Love me till it hurts 10.

Tom seděl na školním dvoře obklopen přáteli, ale nikdy se necítil víc vzdálený. Měl dojem, že sedí v bublině a nic z vnějšího světa k němu nedoléhá. Všechno ho míjelo a on nedokázal najít dost síly, aby s tím něco udělal. Na ničem mu nezáleželo. Dneska to bylo víc než týden, co Billa viděl naposledy. Na jednu stranu se mu ulevilo, že se nemusí dívat na jeho šťastný obličej a předstírat, že to s ním nic nedělá. Na druhou stranu ale přemýšlel, kam se asi poděl. Bylo normální, že se tak dlouho neukázal ve škole? Netušil, jaké má Bill návyky. Tom byl zcela připraven vypudit jej ze svého života a nikdy víc se s ním nesejít, jenže teď většinu času přemýšlel, kde je a co dělá. Nejvíc ho štvalo, že mu na tom tolik záleží.

Z přemýšlení ho probrala tvrdá rána, která mu dopadla na rameno. Vzhlédl a uviděl, jak se na něj Georg rozpačitě šklebí a kývá hlavou na druhou stranu. Ohlédl se a uviděl Olivii, jak na něj nasupeně zírá.

„Poslouchal jsi mě?“ vyštěkla a její tvář měla rudý odstín. „Samozřejmě, že ne,“ spustila jako siréna. Kamarádi se diskrétně zvedli, aby na něj mohla ječet aspoň v jakési iluzi soukromí. Což bylo nemožné, protože se její hlas rozléhal po celém dvoře a spousta hlav se k nim se zvědavostí otáčela.

„Liv,“ přerušil její běsnění a ona k jeho překvapení skutečně zmlkla. „Proč se mnou chodíš?“

„Cože?“ zarazila se a zamračeně si ho prohlížela. „Co tím myslíš?“

„To co říkám. Proč se mnou chodíš? Proč mě máš ráda?“

„Zkoušíš na mě tyhle kecy, abych zapomněla na to, že mě ignoruješ?“ procedila skrz zatnuté zuby a přimhouřila oči. Byl v nich jen vztek a podezřívavost, ani stopa po nějaké lásce. Když nad tím tak přemýšlel, nebyl si jistý, že tam nějakou někdy viděl.

„Tohle mezi námi… myslím si, že už to nemá cenu,“ zavrtěl nakonec hlavou, když bylo jasné, že mu na jeho otázky neodpoví.

„Rozcházíš se se mnou?“ zalapala po dechu, ale její hlas už neměl takovou intenzitu. Už netoužila po tom, aby byli středem pozornosti.

„Už mezi námi není nic pěkného. Pořád po mně jen štěkáš. Tenhle vztah vznikl, protože se nám to oběma hodilo, a já už v tom teď nechci pokračovat,“ upřesnil, ale zdálo se, že to odmítá přijmout.

„Opovaž se to házet na mě. To ty jsi poslední týdny úplně někdo jiný. Nikdy dřív ti náš vztah nevadil, tak tady teď nepředstírej, jak jsi vlastně dobrý a ušlechtilý,“ přešla okamžitě do útoku a založila si ruce na hrudníku. Zazvonilo a všichni se pomalu trousili ke vstupu do školy, ani jeden z nich se však k odchodu neměl.

„Neříkám, že je to tvoje vinna,“ povzdechl si Tom a promnul si oči. Zpropadený Bill, úplně mu převrátil svět vzhůru nohama. „Jen říkám, že už v tom nechci dál pokračovat. Ty přece chceš taky někoho, kdo tě bude milovat a ty budeš mít ráda jeho.“

„Děláš jako by to tady snad šlo,“ odsekla. Tom si všiml, že musí hodně mrkat, aby zahnala slzy. „Pokud chceme mít ve škole nějaké postavení, musíme spolu chodit.“

„Liv, no tak,“ pohladil ji po paži a trochu s ní zacloumal, aby se na něj podívala. „Tohle nemá význam. Sama to víš.“

Olivie několik vteřin seděla a kousala si spodní ret. Pak si otřela oči, i přesto, že jí ani jediná slza nevyklouzla ven. „Můžu říct, že jsem se já rozešla s tebou?“

Tom se hlasitě rozesmál. Uvědomil si, že je to poprvé za dlouhou dobu, kdy se opravdu od srdce směje. Natáhl se k dívce a přitáhl si ji za ruku do objetí. „Jestli ti to pomůže, klidně to tak můžeš říkat.“

„Nesnáším tě,“ zamumlala mu do trička, ale objetí se nebránila. Naopak se uvolnila a protáhla paže podél jeho boků, aby ho k sobě také mohla přivinout.

„Budeme spolu líp vycházet, když na mě nebudeš vyjíždět kvůli jiným holkám,“ zamumlal jí do vlasů a pak ji pustil.

„Je v tom někdo jiný?“ zeptala se a pak mávla rukou ve vzduchu. „Teda, vím, že jsi každou chvilku spal s někým jiným, ale chceš to ukončit, abys mohl být s někým jiným doopravdy?“

„Budeš mi věřit, když řeknu, že ne?“ přiznal Tom a potlačil nepříjemný pocit v břiše. Věděl, že Olivie o jeho záletech něco tuší, ale když to pronesla nahlas, bylo to zvláštní. Takovou dobu si lhali do očí a předstírali vztah, že jim to už připadalo naprosto normální. On hrál roli namachrovaného záletníka a ona tu hysterku, která ho má pod dohledem. Divadýlko pro ostatní. Teď mu to přišlo k smíchu.

„Promiň, Liv. Choval jsem se k tobě jako prase. To sis nezasloužila,“ řekl a každé slovo myslel upřímně.

„Není to tak, že já bych nikdy nic neudělala. Taky jsem nebyla zrovna ukázková přítelkyně,“ povzdechla si a narovnala se, aby si mohla upravit culík v tolik známém gestu. Když se na ni teď díval, uvědomil si, že ji má opravdu upřímně rád, jenže v tom není nic víc. Byl to jen zlomek toho, co cítil k Billovi. Olivie byla kamarádka, Bill byl láska, i přesto všechno, co mu řekl. Bude chvilku trvat, než se z toho dostane.

Když uplynul další týden a Bill se pořád neukázal, začal být Tom nervózní. Jedna jeho půlka chtěla zjistit, co se děje, a druhá byla vděčná, že tu není. Stokrát vzal do ruky telefon a stokrát ho zase odložil. Ze všech sil odolával nutkání mu napsat a znovu se ujistit, jestli je v pořádku. Ale proč by nebyl, že? Možná si jen našel někoho nového, kdo ho dotoval. Tom vztekle kopl do své skřínky a pak ji stejnou silou zaklapnul.

„Klid, ona za nic nemůže,“ přitočil se k němu Georg a rádoby uklidňujícím gestem ho poplácal po rameni.

„Cože? Kdo?“ zeptal se Tom hloupě.

„Ta skříňka,“ ukázal kamarád prstem. „Co se s tebou děje?“

„Kurva, už je to tu zase,“ zaúpěl Tom a vydal se chodbou pryč, doufaje, že ho nebude následovat.

„No tak. Nejdřív ten rozchod s Liv, a teď taky utočíš na nevinný nábytek. Co tě sere, Trumpere?“

„Momentálně ty,“ procedil, zcela rozhodnutý kamaráda ignorovat.

O jeho rozchodu s Olivií se mluvilo překvapivě krátkou dobu. Zčásti to bylo asi proto, že oba odmítali komukoliv říct, co se stalo, ale hlavně protože už se začínali stahovat supi. Liv byla prakticky pořád obklopená kluky a Tom už také musel pronést pár zamítavých odpovědí na žádost o rande.

„Hele, slyšel jsi ten nový drb?“ nadhodil Geo, když poznal, že z něj už víc nevydoluje.

„Že máš kapavku? To je starý,“ zakřenil se Tom. Rozrazil hlavní dveře a zamířil k parkovišti. Ještě pár kroků a už se toho otrapy zbaví.

„Haha, vtipný,“ odbyl ho. „Znáš Billa Kaulitze, ne? Jeho matka se prý předávkovala a o něm od té doby nikdo neslyšel. Hustý, co?“

„Cože?“ Tom se zarazil na místě, jako by do něho uhodilo.

„Jo, je to mazec. Už ho tady nikdo pár dní neviděl a Christy slyšela učitelky, jak se o něm baví. Ani ony nevědí, co s ním je. Mělo se začít řešit jeho opatrovnictví, protože jiné příbuzné nemá, ale jako by se po něm slehla zem. Někdo dokonce říká, že je taky mrtvý a prý je otázka času, kdy jeho tělo někde vyplave.“

Tom musel pevně stisknout zuby k sobě, aby potlačil zvracení. Bill byl nezvěstný. Tušil, že se děje něco zlého, když se tak dlouhou dobu neukázal ve škole, ale že to bude takhle špatné, ho nenapadlo ani v nejdivočejším snu. Jeho matka se předávkovala. Byla mrtvá už tehdy, když za ním přišel do bytu? Nebo snad i večer předtím, kdy k němu Bill vpadl? Mluvil o problémech doma. Mohlo to být ono? Říkal: „Nenuť mě se tam vrátit.“ Bylo to kvůli smrti jeho matky? A on na něj pak byl tak odměřený, když mu nechtěl přiznat, že k němu taky něco cítí. Připadal si jako totální idiot.

„Musím jít,“ štěkl na Georga a rozběhl se ke svému autu. Aniž by o tom nějak zvlášť přemýšlel, hodil na výjezdu z parkoviště blinkr vlevo a vydal se opačným směrem než obvykle. Musel se přesvědčit na vlastní oči, že Bill není doma. Musel se přesvědčit, že jeho mrtvola neleží nastrkaná někde pod postelí. Cítil, jak se mu žaludeční šťávy v břiše vzpírají, a musel několikrát polknout, aby je poslal zpátky. Neměl čas zastavovat a zvracet u krajnice. Musí se tam dostat co nejdřív.

Když se ocitl před dveřmi do Billova bytu, všechno odhodlání ho najednou opustilo. Měl strach, co ho za těmi špinavými rozbitými dveřmi čeká. Určitě to nemohlo být horší než to, co si představoval. Zhluboka se nadechl nosem a zaklepal. Chvilku počkal, ale když se z bytu neozval ani jediný zvuk, zmáčkl kliku. Neočekával, že se dveře podvolí, takže málem přepadl dopředu a rozplácl se na špinavé podlaze. Byt vypadal stejně příšerně jako tehdy poprvé, včetně toho použitého kondomu, co ležel na zemi. Teď měl trochu víc času se porozhlédnout po špinavé kuchyni a všímal si takových detailů, jako je popraskaná linka nebo úplně zrezivělý kohoutek.

„Halo, je tady někdo?“ zavolal do prostoru, ale odpovědí mu bylo jen ticho. Zavřel za sebou dveře a pak se odvážil vstoupit hlouběji do bytu. V obýváku našel jen opravdu ohavnou pohovku, stůl a prázdný televizní stolek. Jestli na něm někdy stála televize, se neodvažoval odhadnout. Pokud ano, pravděpodobně ji někdo ukradl, když Bill zmizel. Okno zakrývaly žaluzie, takže sem neproudilo moc světla. Tom za to byl upřímně rád. Nebyl si jistý, jestli by dokázal unést pohled na tenhle bordel v plné sluneční záři. Odvrátil pohled od injekčních stříkaček zastrkaných pod pohovkou a přešel k jediným dalším dveřím. Byly mírně pootevřené, takže dovnitř nejdříve nakoukl, než do nich šťouchl, aby mohl vejít.

Netušil, jak to ví, ale tohle byl jistě Billův pokoj. I přestože působil stejně uboze, jako zbytek bytu, bylo tu mnohem méně fleků na koberci a ani stěny nenesly tolik známek plísně. Přesto to však byla místnost, ve které by nechtěl strávit noc ani za nic na světě. Jeho vlastní pokoj musel Billovi připadat jako královská komnata. S vlastní šatnou a koupelnou.

Všiml si, že postel je neustlaná, jak z ní Bill vstal. Pokud se sem od té doby nedostal někdo jiný a neutábořil se tu. Přelétl očima všechny plochy a nemohl se zbavit pocitu, že tu spousta věcí chybí. I když se tu válelo pár krámů, pokoj působil vyklizeně.

Letmo nahlédl do otevřené skříně a zjistil, že je téměř prázdná, až na pár osamělých ponožek a dvě odrbaná trička. Pak zrakem zabloudil na kosmetický stolek a uviděl něco, při čem mu poskočilo srdce. Už podle absence oblečení došel k závěru, že Bill rozhodně není mrtvý, ale že se prostě jen sbalil a někam odešel. Simkarta na dřevěné desce však dokazovala nejen to, že odsud utekl, ale také to, že nechce, aby ho někdo našel. Rychle sáhl do kapsy pro svůj telefon a najel na ikonku facebooku. Jediný způsob, jak s Billem komunikoval, byla právě tato aplikace. Když však zadal do vyhledávače jeho jméno, setkal se s neúspěchem. Žádný Bill Kaulitz v internetovém světě neexistoval. Alespoň ne ten, kterého hledal.

Svalil se na postel a tvář si schoval do dlaní. Co se sakra stalo? Proč Bill utekl? Měl snad nějaké problémy? Utíkal snad před někým? Všechno, co věděl o drogově závislých, pocházelo z béčkových filmů. Mohl mít on nebo jeho matka problémy s nějakým dealerem? Dlužil někomu peníze, a tak radši zmizel? V Tomově hlavě se spustil přímo vodopád otázek a zmatených představ, jak někdo mlátí pěstí do Billova krásného obličeje.

Sundal ruce dolů a pohled mu padl na bělostnou obálku ležící na podlaze. Působila v té špíně, až nepatřičně. Zvedl ji a nakoukl dovnitř. Byla prázdná. Na krátký okamžik si pomyslel, že mu tady Bill možná nechal nějaký dopis. Zprávu o tom, kde zrovna je. Jenže proč by to dělal? Nemohl vědět, že sem Tom přijde a bude ho hledat. Navíc dal několikrát dost jasně najevo, že pro něj nic neznamená. Proč to Tomovo šílené srdce nemohlo pochopit? Proč pořád doufal, že se něco stane? Že dostane nějaké znamení?

Obrátil obálku v rukou a přečetl si tučná písmena naškrábaná černou fixou. Stálo tu jediné slovo: SVOBODA.

autor: Becs