autor: Tina
Zdravím vás všechny. Rozhodla jsem se po nějaké době zase něco napsat. Jenom chci upozornit, že je to všechno vymyšlené, tak abyste si to nepojili se skutečností a dohadovali se, jak to bylo nebo nebylo. Doufám, že se vám povídka bude líbit a objeví se tu pár komentářů. Taky chci poděkovat Sise, za obrázek, který pro mě udělala 🙂 Přeji vám hezké čtení. Tina
Vraťme se do doby, kdy ještě neexistovala žádná elektronika, internet a podobně. Kdy se lidé dokázali obyčejně bavit. Tančili na plesích v nádherných šatech a zdvořilost byla na prvním místě. Kdy slovo sex bylo naprosté tabu, a přísná pravidla řídila všechny.
Všechno bylo jiné. Muži se dvořili krásným dámám a usilovali o jejich přízeň. Jakýkoliv skandál či nevhodné chování mohlo dost zhoršit pověst samotného jedince nebo snad i celé rodiny. Proto bylo důležité se chovat podle pravidel, aby se tak vyhnuli pomluvám a všemu, co s tím souvisí.
V této době žil i velice slavný básník a spisovatel. Byl i mnohem více, než jenom to, ale nás bude zajímat hlavně to, že byl básník a velice oblíbený. Povídalo se o něm, že jeho básně jsou nevídané a naprosto uchvacující. Co se také povídalo, bylo, že to byl lamač dívčích srdcí. Každá žena měla pro něj slabost, avšak nebyla nikdy dostatečně dobrá, aby mohla strávit zbytek života po jeho boku.
Tento básník se jmenoval Johann Wolfgang Goethe. Zvláštností však bylo, že toto nebylo jeho skutečné jméno. Ve skutečnosti se jmenoval Thomas Trümper, jenomže to krom jeho rodiny nikdo nevěděl. Byl to neuvěřitelně přitažlivý muž, který se i trochu lišil od těch ostatních. Většina totiž nosila paruky, ale Tom ne. Jeho vlasy byly spletené do copánků, které měl skoro až po lopatky.
Už nyní, za svého života byl velice uznávaný a každý chtěl být v jeho blízkosti, chtěl si s ním promluvit, aby se poté mohl chlubit tím, že potkal uznávaného básníka a společně si povídali. Aby mohl vyprávět o tom, jak je milý, krásný a galantní.
Pravda byla taková, že si to Tom skutečně užíval. Užíval si to, jak se na něj lidé dívali s úctou a obdivem, především šlechtici a vysoce postavení lidé. Jak jej zvali na své plesy a večírky, aby tak dokázali, že s ním mají dobré vztahy.
Podobné to bylo i tehdy, když mladý básník přijel do Karlových Varů, aby tam pobýval v lázních. Aby mohl relaxovat a načerpat inspiraci z krásného okolí. Když se to šlechta doslechla, že právě v jejich zemi je onen slavný básník, hned se sjížděli do lázní a pobývali tam.
Tom už byl na tohle zvyklý, zdvořile všechny zdravil a občas s nimi prohodil pár slov. Byly však chvíle, kdy už to pro něj začínalo být moc, kdy všechen ten obdiv a neustálá pozornost od všech bohatých lidí byla otravná. Musel nasadit masku toho úžasného básníka a bavit se s nimi, jako by nic.
Tom
Přijel jsem právě do Karlových Varů jako každý rok, abych tady načerpal inspiraci. O odpočinku raději ani nemluvím, protože ho skutečně moc nemám. Vždycky potkám někoho, kdo mě okamžitě pozná, a hned se se mnou chce vybavovat a dlouhé hodiny si povídat. Snažím se být slušný a většinou galantně odmítnu, nebo se vymluvím na to, že zrovna uvažuju nad další básní a potřebuji klid. Vtipné je to, že to vždycky zabere. Pro urozené dámy i pány je tohle jako spínač. Vždy si to uvědomí a rozloučením mi oznámí, že mě tedy nebudou vyrušovat. Kdyby jenom věděli.
Poslední dny se mi vůbec nedaří. Připadám si, jako by mi něco scházelo. Veškeré nápady na dokončení mé básně, jako by odfoukl vítr a v mé hlavě zůstala jenom tma. Každý verš, co se snažím si doslova
vycucat z prstu, poté spálím. Není to ono, pořád mi tam chybí to
něco, co tomu dodá ten správný šmrnc.
Rozhodl jsem se raději projít v parku, kde se zdál být klid. Majestátní a jistě mnoho let staré stromy se tyčily do výšky a jejich mohutné koruny byly plné zeleného listí. Šuměly ve větru, který si s nimi hrál, a vypadalo to, jako by si spolu šeptaly. Ten šum mě uklidňoval a krásná svěží vůně přírody mě hladila na duši. Tohle je ono, tohle potřebuji. Dostat se pryč z dohledu všech těch otravných lidí, kteří to sice myslí dobře, jenomže co je moc, to je moc.
Procházel jsem se klidnou chůzí pod korunami stromů, které na cestičku vrhaly stín, a nechal myšlenky volně plout. Po chvíli jsem se posadil na jednu lavičku a dlouze vydechl. Na chvíli jsem přivřel oči a přál si na chvíli zmizet. Když jsem oči otevřel, uviděl jsem vedle mě na druhé lavičce, která byla od té mé asi pět metrů, sedět muže, nebo spíš ještě chlapce. Havraní vlasy měl sepnuté do úhledného culíku a celkově působil velice křehce. Seděl na lavičce a zdálo se, že také relaxuje podobně jako já. Očekával jsem, že jak mě spatří, vstane a půjde ke mně. To se však nestalo. Pouze se na mě podíval a to byl konec naší komunikace. Dost mě to zarazilo. Je docela nepravděpodobné, že by mě neznal, a dost jsem se divil, že už se nevyptává na mou další báseň a tak podobně.
Teď se mi zdálo, že mi chybí ten zájem. Zrovna od tohohle chlapce jsem ho i chtěl. Vyžadoval jsem jeho zájem, ale nic se nedělo a překvapovalo mě to čím dál víc. Cítil jsem, jak mě to začínalo štvát, překvapoval jsem sám sebe. Ještě před chvílí jsem chtěl klid a teď, když ho mám, chci zase něčí zájem.
„Vy mě asi neznáte, že?“ podíval jsem se na černovlasého chlapce, který na mě stočil pohled. Jeho oči byly dokonalé. Ten čokoládový pohled byl tak uchvacující.
„Jistěže vás znám, vy jste ten slavný básník,“ pronesl s naprostým klidem ve tváři.
„Ano, přesně tak, a vy jste?“ zeptal jsem se jej. Jeho jméno mě skutečně zajímalo.
„Jsem William Kaulitz, pro přátele Bill.“ Odpověděl mi stroze. Nevypadalo to, že se chtěl se mnou vybavovat, ale já jej chtěl poznat.
„Ovšem, potkal jsem zde už vaši sestru, Annabell, že?“ nebyl jsem si jistý tím jménem, protože se mi představilo už skutečně dost lidí.
„Ano, to je moje sestra, je do vás blázen,“ pronesl to s velkou dávkou sarkasmu, což mě opravdu překvapilo.
„Vidím, že vy takový obdiv nemáte.“ Zajímalo by mě, čím se mu tak protivím, je to očividné.
„Máte pravdu, omluvte mne, už musím jít,“ vstal a odešel.
Ještě dlouho poté, co odešel, jsem tam zůstal sedět a uvažoval nad tím, co se právě stalo. Přemýšlel jsem, čím jsem se tomu krásnému mladíkovi tolik zprotivil, neudělal jsem zase nic špatného. Nakonec jsem se vydal zpět do svého pokoje a cestou byl zcela ponořen do svých myšlenek.
Ve svém pokoji jsem po večeři ze sebe svlékl oblečení a rozhodl se jít spát. Usmyslel jsem si, že přijdu na to, proč se onomu mladíkovi tak protivím, a ukážu mu, že ve skutečnosti nejsem takový, za jakého mě nejspíš pokládá.
Další den jsem vstával s chutí do nového dne, hlavně musím najít Billa a pokusit se mu zalíbit. Já vlastně ani nevím, proč to dělám, možná nesnesu pomyšlení, když si o mě myslí něco zlého, těžko říct.
Oblékl jsem se, a poté se vydal na snídani. Uviděl jsem ho tam. Seděl u stolu se svou rodinou a v klidu a tiše snídal. Zaznamenal, že jsem tady, ale nijak to nedal najevo. Zase sklopil pohled a už si mě ani nevšiml. Posadil jsem se tedy k volnému stolu a začal snídat.
Básně jsem protentokrát úplně vypustil z hlavy, můj hlavní cíl bylo, aby poznal, jaký opravdu jsem. Pak mi ale na mysl padlo jedno slovo. Proč? Proč, tohle všechno dělám? Jistě mě plno lidí nenávidí a ani nemusí mít důvod, ale u Billa to bylo jiné. Ten chlapec se mi prostě líbil, ano opravdu se mi líbil.
Jeho černé vlasy, které měl úhledně stažené do culíku, se leskly jako havraní křídla. Pleť měl krémovou a na první pohled vypadala opravdu jemná. Nebyla na ní jediná chybička. Až teď jsem si pořádně všiml, jak krásné má rty. Byly plné a narůžovělé. Přímo vybízely k tomu, aby je někdo políbil. A ty oči. Byly lemované závojem hustých černých řas a barvu měly tmavé čokolády. Byl to vskutku pohledný chlapec.
Po snídani jsem se rozhodl vydat se na jednu z těch dobrých koupelí, které vám příjemně uvolní celé tělo. Potřeboval jsem hlavně přemýšlet a kout plány. Nechci být vtíravý, ale zároveň chci vědět, čím jsem Billovi tak protivný. Možná bych to mohl zjistit přes jeho sestru. Povídal přeci, že mě Annabell zbožňuje.
V momentě, co mě tohle napadlo, jsem vylezl z vany. Nestaral jsem se o to, že bych tam ještě patnáct minut mohl zůstat. Usušil jsem se a oblékl, a poté se vydal najít Annabell.
Nebylo to tak těžké, našel jsem ji během pár minut a její radost, že mě vidí, by viděl i slepý. Navrhl jsem jí procházku po parku. Jistěže hned souhlasila a šla se mnou.
„Takže slečno Kaulitzová, líbí se vám tady?“ zeptal jsem se jí, protože by bylo neslušné, kdybych mlčel.
„Oh ano, je to tady opravdu okouzlující. Jen, říkejte mi Annabell,“ usmála se na mě. Byla krásná. Blonďaté lokýnky měla po ramena, oči modré jako nebe a milý úsměv. Byla pravý opak svého bratra. Oba však měli společnou krásu.
„Dobře, Annabell. Na oplátku zase vy říkejte mně Johanne,“ vrátil jsem jí úsměv.
„Ani nevíte, jaká je to pro mě pocta, být a mluvit s vámi.“ Vypadala dost nervózně. Musel jsem se nad tím pousmát.
„Pro mne je zase pocta mluvit s tak krásnou ženou, jako jste vy. Váš bratr mi říkal, že se vám líbí moje básně.“
„Oh ano, to je pravda, jsou úžasné. Mohla bych je číst stále.“
„Ale všiml jsem si, že se vašemu bratrovi… jak to jen říct… trochu protivím.“ Doufám, že se rozpovídá, protože se v tom nechci nějak víc hrabat.
„Neměla bych to říkat, ale rád vás skutečně nemá,“ přiznala po chvíli mlčení a raději se dívala jinam než na mě.
„Opravdu? A proč? Ptám se jenom ze zvědavosti, rozhodně mu to nebudu vyčítat, nebo tak podobně. Nemusíte mít obavy. Jistě je plno lidí, kteří mě nemají rádi.“
Zase byla chvíli tiše a připadalo mi, jako by si v hlavě formulovala věty, které mi má říct. Abych byl upřímný, lezlo to z ní jak z chlupaté deky, ale snažil jsem se být trpělivý.
„Doufám, že se nebudete za to hněvat, ale občas povídá takové hlouposti, že jste jenom namyšlenec, který splácal dohromady pár veršů, a teď si plave ve slávě jako ryba ve vodě. Že prý umíte manipulovat s lidmi a pouze si hrajete na citlivku. A kdyby nebylo pár dobrých lidí, kteří vás vyhoupli nahoru, tak byste teď kopal brambory… Já se za svého bratra omlouvám. Někdy povídá nesmysly.“ Podívala se na mě. Byl jsem zamyšlený, takže jsem její omluvy moc nevnímal. „Nejspíš jsem to neměla ani říkat, omlouvám se, Johanne, nechtěla jsem vás rozhněvat.“ Konečně jsem se na ni podíval. Musím dohrát svou hru. Své odpovědi teď mám.
„Drahá Annabell, to je v pořádku, nic se nestalo. Tohle poslouchám každý den. Nedělejte si s tím žádné starosti, naopak, jsem velice rád, že jste mi to řekla,“ vykouzlil jsem na ni jeden ze svých oslnivých úsměvů, na který ženy letí. Hned pookřála a jenom na mě hleděla jako na obrázek Boží.
Zase jsem ji dovedl zpět, a tak jsme ukončili naši procházku. Galantně jsem se s ní rozloučil a zanechal ji s jejími kamarádkami. Když jsem odcházel, zaslechl jsem nějaké šuškání o tom, jak jí závidí, že byla se mnou. Pouze jsem se nad tím usmál a přemýšlel co dál.
V Billových očích jsem tedy jen nějaký ničema. Tohle se mi tedy rozhodně nelíbí, nemám to vůbec rád, avšak musím uznat, že mě vystihl docela dobře. Protože něco z toho, co říkala Annabell, je skutečně pravda.
Šel jsem, neurčito kam. Zastavil jsem se až u fontány a sledoval proud vody. Když jsem konečně posbíral odvahu, vydal jsem se hledat Billa. Byl to však oříšek. Nikde nebyl k nalezení. Na rozdíl od Annabell se hledal skutečně těžce.
Avšak nakonec se povedlo a já jej spatřil zase na tom samém místě, kde jsem se s ním potkal poprvé. Seděl na lavičce a četl si nějakou knihu. Když jsem k němu přišel, vzhlédl od knihy a pak zase pohled sklopil.
„Smím si přisednout?“ zeptal jsem se zdvořile a očekával, co se bude dít.
„Když chcete,“ pokrčil jen rameny a ani se na mě nepodíval. Posadil jsem se tedy a přemýšlel, jak začít konverzaci.
„Co když to, co si myslíte, není pravda?“ vypadlo ze mě, že jsem nad tím ani nijak neuvažoval. Zaznamenal jsem, jak se na mě ty čokoládové oči podívaly.
„Takže moje sestra už žvanila?“ pronesl opět tak sarkasticky. Nechápu, kde se to v tom mladíkovi bere.
„Z vaší sestry jsem to dostal já, takže mně můžete nadat.“ Nechci, aby z toho měla Annabell problém.
„A vy se mě ptáte, jestli to není pravda? Teď jste s mou sestrou manipuloval, protože víte, že má pro vás slabost, výtečně!“ Sarkasmus a ironie mu skutečně nechyběly.
„Možná, že máte pravdu, ale myslím, že rozhodně nemáte právo mě takhle soudit, když mě ani neznáte.“ Nelíbilo se mi, jak se chová, zase tak hrozné věci nedělám, jsou daleko horší lidi.
„Tak mi něco o sobě povězte, přesvědčte mě, že nejste stejný jako všichni ostatní.“ Jeho tón hlasu se překvapivě změnil, přišel mi až zoufalý. Nechápal jsem to, úplně jsem se v tom ztrácel.
„Myslím, že je to zcela zbytečné, protože váš názor na mě bude nejspíš stále stejný.“ Učinil jsem takovéto rozhodnutí a vstal. Rozešel jsem se zpět k budově. Nebudu se snažit, nějak mě to celé přešlo. Ať si o mně myslí, co chce. Nejspíš je to jenom další rozmazlený synáček jednoho bohatého šlechtice.
Ještě ten večer jsem úspěšně dopsal svou další báseň. Chystal jsem se vydat něco jako svou další sbírku básní, ale jsem teprve uprostřed. Ještě není vše hotové, avšak mám ještě nějaké nápady.
Když už slunce zašlo úplně, posadil jsem se na balkon do proutěného křesla. Zapálil jsem si doutník a sledoval hvězdy. Jednou za čas si jej dám a přemýšlím. Nemohl jsem z hlavy dostat Billa. I když se choval opravdu špatně, jeho tvář jsem měl před očima stále. Pořád jsem ji viděl, tak dokonalou a krásnou, ale když promluvil, z jeho slov odkapával jed. On byl jako spojení anděla a démona dohromady. V mém přemýšlení mě z čista jasna přerušilo zaklepání. Vstal jsem tedy a šel otevřít.
Vida, já o vlku a vlka za dveřmi. Byl to Bill, to spojení anděla a démona, avšak teď nevypadal, že by se chtěl hádat, ani ten zlý pohled už tam nebyl. Vlastně to vypadalo, že jej něco trápí.
„Pojď dál,“ pozval jsem jej, protože bylo neslušné jej nechat stát na chodbě. Jakmile vešel, zavřel jsem za ním dveře. „Můžu ti nějak pomoct?“ zadíval jsem se opět do těch čokoládových očí.
„Já… přišel jsem se ti omluvit za své chování. Opravdu jsem to přehnal. Neměl jsem právo tě takhle soudit. Takže, mohl bys mi to prosím odpustit?“ upíral na mě svůj čokoládový zrak. Nepoznával jsem ho. Absolutně vůbec. Kam zmizel ten arogantní kluk?
„Já… překvapil jsi mě. Jak to, že jsi tak náhle změnil názor? Co tě k tomu dovedlo?“ Natočil jsem hlavu mírně na stranu a pozoroval jej.
„Víš, já normálně nejsem takový. Nebývám tak zlý, ale… no… je to na dlouhé povídání a obávám se toho, jak bys to vzal.“ Sledoval mě váhavým pohledem.
„Neboj se, ač na to možná nevypadám, jsem chápavý a tolerantní člověk, jen se posaď,“ ukázal jsem na pohovku. „Dal by sis něco?“
„Ne, ne to je dobré, děkuju,“ usmál se na mě. Posadil jsem se vedle něj a poslouchal.
„Jde o to, že většina lidí mě nebere moc vážně. Možná je to díky mému vzhledu a tomu, že nevypadám tolik jako muž, takže si se mnou i ostatní muži zahrávají. Proto jsem se takhle obrnil a zkrátka jsem nepříjemný na všechny. Už kolikrát se mi stalo, že mě nějaký z nich oblbnul a potom nechal být, a já se s tím musel dlouho srovnávat.“ Docházelo mi, že mi asi začíná věřit, když se mi svěřuje s tak osobními věcmi.
„Proto se ti ještě jednou moc omlouvám za své nevhodné chování.“
Jeho omluvu jsem přijal a společně jsme si povídali dlouho do večera o svých osobních věcech. Najednou mi přišlo, jako bychom se znali léta.
„Asi bych ti měl taky něco prozradit ze svého soukromí, když už toho vím o tobě tolik,“ usmál jsem se na Billa a on si jenom poposedl blíž ke mně a tiše poslouchal.
„Když jsem byl malý, vyrůstal jsem v sirotčinci. Nebyl jsem tam však dlouho, vzali si mě moje nynější maminka a tatínek. Strašně mě bavilo si číst různé básničky a říkanky. Měl jsem takový sen, že se prostě jednou stanu slavným básníkem a o mé ne zrovna veselé minulosti nikomu nepovím. A tak jsem to zkoušel, chtěl jsem být stejně slavný jako ostatní velcí básníci, a tak jsem si i vymyslel nové jméno. Nejmenuji se Johann Wolfgang Goethe, moje skutečné jméno je Thomas Trümper. Mí rodiče bydlí v Magdeburku, kde mají statek. Jsou to strašně hodní lidé, mám je neuvěřitelně rád. Tak teď víš asi to nejdůležitější z mého života. Doufám, že si to necháš ale pro sebe.“ Podíval jsem se na něj. Mlčel, byl dost překvapený.
Čekal jsem, co mi na to řekne, a na chvilku jsem zaváhal, jestli jsem skutečně udělal dobře a řekl mu to. Klidně to teď může použít proti mně a zničit mě.
„Nechám si to pro sebe, neboj se,“ řekl po chvíli a mně se dost ulevilo.
„Děkuju, jsi vlastně krom mé rodiny jediný, kdo to ví,“ koukal jsem se mu do očí a usmíval se na něj.
„Nikdo z nás není perfektní, ale neboj se, nikomu to nepovím,“ díval se mi do očí a já pozoroval jeho plné rty, jak se pohybují a vycházejí z nich slova. Dál už jsem se neudržel a políbil jej na ty měkké polštářky.
autor: Tina
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 2
Nejdříve musím říct, že si moc líbí ten neotřelý nápad s Tomem jako J.W.Goethem, to mě opravdu pobavilo 🙂
Takže u Billa mě tím pádem hned napadl J.A.Rimbaud, protože ten by se k němu úžasně hodil, ale pak jsem si řekla, že to by si chudák Tom nezasloužil, protože i když Rimbauda jako básníka nebetyčně zbožňuju, on byl opravdu hrozná potvora xD
No, zajímalo by mě, proč Bill tak najednou změnil na Toma názor, v tom něco bude a obávám se, aby to nebylo něco nekalého, protože mi to přijde silně podezřelé 🙂
Takže jsem zvědavá na další díl 😀
No to jsem zvědavá, jak to bude pokračovat. Abych pravdu řekla, od Goetheho jsem ještě stále nic nečetla, i když by bylo možná na čase 😀 No… a dost by mě zajímalo, jak bude Bill reagovat na ten polibek. Těším se na další díl 😉
Těším se na pokračovaní.Moc pěkna povídka
Woooow ;)) No já koukám. Tohle mě zaujalo, protože takové povídky mám ráda! Je to skvělý nápad :)) Jsem zvědavá na reakci Billa 😀 Ááá já už chci další díl!…
Nádherné. Moc se mi líbí ten nápad, je to originální. Navíc se mi hrozně líbí, jak píšeš. Krásné, už se těším na druhou část 🙂
Opravdu mě to velice nadchlo ztvárnit povídku v takovémto období…Máš skvělou představivost a také skvělý styl psaní..Ráda si to přečtu a oddechnu si alespon od povídek v moderní době 😀 Opravdu se těším na další díleček…:*
moc se mi to líbí a těším se na další pokračování..jak to skončí??? už se nemůžu dočkat:) máš to taky moc hezky napsané, líbí se mi taky takové ty neobyčejné povídky, které mají nápad a nejsou ohrané, což tahle určitě je…takže rychle sem s další částí a dalšími díly od tebe 🙂 velká pochvala :))
Zvláštny nápad. Veľmi sa mi táto poviedka páči. Som zvedavá na Billovu reakciu na ten bozk. Ale básnici väčšinou končia svoj život smutne, dúfam, že Tomovi sa to nestane.
Zajímaví námět.