Dawn of emotions 15.

Jak rychle předávka začala, tak i skončila. Všichni z protější bandy měli najednou z Toma respekt. Popadli peníze a naskákali do aut, jako kdyby hořelo, a odjeli rychle pryč. Brian dal pokyn ostatním, aby nová auta odvezli do garáže. Pak se vrátil k Tomovi, který se opíral o auto.

„Tak co myslíš?“ zasmál se Tom a točil s klíčkama na prstě. Brian se usmál.

„Kámo, byl si… skvělej! Viděl si, jak zdrhali? Takhle neutíkali ani před Vinem!“ poplácal ho uznale po zádech. „Zaškolil ses dobře, děláš mi radost,“ Tom se potěšeně usmál a hodil Brianovi klíčky. „Co teď? Zajedem do nemocnice?“ zeptal se Tom.

„Já bych je nechal být… jenom bysme překáželi… a Bill s ním chce být určitě sám,“ nasedl Brian do auta a Tom vedle něj za volant.

Řídil dobře a Brian si toho cenil. Aspoň si mohl odpočinout. Tedy ne, že by ho řízení nebavilo – jinak by tu nebyl, že, ale prostě příjemná změna je vítaná vždycky. Tom pomalu vyjel směr jejich zašívárna, kde se scházeli.

Tom zaparkoval, a když motor utichl, zadíval se na Briana. Celou cestu na sobě cítil jeho pohled.

„Děje… se něco?“ pozvedl obočí dredáč a vytáhl klíčky ze zapalování.

Brian jenom zatřásl hlavou a radši vystoupil. Tom nechápal. Udělal něco špatně? Zamkl auto a šel za Brianem, který už zmizel za dveřmi jejich „doupěte“. Rozvalený přes velkou sedačku si vytáhl pivo z ledničky a napil se. Potřeboval oddech.

„Briane, co se děje?“ probral ho hlas znějící těsně vedle něj. Přejel mu z toho mráz po zádech.

Už od začátku z Toma vyzařovalo něco jiného. Něco, co v životě u nikoho necítil. Něco, co si nechtěl připustit, co ho přitahovalo.

„Brácho, udělal sem něco špatně?“ nevydržel to Tom.

Všude bylo až moc tíživé ticho, než aby to dusil v sobě. Brian se napil z plechovky a podíval se na něj. Nevěděl, co říct.

„Ne všechno je v pohodě… víc než v pohodě,“ usmál se jakoby nic. Tom ale cítil, že je něco špatně.

„Poslouchej, neznáme se tak dlouho, ale já poznám že… že se něco děje… noták, svěř se bráškovi,“ šťouchl do něj a zasmál se.

Choval se jako s Billem. Tohle na jeho malého brášku vždy zabralo. A i teď, jak se zdálo. Brian se zasmál a odložil plechovku na stolek.

„Víš… je tu jeden člověk… neznám ho dlouho, ale on… je úžasný… je na něm něco zajímavého, něco, co… mě přitahuje… ale nemůže se to dozvědět. Měl by mě za blázna,“ dokončil Brian s úsměvem, ale uvnitř něj to vřelo rozpaky. Byl jenom o něco málo starší než Tom. Ale na věku by ani tolik nezáleželo. Obzvlášť když se podíval na Billa a Marka. „A taky mám strach o Marka,“ dodal tiše, když už si na něj vzpomněl. Tom se usmíval.

„Takže jsi zamilovaný! Takhle to začíná, kámo,“ poplácal ho po rameni. „A kdo je ta šťastná, hm?“ začal naléhat na víc informací, ale nedočkal se jich.

„Promiň, neřeknu ti to,“ skousl si ret Brian. Neuvědomil si ovšem, že tímto nahrál Tomovi do karet.

„Blafuješ,“ založil si ruce na hrudi Tom a s vítězným úsměvem na něj koukal.

Brian sklopil hlavu s hlubokým povzdechem. Měl pravdu. Sám ho učil gesta a triky, aby poznal, kdy protější strana blafuje a kdy hraje fér. A tohle bylo jedno z toho. Neuvědomělé gesto, kdy někdo dával najevo rozpaky nebo strach.

„Promiň, Tome, nechci ti lhát… ale tohle… si nechám vážně jenom pro sebe, ano?“ ujasnil nakonec Brian a natáhl se zase pro své pivo. Hodlal svůj žal utopit v tomto málo alkoholickém nápoji, ale na tvrdý chlast neměl náladu ani čas.

„Asi… si půjdu lehnout,“ zazíval hraně Brian a odešel do vedlejší místnosti. Tomovi to vrtalo hlavou. Myslel, že si docela padli do oka, ale nějak se asi zmýlil. Sebral se a odešel ven. Domů to neměl daleko. Ovšem kdyby nepotkal toho kreténa po cestě.

Už byl skoro doma, když na něj z postranní uličky vyběhli asi tři chlapi a utvořili kolem něj kruh, aby neutekl.

„Co-co chcete?!“ zahřímal Tom naštvaně a už už sahal po zbrani, když si uvědomil, že ji nechal v jejich sídle.

V duchu si nafackoval a pomalu zaujímal výhodnou pozici pro útok. Jeden z těch, co stáli kolem něj, byl však rychlejší a obdařil Toma kopancem do břicha. Ten se s výkřikem skácel na zem. Snažil se vstát, ale nebyl tak silný, aby se všem třem ubránil naráz. Najednou uslyšel blízko výstřel.

„Vypadněte, svině, tady nemáte co dělat!“ podle hlasu poznal Briana. Ale jak…

„Jo?! A vy jste dali Carlosovi šanci?!“ křikl blonďatý z nich a vytáhl proti Brianovi zbraň. Ten se uchechtl.

„Carlos unesl přítele našeho šéfa a chystal se ho vydírat. A takový lidi mi tu netolerujem,“ přimhouří oči Brian.

„To není pravda, to by Carlos…“ nedořekl, protože Brian vystřelil znovu do vzduchu.

„Ještě slovo a další kulka pozdraví tvůj mozek,“ ušklíbl se Brian a nabil nový zásobník. Usmíval se.

„Ještě se uvidíme, Trümpere!“ křikl znovu blonďák a naposledy ho silně kopl do břicha.

Tom bolestí usykl a zavřel oči. Brian si k němu přiklekl.

„Jsi v pořádku?“ ptal se opatrně, když ho zvedal ze země. Tom jenom kývl.

„Jak… jak si mě našel?“ zněla jeho první otázka. Brian pokrčil rameny.

„Šel jsem hned za tebou. Chtěl jsem si promluvit, ale… necháme to na jindy… chceš doprovodit domů?“ zametl to pod koberec Brian a usmál se. Když Tom přikývl, podepřel ho a pomalu vedl směrem domů.
„Nechceš zůstat? Aspoň chvilku,“ usmál se Tom, sedíc na sedačce. Brian si až pak uvědomil, že je vlastně v jeho bytě.

„Máte to tu s Billem hezké,“ pochválil mu hned a přisedl si vedle něj. Tom jenom pokrčil rameny.

„Bill je ten, kdo má smysl pro design,“ zasmál se a opřel pořádně do pohodlné sedačky.

S výdechem zavřel oči a bolestně se mu zachvěly řasy. Trochu ho to břicho bolelo, ale jako vždy spoléhal na to, že to přejde samo.

Brian to celé sledoval a nebylo mu to příjemné.

„Kde máte led?“ zeptal se.

„V m-mrazáku,“ odpověděl bolestně Tom.

„Dobře, chvilku vydrž,“ pohladil ho po hlavě.

Tom překvapeně otevřel oči a sledoval Brianova vzdalující se záda. Nechápal to pohlazení. Neměl ale moc času na přemýšlení, protože se Brian vracel s utěrkou plnou ledu.

„Teď to trochu zabolí,“ řekl Brian a položil mu utěrku na břicho.

Měl pravdu, bolelo to, ale pak to začalo chladit. Bolest pomalu ustávala a Tom zavřel oči.

„Jen doufám, že ti neudělali něco horšího,“ hlesl Brian tiše.

„H-horšího?“ zeptal se Tom.

„No třeba vnitřní krvácení, ale to bych poznal i já. Nic takovýho se jim nepovedlo,“ odpověděl mu klidně.

„Aha,“ vydechl Tom a znovu zavřel oči.

Chvíli mu to tam ještě Brian nechal položené, a pak to odložil na stolek. Seděl u pohovky a pozoroval ho. Vypadal, jako že spí. Nedokázal odolat, sklonil se k němu a lehce ho políbil. Tom vytřeštil oči a šokovaně na to koukal. Brian se po chvilce odtáhl, a když si všiml, že ho Tom pozoruje, znejistěl. Rychle vstal a dal se na odchod. Tom ho jen pozoroval. Byl v šoku. Když ale viděl, že Brian odchází, snažil se postavit se a zastavit ho. Povedlo se mu to, ale ne na moc dlouho.

„Briane,“ hlesl a spadl na zem. Bolest z břicha mu vystřelila do celého těla a on se bezmocně svezl na podlahu.

Brian se rychle otočil a vyděsil se.

„Tome!“ vyjekl a rychle k němu přiběhl. Pomohl mu zpět na pohovku.

„Cos vyváděl? Neměl jsi vstávat,“ hlesl a držel Toma za paži.

„Odešel bys,“ šeptl tiše Tom.

„Měl bych. Neměl jsem to dělat,“ sklopil hlavu Brian. Nedokázal se na Toma déle dívat.

„To řekl kdo? Byl jsem jenom překvapený. To o mně jsi mluvil, že jo?“ zeptal se přímo Tom.

Brian jen přikývl.

Tom se s bolestmi přetočil na bok, naklonil se k Brianovi a sám ho políbil. Brian byl chvilku překvapený, ale pak začal spolupracovat. Zavřel oči a vložil se do toho polibku. Pomalu začal Toma pokládat zpátky na záda, ale líbat ho nepřestával. Bylo to pro něj něco nového, a to se mu líbilo. Po chvíli se odtáhl a dýchal jako po maratonu. Oni oba.

„Páni,“ vydechl Tom a usmál se.

„Netušil jsem, že jak já, tak ty jsme na kluky,“ uchechtl se Brian.

„Já taky nejsem. Jsi první kluk, kterého jsem políbil,“ řekl Tom a zčervenal.

Brian ho pohladil po tváři a usmíval se. Nevěděl, jestli je to láska, ale rozhodně se mu to líbilo.

Zato v nemocnici se Bill snažil jako už poněkolikáté mluvit na Vina a snažil se ho probrat. Vinova zranění se hojila perfektně, ale se ne a ne probudit. Sam musel několikrát Billovi píchnout něco na uklidnění, protože to vypadalo, že se brzy zhroutí.

„Bille, měl by sis jet odpočinout domů, tady je o něj postaráno,“ přemlouval ho Sam.

„Ne, ne, ne. Nikam nejdu. Já odejdu a něco se stane, a to nechci. Musím tu být,“ stál si zoufale za svým Bill.

„Bille, sakra, jsi na zhroucení. Pokud se probere a uvidí tě takhle, tak seřve mě, protože jsem tě neposlal domů. Takže teď jdu volat Brianovi, aby si pro tebe přijel,“ řekl Sam nekompromisně.

Billovi začaly opět téct slzy. Sam odešel zavolat Brianovi, a tak Bill zase osaměl.

„Marku, nesmíš mě tu nechat. Nesmíš. Já… pojedu teď domů, ale zítra přijedu a budu tu s tebou,“ mluvil k Vinovi. Usmyslel si, že ho Vin vnímá. „Miluju tě, mysli na to a opovaž se mě tu nechat,“ po tváři mu stekla jedna z mnoha slz.

Držel Vina za ruku a stiskával mu ji. Bill měl zavřené oči, tak si nevšiml lehkého zachvění Vinových víček. Najednou jako by někdo zastavil čas a Bill ucítil cuknutí Vinovy ruky. Vytřeštil oči a podíval se na jeho obličej. Nic se ale nezměnilo. Vin byl stále v komatu. To jen jeho podvědomí zareagovalo.

autor: T-KAY & Iveth Biersack