The Movie On Your Eyelids 29.

pairing: Bill/Brian Molko

Brian

Helena se vrátila v polovině září. S Codym jsme ji jeli vyzvednout na letiště. Když vyšla do příletového terminálu, vytrhl se mi a utíkal jí vstříc. Rozjásaně jí skočil do nastavené náruče. Byla černá jako uhel. Přidal jsem se k nim a vzal její kufr.

„Vítej doma,“ zářivě jsem se usmál a políbili jsme se. Na tvář. Cesta autem se nesla v duchu vyprávění zážitků. Stejně tak zbytek dne. Zatímco já se psychicky připravoval na ne právě příjemnou rozpravu.

Uvařil jsem večeři. Helena uložila Codyho. Otevřel jsem její oblíbené víno. Usadili jsme se v obýváku a povídali si. Bylo to moc fajn. Ale neměl jsem na výběr, musel jsem to pokazit. ‚Buď diplomat!‘ napomenul jsem se v duchu předtím, než jsem se nadechl.

„Potřebuju ti něco říct.“

Její úsměv pohasl.

„Chceš se rozejít,“ konstatovala tiše.

„Ne, nechci!“ uchlácholil jsem ji okamžitě. „Jde o to, že když jsi byla pryč, musel jsem na dva dny neodkladně odjet a Codyho pohlídala Lisa. Myslím, že bys o tom měla být informovaná.“

„Jel jsi za ním, že?“ odhalila mě rázem.

„Ano,“ připustil jsem neochotně. Zlobně sešpulila rty. „Nebylo zbytí, Heleno, bylo to životně důležité. Nešlo to vyřešit jinak. Byly to pouhé dva dny. A celou dobu jsem ohledně toho měl výčitky svědomí. Prosím, nezlob se kvůli tomu.“

„Počítáš s tím, že přes to jenom tak přejdu?!“ křikla a já jsem s povzdechem složil hlavu do dlaní. Nenávidím hádky.

„Tady jde o princip! Nedovolím ti, abys odkládal svoje dítě kvůli schůzkám s milencem.“

„V životě jsem Codyho kvůli Billovi nezanedbal,“ procedil jsem ledově mezi zuby. „Podívej se, musí to být fér. Snažím se zohledňovat všechny faktory. Neustále vás upřednostňuju před ním, i když bych taky nemusel! Mohl bych se na vás vysrat a odejít, nebyl bych první ani poslední. Ovšem neudělám to, protože mi na vás záleží. Jenže se také někdy potřebuju vidět i s ním! Představ si, jak by ses cítila, kdybys byla na jeho místě. A neustále bys přijímala moje hovory typu „Promiň, miláčku, ale strávím volno se svou rodinou. Promiň, miláčku, ani po třech měsících se neuvidíme, rozstonal se mi syn.“ Hnusný, co? Buď ráda, že jsi na bezpečný straně barikády a buď trochu spravedlivá. Oba víme, že ke mně už nic milostného necítíš, takže ti tímhle nelámu srdce,“ zakončil jsem odměřeně.

„Ale on všechno ničí, přece ho nebudu omlouvat!“ rozhodila rukama.

„Je pochopitelné, že ti vadí, ale přestaň ho, prosím, obviňovat ze zničení našeho vztahu. Vztah jsme si zničili my sami dávno předtím, než se on vůbec objevil na scéně.“

Proti téhle pravdě se nedalo namítnout nic. Sledoval jsem, jak nahrbila ramena, vsála do úst svůj spodní ret a raněně si objala břicho. Trvalo dlouho, než promluvila.

„Je mi tak hrozně… Myslela jsem si, že s tebou budu do konce života. Připadá mi, že jsem selhala,“ popotáhla. Než jsem ji stačil vzít do náruče, plakala naplno. Opřela se mi čelem o krk, její slzy mi kanuly na klíční kost. Mimoděk jsem vztáhnul dlaň, abych mokrost otřel, nakonec jsem ji však nechal položenou na jejích zádech.

„To bude v pořádku… Není to tvoje vina. Prostě se to stalo. Býval jsem moc často pryč…“ něžně jsem ji chlácholil. „Věř mi, že ti nechci přidělávat starosti, nechci tě trápit… Jsi nejlepší žena mého života, Heleno. Já zkrátka jen nevím, co mám dělat, abych nikomu neublížil.“

Postřehl jsem, že chápavě kývá. Trochu jsem pohnul koutky. „Stejně je to absurdní, jak všichni opakujeme chyby svých rodičů, i když je to to poslední, co bychom chtěli.“

„Tenhle koloběh nikdy neustane,“ usmála se. Uchopil jsem její obličej do dlaní a políbil ji na čelo.

„Mám tě rád.“

„Já tebe taky. Víš, je to tak, jak jsi řekl. Nežárlím na něj, nemám proč. Jenom se bojím, aby nezpůsobil konec naší rodiny. Jsi moje konstanta. Sice jsi byl pořád v tahu, ale… vždycky ses vrátil.“

„Slibuju, že to se nezmění. Jen mě nech… hledat rovnováhu a kompromis mezi časem stráveným s vámi a s ním, tak jako jsem se… neúspěšně pokoušel doteď. Nic lepšího za nastalé situace stejně dělat nemůžu.“

„Dobře. Tak… povíš mi o něm něco? Jaké to s ním je?“ zaculila se.

„Miluju ho, on je… ten pravý,“ usmál jsem se na desku stolu, načež jsem vzhlédnul. „Ale nejsem si jistý, jestli by schvaloval, že ti o něm budu vyprávět. Raději bych se ho nejdřív dovolil,“ otálel jsem. Helena na mě udělala oči. A tak jsem povolil. Zopakoval jsem jeho jméno, přiznal jeho národnost a nakonec ostýchavě i věk. Řekl jsem, kdy a kde jsme se potkali, a že má skupinu. Věděl jsem, že až odejdu, vyhledá si ho na internetu a jeho překrásnost jí vyrazí dech, tak jako ho vyrážela každému, kdo ho kdy viděl. Jeho stoprocentně symetrický obličej s plnými rty, rovným nosem a uhrančivýma očima… Je o tolik hezčí než já, až je to legrační. I když on by samozřejmě tvrdil opak.

A tak tedy devátý měsíc roku plynul. U mě se toho příliš nedělo. Věnoval jsem se bezvýhradně jim dvěma. Cody už sice zase chodil do školky, ale navzdory tomu jsme jeli do Skotska navštívit mou matku, zašli jsme do kina, do Zoo a tak podobně. Na konci měsíce jsme akorát odehráli dva konzerty v Mexiku. Následoval návrat do Londýna a oslava Codyho čtvrtých narozenin a nějaká setkání se starými přáteli. Zato Bill byl v jednom kole. Po promu ve Skandinávii měl premiéru jejich první klip, vyšlo Vogue s Lagerfeldovými fotkami, změnil účes, což mi tak trochu zlomilo srdce, neboť jsem ho s dredy miloval. Stačili ještě zavítat do Španělska a Itálie. Říjen odstartovali další propagací v Německu. Vyšlo jejich nové album. V Aténách točili MTV World Stage. Potom Paříž, Státy a znovu Německo. Když jsem viděl, že mi při skypování padá vyčerpáním, nabídl jsem, že náš kontakt dočasně omezíme, aby šetřil čas na spánek, ale zareagoval roztomile hystericky, že jediné, kvůli čemu vydrží celý den, je vidina volání se mnou.

Avšak měli jsme štěstí na to, se po takřka dvou měsících sejít, to když jsme se s kapelou vrátili zpátky na turné, do Francie, kde jsme měli celkem 11 konzertů, a v jeho rámci se zastavovali i v Paříži. Bill tam zrovna byl. Zase. Moc jsem nechápal systém, jakým jejich slavný manažer domlouval akce…

Bill jel celý den opět na jeden zátah a já na něj jako oddaný manžílek čekal ve vile. Před půl sedmou mi zavolal, že dorazí do pěti minut. Zatetelil jsem se a ještě chvíli bezděčně lelkoval perfektně uklizenými místnostmi, zkontroloval připravenou večeři na sporáku a snil o tom, jaký bude náš první polibek po tak dlouhém odloučení.

Bouchla branka. Přesunul jsem se k otevřenému vchodu. Bill, vystajlovaný do posledního detailu, dřepěl a pouštěl kocoura z přepravky na trávu. Vzhlédl, a jakmile mě spatřil, rozběhl se mi vstříc. Nedostal jsem příležitost cokoliv říct. Naše rty se do sebe zaklesly s nehynoucím entuziasmem a klopýtli jsme dovnitř. Přimáčkl jsem ho na zavřené dveře. Polibek byl tolik vášnivý a naléhavý, až jsem si myslel, že nám po tomhle výkonu jednoduše odumřou jazyky. Nechali jsme za sebe jednat naši přirozenost.

Jedním pohybem mi sundal triko a strhal džínovinu z boků a já mu se stejnou razancí a odhodláním svléknul všechno. Opřel se o mě, vyhodil mi stehna kolem pasu. Ještě jsem po sobě několikrát přejel dlaní a vstoupil do něj až nadoraz. Obličej se mu zkřivil snaživě ignorovanou bolestí. Konejšivě jsem jej políbil, vysunul se o dobrou polovinu, podepřel mu stažený zadeček a pohladil ho. Jeho nitro se pozvolna uvolnilo. Započal nový dráždivý polibek a beze slov mě vybízel, abych si to s ním rozdal bez ostýchání. To jsem měl v úmyslu.

O čtvrt hodiny později jeho ústa opustil poslední sten. Navlhčil si rty a postavil se. Včas jsem ho stihnul zachytit, když se mu podlomila kolena. Přitulil se ke mně a se smíchem jsme si konečně řekli aspoň ahoj. Trochu jsem se zastyděl. Přijede, a já ho ošukám hned u dveří. Byl jsem zvyklý s ním zacházet křehce a cituplně, ovšem tohle, co jsme spolu zkoušeli poslední dobou, bylo jednoduše jiskřivé. Zbožňoval jsem, když při orgasmu křičel mé jméno tak hlasitě, až mi to rezonovalo v hlavě.

Vztáhnul jsem ruku, abych ho pohladil po vlasech, ale uhnul.

„Není to příjemné na dotek, mám účes plnej laku. Půjdu si to nejdřív umýt.“

„Udělal bys mi radost, kdyby ses rovnou i odlíčil,“ navrhl jsem vykutáleně. Uchichtnul se.

„Dobře.“

„Ohřeju zatím večeři. Co všechno jsi dneska jedl?“

„Um… kafe?“

Káravě jsem se zamračil.

„Tak to je nejvyšší čas na italskou kalorickou porci.“

„Ó, a co konkrétně?“

„Penne alla puttanesca. Rajčata, bílé víno, ančovičky, kapary, olivy…“

„Už se mi sbíhají sliny,“ s úsměvem mě líbnul a chystal se odejít. Já si ho však přidržel pro důkladné políbení.

„Stýskalo se mi,“ špitnul jsem mu vážně. Rozněžněle pozvedl koutky.

„Věř mi, stýskalo se mi víc.“

Po jídle jsem se nenechal přesvědčit a trval jsem na tom, že dám do pořádku nádobí. On si zalezl na pohovku a chvíli jsem na něj neviděl. Ztichlým přízemím se neslo pouze praskání hořících polen. Bambulka spal na nejlepším polštáři blízko zapálenému krbu. Bill ležel stočený v klubíčku, poslouchal iPod a bez výrazu se díval do prázdna. Neměl dobrou náladu a cítil se zranitelně, to jsem poznal vmžiku. Přilehl jsem si k němu a něžně ho pohladil ve vlasech, když jsem teď už mohl. O dost kratší, avšak stále jemné jako chmýří a připomínající tekutou tmu. Dostal jsem od něj jedno sluchátko. Měl puštěné Radiohead. Přivinul jsem jej k sobě.

„Pokaždé, když tě obejmu, mám strach, abych ti něco nezlomil.“

„Jen mě drž silněji,“ opáčil mazlivě a poté, co jsem kolem něj úzce ovinul paže, se s tváří na mých prsou unaveně, blaženě usmál. „Takhle se cítím tak nádherně.“

Polknul jsem povzdech. Bill o tom začal sám.

„Nesnáším tohle období, a tím víc, čím víckrát ho musím absolvovat. Posraný televizní show, posraný rozhovory, setkávat se s lidmi, kteří si ze mě akorát chtějí ukrást další kus, věčně se ukazovat jako cvičená opička… ‚Usměj se, postav se sem, udělej tohle, buď okouzlující!‘ A oni si myslí, že to nevnímám, že si to neuvědomuju, protože jsem zticha, nijak se k tomu nevyjadřuju a stále se chovám profesionálně. Někdy jsem z toho tak deprimovaný, že sotva vstanu z postele,“ útrpně semknul víčka. „Už nechci být stroj na peníze. Chci být jako ty,“ zaštkal, a jakmile mu došlo, co mu uniklo, provinile si přitiskl dlaň na ústa. Všechno ve mně pulzovalo lítostí.

„Princi…“ zaševelil jsem a rty následoval cestičky po jeho slzách. Projevy slabosti u něj byly něco neobvyklého. Nebyl jsem na to zvyklý a tím hůře jsem to nesl.

„Nebudu fňukat. Je to moje práce a musím být perfektní,“ popotahoval a hrubě si otíral oči.

„Jsi perfektní…“

Co říct, jak mu pomoct? Tuhle cestu si vybral sám. Jenže ve čtrnácti letech. Někdo měl zasáhnout…

„Nepotlačuj to v sobě. Vyplač se,“ nabádal jsem ho pološeptem. Přiložil jsem mu ruku na týl a jemně se ho dotýkal.

„Jsem tak zatraceně… naštvanej! Co si všichni pořád myslej, že budu dělat?“ dodal řečnicky a otřel si nos do rukávu.

„Měl bys sám sebe asi víc bránit,“ nadhodil jsem, i když jsem si nebyl úplně jistý v kramflecích v tom, jak to u nich vypadá, neviděl jsem do toho. Avšak dovedl jsem si to dost dobře představit, protože jsem znal Billa. „Řekni Davidovi ‚Ne! Nechci mít 12 rozhovorů a patero focení za den. Chci tři rozhovory‘.“

„To nemůžu… nemůžu se k němu takhle chovat, vděčíme mu za všechno.“

„Jsem si jistý, že si to už vybral v penězích,“ zareptal jsem. „V každém případě… víš, že to hlavní záleží jenom na tobě, že?“

Už nebrečel a naslouchal mi.

„Až uznáš, že už toho bylo tak akorát a rozhodneš se odejít… V tom tě nikdo nebude moct omezit nebo zastavit. Je to jen tvá volba,“ špital jsem a s niternými pocity hladil průsvitnou kůži jeho očních víček.

„Hm. Jenže moje priority jsou navzdory všemu pořád nastavené stejně. Představa toho, že už bych nikdy víc nestál na pódiu a nezpíval, je… prostě nepředstavitelná. Ještě to vydržím.“

Zavřel oči úplně a dlouze vydechl.

„Ich bin zu müde Englisch zu sprechen.“ Jsem příliš unavený na to mluvit anglicky.

„Nic se neděje,“ políbil jsem ho na spánek. Několik okamžiků jsme spolu mlčky leželi. Chtěl jsem ho přivést na jiné myšlenky. Proto jsem se posadil, podebral jej pod koleny, zvedl si ho do náruče a pomalu zamířil nahoru do patra. Sice se na mě tázavě podíval, ale vzápětí se odevzdaně přitulil a nechal mě jednat.

V koupelně jsem loktem cvaknul do vypínače tlumených světel nad zrcadlem a Billa usadil na stůl. Do vany začala proudit horká voda. Stáhnul jsem ze sebe tričko a potřásl hlavou, abych dostal pryč zbloudilé vlasy. Drobně se usmál, uhladil mi je a nechal se ode mě svléknout. Záhy už si v relaxační lázni hověl v mém náručí. Mokrými dlaněmi mi přejížděl po obličeji, hypnotizoval mě duhovkami barvy té nejsladší čokolády a vkládal mi důvěřivě oddané hubičky do koutků rtů. Bolelo mě z toho na hrudi. Nemyslel jsem si, že bych někdy mohl někoho tolik milovat.

autor: Fee