Boys Don’t Cry 4.

Zcela v duchu ponížen se vracím zpět k autu chodbou, kterou jsem přišel. Metr za metrem zdolávám vzdálenost, dívám se na špičky bot. Ani před sebe ne. Zničehonic do někoho trochu narazím. Ne, musím se mu omluvit. Tolik hrdosti ještě mám.

„Promiňte, já, nechtěl jsem. Je mi to lí…“ dech se mi z hrdla celkem vytratí, srdce se mi na pár vteřin zastaví, před očima zamlží. Buď jsem právě před Tomovým bytem už umřel od žalu, konečně se mi podařilo dostat se do nebe za ním, nebo mám nyní halucinace a…

„Bille, panebože…“ tichem se rozlije ten hlas, který mi tak strašně chybí. S kterým jsem se nedokázal smířit, že už neuslyším. Šok mnou stále obléhá, ​​nemám slov. Neexistují nyní nic, co bych chtěl říct. Bojím se, že je to jen sen, nebo další výplod mé fantazie. Až teď se mi opravdu spustí potoky slz. Ze strachu, že to není skutečné. A zároveň ze štěstí, že i když není, alespoň takto jsem si ho mohl na chvilku připomenout.

Musím se přesvědčit, že je to opravdu on. Že je to Tom.

„Tomi…“ ztěžka vydechnu jeho jméno a celou silou se mu vrhnu do náruče. Panebože, on je opravdu živý! Je tu a já ho objímám! Nemůžu tomu uvěřit, přece… Přece to není možné! Pláču čím dál tím víc. Už ani neznám pravý důvod, který to celé začal. Vím jen, že mám neuvěřitelný záchvat. Oba se v objetí srazíme na kolena, padneme dolů. Zběsile se mi opět navrací dech a všechny smysly. Prsty přejíždím po jeho tváři, opravdu živé tváři, pod bříšky cítím jeho jemnou pokožku. Ale co je nejlepší, utápím se v jeho očích. Vím, ty moje jsou celé uslzené, sám si můžu za to, že vidím trochu rozmazaně. Ale copak to já snad sám mohu ovládat? Ne, nemůžu. Nejde to.

Sedíme na zemi studené chodby v pevném objetí. Ještě stále vstřebávám, co se právě děje.

„Billi, tak strašně… Tak strašně jsi mi chyběl,“ zašeptá mi Tom do vlasů. Jak krásné je vnímat jeho existenci. Místo toho, abych mu něco řekl, abych řekl vše, co k němu cítím, jak mě to všechno bolelo a skutečnosti, co mu určitě chci říci, se ještě více rozpláču.

„No tak, lásko moje, no tak…“ hladí mě po vlasech, pevněji si mě přitiskne k sobě. „ŠŠŠ, už je dobře. Už jsme spolu… Stále budeme. No tak už neplač, prosím,“ líbá mě do vlasů, ale z jeho hlasu je slyšet, že mu to také není lhostejné. Cítím, jak se mi jeho slzy vpíjejí do pokožky hlavy.

„Neumíš si,“ prudce a trhaně se nadechnu, „neumíš si představit, jak strašně jsem chtěl umřít,“ podaří se mi ze sebe dostat. Tak teď už chápu, proč se mi to dvakrát nepovedlo. Osud chtěl, abychom se my dva opět našli. Přežil jsem podřezání žil, přežil jsem nehodu, dokonce ani ti hajzlové mě nechtěli odstřelit. Proč? Abych opět mohl být s láskou mého života, s Tomem.

„Já stejně… Tolikrát…“ Tom trochu uvolní sevření a zadívá se mi do uslzeného obličeje. Jasně cítím, jak je celý mokrý. Něžně se přisaje na moje rty a já téměř zase přestávám dýchat. Vnímám z jeho polibku tolik bolesti, nedočkavosti a ostatních smíšených pocitů. A zejména radost.

„Miluji tě… Miluji tě, miluji tě, miluji tě. Tak strašně moc…“ řeknu a zase se mu jen vrhnu kolem krku. Toto je přímo neuvěřitelný moment, zvrat. Jak se to mohlo stát?

„Já tebe taky. Billi. Můj Billi…“ jeho Billi… Nervy mi kolísají jako na houpačce, dělají si se mnou, co chtějí. Zase mi spustí záchvat pláče.

„Lásko moje, neplač… Ne, velcí kluci nepláčou…“ i když říká toto, dělá něco jiného. Sám se absolutně neovládá.

„Nechci být velký chlapec. Chci jen být s tebou, nic jiného,​​“ řeknu, jakmile mi dech trochu ustane.

„Děkuji ti, Bože, děkuji…“ šeptá mi stále do vlasů. Já ani nevím, co mám teď dělat. Chci ho líbat, chci ho objímat, chci si povídat.

Kolem prochází menší skupinka mladých lidí, teenagerů, dívají se na nás jako na svatý obrázek. Někdo znechuceně, jiný se zájmem, dalšímu je to jedno. Stejně jako mně. Vzácné mi je to, že jsem konečně s ním, Tomem, že se ho mohu opět dotýkat, cítit ho u sebe.

„Pojď, lásko moje, jdeme dovnitř. Tam budeme mít více soukromí,“ Tom se snaží posbírat ze země, ale mně se nechce. Nechci ho přestat objímat, když mám možnost po tak dlouhém čase.

„No tak,“ přes už sušící se slzy se na mě usměje. Tak fajn, tam nám bude lépe.

Zvednu se tedy ze země i já, ale jeho ruku neopouštím. Potřebuji aspoň kousek tepla jeho těla.

„Tak pojď,“ tahá mě stále dovnitř, když přejdu práh dveří, zlehka je zabouchne.

Vím, že jsem možná trošku nedočkavý, ale nedá mi to. Musím využít chvilky vytoužené samoty. Přistoupím k Tomovi a dravě se mu přisaju na ty plné smyslné rty, po kterých tak strašně moc toužím.

Och, konečně! Je to jako první polibek, stejně elektrizující, krásný, nezapomenutelný, vášnivý. Malá náhrada za to, že my dva jsme ho tak velmi urychlili, a až tak si ho neužili.

Trochu pootevře ústa, dám Tomovi prostor dělat si se mnou, co bude chtít. A jeho reakce na sebe ani nenechá dlouho čekat. Jazykem mi vpluje dovnitř. Bože, opravdu je to lepší než poprvé. Což si mimochodem ani pořádně nepamatuji. Tehdy jsem myslel jen na to, jak si užiju, a to je vše. Jaký jsem byl jen tupý! Ale za jedno si i děkuji. Kdyby mě neovládaly moje živočišné pudy, teď bych byl stále sám a nemiloval bych ho tak, jak strašně moc miluju. Neuvěřitelné…

Tom mi vydechne do pusy horký vzduch, a zároveň nasaje trochu kyslíku, který já už vůbec nemám. Popravdě mi ani nechybí, když je u mě. Mám pocit, že po tomhle ho miluji mnohem více než dosud. Možná i více, než je vůbec možné. Bude to tím, že jsem ještě nikdy nebyl zamilovaný, nebo mi je opravdu souzen? Spřízněná duše.

„Děkuji, že jsi,“ zašeptá mi proti ústům. To je tak krásné. Mám touhu říct mu totéž, ale jsem si jistý, že to vycítí sám. „Miluji tě,“ dodá k tomu. Na to už ale nemůžu nereagovat.

„I já tebe. Moc,“ teď se od něj už odtáhnu a zadívám se do těch kakaových očí s malou jiskřičkou štěstí.

„Ach…,“ ztěžka si povzdechnu, obmotám mu ruce kolem pasu. „Jak to, že žiješ?“ Toto mi stále vrtá hlavou. Jak je to možné? Na vlastní oči jsem to viděl! Jak ho zastřelili a jako použitý špinavý hadr odvlekli pryč. Je sice pravda, že jsem se pak úplně zhroutil do šoku, ale toto si pamatuji.

„To kvůli tobě,“ s velmi jemným úsměvem mi řekne, jeho ruce přesune mně na záda, kde mě hladí.

„Jak to, že kvůli mně?“

*** Flashback ***

Upřímně, nečekal jsem, že to udělá. Bez milosti. Černovlasý smysl mého už ukončeného ​​života se zhrozeně podívá na moje volně sesouvající se tělo na zem. Jeho tvář je v šoku, neschopná říct jednoho slova… Billi, miluji tě! Slyšíš? MILUJU! Kéž by se ta slova dala ještě vyslovit před tím, než tě navěky opustím…

–

V hrudi mě nesnesitelně pálí, ale vnímám. Vnímám okolí, které však i tak nepoznávám, smysly, vše funguje. Akorát mi tu něco chybí. Něco, co mě strašně tíží na srdci, ale co to do prdele je?!

Pomalu se mi v hlavě vynořují vzpomínky. Vzpomínky na Billa. Ano! Billy! To je on, jeho miluji, on mi tu tak strašně chybí.

„Neměls ho tak sejmout,“ slyším tlumené hlasy zpoza něčeho. Skutečně stále nevím, kde jsem.

„Je mi to jedno. Vyhodíme ho tam do té rokle, či co to je.“ Baví se o mně? Do rokle? Trochu zpozorním, toto se mi nelíbí.

„Ale i tak… Chudák Bill,“ ten hlas, co se zastává Billa, mi je trochu povědomý, ale neumím si ani za nic vzpomenout, kdo to je.

„Chceš ho bránit? Velice rychle můžeš skončit jako ten ubožák,“ jeden z nich zvýší hlas. To je… Strašně povědomé…

Nathan! Jasně! Tak se jmenoval ten chlap, co mě zastřelil. I když mi stále není jasné, jak je možné, že jsem přežil, zůstávám ticho.

„Ne ne, vždyť jsem nic neřekl.“

„Máš štěstí. Zítra odjíždíme do Ameriky na stálo, doufám, že máte vše potřebné vyřízené. I pro Billa. Spoléhám na vás a nyní tu trosku odkliďte. Překáží mi. Začíná to smrdět.“

„Karle! Pojď sem! Shodíme ho dolů!“

Ó ne, přichází moje chvíle. Když neumřu teď, tak potom nikdy. Nadále ze sebe dělám mrtvolu, nechám se těmi dvěma chlapy zvednout do vzduchu. Ani ne za pár vteřin na svém těle cítím strašně tvrdý dopad na zem. Naštěstí to není beton, ale tráva. I tak mě to však bodá do celého těla, kutálím se dolů malým kopcem. Přistání je vážně dost bolestivé, ale vědomí jsem neztratil. Alespoň to je dobře. Neumím si ani představit, jak se postavím, nechám to pro teď tak. Chvilku tam zůstanu ležet, aspoň dokud ti hnusáci pořádně daleko neodprejsknou.

autor: Diana