„Jsem rád, že se všichni dobře bavíte a že je zábava v plném proudu, doufám, že bude i pokračovat.“ Jeho hlas hřměl snad až děsivou silou celou místností. Nebyl však nikterak nepříjemný, naopak z něj vyzařovala láska k jeho lidu. Ve chvílích, jako byla tahle, ho Bill obdivoval nejvíc, cítil k němu největší náklonnost. Nikdy se nesetkal s jiným vladařem a snad nikdy o nich neslyšel ani žádné legendy, ale dokázal si představit, že kdyby každá země měla tak velkorysého vladaře, jako je Tom, lidé na celé Zemi by byli skutečně šťastní. Bill chápal mnohé, chápal, proč ho Tom nechal potrestat, chápal, že to udělal kvůli tomu, aby ho lid měl za stále stejně spravedlivého. A vážil si ho kvůli tomu ještě daleko víc než kdy jindy, i když záda ho stále ještě bolela a rány se pořád ještě úplně nezahojily.
Tom se posadil vedle něj, kývl na kněze, který mu věnoval přívětivý úsměv svých zastřených očí. Bill se ošil, když kněz zaměřil svůj pohled na něj, i jemu věnoval úsměv. Někdy z něj měl pocit, jako by mu viděl do hlavy. Právě v téhle chvíli doufal, že něco takového kněz skutečně neumí. Nejspíš by se propadl hanbou, kdyby právě kněz věděl, na co zrovna myslí.
„Bille? Děje se něco?“ Pronikl vtíravý, ale medový a příjemný hlas do jeho představ. Bill několikrát zamrkal, vrátil se zpátky do místnosti plné lidí. Cítil na sobě pátravý pohled kněze i faraóna a jasně vnímal, jak se mu do tváří žene horkost.
„Je to dobré,“ souhlasil Bill nadšeně a už potřetí si pořádně přihnul. Letmo vnímal, jak se Tomova ruka obtáčí kolem jeho pasu. Nadšeně se přisunul blíž a hlavu mu položil na rameno, na krk mu vtiskl letmý polibek. Nevnímal knězův pohled, který snad pohoršeně sledoval jejich počínání. Tom se bublavě zasmál, jeho smích rozvibroval Billovy rty dotýkající se jeho krku – to byl důvod Tomova smíchu, lechtalo ho to. Silný alkohol rychle stoupal do Billovy hlavy, brzy se bláznivě chichotal a tiskl se k Tomovi tak moc, že mu skoro seděl na klíně. Bylo nedůstojné, aby se k panovníkovi takhle veřejně tiskl, ale jeho sebeovládání zůstalo ležet na dně neustále se doplňujícího poháru. Objímal ho pevně oběma rukama kolem pasu, nos měl zabořený v jeho krku kousek od ucha. Zavrněl pokaždé, když ho Tom poškrábal po zádech, zašeptal, kdykoliv ho napadla nějaká myšlenka ohledně Toma. Tom se jim jen smál, překvapovalo ho, jak moc vynalézavý dokáže Bill ve své opilosti být.
„Myslím, že už bys neměl pít,“ prohodil Tom a jemně vyprostil pohár z Billovy ruky.
„Co můžu pít?“ zeptal se místo toho a s povystrčeným jazykem sledoval snad celý stůl před nimi.
Když mu Jeremy donesl vodu, nejradši by ji se znechucením odložil pryč. To by tu však nesměl sedět kněz, který ho s nejvyšší bedlivostí sledoval. Alkoholový opar pomalu opouštěl jeho mozek a on si začínal uvědomovat, jak nevhodně se choval. Nejspíš na sebe musel svým plazením se po Tomovi přitáhnout veškerou pozornost. Nenápadně se rozhlédl po sále. Zdálo se, že se všichni věnují svému jídlu, pití a zábavě, a jeho si ani v nejmenším nevšímají. Když chtěl znovu stočit pohled k Tomovi, který zrovna rozhazoval rukama, jak o něčem zapáleně vyprávěl, zachytil jediný pohled, který na něm lpěl. Pohled hlubokých, uhrančivě temně hnědých očí. Propaloval ho a způsobil, že mu vyschlo v krku. Nedokázal se podívat jinam. Někde hluboko v tom pohledu viděl veškerou míru zklamání, smutku a snad i deprese. To všechno zapříčinil on svým chováním. Choval se až moc přítulně a neuvědomil si, že někoho jiného jeho chování může bolet. Nad sebou samým mu do očí vhrkly slzy. Jak mohl být tak bezcitný a ubližovat kromě sebe ještě dvěma lidem? Už bylo pozdě z něčeho vycouvat, Anisovi na něm záleželo mnohem víc, než mu kdy vůbec přiznal, Bill to věděl. A Toma se vzdát nedokázal, miloval ho, to byla druhá z věcí, kterou věděl. Kdysi slýchal o tom, že neopětovanou lásku lze zabít jedině láskou ke člověku, který by byl schopný a ochotný ji opětovat. Jenže on stále doufal, že se všechno jednou obrátí k lepšímu a Tom se do něj zamiluje, bude ho milovat a ctít jako svého partnera, bude usilovat o jeho spokojený život a pečovat o něj jako o to nejcennější, co vůbec má.
Jenže co když se nic takového nikdy nestane? Co když ho Tom bude stále brát pouze za důležitou osobu, kterou má sice rád, ale má ji jen na pobavení a společně trávené večery. Pak už bude možná pozdě, aby znovu hledal lásku v Anisově srdci. Pak už bude pozdě na všechno a on znovu zůstane sám a opuštěný, přesně takový, jaký byl před tím, než mu byl udělen cejch.
Pořádně se uklidnil, až když se za ním zavřely dveře jeho komnat. Nechtěl být kýmkoliv rušen, potřeboval protřídit svoje myšlenky a uklidnit se. Svalil se na postel a zíral na strop, když se ozvalo lehké klapání. Zpočátku mu nevěnoval pozornost, ale když se ozývalo stále blíž, začalo ho znervózňovat. Vypískl, když se matrace vedle něj prohnula. Na hruď mu dopadla těžká váha cizího těla, zvířecího těla. Přímo do jeho očí se upíral pohled děsivě velkých zlatých studnic. Váha jejich pohledu mu naháněla strach, stejně jako ostré drápy otírající se přímo o tepnu na jeho krku. Překvapeně zíral na černou lvici, snad s trochou nechápavosti. Výraz v její tváři ho děsil.
Bill se zhluboka nadechl, pořád ještě úplně nechápal, co se tu děje. Díval se do pátravých zlatých očí, ve kterých se odráželo snad veškeré vědění světa. Ano, přesně tak on La-ilu viděl. Věděl, že ať řekne cokoliv, La-ila už to předem dávno ví. Klidně s ní mohl o věcech mluvit, jediné, co v něm ponechávalo osten váhavosti, bylo riziko, že něco prozradí Tomovi. Kdyby se Tom dozvěděl byť jen o těch pár polibcích, které si vyměnil s Anisem, zničil by ho. Nenapadal ho však nikdo jiný, s kým by o takových věcech mohl mluvit a od koho by se zároveň dočkal porozumění. Ano, Jeremy věděl mnohé, ale nevěděl všechno.
Zhluboka se nadechl. Spolu s nádechem vypustil všechny svoje myšlenky. Horečně začal vyprávět, jak moc se trápí, jak moc ho bolí rozhodování mezi dvěma muži. Řekl jí o svém dilematu, řekl jí, že nedokáže opustit ani jednoho, i když by si to přál. Prozradil jí, jak moc se cítí nakloněný k Tomovi, ale jak moc mu připadá, že Tom jeho lásku nikdy nebude schopný opětovat, protože je to prostě Tom. La-ila mlčky poslouchala, už jen kvůli tomu, že neměla jak zareagovat. A Bill mluvil stále dál a dál, říkal jí všechny své pocity ohledně své situace, říkal jí naprosto všechno, co už ho několik dní, nocí a týdnů trápilo. Řekl jí i o plánu, který si připravoval pro tento den, řekl jí, jakého naplnění jeho plán došel. Červenaly se mu u toho tváře, ale bylo osvobozující něco takového někomu říct. Obzvlášť když viděl všechno porozumění v těch překrásných zlatých očích, které se na něj upíraly svojí magickou, inteligentní silou.
Mluvil a mluvil, dokud mu úplně nevyschlo v hrdle a dokud všechny jeho pomatené myšlenky neopustily jeho ústa. Lvice ležela naproti němu s hlavou nakloněnou ke straně, poslouchala jeho vyprávění se zaujatostí, s jakou nikdy neposlouchala nikoho jiného než Toma. I pro ni to byla nová, nezaměnitelná zkušenost, která ji obohatila o mnohé. Především změnila její pohled na Billa. Do té chvíle ho viděla jako rozmazlené dítě, co pouze neví, co chce. Při jeho vyprávění ale změnila názor, pochopila, že Bill je jedním z mála lidí, co ve svém věku naopak ví, co přesně chce. Ale není si jist, u kterého z mužů něco takového dostane. Pochopila, že celou dobu ho odsuzovala neprávem. A přála si, aby se s ním i ona mohla podělit o své tajemství, které trhalo její duši na cáry.
„Děkuji,“ zašeptal dojatě Bill, když dokončil své vyprávění a mezi nimi se rozprostřelo příjemné ticho, které podtrhovalo jejich souznění. Stále ani jeden z nich nemohl říct, že je mu přítomnost toho druhého příjemná, ale teď oba věděli, že nemají důvod chovat se k sobě jakkoliv zle. Oba pochopili, že mezi nimi právě vzniklo něco, co by se vzdáleně dalo nazývat jako přátelství.
autor: Helie
Jsem ráda, že to s La-ilou dopadlo takhle a spřátelili se s Billem, jenom doufám, že ho nějak nepodrazí. Byl to moc krásný díl, jsem zvědavá, jak to celé dopadne. Má to tak dobrou zápletku, že by z toho mohl být i film 😀 😀
[1]: Bill s La-ilou nejsou tak úplně přátelé, ale spíš jeden druhého vzali na milost. Pokud se někdy něco zvrtne, tak to La-ila určitě neudělá záměrně, ale to by neudělala, ani kdyby nedošlo k jejich rozhovoru.
Leda s takovým obsazením, s jakým je to psané, protože bez toho by to nedávalo smysl. Sice to zatím moc nevypadá, ale celý ten příběh je alespoň trochu závislý na reálném životě alespoň těch tří hlavních postav 😀 Takže s jiným obsazením by nějaký film vlastně vůbec nedával smysl, ale jsem ráda, že tě něco takového vůbec napadlo, hrozně si toho cením ^^ =)) Děkuji =))
Hned na začátku jsem si trošku zanadávala, když se Bill po Tomovi zamilovaně plazil a básnil o tom, jak je úžasný, ale pak jsem si řekla, že budu muset svoji nechuť k faraonovi trochu krotit, i když bych mu nejraději nakopala tu jeho královskou zadnici.
Zato chudák Anis, tohle to si fakt nezasloužil, ještě to jejich vrkání pozorovat v přímém přenosu, dívat se, jak osoba, kterou miluje, veřejně podléhá jinému muži. I když vím, že to stejně k ničemu nebude, tak doufám, že to nenechá jenom tak a něco vymyslí, třeba takovou malou pomstičku. Anebo ne, velkou pomstu! 🙂
Chvíle, kdy za Billem přišla La-ila, aby se s ním pokusila komunikovat, byla kouzelná a magická. Strašně se mi líbilo, jak jsi celou tu část napsala, zvláště potom samotné Billovy pocity, výčitky i bolest, všechno, co jej pronásleduje, trápí i těší.
La-ila se zdála být dobrým posluchačem a myslím, že Billovi i porozuměla a konečně ho vzala na milost a možná že v něm našla i spojence do těžkých chvil, které je v budoucnu čekají.
Opět krásně napsaný díl, tvůj styl mám opravdu ráda, nejvíce se mi líbí pocitové pasáže, ty umíš dokonale :)♥
Jsem rada že se z lvici zblížili a je doufám že se spravně rozhodne.