autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
TOM
„Tomi,“ docupital za mnou Bill po nějaké době do obýváku.
„Už jsi dojedl? Jaký to bylo?“ zajímám se a dopíšu poslední tři písmena. Zamračím se nad další otázkou a zapřemýšlím.
„Právě, že… děkuju, bylo to moc dobrý,“ usměje se. „Ale nedojedl jsem to, to maso mi trošku dělá problém, no,“ přizná. No, aspoň že to přizná. Horší by bylo, kdyby mi nakecal, jak to bylo dobrý, jen aby mě neurazil, zatímco by to tam nacpal různě po kuchyni nebo to rovnou vyhodil, že jo.
„Jde o zvyk. Najdeme pak na internetu nějaký recepty, co by mohlo bejt i třeba dobrý,“ pousměju se na něj a znovu skloním pohled k časopisu.
„Dobře, jedině rád,“ skloní se ke mně a líbne mě na spánek. „Mohl bych si půjčit notebook, když ho máš zapnutý?“
„Jasně, ani nevím, že ještě běží,“ kývnu na souhlas a napíšu další slovo. Uhnu nohama na stranu, aby si mohl sednout.
„Děkuju moc,“ usměje se a přisedne si tedy ke mně a jen mě pohladí po stehnech. Otevře si notebook, a poté už začne brouzdat, kde potřebuje. Dál jsem jen tak luštil a klidně ležel, přičemž jsem se mu lehce otíral stehnem o záda a bok. Náhle se trošku víc nahnul k notebooku, jako by něco nemohl přečíst. Ani bych si toho nevšiml, kdyby mi po něm nesjely nohy. Jen jsem se posunul, krátce se na něj podíval a znovu se pustil do luštění.
„Mm,“ usmál se a oddechl. Ježiš, to jsou zvuky. Už se zase narovnal a dál prstem přejížděl po touchpadu.
„Koukáš na porno nebo co?“ zasměju se a zavrtím hlavou.
„Ne,“ zasměje se hned. Pouze se nad tím usměju, zase si o něj opřu nohy a zamyslím se nad dalšími políčky.
„…líbí se ti ten dům?“ zeptá se náhle tiše. V jeho hlase rozpoznávám znovu úsměv. Dům? Huh?
„Cože…?“ udivím se. Podívám se na něj a poté pohlédnu k televizi. Tam však běží pořad o oteplování zeměkoule. Svraštím obočí a nechápavě se k němu vrátím pohledem.
„Tenhle…“ ukáže mi internetovou stránku. Pozvednu hlavu a zadívám se na obrazovku. No to snad ne! Jak-jak… Tohle je ten dům, co jsem si prohlížel! Jak ho našel? A proč by… Lezl mi do historie? Semknu k sobě rty, sjedu pohledem na stolek a poté se zase uložím.
„Líbí se ti?“ usměje se sladce. A co mu mám říct? Jasně, že se mi líbí, je nádherný. Jenže ta cena a… A je to trapný. Tohle vůbec neměl vidět. Je mi z toho… na nic.
„Možná,“ pošeptám a zabořím pohled do časopisu.
„Mně se líbí moc,“ vydechne zjihle. „Takový si představuju už dlouho.“ Huh?
„Hm…“ brouknu a svezu se po gauči níž. Bože, to je trapas. Teď si bude myslet, že ten dům vážně chci, ne? Jasně, že bych ho chtěl, ale tohle nejde.
„Zlobíš se, že jsem to viděl?“ řekne už trošku sklesle.
„Nemáš mi co prolézat složky,“ šeptnu potupně.
„Tohle je v historii v oblíbených, já jsem tam taky něco měl, tak promiň,“ řekne tiše. „Já ti nic neprolejzám.“ Na to mu nic neřeknu. Olíznu si rty a povzdechnu. „Mě to těší, že se po tom díváš…“ broukne.
„Tohle jsi neměl vidět,“ vydechnu a hodím časopis na stolek.
„Proč ne?“ narovná se.
„Prostě… neměl,“ povzdechnu. „Nedokážu ti vysvětlit proč, stejně bys to ani nepochopil. Díval jsem se na domek, který bych jednou chtěl. Tenhle se mi zalíbil, ale je drahej a tak, a navíc… No to je jedno. Jen jsem se na to díval,“ zvednu se raději a rozejdu se do ložnice. Bože, to jsem tomu zase dal.
„Tome, počkej,“ natáhne se po mně hned. „Počkej, prosím…“ Povzdechnu a zastavím na místě. To se hned zvedne a dojde ke mně. Chytne mě za ruku a usadí se na opěradlo pohovky. „Mně se taky líbí. To, že je drahý… tak je, ani není divu, je vážně nádherný. Víš, já… mě to hrozně těší, že se po tom díváš, že se o to zajímáš, že o tom vůbec přemýšlíš. Nejsem v tom sám. Já bych si moc přál, abychom takový domek koupili. Navíc, já… já to dítě vážně chci,“ podívá se mi zpříma do očí. „Chci s tebou mít rodinu,“ šeptne a lehce se nad tou myšlenkou usměje. „Promiň, že jsem se na to podíval, ale jsem rád, že jsem to našel.“ Chtěl by dům, chtěl by se mnou rodinu… Ach jo… Jenže všechno to vypadá tak nereálně. A navíc je mi zase smutno, i když nevím proč. Je mi na nic z pocitu, že nemám děti? Nebo někde uvnitř podvědomě vím, že je mít nemůžu? Těžko říct…
„Dobře,“ šeptnu a sklopím pohled.
„Nezlob se, prosím,“ upne ke mně čokolády.
„Já se nezlobím,“ zavrtím hlavou a přistoupím k němu.
„Vážně?“ hned poroztáhne nohy, abych k němu mohl, a dál se mi vpíjí do očí.
„Vážně,“ ujistím ho a smutně se pousměju. Vztáhne ke mně ruku a jemně mě pohladí po tváři. Stoupne si a obejme mě tou rukou kolem krku.
„…nebuď smutný, prosím,“ šeptne. „Splní se nám to, slibuju.“ Kéž by…
„Jo,“ usměju se nuceně a přivinu se k němu. Hned mě oběma rukama obejme a přitiskne si mě k sobě.
„A já to maso jíst budu, budu krmit klidně i to naše dítko,“ usměje se a jemně mě líbne na krk. „Všechno bude, ani nebudeme vědět, jak rychle to uteklo, uvidíš.“ No není úžasný? Mohl bych si přát někoho jiného? Tak strašně mi připomíná mého Billa ze snů, ten byl dokonalý. A tenhle je teď taky. Je jako ztělesněný anděl, jako ten ze snů s bílou září kolem sebe.
„Jo, já vím,“ usměju se a položím si mu hlavu na rameno. „Máš kolem sebe taky takovou bílou záři,“ pošeptám.
„Bílou záři?“ zašeptá překvapeně. Vážně jsem to řekl nahlas?
„Ahm… to nic,“ přivinu se k němu víc.
„Dobře,“ pohladí mě po lopatkách a skrčí se v mém náručí.
„Ve snech jsi kolem sebe vždycky měl bílou třpytivou záři, víš…“ zašeptám mu u ucha. „Připadal jsi mi jako nějaký anděl. Ale teď vím, že to nebyly jenom sny. Ty jsi totiž pravé ztělesnění anděla. A seš jenom můj,“ zavřu s úsměvem oči.
„Ah,“ vydechne a víc se ke mně přitulí, jako by mi chtěl dokázat, že je vážně jen můj. „To máš pravdu. Jsem jen tvůj, tvůj, Tomi,“ šeptá tiše. „Ale nejsem ztělesněný anděl, to zase ne. Ty moc dobře víš, že ne,“ zaculí se. Já právě vím, že jsi… Nikdy o něj nechci přijít. Nikdy. Pohladím ho ve vlasech, něžně ho políbím na krk a omotám mu ruce kolem pasu, abych u něj mohl být, co nejblíže to jen jde.
„Něco ti povím,“ oddechne mi na krk, když hlavu trošku sklopí. „Vždycky jsem hrozně snil o někom, kdo mě bude mít rád, bude se mnou chtít být, bude se se mnou smát i brečet. Pak jsem si řekl, že nikdy nikoho takového nenajdu. Měl jsem špatné období. Na co jsem sáhnul, to se mi pokazilo. Přestával jsem doufat v to, že si ve svém věku někoho najdu. Nechtěl jsem flirty na jednu noc, nestál jsem o nic takového… a pak…“ vydechne a přímo se ke mně přitiskne, „…jsem tě potkal a tohle všechno se změnilo. Cítil jsem, že jsi to ty, věřil jsem ti, miloval jsem tě, chtěl jsem s tebou být a žít… a ono to tak je. Ty jsi pro mě to, co jsem vždy hledal, chtěl a přál si… Dalo by se říci, že jsem si tě také vysnil, vyprosil. Tuhle náruč jsem hledal, tuhle náruč miluju… Miluju tebe, tak moc tě miluju,“ pošeptá mi.
Vstřebám jeho slova, semknu k sobě rty a v očích mě začnou štípat slzy. Jak může existovat někdo jako on? Je vůbec možné, abych měl takové štěstí a mohl bych být s někým, jako je Bill? Také čím vším jsem si ale prošel od té doby, co jsem ho potkal. Je to nějaká zkouška, zda náš vztah obstojí? Je opravdu ten pravý? Ať to bude stát cokoli, nevzdám se ho. Udělal bych pro něj cokoli…
„A já si vždycky přál, aby mi tohle někdo řekl,“ vydechnu rozechvěle. Popotáhnu nosem a zabořím mu obličej do trika. Nechci, aby viděl, že se mi chce brečet.
„Ani mi nevadí, že mi unudláš tričko, medvídku,“ zaculí se a zvedne mi hlavu. Hned mi trošku otře oči. Když se však podívám do těch jeho, zjistím, že on trošku pláče taky. Snaží se to rozmrkat, ale příliš se mu to nedaří.
„Promiň,“ zasměju se. Otřu mu na oplátku také oči a něžně se přitisknu svými rty k jeho.
„Mm, slaný,“ broukne do polibku a poté mi věnuje další i s jazykem. „Nesmíme u toho brečet,“ zaculí se a pohladí mě po hlavě. Říká se to lehce, ale už se to hůř dělá.
„Jo, to pak vypadáme jako buzny,“ rozesměju se a přitisknu se k němu. Jsme ty nejlepší buzny na světě, ať si říká, kdo chce, co chce.
„Ale tak jsem to nemyslel,“ zasměje se. „Mmm, chci být u tebe, tak moc.“
„A já bych si přál být tvůj… Navždycky,“ vydechnu tiše. Chtěl bych si ho vzít, mít velkou svatbu, pak si koupit dům a mít plno dětí. To mě však náhle pustí. Odtáhne se ode mě a zhluboka se nadechne. Otře si oči. Dokonce si i odkašle. Co? Co se děje? Nechápavě povytáhnu obočí.
„Řekl jsem… něco špatně?“ zeptám se se strachem. „Já-já… já to nemyslel špatně,“ vykoktám zaskočeně. Co jsem řekl? On mi však neodpoví. Místo toho si přede mě klekne a olízne si rty. No to-to… Bože můj…
„Tome… Tome Kaulitzi, jelikož bych s tebou už chtěl být také do smrti, protože tě nadevše miluju… rád bych tě… požádal o ruku,“ chytil mě jemně za zápěstí a hleděl mi zpříma do očí. Chvěl se, cítil jsem to. Srdce mi v ten okamžik vynechá několik úderů. Poté se však roztepe ještě jednou tak rychle a celé tělo mi zaplaví horko a rozkoš. Nikdy jsem takový pocit ještě necítil. Bylo to krásnější, než cokoli na světě, krásnější než orgasmus. Nasucho polknu a pootevřu rty. Proboha, opravdu mě žádá o ruku, opravdu si mě chce vzít. Chce se mnou strávit zbytek svého života. Chce mě mít po boku až do své smrti. Bože můj, vůbec tomu nemůžu uvěřit. Tohle je určitě zase jen nějaký sen, ze kterého se za chvíli probudím.
„Miluju tě… Já… vážně bych si přál s tebou být už navždycky,“ zašeptá. Očividně má strach z mojí reakce. To už mi pomalu ale jistě docházelo, co se tu v tento okamžik děje. Ucítil jsem, že mi po tváři steče drobná slza. Rychle zamrkám a zhluboka vydechnu.
„Já-já…“ vykoktám stále zaskočeně, „strašně rád bych… si tě vzal… Já… chci si tě vzít, chci s tebou být už navždycky, protože tě miluju a-a… Ano… Teda ty ses ani nezeptal, ale tys… Promiň, já…“ polknu a semknu rty k sobě. Mám chuť se rozbrečet jako malé dítě. Nejsem schopný ani kloudného slova.
„Tomi, lásko… vezmeš si mě?“ vykoktá ze sebe a po ruce mě pohladí. I jemu se v očích sbíhají slzy. Nemůžu tomu uvěřit. Je to jako nádherná pohádka…
„Ano,“ vyhrknu ze sebe ihned a druhou rukou si s úsměvem a pláčem setřu slzy.
„Ahm… Já… já… miluju tě,“ usměje se, ač mu slzy sklouznou po tváři. „Sice u sebe ještě nemám prstýnek, ale…“ začne si hned sundávat svůj a poté mi ho navlékne, „alespoň prozatím,“ usměje se a stoupne si. Hned mě zlehka obejme a přitiskne rty k mým. „Děkuju,“ zašeptá oddaně.
„Navždycky budu tvůj, budu se jmenovat Trümper,“ zašeptám mu s úsměvem do rtů, zatímco mi stále po tvářích tečou slzy. Tohle snad ani nemůže být pravda… Ovinu mu ruce kolem krku a láskyplně ho políbím. „A budeme mít miminko,“ vydechnu rozněžněle a znovu ho políbím. „Děkuju, děkuju ti,“ pohladím ho po šíji. Podívám se mu do očí a ještě jednou ho dlouze políbím. „Tak strašně tě miluju.“
„Jo, budeme mít miminko,“ zopakuje po mně téměř omámeně s radostí v hlase. „A já miluju tebe, nadevšechno, to si pamatuj,“ vtiskne mi další polibek. „Mm, chceš být Trümper? Necháš si obě příjmení?“ usměje se sladce.
„Chci být Trümper. Chci, aby každý věděl, že patřím k tobě. A naše všechny děti budou taky Trümperové. A náš dům bude taky se jmenovkou Trümper,“ přitisknu se k němu. Položím mu hlavu na rameno a zavřu šťastně oči, čímž z očí vytlačím další slzy.
Teď začíná náš společný život. Konečně si začneme plnit své sny…
KONEC
Jaký to nádherný konec, že? Kluci jsou konečně šťastní a chystají se brát a mít spoustu dětí. To samozřejmě následuje ve slíbené povídce Our Life, která se spustí po tomhle posledním dílu. Všem vám chceme mockrát poděkovat za úžasné komentáře a podporu.
Budeme se na vás těšit v pokračování naší nekonečné povídky Novel of Dreams.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: J. :o)
Nádhera. Je to tak sladký. Doufám že se jim všechno povede:-). A už se těším na další řadu.
Ah, to mi už nedělej takové šoky že povídka končí a nebudou další díly 😀 😀 Jak já se těším na další řadu, doufám že jim to výjde … a jak ho Bill požádal o ruku a prostě sladké ♥ Miluju jí 😀 😀 😀
Jéééé <3 skoro jsem měla zástavu srdce! a zaskočilo mi =oD Bože to jsem fkt nečekala! moc krásný! Strašně se těším na pokračování <3
Když jsem si četla konec tak jsem si řikala to mně numůžou udělat a neudělali. moc se těším na dalši pokračování.
tak tohle jsem fakt nečekala!! ♥
Páni, tak už je konec, ale musím říct, že moc krásný konec.
To, že Bill požádal Toma o ruku bylo velké překvapení a bylo to staršně krásné 🙂
Celá povídka byla úžasná, i když místy smutná,přesto moc krásná 🙂
Upřímně, když jsem viděla konec, tak jsem si myslela, že jsem ochuzená… ale tohle se mi neskutečně líbilo a myslela jsem si, že budu plakat s nimi…:) bylo to nádherné a jsem ráda, že to kluci přestáli i přes ty tmavé okamžiky, které způsobila Tomova amnezie…
Ale je jsem šíleně ráda, že to tak dopadlo a budu se neskutečně moc těšit na další řadu z vaší tvorby, protože je naprosto úchvatná, takže doufám, že se tady objeví.,..:)
Ohromná poklona…!!! 🙂 Doufám, že už pracujete na další povídce, která bude vycházet z vaší spoluautorské tvorby, jelikož je to nepopsatelně nádherný zážitek si číst vaše díla!!!!! 🙂
Opravdu se tesim na treti radu a na jejich rodinu, na jejich deti, na jejich spolecny zivot 🙂
Kdzy sem videla konec, docela me to prekvapilo, ale ted vim, ze lepsi konec snad byt ani nemohl 🙂
Opravdu nadherna povidka, i kdyz sem z Tomova chovani byla nekdy na prasky, nikdo se neumi vcitit do jeho situace, kdyz prisel o to nejcenejsi a malem i o Billa, ale nastesti to dobre dopadlo, takze se mame dal na co tesit 🙂
<3 Božeeee!!!!! :') Nádhera… 🙂 Když jsem viděla, že tohle je poslední díl, málem mě kleplo. 😀 Upřímně, myslela jsem si, že se spolu vyspí, a že tak skončí druhá řada, na žádost o ruku jsem popravdě ani nepomyslela, ale jsem příjemně překvapená. 🙂 Jak jsem si to přečetla, jak Bill Toma požádal o ruku, uplně jsem vypískla. 😀 😀 To je taaak krásný… :))
Moc moc děkuju za tuhle povídku, děkuju, že jste jí napsaly a doufám, že třetí řada tu bude co nevidět. 🙂 😉
Chci se zeptat, kdy bude pokračování slíbeného pokračování? =)
[10]: aneb jak se zamotat do vlastního komentáře =D
[11]: Bohužel, slíbené pokračování nejspíš pokračovat nebude, protože autorky se neozývají ani na moje e-maily.. nejspíš už nemají zájem tu nic dalšího zveřejňovat. Nemůžu s tím vůbec nic udělat. J. :o)
Po toľkom trápení je tu krásny koniec:) Tak sa mi uľavilo, že mám strach začítať sa do tretieho pokračovania, pretože už v tejto sérii sa trápili a mala som Toma občas plné zuby, ale je to ako celok veľmi pekná poviedka, tak predsa neprídem o komplet príbeh, že? Idem ďalej, len sa vydýcham. A Ďakujem za ten cukor na záver, bolo ho už treba:)