autor: Emilia
Hey guys, jsem tady opět po dlouhé době s panem Ďábelským. Nedivila bych se, kdyby byl za tu dobu svými čtenáři opomenut, ale bohužel jsem se musela místo tohohle virtuálního světa věnovat urgentně tomu reálnému. Takže se omlouvám za tuhle ne zrovna krátkou odmlku a přeji příjemné počtení, pokud je vůbec ještě komu ×D bye Em ^__^
Celou zkušebnou se nesl obrovský opar hustého omamného dýmu, což velmi aktivně zajišťoval Fred. Leželi s Rickim rozvalení na gauči a inhalovali ho do sebe. Gustav tímto nápadem nebyl tolik nadšený, takže se radši věnoval ledabylému bubnování. Jediné okno ve zkušebně bylo zahalené rudou látkou neidentifikovatelného původu. Mohl to být ubrus, přehoz přes křeslo, cokoli. Závěs se tomu ale rozhodně říkat nedalo. Dávalo to místnosti temný nádech, jak do ní nepronikalo skoro žádné světlo. Najednou se prudce rozrazily dveře a dovnitř vstoupil Bill. Zamával před sebou rukou, aby dým alespoň částečně rozehnal.
„To už se kurva zase udíte?“ Vyprskl místo pozdravu s nakrčeným nosem. Nebylo to tak, že by Bill snad nehulil trávu vůbec nebo méně oproti ostatním členům kapely. Jenom ho začínaly štvát tyhle malé hulící seance. Kdykoli se všichni nudili, první čím se zabavili, bylo hulení, jako by snad neexistovala jiná činnost, kterou by mohli provozovat.
„Taky tě rád vidím.“ Ušklíbnul se Fred. Ve skutečnosti však Billa neviděl, protože stál pořád u dveří a on k němu na gauči seděl zády.
„Mluv za sebe.“ Vyhrknul Ricki provokativně a potáhl si z ubaleného špeka. Bill za sebou patou zakopnul dveře a došel k pohovce.
„Nový sestřih?“ Ozval se taky Gustav, jakmile se Bill objevil v jeho zorném poli. Po stranách měl hlavu vyholenou až na kůži. Hrubá jizva tak vynikla ještě více. Vlasy uprostřed neměl upravené do úhledné vlny. Byly zkrácené a ledabyle rozcuchané.
„Naser si.“ Ušklíbnul se Bill bubeníkovým směrem a vystrčil na něj prostředník. „Pořád to vypadá líp než ten tvůj čerstvě posekaný anglický trávník.“ Gustav pootevřel ústa, jak chtěl něco uštěpačného říct nazpátek, ale to už mu Bill dávno nevěnoval pozornost. Uštědřil Rickimu kopanec do lýtka ocelovou špicí svých gládů. „Šibni se, ty prasečí zadku!“ Ricki ublíženě zakňučel a neochotně se posunul, přičemž si začal mnout bolavé místo. Bill si zapálil cigaretu a hlavu nechal spadnout na opěrku gauče. Vyfukoval nad sebe se zamyšleným výrazem kroužky z cigaretového kouře.
„Chtělo by to splašit nějakou fachtu.“ Řekl po chvíli. „Jsem švorc a musím zatáhnout pár menších dluhů.“
„A komu nedlužíš.“ Zamrmlal si Ricki tiše pod nos, ale Bill Rickiho pro jeho smůlu i přesto slyšel. Otočil se k němu a chytil ho pohotově pod krk.
„Tobě, ty jeden vysmaženče.“ Ucedil Bill a vyfouknul Rickimu do tváře kouř z cigarety, jež mu visela mezi rty.
„Klídek, vy dva kreténi!“ Okřikl je Gustav. Bill protočil oči a odstrčil pomalu ve tváři rudnoucího Rickiho stranou. Ten zakašlal a za zarudlý krk se chytil. Bill se pohodlně usadil a ruku si natáhnul podél opěradla pohovky.
„Pojď mi to říct sem.“ Kývnul bubeníkovým směrem.
„Ne dík, nechci umřít tak mladý.“ Podotknul Gustav spěšně. Bill se na jeho odpověď ušklíbnul, naposledy si silně potáhnul a odpinknul špaček směrem k popelníku. Trefil se. Se spokojeným výrazem energicky vyskočil na nohy.
„Zvedejte svý líný koule, jde se makat.“ S těmihle slovy vyšel ze zkušebny.
„A to jsem si chtěl zrovna zapálit dalšího špeka.“ Povzdechnul si Fred a neochotně se soukal z pohovky.
…
„Nazdar Corde.“ Pozdravil se Bill s chlápkem téměř dva metry vysokým a urostle stavěným. Všude po těle měl tetování, dokonce i na vyholené lebce. Říkalo se mu Cord*, protože seděl za vraždu dvou mužů a oba uškrtil provazem. Jednou to někdo ze spoluvězňů použil a od té doby mu tahle přezdívka zůstala.
„Ďáble.“ Kývnul mu Cord na pozdrav. Měl hluboký bručivý tón hlasu. Pozdravil se i s ostatními členy kapely.
„Nepotřebuješ náhodou doplnit stavy? Nějaká jednorázovka by se nám šikla.“ Šel rovnou k věci Ďábel. Neměl rád chození okolo horké kaše a většina lidí to na něm oceňovala.
„Když mi dovezete pěkný kousky, uvidím, co se dá dělat.“ Odvětil klidně Cord. Věděl, že Ďábel a jeho parta jsou dobrá záruka kvalitního zboží. Nikdy ho nezklamali. Prohodili pár dalších slov a potom se Bill a spol. vydali na akci.
„Co když nenajdem nic uspokojivýho?“ Sýčkoval Gustav.
„Vole, zchlaď svý koule a zhluboka dýchej. Strýček Billy vždycky něco najde.“ Mrknul na bubeníka s úšklebkem Bill, poplácal ho po rameni a zapálil si cigaretu. V krabičce mu zbývala už jenom jedna. Nespokojeně zavrčel. Jestli si brzy neobstará nové, bude celý den protivný. A opravdu nikdo nebyl příznivcem podrážděného kytaristy.
Rozdělili se do skupin po dvou, aby nepřitahovali tolik pozornosti a udělali víc práce. Gustav byl dneska nějaký nervózní, z toho důvodu šel raději s Ďáblem. Fred se vydal s Rickim opačným směrem. Ďábel zpěváka v tento den nemohl ani cítit a proto byl rád, že mu zmizel z očí. Původně měli namířeno do snobštější části města, ale po cestě se stavili do podzemních garáží a zjistili, že již nikam nemuseli. Našli to, co hledali.
„To je ale pěkná kočička.“ Pozvednul Bill obočí.
„Zbláznil ses? S tímhle nás přes závoru nepustí, takový drahý káry jsou určitě hodně hlídaný.“ Ošil se nervózně Gustav.
„A my jsme se někdy někoho ptali na povolení?“ Olízl si Bill spodní ret a dál obcházel auto, jakoby nic. Byl to Lotus Evora 3.5 V6.
„Vezmem něco míň nápadnýho.“
„Dneska mě vážně docela sereš. Jestli chceš sušit hubu celý měsíc s pár drobákama v kapse, tak odsud vysmahni. Já se tady snažím zarobit pořádnou škváru.“ Štěknul na bubeníka podrážděně Bill a zapálil si poslední cigaretu. Gustav raději mlčel a vytáhl z kapsy své bundy prolamovač kódů, jež měl dopomoci k otevření všech aut na automatické zamykání. „Bude to ještě dneska?“ Bill začínal být netrpělivý. Chtěl si co nejrychleji obstarat novou dávku nikotinu a při tomhle Gustavově tempu to moc slibně neviděl.
„Tohle prolomit nepůjde, je tam trochu složitější systém.“
„Hm.“ Zabručel Bill a svraštil obočí. Přešel k autu, zpod své kožené bundy vytáhnul železné páčidlo a s rozmachem udeřil do okna. To se pod prudkým nárazem roztříštilo. Střepy se rozletěly do všech stran a spustil se alarm.
„Vždycky jsem měl radši manuál.“ Ušklíbnul se Bill na překvapenou tvář bubeníka, a poté otevřel přes rozbité okno dveře auta. Zkušeně vyrval zpod volantu dráty a v následujících pár sekundách alarm utišil. Na sedačce byly kousky skla. Bill je rukou setřepal a posléze nastoupil do vozidla.
„Jdeš nebo si počkáš, až kolem pojedou benga?“ Křiknul na Gustava nechápavě. Ten zatřepal hlavou, doběhnul k autu a hodil sebou na místo spolujezdce. Nebyl v šoku z toho, že Bill použil poněkud drastičtější metodu, aby se do auta dostal. Samozřejmě to neudělal poprvé. Obvykle to však praktikovali u levnějších aut, které nepřivolávaly pozornost. Tohle byla sakra drahá kára, a když se pustili do jejího únosu, brali tak na sebe dost vysoké riziko. Gustav měl pocit, že si možná dnes ukousli větší sousto, než dokážou sníst. Ale Ďábel byl prostě Ďábel. Pro něj žádné hranice neexistovaly, a pokud se ho nějaké snažily zastavit, bez zábran je překročil. Jakmile se blížili k závoře, Bill sešlápnul plyn až k podlaze. Proletěli kolem kontrolovací kabiny jako blesk.
Hlídač zahlédnul jen bílou šmouhu míhající se kolem. Jediné, co dokazovalo průjezd auta, byly kusy rozlámané závory ležící na zemi. Okamžitě zavolal policii. Ta po příjezdu shlížela záznam kamery. Museli ho značně zpomalit, jelikož v té rychlosti, jíž vůz jel, by nezjistili, o čí vozidlo se jednalo. Poté, co záhadu rozluštili, velitel policejní jednotky vyslal do terénu týmy a samozřejmě kontaktoval majitele. Tenhle typ auta si nemohl dovolit každý, takže zapadnout do běžného provozu nebude jednoduché. To hrálo policii značně do karet. Jednotlivá policejní vozidla se rozptýlila do předpokládané oblasti, v níž se měli uprchlíci nacházet. Netrvalo dlouho a jeden z týmů podal hlášení o hledaném objektu. Nahlásil cestu, po které auto jelo, a velitel jednotky začal plánovat, jak jim nejlépe naběhnout k obklíčení.
„Dohajzlu, jedou za náma benga! Já to kurva říkal, že jsme měli vybrat něco nenápadnějšího.“ Zanadával Gustav a křečovitě svíral prsty kolem držadla nad okýnkem. Bill otráveně protočil oči a přidal plyn. Obyčejně by mu to přišlo jako skvělé zpestření dne, ale dnes neměl na nic náladu. Došly mu cigarety, neustále stresující bubeník brnkal pořádně na jeho nervy, včetně policie, jež mu znesnadňovala v klidu vykonat rozdělanou práci.
„Smůla, nenápadný věci mě neberou.“ Ucedil Bill. „A víš proč? Jsou totiž nenápadný, proto se na ně mý oči nechytaj.“ Gustav přivřel oči a vydechnul. Ovšem, to byl celý Ďábel. Vždycky si vybíral těžko dosažitelné cíle a rád u toho dělal velký rozruch. Jeho entrée [antré] bylo nepřehlédnutelné. Policejní vůz se za nimi ztrácel, jelikož nestačil takové rychlosti, ale najednou jim do cesty vjel jiný. Bill pohotově zareagoval a prudce odbočil. Auta v protisměru musela brzdit, aby do něj nenarazila. Nikomu se nic nestalo, avšak pár aut do sebe zlehka ťuklo, a to jak stála těsně za sebou, znemožňovalo policejnímu vozu dále uprchlíky pronásledovat. Na moc dlouho ale chlupaté nesetřásli. Z postranních uliček vyjely dva vozy a s vervou se za nimi pustily.
„Odkdy jsou tak kurevsky vytrvalí?“ Rozhodil Bill na krátko rukama. Měl chuť si zapálit. Bohužel neměl co, a to ho uvádělo do čím dál větší mrzutosti.
„Od té doby, co byla nějakýmu pracháči ukradená drahá kára?!“ Utrousil Gustav vyčítavě.
„To byla řečnická otázka.“ Odvětil klidně Bill.
„Jasně.“ Napnul Gustav čelist a zaměřil svůj pohled dopředu. Přimhouřil oči. Zahlédnul v dálce dělníky. „Dohajzlu, vypadá to, jako by tam něco opravovali.“ Zaklel, jak se vzdálenost mezi nimi a rozdělaným pracovištěm zmenšovala, bubeník vytřeštil oči. „Vždyť tam kus cesty chybí!“ Vyhrknul. Silnici přerušovala vykopaná jáma. Pravděpodobně opravovali potrubí. Nemohli nikam odbočit, byla to jednosměrka.
Ďábel nic neříkal. To Gustava rozčilovalo, protože vůbec nevěděl, co má v plánu. Do poloviny jámy vedla široká dřevěná deska pro usnadnění přístupu dělníkům s kolečky. Bill se ušklíbnul a naplno se rozjel.
„Ne-nechceš snad… na to kurva zapomeň!“ Panikařil Gustav. Nebyli v žádném akčním filmu, byla to holá skutečnost a nic jim nezajišťovalo, že se skok podaří. Vedoucí celé dělnické skupiny na ně mával, ať ihned zastaví. Když však viděl místo zpomalení zrychlení vozu, pohotově se klidil z cesty. Zbytek dělníků také zahodilo lopaty a rozutekli se na stranu. Jakmile Bill najel na dřevěný můstek, Gustav s němým výkřikem zavřel oči. Po chvíli je vyvalil pod prudkým nárazem. Dopad zpátky na silnici nebyl zrovna nejměkčí a bylo to o fous, protože zadek auta málem sklouznul do jámy. Nakonec však mohli pokračovat ve svém úprku, aniž by je pronásledovala policie. Ta samozřejmě nehodlala podstupovat takové riziko a před výkopy se zastavila.
„Zasranej maniaku! Mohl si nás zabít.“ Vydal ze sebe Gustav stále v mírném šoku.
„No pořád jsme ještě tady.“ Pokrčil Ďábel rameny. Nemohlo to dopadnout jinak než dobře. Věřil si, byl přece skvělý řidič. Sám pro sebe se ušklíbnul.
…
„No ty krávo!“ Spustil obdivně Fred, když Bill zajížděl do Cordova dvora. Dorazili s Rickim nejmíň před půl hodinou. Nesehnali nic extra. Běžné auto, které si mohl dovolit každý. Bill vystoupil z auta a zapálil si cigaretu. Po cestě totiž zastavil u jedné budky a dopřál si dávku vytouženého nikotinu. Gustav myslel, že si snad dělá srandu. Pronásledováni policií mohli být rádi, že jim unikli a získali alespoň nepatrný náskok. Ale Ďábel měl čas a klidně si šel během honičky s chlupatýma kupovat cigarety. ‚Co je sakra s tímhle chlapem špatně?!‘ Pozastavoval se nad tím nevěřícně bubeník. Cord se rozešel k autu a začal kolem něj obcházet. Až na rozbité okno ho dopravili jakžtakž v pořádku.
„Slušný.“ Pokýval uznale hlavou a naznačil rukou gesto, aby ho všichni následovali.
Po chvíli všichni vycházeli se zaslouženým obnosem. Platilo se podle zásluh, takže Bill s Gustavem měli své kapsy naplněné podstatně víc oproti zbývajícím dvěma členům kapely.
„Hele Ďáble, tak to nás se Stavem určitě zvete dneska na zátah, když jste teď takový pracháči.“ Ušklíbnul se Fred.
„Nasrat.“ Vystrčil Bill na Freda prostředník.
„Radši bych byl o pár stovek lehčí, než vzbuzovat tolik pozornosti. Tohle nenechají jenom tak vyšumět.“
„Za něco nenápadnýho by se ti teď v kapse neohříval litr eur.“ Podotknul trefně kytarista. „Měl si prostě strachem zcvrklý koule. Málem ses mi tam podělal.“
„Leda hovno! Jenom bych nerad, aby můj zadek skončil v lágru.“ Bránil se Gustav. Nežil nejpočestněji, koneckonců to z jejich okolí a čtvrti nikdo. Ve vězení však nikdy nebyl a nehodlal se tam pokoušet mermomocí dostat. Ovšem ve společnosti s Billem to nebyl žádný problém. Člověk si sotva uvědomil co se děje a už se díval na svět venku za železnými mřížemi.
„Neboj, o ten tvůj by se nikdo netrhl.“ Mrknul na bubeníka Bill a rozešel se jinam.
„Kam zase jdeš?“ Zavolal na něj Fred.
„Platit účty.“ Mávnul za sebou Bill rukou bez toho, aby se ohlídnul a pokračoval v chůzi.
…
Po školních chodbách se opět roznášel obrovský ruch, žádný div, byla velká přestávka. Tom netrávil čas jako obvykle s Ericem, jelikož ten musel domlouvat s učitelem nějaké detaily ohledně doučování. Byl docela podrážděný, že tomu musel věnovat velkou přestávku, a lamentoval, do čeho se to pustil. Tom brouzdal po chodbách, až najednou zahlédnul karamelově zbarvenou kštici. Ben. Bezmyšlenkovitě se k němu rozešel. Stál na chodbě u své skříňky sám, což se moc často nestávalo.
„Ahoj.“ Pozdravil ho a Ben odtrhl pozornost od přehrabování se ve své skříňce k osobě, která ho v jeho činnosti přerušila. Když spatřil Toma, pozvednul obočí a pozdrav mu oplatil. Potom skříňku zavřel a rozešel se od ní pryč. Tom si pospíšil a následoval ho.
„Nebyl jsi teď dva dny ve škole…“ Prohodil do ztracena. Ben zkrabatil čelo a otočil se k Tomovi.
„Ty sis všimnul?“ Řekl rozladěně.
„Na téhle škole jsi celkem nepřehlédnutelný, takže…“ Tom musel vedle Bena skoro běžet, dělal velké rázné kroky a on neměl tak dlouhé nohy, aby mu stačil. Ben se zastavil a pohlédnul Tomovi do očí.
„A po mně chceš co? Mám ti snad poděkovat?“
„Mohl bys začít tím, že přestaneš být protivný.“ Založil si Tom ruce na prsou a hodil po Benovi káravý výraz.
„Tak to se mnou budeš muset přestat mluvit, protože svoji náladu v nejbližší době měnit nehodlám, nemám důvod.“ Odvětil Ben umanutě.
„Teď už máš. Když budeš dál kolem sebe takhle prskat, nikdo se s tebou nebude bavit.“
„Fajn, nechci s nikým mluvit.“ Odsekl Ben a opět se rozešel. Tom ho ovšem nenechal jen tak lehce vyklouznout a znovu se dal do kroku vedle něj.
„To mě budeš pronásledovat až domů nebo co?“ Zastavil se zase Ben.
„Kdo říká, že tě pronásleduju? Třeba jdu jen stejným směrem.“ Zakoulel Tom očima. Ben se ušklíbnul.
„No jasně, takže kam teda míříš?“ Optal se ho schválně.
„Najednou se mnou chceš vést konverzaci?“ Udeřil nazpátek Tom s triumfálním výrazem. Ben si olíznul spodní ret a zkroutil rty do pobavené grimasy.
„Okey, bod pro tebe.“ Uchechtnul se a natočil se k odchodu. „Mimochodem.“ Ohlídnul se ještě. „Jdu do bufetu, ale ty jsi tam samozřejmě mířil taky.“
„Samozřejmě.“ Zajiskřily Tomovi nezbedně oči. „No, a když už tam máme společnou cestu, můžeš mě pozvat na kafe.“ Mrknul na Bena. Ten se musel zasmát, čímž odhalil svůj perfektně rovný bílý chrup.
„Jak si milostpaní přeje.“ Poklonil se s vyplazeným jazykem a nestihnul se vyhnout Tomově malé herdě do ramene.
„Wow, křehotinko, v některých věcech jsi silnější, než by se na první pohled zdálo.“
„Škoda, že já nemůžu říct to samé.“ Pohodil Tom naoko arogantně hlavou.
„A taky pěkně drzý.“
„Upřímný.“ Opravil Bena pohotově.
„Nějak si to omluvit musíš.“ Tom otevřel ústa, jak chtěl odpovědět nazpátek, ale to už ho Ben chytil za zápěstí a táhnul směrem k bufetu. „Pojď, musíme tu tvoji prořízlou pusu nějak zaměstnat.“ Na to Tom nic dalšího neřekl a spokojený se svým vítězstvím klopýtal za Benem.
…
Dnešním dnem mělo započít doučování Seriny. Byla nadšená asi jako malé dítě, před které postavíte mísu plnou špenátu. Její příchod podle toho také vypadal. Dorazila do smluvené třídy o deset minut později.
„Jdeš pozdě.“ Informoval ji Eric sedící na lavici, houpajíc ve vzduchu znuděně nohama. Serina na něj hodila nevěřícný škleb typu ‚jak si mě vůbec taková nicka dovoluje z něčeho nařknout?‘ a pokračovala sebevědomým krokem k první lavici, na níž Eric seděl.
„Čím méně s tebou strávím času, tím líp!“ Sykla na něj povýšeně s rukama v bok.
„Nápodobně! Ale jestli si tenkrát v kabinetě neposlouchala, tak ti musím připomenout, že za každou minutu zpoždění tu budeme muset zůstat déle. A jak jistě chápeš, mám na práci mnohem lepší věci, než tvrdnout tady.“ Vrátil Eric zpětně úder. ‚To jí všechen ten peroxid rozežral celý mozek?‘ Pomyslel si o Serinině inteligenci.
„Co můžeš mít ty lepšího na práci? Počítání úkolů do matiky na celý příští týden?“ Odfrkla si Serina. Byla přesvědčena o tom, že lidé jako Eric nevedou žádný osobní, a už vůbec ne zábavný život. V jejích očích to byli zoufalci a šprti, kteří brali vše příliš vážně, a ve volném čase seděli doma u video her, jelikož by s nimi stejně nikdo trávit čas nechtěl.
„To bys měla dělat spíš ty, protože když začneš až příští týden, těžko to stihneš včas.“ Eric seskočil z lavice a svraštil obočí. Začínal být naštvaný, a to se moc často nestávalo. Byl flegmatik. Z ničeho si nedělal hlavu, nestresoval se a nenechal se ledasněčím vytočit. Serina to však zvládala obstojně, a to v přímo bravurním čase. Nebyla ve třídě ani pět minut a Eric by ji nejradši přivázal na raketu a nechal odletět hodně daleko do vesmíru.
„Chceš tím naznačit, že nejsem dostatečně chytrá na to, abych to zvládla?“ Serina zrudla vzteky. Tenhle ztroskotanec z ní právě zaobaleně udělal totálního idiota.
„To uvidíme.“ Ušklíbnul se Eric. „Navrhuju začít nebo tu vážně ztvrdneme navěky.“ Ukončil tuto nikam nevedoucí debatu. Serina stiskla ruce v pěst a měla na jazyku pěkný počet peprných nadávek, ale raději je polkla. Přála si to mít stejně jako Eric rychle za sebou, tak nač to zbytečně prodlužovat.
„Fajn.“ Ucedila mezi zuby.
„Takže, potřebuju vědět, kde jste naposledy skončili a co ti dělá největší problém?“ Eric spojil prsty na rukou dohromady, čímž z nich udělal stříšku a s pohledem na Serinu očekával odpověď. Serina vytáhla knížku a nalistovala stranu, na níž si myslela, že skončili. Nebyla si úplně jistá, protože v matematice nikdy pozor nedávala.
„Mmmmm.“ Eric chvíli zamyšleně prolistovával danou látku a potom napsal na tabuli jeden jednodušší příklad. Serina na to tupě zírala a podle jejího výrazu to vypadalo, jako by tam místo číslic byla azbuka.
„Tohle nechápu.“ Cítila se potupně, když jí tato slova vycházela potichu z úst.
„Co přesně na tom nechápeš?“ Zeptal se Eric.
„Vlastně vůbec nic, a to, co jsme brali předtím, taky ne. Nepamatuju si ani názvy kapitol, natož jejich obsah.“ Ericovi po těchto slovech spadla brada až ke kolenům. Nepočítal s tím, že to bude až tak špatné. ‚Kdyby uměla alespoň základy.‘ Pomyslel si. ‚Jak se sakra tahle holka mohla se znalostmi veškerými žádnými dostat až sem?‘
„Eh no, v tom případě není třeba ztrácet čas tlacháním. Jestli to všechno stihnem včas, tak to bude zázrak.“ Eric se odhodlaně chopil křídy a začal psát na tabuli úplné základy. Nevěděl, jestli tohle velké sousto dokáže strávit a stihne naučit Serinu všechno v pár příštích měsících, ale hodlal to přinejmenším zkusit.
*cord – provaz
Tohle je auto, které Bill s Gustavem odcizili ×D
autor: Emilia
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 6
Konečněěě!!! Po dlouhé době mě to pokračování udělalo ohromnou radost, zvláště proto, že dvě třetiny tohoto partu zabíral můj oblíbenec ♥ Mám pro něho slabost no… 😀
Nechápu jak jsem mohla být tak blbá a myslet si, že Ďábel by si na svoje dluhy vydělával slušnou, poctivou prací 😀 Mělo mě to trknout hned, že když už práce a vydělávání peněz, tak nějaká nekalota a ono tohle… Ale klobouk dolů, to fáro je teda výstavní a Bill je hustej, že si na to troufnul, no ale Gustavovi bych teda nedala taky litr euro jako jemu vzhledem k tomu, že byl posranej a celou tu akci teda spáchal hlavně Ďábel a bral na sebe to hlavní riziko protože řídil. V jednu dobu jsem se fakt děsila, jak hodlá pánům oficířům ujet – v podvědomí jsem samozřejmě tušila že se nenechá chytnout – ale stejně, byl to adrenalin, číst tu jejich honičku 😀 Tak hlavně že to dobře dopadlo a může se splácet 😀
Ani se nedivím, že je Ben bez nálady, byla bych taky, ale Tommy je prostě natolik magičný, že mu ji zvedne. A musím se teda přiznat, že při větě: Musíme tu tvoji prořízlou pusu nějak zaměstnat… jsem teda na jídlo vůbec nepomyslela :-DDDD Děs se mnou a to ještě není ani půl desáté 😀
Serině bych nafackovala, může být Ericovi vděčná, že je vůbec ochotnej ukrát si část volného času a počítat s ní…
No drahá já jenom doufám, že další část tu bude dřív, protože tahle mě opět vlila krev do žil. Miluju tuhle povídku a jsem moc ráda, žes ji nehodila přes palubu úplně, ale budeš pokračovat ;-)♥
Serina je ,ale nafoukana slepice.Jsem zvědava jak zareaguje Tom na Biluv učes.
Ne, ne, ne a já už na ní zapoměla a dneska se kouknu co je tu nového a vidím tuhle povídku, bože takovou radost jsem dlouho neměla 😀 😀 hej a ten Bill taková držka dneska, jako on je furt že ale dneska byl na ránu 😀 😀 … aa doufám že další díl tu bude dřív 😉 😀
chci víc částí s d'áblem a panenkou …prosím. 😉
jsem tu jen posledních pár měsíců a o týhle povídce jsem neměla ani tušení, tak jsem si jí přečetla od začátku a musím říct, že jsem si jí zamilovala 🙂 už se moc těším na pokráčko 🙂
Huráááááááá konecne jsme se dockali pokraacka!!!! :))
Tak si pri ceste do prace prohlizim rozepsane povidky a zrovna tuhle jsem mela moc rada a ono uz je to skoro rok od posledni kapitoly:(…pokracovani asi nebude, co?
To je škoda že to nepokračuje .. tahle mě ze všech bavila nejvíc
[7]:
[8]:
Vlastně v současné době pracuju na dalším díle 🙂