Opravdu tu není jiná cesta…? Bill si nebyl jistý, jestli je připravený zajít až tak daleko. Nevěděl, co dělá – nevěděl, zda to bude bolet, nebo co by měl dělat, kdyby si to najednou rozmyslel. Jeho kakaově zbarvené oči přejížděly po jednotlivých liniích ostří žiletky mezi jeho prsty. Byla tak ostrá a lesklá… tak jak těžké by to asi mohlo být? Prostě s ní přejet po kůži, přitlačit silněji, než by se kdy odvážil, a nechat ji udělat čistý řez. To přeci nemůže být tak těžké. Jak moc se zařízne? Nebude jeho kůže příliš tlustá nebo tak něco?
Možná by mohl zkusit ještě jedno zavolání, ještě jednu textovku. Možná by mohl počkat ještě jednu hodinu, jestli se něco nestane. Možná by se mohl podívat ještě na nějakou TV show nebo… třeba něco sníst? Byl skutečně připravený to udělat? Bylo skoro děsivé, jak chladné a spořádané jeho myšlenky byly, když se připravoval sám sebe zabít. Ta chvíle, kdy chce někdo spáchat sebevraždu, by taková být neměla.
Oči mladého zpěváka se zvedly ke svému odrazu v zrcadle, ztěžka polkl a zadíval se do svých očí. Je tohle opravdu odpověď?
„Budeme vždycky spolu?“ Bill se usmál a hřbetem své ruky přejel přes bratrovu tvář.
Bylo by mu beze mě mnohem lépe. Kytarista si opět hřbetem ruky setřel slzy, podrážděný, že se nedají zastavit. On nikdy nebyl ten, který by brečel často, vlastně to bylo velmi vzácné a jen když byl sám… ale dnes večer se ze všeho cítil tak deprimovaný a ani nevěděl proč. Jako kdyby část jeho cítila, že se něco stane.
Tom se podíval na svůj pohozený mobil a s povzdechem ho sebral. Kdyby Bill věděl, že za ním jede, určitě by se cítil trochu líp. Možná, že ten nelehký pocit v něm vzbuzují jeho nervy, jak se strachuje, zda bude Bill vzhůru a bude s ním chtít mluvit či ne. Otevřel svůj telefon, autem odbočil ke krajnici a vypnul motor, když zmáčkl tlačítko ‚volat‘. Ve chvíli, kdy to začalo na druhém konci vyzvánět, srdce se mu v hrudníku rozbušilo silněji. Proč by měl být nervózní z telefonování vlastnímu bratrovi? Bude Billův hlas znít jinak? Změnil se vůbec nějak za ty dva měsíce?
—
Slabé vyzvánění Samyho Deluxe Billa donutilo se zamračit, když vyběhl z koupelny ke dveřím do své ložnice. To přeci nebylo možné… už musí mít halucinace.
Odložil žiletku, hluboce se nadechl a zase vydechl. Možná, že tohle bylo to znamení, ve které doufal.
„Tome?“
Jejich mobilní telefony měly odposlech. Policie jejich rozhovor uslyší. Budou z toho mít pěkné potíže…
„Ještě jsi vzhůru?“
—
Tom opět odložil telefon na místo spolujezdce, tentokrát se šťastnějším výrazem. Poté, co to konečně udělal, už ani netušil, proč pro něj bylo tak těžké svému bratrovi zavolat. Ale slyšet jeho hlas…
Za dvacet krátkých minut bude Bill opět v jeho náručí.
Bill ještě jednou vstoupil do koupelny, zastavil se u umyvadla, kde stál předtím. Tentokrát se usmál, když bral žiletku do ruky, podržel ji nad odpadkovým košem, do kterého ji následně odhodil. Někdo nahoře nad ním dohlížel, tím si byl jist.
—
Déšť začal konečně ustávat, když auto vyjelo na téměř prázdnou silnici. To muselo být dobré znamení. Tom se nadechl a snažil se uklidnit – soustředit se na to, co řekne, až se tam konečně dostane. Až skončí všechno to objímání a pravděpodobně i pláč, budou si potřebovat promluvit.
Jeho oči sledovaly cestu a míhající se pouliční světla na lesklé kapotě jeho tmavého auta, když se jeho mysl začínala rozebíhat jiným směrem. Je mi to všechno tolik líto. Omlouvám se, že jsem ti ublížil. Omlouvám se, že jsem dopustil, aby nás zatkli, že se rozpadla skupina, že jsem byl prostě tolik hloupý. Omlouvám se za všechno, a bože, doufám, že mi dokážeš odpustit. Vím, že nemám právo žádat o odpuštění, a vím, že mi ho nejspíš ani nedáš, ale… bože, Bille… chci, abys mě znovu miloval. Jestli je tu nějaká věc, za kterou se omlouvat nebudu, je to moje láska k tobě a nestydím se za ni. Je mi tak líto, že to všechno takhle dopadlo.
Dredatý chlapec se zamračil. Neznělo to moc kýčovitě? Takové věci mi nikdy nešly… to on je dobrý v mluvení. Těžce si povzdechl a zatřepal hlavou. Bylo to beznadějné, nikdy nebude schopný říct přesně to, co chce. Možná Bill bude prostě jen… vědět. Třeba nebude muset říct vůbec nic a Bill pochopí, co by mu tak rád pověděl. Občas se to tak stávalo.
Vyjel další odbočkou a pomalu zastavil na červené. Ještě pět minut.
Zpěvák se podíval na digitální hodiny, které měl vedle postele, už nejmíň po sté, přejíc si, aby se čas zrychlil. Objímal se rukama a netrpělivě místností přecházel sem a tam, stále z okna dychtivě vyhlížel světla bratrova auta u příjezdové cesty. Nepamatoval si, že by ho chtěl někdy tak strašlivě moc ve svém životě vidět tak jako teď.
Ještě pět minut…
—
Tomovy prsty stiskly nedočkavě volant, prázdným pohledem sledoval ostatní auta na křižovatce a každou chvíli vzhlédnul k semaforu. Byl netrpělivý, neklidný a nervózní jako blázen. Ale nebyla to pouze starost či hrozící ‚rozhovor‘ s jeho bratrem, ale také pocit strachu, který cítil v žaludku. Nebyl si jistý proč – nebyl důvod mít z něčeho obavy. Rozléval se bolestivě jeho břichem tak moc, až se obával, že bude snad zvracet. Ne, musí se prostě uklidnit a myslet pozitivně. Všechno bude v pořádku a není žádný důvod mít obavy. Je to jen rozhovor. Je to jen Bill.
Když světla změnila barvu, dupl na plyn a rozjel se skrze křižovatku. Vnitřek jeho Escalade však byl z nenadání osvětlen jasným světlem. Když stočil hlavu směrem ke zdroji světel, uslyšel skřípění kovu o kov a jediné, co viděl, byl obrovský převržený kamion, jehož předek se vyhýbal Escalade, zatímco zadek ho po boční straně smetl s sebou, když dostal příliš rychlý smyk po mokré silici a brzdy ho nestačily zastavit.
—
Bill najednou ustrnul v přecházení, oči se mu rozšířily, když ucítil, jak jeho srdce vynechalo úder. Vše, co předtím slyšel, se proměnilo v absolutní ticho a jediné, co teď dokázal cítit a slyšet, byly silné bolestivé pomalu tepající údery jeho srdce v uších. Čas se kolem něj jakoby zastavil, ani vzduch jako by se neodvažoval proudit. Zvedl ke svému srdci ruku, cítil ho prudce narážet do hrudního koše pod kůží. Nemohl dýchat, nemohl ani mrknout, nemohl se pohnout.
Slza unikla z jeho oka, klouzala po straně jeho nosu až na horní ret, kde se vpila do jeho rtů. Co to bylo…?
Podíval se na hodiny, zbývala ještě jedna minuta. Ale jeho natěšení bylo pryč. Nedokázal vysvětlit, co se v tom momentě stalo, ale cítil se po něm zvláštně… tak ztracené a prázdně.
A zvonilo…
A zvonilo…
A zvonilo.
„Mám puls!“ zavolal hlas nějakého muže. „Hej, slyšíte mě? Můžete mluvit? Mrknout? Cokoliv… prostě mi ukázat, že reagujete.“
Cítil krev. Hodně krve, kovovou a horkou – téměř ohnivou. Vše, co slyšel, bylo tlumené, a jako by to slyšel zpod vody. Tomovy oči se lehce pootevřely, ale více to nedokázal – bolelo to. Co se stalo? Někdo ho srazil? Kdo ho srazil?
Kytaristova víčka se opět zavřela, cítil se vyčerpaný a potřeboval si odpočinout.
„Upadá do šoku! Pospěšte!“
Publikum propuklo v řev a povzbuzování, když dvojčata vyšla bok po boku na tu část pódia, která byla zasazená do obecenstva, a usadila se na pro ně připravených stoličkách. Tom se svou akustickou kytarou a Bill se ujal mikrofonu, který před nimi byl.
„Nyní budeme na pódiu jen já a Tom,“ Bill se s širokým úsměvem podíval na svého bratra a lehce se zasmál, když ho sledoval sedat si na židli. Byl šťastný, nadšený – téměř roztěkaný, „protože tenhle song je o nás – o vztahu, který máme jeden ke druhému.“
Tom se zasmál, když vzduchem proletělo nějaké spodní prádlo, přistálo mu před nohama a Bill se nad tím ušklíbl.
„To, co mezi sebou máme, je, myslím, docela vzácné.“ Otočili se jeden ke druhému a věnovali si tajný pohled. Bill dal do svých slov srdce, oči se mu zalily slzami. „Nejspíše strávíme zbytek našich životů spolu. Nikdy se nerozdělíme.“ Zpěvákova ruka vrátila mikrofon na stojan, když se pootočil ke svému bratrovi a snažil se slzy zamrkat pryč. Možná, že ta slova byla spíše pro něho samotného než pro fanoušky, „Tom a já spolu hodláme odejít do noci.“
Dredatý chlapec zavřel oči, jeho horní polovina těla se začala trochu pohupovat, když pravou rukou vybrnkával první noty písničky. Usmál se, když ho začal doprovázet jemný hlas v německém jazyce.
Vzdáleně slyšel, jak na sebe lidé křičí příkazy a jeho sluch se najednou zaměřil na téměř pronikavé vyzvánění. Co se to děje?
Mezi vším tím křikem, řevem motorové pily, praskáním a kroucením kovu, slyšel slabý zvuk ženského hlasu, který mu zpíval…
Nena.
autor: Raiju
Ach, chce se mi z toho plakat. Akorát je venku sychravo a prší, takže se to přesně do té nálady hodí. Těším se na další díl. ♥
Děkuji za překlad. 🙂 ♥
Proboha!!!! Až jsem se rozbrečela…. a to je teprve druhej díl… bože……
[1]: my tu takhle měli celé léto, proto jsem se dala do překladu takových depresivek. 🙂 a když k tomu nahodím tu nejvíc nejsmutnější písničku, co znám..náladička jak vyšitá. 🙂 alespoň to působí tak, jak má. 😉
Toto, nie, mňe je ich oboch tak ľúto. Je desivé, ako zlomok sekundy vie všetko zmeniť. Ďakujem za preklad.
Jsem tak napjatá, jak to bude dál. Skvělá povídka a výborný překlad. Moc děkuju. A teď si jdu v klidu poplakat:-).
Bože, tak krásne a zároveň tak šialene smutné 🙁 Nechcem, aby Tom zomrel, Billa to zabije 🙁
Mám úplně tentýž problém jako T-KAY, mám slzy v očích a opět jsem tu minimálně pět minut seděla s otevřenou pusou, než jsem si všechno srovnala v hlavě a usoudila, že budu schopná napsat komentář. A i tak absolutně nevím, co bych měla napsat. To, jak si autorka pohrává s pocity a střídá je se vzpomínkami, je něco naprosto dokonalého. Když začalo ono soudné odpočítávání, říkala jsem si, že se něco posere… Ale páni, to, jak to bude napsané, jsem vážně nečekala… Úplně mi to vyrazilo dech, přišla jsem o slova, takže omlouvám se, ale tentokrát obvyklá slohovka asi nebude 😀
Nádherné, dokonalé… uf 😀
Strašně moc děkuji za překlad =)
Dnes jsem se zařekla, že už prostě nebudu brečet, nebudu a nebudu.
Tohle odhodlání mi vydrželo do chvíle, kdy Tom po telefonátu s Billem znovu nastartoval motor svého auta a liboval si, že přestává pršet a že je to dobré znamení. Ta šílená ironie mě absolutně dostala, takže jako vždy se mi oči zalily slzami, tahle povídka se u mě bez nich prostě neobejde…
Konec, kdy si uvědomím, že pravděpodobně poslední věc, kterou Tom ve svém životě uslyšel, bylo vyzvánění telefonu jeho bratra a tím pádem jeho poslední myšlenkou vzpomínka na něj, je strašně emotivní a zoufalý, to poslední slovo na konci dílu, Nena, mi tady přišlo až osudové…
Ve chvíli, kdy Bill ucítil, že se stalo něco strašného, se mi skoro zastavilo srdce, stejně jako jemu, to jedinečné propojení mezi dvojčaty zafungovalo stoprocentně a Bill ucítil ztrátu, ztrátu a prázdnotu a vlastně ještě nepoznal celou její velikost…
Chtěla bych říct, že to celé je skvostně napsané, ta hloubka emocí, až už je to vzájemná láska ve vzpomínkách dvojčat anebo žal a zoufalství nad jejich násilným odloučením, je neskutečná, alespoň na mě to tak působí. Při čtení vždycky cítím, jak silný je to příběh, neuvěřitelně silný a já ho miluju a znovu a znovu jsem ochotná při čtení trpět jako zvíře, protože vždycky zůstává troška naděje na lepší časy…
Tohle je příběh, který na mě strašně zapůsobil a vryl se mi hluboko do srdce ♥
Na konci komentáře se musím ještě vrátit na začátek, na úryvek písničky, který je dokonale vybraný a úžasně podtrhuje celkový dojem ze čtení a jako by jen potvrzoval neodvratnost osudu…
A ještě bych chtěla pochválit překrásný banner, na kterém je moje nejmilovanější Billova fotografie ♥
Úžasné ♥♥♥
Ale ne. Po tomhle díle jsem… Víte, čekala jsem, že se tohle stane, náznaky byly, jenže jsem to čekala až za dlouho, a už vůbec ne teď, když se domluvili, měli se konečně vidět, Billa to dokonce odvedlo od spáchání sebevraždy… úplně se tady klepu. A chtěla jsem ještě říct, že mě šokoval Billův úmysl zabít se. Nejspíš to beru moc tragicky, ale propleskla bych ho za to. Přece by se nezabil a Toma tu nenechal samotného!
Nádherně napsaný. Děkuju, flixo.
Doufám že se z toho Tom dostane a Bill přestane blbnout.Co by dělal Tom bez něj?
[8]: člověk by řekl, že po x-tém přečtení, obzvlášť tak důkladném, kdy se při překladu zamýšlím nad každým slovíčkem, budu už otrlá a povídka mě tak otráví, že už jí nebudu chtít do konce života vidět. no..opak je pravdou. v pátek večer si jí čtu stejně jako vy, trpím nad tou osudovou tragičností a marně zaháním slzy.
souhlasím, že Raijuin nápad s úryvky písniček na začátku dílu, je výborný. vždycky mě to tak nějak připravilo na to, co můžu od dílu očekávat. taky se musím přiznat, že jejich překlad je pro mě prakticky největším oříškem. 🙂 v tomhle díle mě nejvíc dostala poslední vzpomínka na jejich vystoupení. to už jsem slzy zadržet skutečně nedokázala. :'(
Do môjho hnusného a hrozne smutného dňa táto kapitola sadne ako uliata. Doteraz som sa nerozrevala, ale po tomto mám totálne namále. Pri čítaní tejto poviedky sa cítim akoby ma zatvorili niekam kde už navždy zostanem a budem trpieť 🙂 uletený pocit, ale je tu čo už. Ďakujem za krásny preklad. Idem fňukať do kúta.
BOze proc mi tecou slzy, jak male zelve? Dneska mam takovou nejakou depresivni naladu a do toho jeste tadle povidka 🙁
Doufam, ze bdue v poradku .. 🙁
='( to néé.. Dál.. ='(
Straslive smutna kapitola, ktera je primo nabita dvojsmyslnou symbolikou a krutymi zivotnimi paradoxy.
Nejvetsim paradoxem celeho tohohle smutneho zacatku je ta az bizarni a snad i trochu nespravedliva osudovost, ktera tak krute zamicha kartami – to, jak se Bill citi byt totalne na dne, jak je slaby a uvazuje naprosto vazne o tom z tohoto sveta odejit, protoze si nedokaze se stavajici situaci poradit. Chce to resit unikem.
…. To, jak to Tom zrejme podvedome citi, protoze se pri ceste za nim citi depresivne, smutne a plactive. Taky si neni jist Billovou reakci na jejich chystany rozhovor, behem ktereho se mu chce Tom za vse omluvit a poprosit ho o to, aby ho i nadale miloval. Timhle postojem mi Tom evokuje pozici silneho rvace, ktery vi, co chce, i kdyz si neni jisty vysledkem, ale i tak ma odvahu a silu se o to poprat. (Takovym lidem ja ve skrytu duse tise zavidim – zavidim jim jejich odhodlani, odvahu a sverepost, se kterou jdou vpred, i kdyz je to muze stat vse.)
… To jak v momente, kdy Tom Billovi zavola v podstate Billa "osvobozuje", protoze ten se zklidnuje a ziletku odklada.
….To jak v tomto momente dava Billovi zivot a sam pri tom….
….To, jak existencne vyklizuje pole, aby misto toho …
Takovehle povidky me vzdy dovadeji k silenstvi, protoze ty polemiky, co potom ve svem nitru vedu, to bych nikomu neprala. U takovyhle povidek se vzdy strasne nervnu, nadavam na osud a brecim, vztekam se a spilam tomu nahore, ale zaroven je to vse takove krasne logicke a katarcne osetrene a mi nezbyva, nez si opet a znova a nanovo uvedomit, jak proklate dlouhou cestu ja sama pred sebou jeste mam a jak silene na sobe musim pracovata, abych podobne zakroky osudu prijimala s pochopenim a pokorou. Tom se svou zivotni lekci uz nejspis naucil ( i kdyz prece jen uplne ne, protoze vim, jak se povidka bude dal odvijet)- vi co chce, je silny, neuhyba z cesty, i kdyz je nucet jit proti cele spolecnosti, za Billa a jejich vztah je ochoten bojovat, nestydet se, neomlouvat se, vi, co je pro nej v zivote opravdu dulezite a kde ma sve priority. Celou tou scenou, kdy jede za Billem, to dokazuje a tak uz v podstate nema na tehle zemi co delat. Bill na stranu druhou ma asi nejspis jeste cestu dlouhou a lekci tvrdou. Zni to nejspis silene, ale takhle se vzdy na takove povidky snazim divat ja. Ve vsem zlem je neco dobre, a vse ma byt tak, jak prave je.
Taky se mi libi vsechny ty malicke detaily, kterymi je evokovana nalada, a ktere jen dokresluji ten neskutecne pevny vztah mezi dvojcaty. Tomova vyzvaneci melodie v Billove mobilu Sammy, Billova v Tomove zase Nena.
Je to napsano opravdu emotivne a cesta to bude urcite trnita, jak uz to u podobnych povidek byvava.
Tesim se na dalsi kapitolu.
Sorry za ten roman (to mas flixo radost, co?)
[15]: mám! protože nemusím překládat komentáře, takže všechny jsou jen pro mě. moje! MOJE!!! NEDÁM!!! :D:D:D
a mám z nich šílenou radost. 🙂 obzvlášť, když je tu parta komentátorek, co všechno tak skvěle rozebírá, polemizuje, svěřuje se se všemi pocity ze čtení.. 🙂 ale tvoje komentáře by měly být extra součástí povídky. povinnost číst. 🙂 vidíš v příběhu přesně to, co autorka chce, aby bylo viděno a co mnozí přehlídnou, přeskočí, nestojí jim to za námahu mozku..a tím pádem se pak mohou o dost připravit.
a díky všem vašim komentářům mám z povídky ještě větší požitek. děkuji za něj. 🙂
Teď jsem přečetla oba díly doslova jedním dechem. 😀 A je to vážně nádherná, úžasná, dokonalá a neuvěřitelně smutná povídka. :') A všechny ty city, které byly v těchto dvou kapitolách… Brečela jsem snad od začátku do konce… Nenávidím ty paparazzi, kteří jim zničili… snad všechno. Vždyť oni na sobě tak dřeli, sami se dostali na vrchol a teď to jeden podělaný paparazzi zničí. A to, jak rodiče zakazovali svým dětem, fanynkám TH, aby je poslouchali, protože je mezi twins incest… Já bych se nedala. A stejně jako spousta holek tady bych za nimi stála. 🙂
Mám teď v sobě tolik pocitů, že to nedokážu ani popsat… To, jak se oba trápí, jak je všichni odsuzují, jak se k nim všichni otočili zády… to je šílené. :'( My bychom za nimi v reálu, jak už jsem řekla, stály za každou cenu. 🙂
[16]:Tak aspon ze tak:-) Jsem se puvodne chtela hecnout a mrsknout to tam anglicky:-) To jsem rada, ze nepridavam zbytecene moc prace:-)
[15]: No to je teda fakt zajímavé. Jak je možné, že když já chci vypsat svoje pocity a myšlenky z povídky, vyjdou mi z toho jenom prázdná slova o ničem a nejsem schopná dát nic kloudného dohromady a pak si přijdeš ty a ve svém komentáři si klidně vypíšeš všechno to, co cítím já?! 🙂
[16]: Cože??!! Komentáře že se nepřekládají? A já se těšila, že se Raiju konečně dozví, jak ji jako autorku obdivuju a jak miluju její tvorbu a tuhle povídku obzvlášť, no to jsou teda poměry xDD