taky jsem rád,“ přiznal jsem. „Ten všechen shon a dobrá nálada ve správném kolektivu zpěváků a herců mi chyběla. Jsem rád, že jsem opět mezi nimi, a hlavně že mě konečně považují za sobě rovného, že už ze mě nemají strach a nevykládají si o mně ty svoje strašidelné nesmyslné historky.“

„Přijdu se zítra podívat na premiéru,“ pokývala hlavou. „Hodně štěstí, Bille.“

„Děkuji,“ odpověděl jsem s úsměvem, než stihla odejít.

*

„Jsi dneska celý nesvůj, stalo se něco?“ zeptal se zvídavě Tom, když jsme zasedli po práci ke stolu v kavárně, abychom nějakou nezdravou neřestí v podobě zákusku oslavili poslední povedenou zkoušku před samotnou premiérou.

„Ne, jen se bojím zítřka,“ přiznávám už poněkolikáté za den. Zvláštní, že když je člověk spokojený, nikdo si toho nevšimne, ale jakmile je nervózní, vidí to najednou všichni. Několika lidem jsem musel zodpovídat jejich otázky, jestli jsem v pořádku a jestli nechci kafe nebo něco silnějšího, abych se uklidnil. Nemyslím, že bych se potřeboval uklidňovat, vždyť nervozita je přirozená věc, nebo snad ne?

„Nemáš důvod se bát, odvedl jsi skvělou práci a lidé to ocení. Strach je zbytečný.“

„Jsem prostě nervózní, tréma je strašná. Nikdy jsem před představením takhle nervózní nebyl.“

„To proto, že lidé neviděli tvoje jméno na plakátě? Protože nevěděli, komu mají vzdávat hold po každém skvělém představení? Nemáš se čeho bát, Bille. I kdyby tahle opera byla sebehorší, pořád bude daleko lepší než kterákoliv z těch, kterou přepsal Dominik. A věř mi, že věrní fanoušci Opery to ocení.“

„Stejně z toho mám strach.“

„Bille… Děláš si zbytečné starosti. Uvidíš, že to bude skvělý večer. Nemáš důvod se bát, věř mi.“

„Myslím, že ujišťování mně stejně nestačí. Vždyť to znáš, tréma jen tak nepovolí, i kdyby ti každý říkal, jak skvělé jsou tvé výkony, stejně se pořád budeš bát. Nikdy jsem trémista nebyl, ale teď mám vážně strach. Mám strach, že se něco pokazí, nebo že se moje úprava téhle hry nebude líbit.“ Tom se natáhl po mé ruce položené na desce stolu a sevřel ji ve svých dlaních.

„Bude to v pořádku, Bille, věř mi. Nevím, co víc bych mohl udělat, abych tě uklidnil.“

„Nemá to cenu,“ zakroutil jsem hlavou se smutným úsměvem a vytáhl svoji ruku z těch jeho. Tom pokrčil rameny. Neudivilo mě, když nějakou dobu mlčel, než konečně změnil téma na něco pozitivnějšího.

*

„Bille! Už musíme jet!“ rozlehlo se celým domem volání.

„Za chvilku!“ křikl jsem zpátky. Už přes půl hodiny jsem byl zavřený v koupelně. Celý den pro mě byl hektický. Prvně jsem tři hodiny vybíral, co si na sebe vezmu, potom jsem šel na půl hodiny do vany, umýt si hlavu a alespoň na chvíli vypustit, protože stres se na mě už od rána sypal ze všech stran. Když jsem se oblékl do vybraného oblečení, které mi ani po několika výměnách nepřipadalo dostatečně reprezentativní, začal jsem pracovat na líčení. Několikrát jsem se ale musel odličovat, protože se mi klepaly ruce, takže se nejednou stalo, že jsem linku na jednom oku měl úplně jinou než tu na druhém. Věděl jsem, že si na líčení mám nechat co nejvíc času, ale to bych musel začít s výběrem oblečení už před obědem, do kterého jsem mimochodem spal. Jak jsem později zjistil, Tom byl vzhůru už o tři hodiny dřív. Zdálo se, že konečně tréma doléhá i na něj, což způsobilo, že jsme se za to jediné odpoledne stihli několikrát pohádat. Teď už určitě čekal připravený u dveří v tom svém úžasném obleku, který jsem mu pomohl vybírat v obchodě. Jako vždy se čekalo jenom na mě.

S hlasitým povzdechem jsem naposledy zkontroloval svůj vzhled v zrcadle, ne že bych se sebou byl nějak zvlášť spokojený, bývá to lepší, ale dalo se to snést. Budu doufat, že se při děkovačce budou všichni soustředit spíš na herce a při večírku, který následoval hned po představení, se mnou nebude chtít nikdo mluvit. Stejně bych se bál, že mi budou chtít říct, jak strašně se mi to tentokrát nepovedlo. Ještě jsem si uhladil lem košile, než jsem konečně opustil koupelnu. Přesně jak jsem předpokládal – Tom už postával u dveří, poklepával nohou o podlahu a mezi prsty protáčel klíče od auta. Jeho zachmuřená tvář se rozzářila, když zaregistroval, že jsem konečně opustil koupelnu.

„Sluší ti to,“ vydechl pochvalně, když jsem došel až k němu, abych dokončil poslední věc – vybral nějaké vhodné boty. Pro několik nejvhodnějších adeptů jsme už předchozího dne dojeli ke mně do bytu, stejně tak pro oblečení, které jsem považoval za vhodné, abych si mohl vybrat. Stejně jsem se pomalu začínal stěhovat zpátky domů.

„Tobě taky,“ usmál jsem se na něj, když jsem měl konečně nazuté boty. „Takový elegán,“ zašklebil jsem se a vlípl mu pusu na tvář. „No co tu ještě stojíš, spěcháme!“ popohnal jsem ho ze dveří ven.

„Blbečku,“ okomentoval a protočil oči. Předstíral jsem, že jsem jeho poznámku přeslechl, jinak bych se nejspíš musel urazit. Místo toho jsem se ale beztak uculoval jak blázen, vím to, vždycky se tak poblíž něj tvářím.

Tomovo auto stálo nachystané před domem na příjezdové cestě. Stál u dveří na místě spolujezdce a jako pravý gentleman mi je přidržel, když jsem nasedal. Sám si potom sedl za volant a otočil se na mě.

„Tak kam to bude, madam?“ zeptal se s tím svým typickým úšklebkem. Zlehka jsem ho udeřil do ramene a protočil očima.

„Však ty víš – do pekla,“ odpověděl jsem. Veškeré žertování náhle ztratilo svůj smysl, stejně jako jsme oba přestali vidět důvod smát se, protože tréma opět převládla. Zbytek cesty k Opeře jsme oba mlčeli, Tom se soustředil na cestu a já hledal útěchu v pohledu na zahrádky, opravené domy a panelákové čtvrti. Připadalo by mně, jako by mě Tom vezl na popravu. Samozřejmě nikdy by nic takového neudělal, ale já měl takový strach! Snad nikdy jsem se tolik nebál.

Snad až příliš brzy zaparkoval Tom na malém parkovišti vyhrazeném pro herce a zaměstnance Opery.

„Tak jdeme na to,“ usmál se na mě povzbudivě, ale i v jeho úsměvu bylo vidět, že má strach. Poplácal mě po stehně, než vylezl z auta, aby mi znovu otevřel dveře. Do představení zbývaly dvě hodiny, aby se všichni herci stihli připravit.

Oba jsme unisono pozdravili Mary, která na baru chystala občerstvení pro hosty. Nikdy by nedopustila, aby někdo třeba chlebíčky objednal, daleko radši je sama připravovala, zkoušela tak různé chutě, které jí doporučila už kdysi dávno babička.

„Hej, Bille, mohl bys mi s něčím pomoct?“ zavolala za mnou, když jsme procházeli. Nejistě jsem se ohlédl na Toma, který letmo přikývl a pokračoval dál ve své cestě do kostymérny. Vrátil jsem se zpátky k baru.

„Mohl bys mi prosím vzadu vybalit víno z krabic a vyskládat ostatní alkohol z přepravek? Potom si to tam přerovnám, ale přišla jsem pozdě a trochu nestíhám,“ pokrčila rameny. Pokýval jsem hlavou a zašel do malého skladu za barem, kde měla Mary svoje věci a kde skladovala potraviny a alkohol. S vervou jsem se pustil do úkolu, který mi zadala, abych byl co nejdřív hotový. Chtěl jsem čas do představení strávit s Tomem. I když jsme se za to odpoledne několikrát pohádali, pořád na mě působil alespoň částečně pozitivně a já se poblíž něj necítil až v takovém presu.

Když jsem byl s prací hotov, vrátil jsem se zpátky k Mary, která dodělávala první podnos plný chlebíčků. Ohlédla se na mě a věnovala mi úsměv.

„Pojď sem,“ nařídila. „Na, tu máš, díky za pomoc,“ usmála se na mě a do ruky mi položila právě dodělaný chlebíček. „Podle jednoho z receptů mojí babičky. Se speciální pomazánkou, bude ti to chutnat,“ dodala naprosto přesvědčeně. Potichu jsem vyslovil svoje díky a vydal se konečně směrem k zadním prostorám pro herce, abych našel Toma. Chlebíček jsem s provinilým pocitem po cestě vyhodil, pochybuji, že bych do tak staženého žaludku vůbec něco dostal.

S falešným úsměvem jsem zdravil herce, které jsem při své cestě za Tomem potkával. Někteří se se mnou zastavili na kousek řeči, takže než jsem se konečně dostal k maskérně patřící Tomovi a Meg, představení už skoro začínalo.

Letmo jsem zaklepal na dveře, než jsem vešel. Meg v místnosti nebyla, pouze Tom seděl u svého stolu. Otočil se na kolečkové židli, když jsem vešel.

„Myslel jsem, že už nepřijdeš,“ přiznal potichu. „Mary toho asi potřebovala dost, co?“

„Ani ne, ale každý se mnou chtěl mluvit,“ protočil jsem očima. „Vlastně jsem se už taky začínal bát, že tě tu nezastihnu, ale neodpustil bych si, kdybych ti před představením nepopřál hodně štěstí.“ Věnoval jsem mu ten nejzářivější úsměv, jakého jsem byl v tu chvíli schopný a přešel k němu, abych ho objal. Za pas si mě stáhl na klín, ruce pevně omotané kolem mě, hlavu zabořil do mých vlasů.

„Bude to v pohodě,“ pronesli jsme oba unisono a zvolna se zasmáli.

„Zlom vaz,“ zašeptal jsem, když se odtáhl od mého krku a znovu se mi podíval do tváře. Pokýval hlavou.

„Budu se snažit, abych ti nedělal ostudu,“ usmál se a na rty mi vtiskl drobný polibek.

„Nikdy mi neuděláš ostudu,“ zakroutil jsem hlavou a jemně ho pohladil po tváři. „Měl bys jít, za chvíli to všechno vypukne.“

„Já vím. Až to všechno skončí, uděláme si hezký večer, souhlasíš?“ usmál se. Pokýval jsem hlavou.

„Jestli to všechno dobře skončí, pak ano.“ Vstal jsem z jeho klína a políbil ho na tvář, než jsme se oba vydali znovu po svém – on k jevišti a já do lóže číslo pět, která jako vždycky byla vyhrazená pro moje potřeby.

autor: Helie