Your love over the sex 14.

Jen co jsme zastavili v naší garáži a Anisovi se podařilo mě probudit, zpaměti se zavřenýma očima jsem došel do domu, a vzápětí se už vracel k autům s klíčky v ruce. Cosi jsem zahuhlal Tomovi na pozdrav, ale nijak nevěnoval větší pozornost tomu, zda mi odpovídá nebo ne, prostě jsem rozespale zalezl do auta a schoulil se do klubíčka. Zpola jsem vnímal, že mě Anis hladil po stehně, a matně si vzpomínám, že mi i něco říkal, ale to už jsme byli před domem a já, klopýtající o své nohy, mířil k jeho bytu. Zahuhlal jsem něco o tom, že by tam měli udělat výtah, a poté už si pamatuju spokojené dopadnutí do peřin, kde jsem usnul během vteřiny.

Po pár hodinách, něco mezi čtvrtou a pátou ranní, jsem se s trhaným nádechem v posteli posadil. Byl jsem zpocený a překvapivě i ubrečený, chvíli jsem ani nemohl popadnout dech. Rychle, ale tiše jsem zamířil do koupelny, kde mi pohled padl do obrovského zrcadla. Důkladným pohledem jsem sledoval sebemenší části svého těla a viděl všechny ruce, které se mě kdy na nahé pokožce dotýkaly. Rty, které nevynechaly jediného místa. Lačné pohledy, nenechavé doteky. Šokovaně jsem vzlykl a sklonil se k záchodové míse, když se mi náhle zvedl žaludek. Sotva jsem vyvrátil celý mámin oběd, hbitě jsem si umyl zuby a přemístil se do sprchy, kde jsem se začal drhnout. Čím víc jsem se ale snažil smýt cizí doteky, tím víc jsem je cítil, všude. Pokožka byla úplně rozedřená od síly, kterou jsem na vydrhnutí vynaložil, přestože se mi vzteky a zděšením třásly ruce a hlasitě jsem vzlykal. Připadal jsem si tak špinavý a zneuctěný!

„Co děláš, Bille?“ protřel si oči Anis a podíval se na mě, když mě našel ve sprše, stále se horlivě drhnoucího. „Pane bože Bille, přestaň!“ vykřikl najednou a pevně mě chytil za ruce. „Přestaň, teče ti krev!“

„Pusť mě, musím to smýt, jsou všude!“ se zoufalým vzlyknutím jsem trhnul rukama.

„Kdo, Bille, kdo?“ naléhavě se ke mně přitiskl, vypínaje sprchu.

„Všichni! Ti, který jsem dovolil dotknout se mě, jsou všude! Dovolil jsem jim pošpinit mě! Jsem špinavý, musím se umýt, pusť mě!“

„Nepustím tě,“ rázně zavrtěl hlavou a objal mě pevněji. „Bille, nikdo tu není. Jediný, kdo se tě dotýká, jsem já. Jsme tu jen my dva, ty a já, a ty nejsi pošpiněný, rozumíš? Nejsi! Jsi čistý, no tak, hvězdo,“ šeptal mi do ucha.

„Nechal jsem se zneuctít, dal jsem jim všechno,“ vyděšeně jsem brečel. Chtělo se mi zvracet ze sebe samého, chtěl jsem ze sebe smýt každý dotek, který nepatřil Anisovi. Dlouhými nehty jsem se začal škrábat do krve jako smyslů zbavený.

„Dost!“ rázně křikl Anis a znovu mě pevně chytil za zápěstí. „Okamžitě s tím přestaň, Bille. Jsem tady, jsem s tebou a ty nejsi špinavý, jasné? Teď půjdeš zpátky se mnou do postele, kde na mě počkáš, než přinesu nějakou mast, kterou tě natřu. Ani jednou se sám sebe nedotkneš!“ varovně pohrozil a já vyděšeně kývnul, ale nepřestal vzlykat ani během cesty do ložnice. „Slíbíš mi, že na sebe ani nesáhneš?“ pevně se mi zadíval do očí, když mě uložil do postele a oblékl do boxerek. Roztřeseně jsem kývnul, pohled přišpendlujíc na obraz nad komodou. Ruce mě neuvěřitelně svrběly z toho, jak moc jsem chtěl rozdrápat si celé tělo do krve, abych tak ze sebe dostal veškerou špínu a znechucení ze sebe samého. „Co tě to popadlo, hvězdo?“ něžně mi začal natírat jednotlivé ranky nějakou mastičkou, která pálila.

„To ten sen,“ zašeptal jsem po chvíli, když se můj dech dostal do normálu. „Stál jsem uprostřed zrcadlové místnosti a všechny odrazy na mě křičely různé nadávky, všechno mi vyčítaly. A pak, když jsem v zrcadle viděl a cítil ruce a rty všech těch mužů, kteří nebyli ty…“ znovu jsem vzlykl. „Jsem špinavý, Anisi. Cítím se jako prašivý pes.“

„Ale ty nejsi, rozumíš, Bille?“ naléhavě zašeptal. „Každý máme nějakou minulost, ale to nutně neznamená, že nemáme možnost být lepší. A ty tím, že si zpětně uvědomuješ, že tvé činy nebyly správné, svou možnost být lepším Billem pevně chytáš do rukou. Nejsi špinavý, prašivý, zneuctěný ani nic jiného zdánlivě podobného tomu, ano? Je to minulost.“

„Stydím se za sebe,“ tiše jsem zamumlal s pohledem sklopeným k mým dlaním. „To proto mám strach z novinářů. Minulý týden mi to došlo. Stydím se za to, že nejsem tak dokonalý, jakým mě vidí ostatní, včetně tebe. Stydím se, že mám své slabosti a bojím se toho, že by je proti mně mohl někdo použít, přičemž jednou z těch slabostí jsi ty. Bojím se, že někdo zjistí, čeho jsem byl schopný, řekne ti to a ty mě opustíš. Že zesměšním tebe i celou kapelu. Bojím se, že někdo objeví moje chyby a půjde s nimi na trh. Stydím se za všechno, co by mohlo jednomu z nás ublížit nebo nás poškodit.“

„Bille, od toho jsem tu já s Tomem a všemi ostatními, kterým na tobě záleží, a my nedovolíme, aby ti někdo ublížil nebo se o to jen pokusil, rozumíš? Jsme tu pro tebe v případě, že by se cokoliv stalo,“ pevně mě chytil za ruku a políbil mě na čelo.

„Děkuju,“ opětoval jsem mu stisk.

„Měl by ses teď prospat,“ s povzdechem se položil vedle mě. „Kdybys měl zase špatný sen, neváhej mě vzbudit, dobře? Jsem tu pro tebe.“

„Znovu děkuju,“ vděčně jsem se k němu přitiskl tak, aby mastička zůstala na svých místech, ale zároveň abych byl co nejvíc v Anisově náručí. Trvalo dlouho, než jsem znovu usnul, ale Anisův dech a ruce, kterými mě držel, mi ke spánku nakonec pomohly.

*

„Hej,“ něžně mě Anis objal, hned jak jsem se dopoledne objevil v kuchyni. „Jak se cítíš, hvězdo?“

„Ošklivě. Jsem ošklivý,“ zamručel jsem mu do krku, omotávaje kolem něj ruce. „Mám chuť zalézt do nějakého sklepa a pokud možno už nikdy nevylézt.“

„Jsi krásný, Bille, tak toho nech,“ napomenul mě. „Poslyš, vím, že to je teď to poslední, co bys chtěl slyšet, ale myslím, že bys měl vyhledat odbornou pomoct,“ tiše mi zamumlal do ucha, ale já se od něj prudce odsunul a nepokrytě na něj zíral.

„Já nejsem žádnej zasranej blázen, abych musel chodit ke cvokaři!“ vzpurně jsem vykřikl, naštvaně špulíc rty. „Rozumíš? Já nejsem blázen!“

„To ani netvrdím, Bille!“ vzal mou hlavu do dlaní. „Netvrdím, že jsi blázen! Ale v noci sis rozdrápal tělo do krve, máš paranoidní představy, potřebuješ pomoct!“

„Já nechci psychiatra, Anisi. Prosím, nenuť mě.“

„Samozřejmě, že tě nenutím,“ s povzdechem mě objal kolem ramen. „Ale musíš s tím tedy něco dělat sám, protože se upřímně bojím, kam až by to mohlo dojít. Deprese nejsou žádná zábava. S nimi musíme bojovat.“

„Já to zvládnu,“ horlivě jsem přikývnul. „Uvidíš, já to zvládnu, Anisi. Nějak se s tím poperu, ale k psychiatrovi jít prostě nemůžu, to by mě dorazilo úplně, už jen to pomyšlení! Zešílel bych. A novináři by mě roznesli na kopytech. To si nemůžu dovolit. Prostě nemůžu.“

„Kašli teď na novináře, potřebuješ se uzdravit! Novináři jsou to poslední, co by tě mělo zajímat, na ně zapomeň! Jestli se sebou ale brzo nezačneš něco dělat, dřív nebo později zešílíš vlastním přičiněním. Něco se musí změnit, ale já nevím co,“ zoufale mi mumlal do ucha, zatímco mě vískal ve vlasech.

„Já nevím. Ale vím, že v noci mi pomohlo to, že’s mě držel a nepouštěl. Možná je pro mě lék to, že jsem si uvědomil, co pro mě znamenáš. Já nevím,“ znovu jsem zamumlal. Jako bych byl zaseknutý v nějakém mezičase a nešlo z něj vystoupit. „Ale zvládnu to. S tebou, Tomem a našima to zvládnu, tím jsem si jistý. Nedovolím, aby mě něco položilo na lopatky.“

„Dnes večer půjdeme ven, do klub. Vezmeme Kaye a Nyzeho, budeme se bavit. Potřebuješ do společnosti, mezi lidi. Nalíčíš se, pěkně oblečeš a půjdeme, dobře? Celou dobu budu s tebou a nespustím tě z očí, ale vyrazíme si,“ odtáhl se ode mě a nekompromisně mi pohlédl do očí.

„Dobře,“ nejistě jsem zašeptal. „A půjčíš mi svou mikinu?“

„Ne, nebudeš se schovávat. Budeš se chovat stejně jako před těmihle stavy, budeš diva,“ zavrtěl hlavou. „Všechno bude dobrý,“ zlehka mě políbil. „A teď se pojď nasnídat, ať máš do večera dostatečnou energii,“ s drobným úsměvem se ode mě odtáhnul a podal mi talíř s ovocným salátem, přičemž ovoce bylo určitě ze zahrady jeho maminky. Chyběla mi ta moje.

*

Bylo asi půl jedenácté, s Anisem, Kayem a Nyzem jsme seděli v menším boxu v zadní části klubu. Anis mě, přes veškeré mé protesty, navlékl do upnutých bílých kalhot a těsného černého trička, takže jsem se cítil nesvůj, přestože mě Nyze a překvapivě i Kay pochválili. Kluci se nijak nerozpakovali pít, zatímco já celou dobu usrkával vanilkovou colu a rozhlížel se kolem. Dostal jsem spoustu nabídek k tanci i něčemu víc, ale mně se tolikrát zvedl žaludek, že jsem pak už jen vrhal tak zlostné pohledy, že všichni zájemci raději zvolili jiný směr cesty. Jeden troufalý kluk se na mě dokonce pokusil sáhnout, ale já mu chrstnul do očí Anisovu whisky a on s nadávkami odešel pryč.

„Pojďme tančit,“ políbil mě Anis těsně pod ucho.

„Vždyť netančíš, Anisi. Nemáš to rád,“ zamumlal jsem, ale spokojeně vydechl, jeho polibky byly vyloženě zázračné.

„Jsem ochotný udělat výjimku,“ se smíchem pokrčil rameny. „A ty mi ji určitě moc rád dopřeješ. Pojď,“ proplet se mnou prsty a vstal, nedávajíc mi tak možnost odmítnout. Útrpně jsem zaúpěl a pevněji se k němu přimknul, nejraději bych vzal nohy na ramena a zdrhnul daleko odtud, Anis ale můj záměr prokouknul a objal mě kolem boků, jen pro jistotu. „Dneska ti to sluší,“ spokojeně mi zamručel do ucha zezadu.

„To by mělo, když jsi mi outfit vybíral sám,“ pobaveně jsem se usmál, trochu jistěji ho chytajíc za ruce, kterými mě objímal, a dávajíc se do kostrbatého, ale společného tance.

„Jo, asi budu nový Lagerfeld,“ zasmál se. „Ale bílá ti skutečně sluší, dělá z tebe ďábla.“

„A přitom jsem hotový anděl!“ naklonil jsem hlavu a vzhlédl k němu. „Bavíš se?“

„Copak já se někdy nebavím?“ zaculil se. „Ale doufám, že se bavíš ty.“

„Jo, celkem to ujde. Ale byl bych radši, kdybychom seděli u tebe na pohovce a sledovali něco v televizi, to víš, Anisi,“ povzdechl jsem si. „Ale hlavně, že se bavíš ty.“

„Měli bychom zapracovat na tom, aby ses bavil ty,“ lehce mi skousnul kůži na krku s úsměvem. Slastně jsem vydechl a hlavu naklonil, aby měl snazší přístup, přičemž jsem se o něj zády více opřel. Vážně byl nejlepší rozptylovač, to bezpochyby. „Jsi tak snadno uplatitelný!“ pobaveně se usmíval, zatímco mě nepřestával líbat na krku.

„Divíš se mi?“ trhaně jsem se nadechl. „Ale vyvolává to ve mně ještě větší touhu jít domů, Anisi.“

„Kdepak, žádný sex,“ naplno se rozesmál. „Dneska se prostě jen bavíme.“

„Ale sex je naše zábava!“ zamračil jsem se.

„Jsi až moc nadržený,“ štípnul mě do boku, ale zároveň mi hlavu natočil tak, aby mě mohl hluboce políbit. Překvapeně jsem zamrkal nad intenzitou polibku, ale okamžitě se vzpamatoval a začal spolupracovat, přičemž mi ze rtů unikl tichý sten. Rukou jsem ho objal kolem krku a chtěl se přetočit, abychom si byli blíž, ale pevněji mi stiskl pas, takže jsem jen nespokojeně zamručel. „Žádný takový. Nebudu riskovat, že se na mě budeš mačkat, hvězdičko.“

„Bastarde,“ dupnul jsem si naštvaně, vyvlékl se z jeho sevření a zamířil do boxu, kde byl jen Kay. Mlčky jsem se posadil vedle něj, nebylo mi úplně jasné, zda mě vzal na milost natolik, abychom spolu mohli pokojně komunikovat.

„Kde máš Anise?“ se smíchem ke mně vzhlédl, čímž zodpověděl mou vnitřní otázku.

„Nevím, nechal jsem ho na parketě,“ pokrčil jsem rameny a pousmál se. „Dneska večer se rozhodl být prudérní a odmítá sex. Připadám si jako senilní dědek, když jsem na diskotéce a bavím se tím, že sedím na sedačce. Nudím se, šíleně.“

„Chceš snad, abych tě zabavil já, nebo proč to říkáš?“

„Ne, já nevím. Jsem frustrovaný, že jsem tady bez Anise a navíc s tebou, když vím, že mě vrcholně nesnášíš a nejraději bys mi jednu vrazil, kdybys měl jistotu, že by mě Anis nebránil,“ zaúpěl jsem. „Prostě chci domů, zachumlat se do peřiny a neexistovat pro nikoho a pro nic.“

„Je sice pravda, že bych ti jednu vrazil bez rozpaků, ale že tě nesnáším, pravda není,“ lehce do mě šťouchnul kolenem. „Prostě se mi nelíbí, jak vyjebáváš s Anisem, nic víc za tím nehledej. Asi bych řekl, že jsi fajn, kdybys nebyl v téhle situaci s Anisem,“ pokrčil rameny. „Znám ho až moc dlouho na to, abych věděl, že si zaslouží víc, než někoho, kdo se kurví na každým rohu a úplně bez rozpaků.“

„Ale já…“ překvapeně jsem zalapal po dechu. Kay si se mnou opravdu nebral žádné servítky.

„Omluvy a vysvětlování si nech pro Anise, já je nepotřebuju. Ale nikdy nepochopím, co jsi s ním provedl, že ti to všechno prochází tak lehce, Bille. Já bych tě zmlátil takový způsobem, že by ses sám nepoznal. Holky sice zásadně nebiju, ale ty bys dostal a ne jednu!“ horlivě drmolil páté přes deváté, přestože se mu jazyk zřetelně lepil na patro. Byl opilý, ale měl tak šílenou pravdu!

„Říkal, že mi to nějak vrátí,“ přiznal jsem.

„Osobně doufám, že zvolí tělesné tresty,“ pobaveně se ušklíbl, ale já si jen vyděšeně přitáhl nohy k tělu a objal je rukama. Skutečnost, že mi trocha lehkého násilí při sexu dělala dobře, neznamenala, že mi vyhovovalo násilí v běžném životě! Dostal jsem facku jednou jedinkrát, když se mě snažil znásilnit nějaký kluk, ale to bylo poprvé a naposledy. A v běžném životě jsem násilí naprosto odmítal, vyhýbal se mu, odsuzoval ho a snažil se mu utíkat. Nemám sebemenší ponětí, jak bych zareagoval, kdyby na mě Anis vztáhl ruku. Vztáhl by?

„Hej!“ se smíchem vedle mě dopadl právě on. „Cítím tu vážnost, co řešíte?“

„Co?“ cuknul jsem sebou překvapeně a vzhlédl k němu.

„Ale nic, jen s Billem řešíme, jak mizerně vypadají zdejší návštěvníci,“ pohotově zalhal Kay. Vděčně jsem se na něj pousmál a nechal se stáhnout do Anisova objetí. Ne, on by mi určitě neublížil.

„Já si tu docela užívám,“ se smíchem mě kousnul do ušního lalůčku.

„Nemůžeme už jít? Jsem unavený,“ zabroukal jsem, na důkaz svých slov zívaje.

„Už? Já měl pocit, že zábava teprve začíná,“ ušklíbl se a s polibky mi sjel na krk.

„Anisi, jsi opilý,“ zamračil jsem se nespokojeně a odtáhl se od něj. „Chci pryč.“

„Hvězdička chce pryč, tak půjdeme pryč,“ se smíchem se postavil a mě vytáhl s sebou. Překvapeně jsem zamrkal, nechápal jsem, kde se v něm vzala taková síla, když byl opilý. Znejistěl jsem. Vůbec se mi to nelíbilo.

„Myslím, že bych měl jet k sobě domů, Anisi.“

„Nene, půjdeš hezky ke mně a užijeme si noc,“ pevně mě chytil kolem ramen.

„Ale já nechci,“ cuknul jsem sebou.

„Ale půjdeš,“ nekompromisně zavrčel a začal mě odvádět. Vyděšeně jsem se ohlédl po Kayovi, ale tomu na tváři pohrával škodolibý úsměv, jako bych měl předem zpečetěný svůj osud. A já si to s každým ušlým krokem myslel taky.

autor: Saline A.