You hold my destiny in your arms 13.

„Myslím, že jsme tady.“ Zamručel muž a vyhlížel na větší luxusně stavěnou vilu, kterou nejednou navštívil. „Zaparkuj kousek dál, nemusíme být zrovna na očích.“ Porušil řidiči a ukázal konkrétně na roh ulice. Jakmile auto zastavilo na místě, se slovy, ať na něj počká, že bude do půl hodiny zpátky, vystoupil a pomalým krokem mířil k cíli. Povzbudil se zbytkem cigarety, který si schovával v krabičce.

*

„Někdo jde k nám.“ Poznamenal Marcus a sledoval přicházející osobu za záclonkou v kuchyňském okně, kde akorát připravoval snídani pro všechny.

„Bill s Bushidem to nejsou, že?“ zkusil to Emmet, který četl u stolu nějaké starší noviny, které vyštrachal v šuplíku. Když tázaný zavrtěl záporně hlavou, Emm povzdychnul. „Začínám mít obavy. Je deset hodin, Billa už by měl správně přivést jeho včerejší kupec, a nemluvě o Anisovi, který měl přijet ještě během noci.“ Rozrušeně vstal a přešel ke kuchyňské lince, o kterou se dlaněmi opřel.

„Buď v klidu, Anis má vše pevně ve svých rukou. Určitě, vždycky měl! Bude nějaký rozumný důvod, proč se zdrželi.“ Chytil jej za rameno povzbudivě Marc a stisknul.

„A co když ne? Nemůžeme furt věřit tomu, že Bushido je někdo nezlámatelný, nepřemožitelný a bůhvíco ještě všeho hrdinského. Sám si viděl, že má i své slabiny jako každý člověk.“

„Teď mluvíš konkrétně o čem?“ Pozvednul Marcus nechápavě obočí a zalil hrnky čaje, jeden podávajíc Emmetovi, který poděkoval. Chtěl mi odpovědět, ale Marc pokračoval. „Anis nám nikdy nedovolil nahlídnout do svého nitra, nikdy nedovolil, abychom ho viděli v nějaké slabé chvilce. Tak jak to můžeš vědět?“ zamračil se a Emmet se pousmál.

„To máš pravdu, že před námi nosí masku neporazitelného. Ale něco se mu přeci jen nepodařilo zakrýt. Něco mu uniklo z rukou, a to slabost vůči Billovi.“

„Ah, ano vlastně, Bill.“ Přitakal Marcus. „Kdo by si nevšimnul.“

„No právě.“

„A ty myslíš, že se jim mohlo něco stát večer? Něco kvůli Billovi?“ Znejistěl blonďák a prohrábnul si nejistě své vlasy, sledujíc osobu, která stále postávala před jejich domem a dokuřovala pomalu svoji cigaretu.

„To právě nevím.“ Povzdychnul Emm. „Snad to bude tak, jak říkáš a bude pro to důvod.“ Domluvil v tu samou chvíli, kdy se ozval domovní zvonek. „Jdi otevřít, já se jdu pokusit probudit Taylera.“ Ušklíbl se a mířil po schodech nahoru. „Mám blbý pocit, že dnes bude extrémně nepříjemný.“ Dodal, když zacházel za roh.

„S tím počítej, celou nos nadával, přál Billovi to nejhorší a mám pocit, že trhal vzteky i nějakou knížku, takže s tím opravdu počítej.“ Zasmál se Marcus a chvatně se odebral otevřít dveře návštěvníkovi. Zvonek se opět netrpělivě rozezvučel, Marc otráveně protočil očima a konečně sáhnul po klice. Překvapeně zamrkal na příchozího.

„Johnny?“ Oslovil jej až po několika vteřinách překvapení. „Anis… teda Bushido tu ještě není, jestli jsi přijel za ním.“ Přešlápl nejistě na místě, a to už měl za zády stejně překvapeného Emmeta. Johnny k nim jezdil na návštěvu zřídka kdy, třeba jen jednou za 2-3 měsíce. Většino buď kvůli tomu, aby s Bushidem projednali koupi nového chlapce, nebo prostě se na své budoucí svěřence přijel podívat, zkontrolovat, jak pokračují. Byla tu však ještě jedna alternativa, proč by mohl dorazit – odvézt si už jednoho z nich k sobě a Anisovi vyplatit tučnou částku. Jelikož se ani jednomu pryč ale nechtělo, měli oprávněný strach. Ač jim Anis slíbil, že je předem s odchodem obeznámí. Ten tu teď ale nebyl.

„Jen klid, zlatíčka, jdu za Taylerem, promluvit si s ním.“ Usmál se a vešel dovnitř. Oba chlapci na sebe jen zaraženě pohlédli, načež se Emmet ujal slova.

„Ten je nahoře, dojdu pro něj, strpení.“ Otočil se s úmyslem popohnat nabubřeného chlapce, který odmítal vstát z postele, ale Johnny jej za rameno stisknul a tím zastavil.

„Půjdu za ním sám. Mezitím si prosím dám rozpustné kafe. Půl na půl s mlíkem a 3 kostky cukru, děkuji.“ Usmál se a vyrazil do patra. Emm s Marcusem zaraženi se vrátili do kuchyně a Emmet postavil vodu, zatímco Marc hodil 2 lžičky drahé kávy do hrnku.

„Co mu chce?“ Zamračil se Marcus a protnul tak ticho panující mezi nimi. Emmet jen pokrčil rameny a zamířil s hotovou kávou nahoru.

*

Tayler se tvářil poněkud nedůvěřivě, když se v jeho pokoji Johnny uvelebil i s šálkem kávy. Posadil se do židle naproti posteli, zamíchal kafe a usmíval se na chlapce co nejvíce přátelsky¸ jak jen uměl.

„Tayi, nemusíš se bát, jdu k tobě v dobrém. Ale pojďme na to pomalu. Jak se ti daří?“ začal klasicky a upil z hrnku. Tay se ušklíbl a přetáhnul deku přes nohy.

„Přežívám. Odvezete mě dneska?“ zaútočil okamžitě a Johnny se pobaveně zasmál.

„To vůbec nemám v plánu! Alespoň ne dnes. Jdu se tě jenom zeptat na pár otázek.“ Pokrčil rameny a Tayler o něco zjihnul a kývnul tedy na souhlas. Věděl, že svou případnou drzostí by mohl Bushidovi zavařit, a to nechtěl. Přestože v něm vůči němu lomcoval vztek a osten žárlivosti. „Takže jak vycházíte s Anisem v poslední době?“

„Normálně, proč?“ chlapec se poškrábal na dlani a se zamračeným výrazem sklopil hlavu. Lhal, samozřejmě.

„Opravdu? Nezníš zrovna přesvědčivě. Posledně, jak jsem přijel na návštěvu, se k tobě choval Bushido velice laskavě. Jinak než třeba k Emmetovi nebo Marcusovi.“ Pousmál se Johnny a svá slova opět zapil několika doušky kávy.

„Hm?“ Tay jen nechápavě pozvednul obočí.

„Všimnul jsem si, že je na tebe milejší, tak mi to nedalo a zeptal jsem se ho tenkrát na tebe. Řekl mi, že to nechce moc rozebírat, ale že pro něj znamenáš víc, že má k tobě zvláštní citový vztah, který nedokáže zrovna moc dobře popsat. Prý jakýsi majetnický a ochranitelský.“

„To říkal?“ Tayler překvapeně vytřeštil oči na muže, který jen přikývl. V tu chvíli zatnul pevně pěsti k sobě a sklopil hlavu, roztřásl se vzteky a zároveň díky hlasitým vzlykům. Jestli to byla pravda, měl Anise téměř na dosah. Až teď mu začínalo pomalu docházet, že před tím, než přišel Bill, se k němu Anis opravdu choval laskavěji než k ostatním klukům. Že se neustále starostlivě vyptával, když Tay nebyl ve své kůži, že jej nerad pouštěl ven z důvodu obav a strachu. Že mu často nosíval z cest nějaký menší dárek nebo jen sladkost. A že si Taylera zval nejčastěji na noc k sobě do ložnice. Ostatní, ani Emmet, ani Marcus tohle nepoznali. Proč mu to nedošlo? Proč nejednal?

„Ale…“ zamlaskal chlácholivě Johnny, odložil hrnek a přesunul se k posteli, kde se usadil na kraj vedle plačícího chlapce a objal ho kolem ramen. Tayler se ihned přitisknul a další nával emocí ventiloval do jeho hrudníku. „Copak, něco se snad změnilo?“ zamručel znova, usmívajíc se pro sebe. Zatím mu totiž vše perfektně vycházelo.

„Téměř mě nesnáší!“ Vyhrknul zničeně Tay, otírajíc si oči, z nichž se mu nezastavitelně valily další a další slzy. Trhaně se nadechl a pokračoval. Konečně to vše mohl pustit ven, svěřit se a postěžovat si někomu. „Cokoliv udělám, má nějakou výtku. Když mám třeba jen blbou náladu, nepřijde za mnou jako tenkrát a nezeptá se mě, co se děje. Pošle mě do pokoje, ať se uklidním. Veškerá jeho pozornost teď směřuje k Billovi, tomu zmetkovi!“ nadechl se opět zhluboka a zavrtěl hlavou.

„Ten Bill, viď?“ Zamručel Johnny a nakrčil obočí. Přesto se pořád usmíval. Tiskl chlapce k sobě více, potřeboval v něm vyvolat maximální důvěru.

„Od té doby, co je tu on, jako by mě Anis odsunul do pozadí, někam na druhou kolej. Všechna ta starost, kterou ke mně choval, je pryč – u Billa. Kdykoliv mu to řeknu, vyčtu, odpoví mi, že si za to můžu sám, ať se zamyslím. Všechno se teď točí kolem něj. VŠECHNO! Včetně kluků a Anise. Nechápu to, co na něm vidí?“ Zalykal se zoufale Tayler. Chtěl toho ještě tolik říct, ale neměl síly. Jen plakal.

„Já ti rozumím, chlapče. Být odsunut kvůli někomu, kdo se zdá být lepší, je nefér.“ Přitkal Johnny a zvedl mu prsty hlavu, aby mu mohl pevně pohlédnout do očí. „Pomůžu ti od trápení, hm?“ Navrhnul a konečně se dostával k tomu, kvůli čemu přišel.

„Ale jak? Jak chcete udělat, aby Bushido Billa ignoroval a mně zase věnoval pozornost jako dřív?“ zmateně vrtěl hlavou.

„Jednoduše, musíme přeci vyřadit Billa ze hry, ne?“ Usmál se Johnny a Tay zalapal vyděšeně po dechu.

„Jako zabít ho?!“ vyjekl doslova šokovaně a absolutně znejistěl, když se Johnny začal naplno smát.

„Ale ne, dítě, co tě to napadá?! Jsem snad nějaký vrah?“ pomalu se uklidnil a jal se vysvětlit svůj plán. „Toužím po Billovi jakožto prodejnímu objektu, jestli mi rozumíš. Chtěl bych ho vyvézt do zahraničí, kde by stoprocentně uspěl, a taky z důvodu, že tady bych od drahého Anise neměl pokoj. Jen tak mimochodem, když jsem včera zažádal o koupi chlapce, utekli spolu a Anis… řekněme, že se ke mně choval neobvykle hrubě. Jen abys byl v obraze.“ Odmlčel se na chvíli, aby se ujistil, že jej Tay stále poslouchá. Pak pokračoval. „Takže si ho očividně bude chtít za každou cenu nechat, nedá mi ho, což se mi pro velký zisk vůbec nehodí, rozumíš. Tak budu potřebovat tvou malou pomoc.“

„Jakou?“ zašeptal Tay nejistě.

„Musíš si získat Billovu důvěru. Co největší a-„

„Ale vždyť se nesnášíme““ Prsknul Tayler.

„Tak to budeš muset změnit!“ Zvýšil Johnny hlas, protože sám nesnášel, když na něj někdo zvyšoval hlas, a navíc mu skákal do řeči. Tay se stáhnul a sklopil hlavu. „Poslouchej. Jestli chceš získat Anise zpátky, musíš tu nenávist v sobě potlačit a spřátelit se s Billem. Co nejvíce to půjde. A až se ti to podaří, chci, abys ho dovedl ke mně. Je mi jedno, jestli mu řekneš, že jdete na zmrzlinu nebo třeba do kina. Prostě ho vyvedeš, jen vy dva, a já ti ještě přesné informace, kdy a kde se sejdeme, dodám.“ Dokončil líčení a na chvíli zavládlo ticho. Tayler všechna ta slova potřeboval vstřebat a v hlavě si je urovnat.

„Bude to únos a já budu ten, kdo to vše zajistí?“ ujišťoval se pomalu, avšak Johnny jeho strach a nejistotu vycítil v hlase. Povzbudivě se na chlapce usmál.

„Drahoušku. Dostaneme oba to, co chceme. Já Billa a ty Anise a jeho náruč. A já ti zaručuji, že se o tvé spolupráce případně NIKDO nedozví. To ti slibuju.“ Na svou přísahu zvedl dva čestné prsty a nechal jej přemýšlet.

A že to Taylerovi v hlavě řádně rotovalo. Ten plán zněl pro něj velice lákavě. Představa, že ten zatracený černovlasý zmetek odejde z jejich života, přímo křičela, ať neváhá a kývne na nabídku. Pak tu ale byla ta odmítavá touha, která byla zapříčiněná někým jménem Anis Ferchichi. Bylo mu jasné, že jestli se tahle akce uskuteční, Bushido bude nepříčetný a zaručeně bude strádat. Na jednu stranu si tedy přál, aby Arab byl šťastný, protože jelikož jej v hloubi sebe miloval a toužil po něm, naplňovala ho příjemným pocitem i jeho spokojenost, radost a štěstí. Proč by mu měl ale přát štěstí s NÍM?! Doteď si Anis vystačil s Tayem a byl spokojený. Nebo tak alespoň vypadal.

„Jdu do toho.“ Kývnul rozhodnut chlapec. Billa po shrnutí všech svých myšlenek prostě nesnášel a hodlal udělat cokoliv pro to, aby se ho zbavil.

„Opravdu?“

„Ano. Každý svého štěstí strůjcem. Každý si to štěstí musí sám vydobýt, ať už tou krutější cestou nebo milejší. Narodil jsem se jako dítě smůly, kterému to štěstí bylo akorát pošlapáno a pak odepíráno. A když už se zdá být na dosah rukou, nemůže prostě někdo přijít a sprostě mi ho sebrat. Musím se bránit, musím.“ Mračil se Tayler a Johnnymu se na tváři rozprostřel spokojený, samolibý úsměv.

*

Anis rozespale zamručel, když jej probudily vibrace, vycházející z kapsy jeho kalhot. Nespokojeně sebou zavrtěl a hodlal vstát, ale něco jej tížilo na ramenou. To ‚něco‘ se očividně hnout nehodlalo. Bushido se pousmál a Billa polechtal prstem pod nosem.

„Mhm…“ zamručel Bill nespokojeně a instinktivně se začal po objektu jeho probuzení ohánět. Anis tak tak uhnul rukou, takže se Bill sám praštil do obličeje a zasténal. Bushido se uvolněně rozesmál.

„Co děláš?“ protáhnul Bill a konečně rozlepil oči, sledujíc vysmátého Anise. Lehce jej bouchnul do ramene, ale dál setrvával uveleben na jeho těle.

„Budím tě.“

„Tohle není probuzení. Po včerejšku bych čekal, že mě společně s něžnými doteky políbíš se slovy: ‚Vstávej, můj nejsladší anděli.‘ a ne tak bezcitně!“ Zamračil se chlapec.

„Nevěděl jsem, že jsi tak romantický typ.“ Usmál se Anis a sklonil se k němu.

„Nevíš toho o mně ještě plno!“ Přikývnul Bill.

„Chci vědět všechno.“

Konečně spojil jejich rty při ranním polibku, a Bill blaženě zafuněl. Omotal okamžitě ruce kolem jeho krku a nechal jej dolehnout na své tělo. Jejich jazyky se proplétaly s čím dál větší naléhavostí, až Bill cítil husinu, která se mu udělala. Zasténal tiše, když se o něj Anis otřel a vystřelil boky proti němu. Dal by ruku do ohně, že by se pomilovali i teď, takhle z rána, ale to se opět ozvaly ty vibrace, které ráno Anise vzbudily, a to byl taky důvod, proč Billa budil.

„Kdo je to?“ zašeptal nejistě Bill, když se od něj Anis odtáhnul.

„To jsem měl právě v plánu zjistit, proto jsem tě budil.“ Zavrčel Bushido nevrle kvůli zkažení jejich ranní chvíle. Vymotal se z tenké deky a líně došel ke křeslu, kam hodil večer v zápalu vášně své kalhoty. Vytáhnul mobil a zamračil se, když na displeji svítilo neznámé číslo. Neměl tohle rád, ale byl zvědavý.

„Prosím?“ zamručel neochotně do telefonu a rovnou se sháněl po své krabičce cigaret. Bill jej sledoval z postele, hrajíc si s pramenem vlasů a broukajíc si neznámou melodii. „Co chceš?!“ ozvalo se následné štěknutí z Anisovy strany, až Bill nadskočil. Posadil se a sledoval zamračeně hovor.

„Nerozčiluj se, Anisi, volám ti v dobrém. To skryté číslo jsem použil z důvodu, že vím, že mě bys to nezvednul.“

„To máš zatracenou pravdu.“ Odfrknul Bushido.

„Prosím, já vím, že jsem včera přebral. Ale to víš, byl jsem celý den protivný, trocha alkoholu udělala své a má nadšenost z Billa byla nepříčetná. Byl jsem nadržený, a ty určitě sám dobře víš, jak těžké je odolat v takovém stavu objektu, který vypadá tak lákavě.“ Povzdychnul dramaticky Johnny na druhé straně a Bushido protočil očima. „Tu ránu jsem si od tebe, sakra, zasloužil, potřeboval jsem se ten večer vzpamatovat, tak jsem pak koupil něco jiného. Ale za ten incident mezi námi se ti s hlubokou poklonou omlouvám. Přijmi to, Anisi, víš, že na starý kolena bych nerad měl konflikty s někým, jako jsi ty. Patříš mezi moje oblíbence, kterým důvěřuji a nerad bych o tebe přišel. Přísahám ti, že do Billa ti už nebudu vůbec zasahovat.“

„A jak ti mám věřit, hm? Že nepřijedu domů, a tam na mě nebude čekat sebranka tvých opic, aby mě odpálila a Billa sebrala?!“ Zvýšil Anis hlas, byl nedůvěřivý, ale přesto tomu chlapovi dlužil, nebude mu zbývat nic jiného, než odpustit. Kdyby odmítnul, mohlo by to být jen horší.

„Za co mě máš? Za nějakého krvelačného vraha?!“ Zajekl dotčeně Johnny. „Ne! Přísahám ti, že ničeho se nemusíš bát. Jsme dlouholetí přátelé, co se včera jen prostě neshodli. To tak chodí v běžném životě, že? A uznávám svou chybu. Pošlu ti omluvný šek, klidně, jen mi dej druhou šanci, věř mi a odpusť, víc nežádám.“ Povzdychnul Johnny a Anis přemýšlel. Dlouho.

„Měl bys jet teď v klidu domů a ubezpečit své svěřence, že jsi v pořádku, určitě budou mít strach. Vše bude jako dřív, dobře, Anisi, já ti to slibuju!“

„Fajn! Fajn. Žádný šek nechci, smažeme to, když mi dáš jistotu, že o Billa se zajímat jistým směrem nebudeš.“

„Máš mé slovo, drahý Anisi, slovo staršího muže, který je ti vděčný. Tak jeďte opatrně domů a určitě se brzo sejdeme. Určitě.“ Usmál se spokojeně Johnny a usmál se pro sebe, když hovor položil. Teď se může Anis vrátit s Billem domů a tam začne pracovat Tayler. Výborně.

„Co se děje, proč se tak mračíš?“ zeptal se Bill opatrně, když viděl zamračený výraz v Bushidově tváři. Něco málo vytušil – že to byl Johnny a že dolejzá.

„No, jedeme domů, zpátky za kluky.“

„Můžeme?“

„Bylo mi odpřísáhnuto, že můžeme s bezpečím.“

autor: PeTiŠka