Životní závod 10.

Hrozně mě bolí hlava. Zkusím se pohnout, ale nějak nemám kontrolu nad svým tělem. Do nosu mě udeří silný zápach desinfekce. Kde to jsem? Pomalu otevřu oči. Víčka váží asi tunu, ale nakonec se mi to povede. Hned je zase zavřu, protože mi do nich svítí ostré bílé světlo.

„Slyšíte mě, pane? Jste vzhůru?“ Někdo mi nadzvedne víčko a posvítí mi do oka. Rychle zamrkám a lehce pohnu prsty, do kterých se mi vrátil cit.

„Hejptk,“ zahuhlám.

„Pane, jak se jmenujete?“ dotírá ten neznámý hlas. Snažím se rozpohybovat rty, a nakonec ze sebe dostanu:

„Hom Maulitz.“

„Jak? Zopakujte mi to!“ přikáže vlídně.

„Tom Kaulitz,“ dostanu ze sebe. Teď už je jedno, že mě mají. Stejně by na mě přišli.

„Dobře, Tome, můžete se posadit?“ Teď už vidím postaršího doktora v bílém plášti. Zkusím se vzepřít, ale pravá ruka mi přijde těžká a neohebná. Kouknu na ni. Mám ji v sádře.

„Nemůžu,“ vydechnu. Doktor jenom přikývne, že rozumí.

„Tome, máte zlomenou ruku a lehký otřes mozku. Taky máte lehké oděrky a modřiny, ale budete v pořádku. Jaké je vaše datum narození? Kvůli pojištění.“

„Eh, 1. září 1989. Kde je Patrick?“ zeptám se s obavami.

„Váš spolujezdec? Ten je na tom mnohem hůř. Právě ho operují. Nechci vás děsit, ale jeho šance na přežití jsou… velmi nízké. Ten kamion zničil celou pravou část auta.“ Začnou mi téct slzy.

„Za všechno můžu já. Kdybych se nepředváděl, byl by v pořádku.“ Teď už brečím naplno. Je mi jedno, že vypadám jako citlivka, ale možná přijdu o někoho, koho miluju. Znova. Co to říkal, než jsme nabourali? Že je Bill mrtvej? Bože můj! Dvě nejdůležitější osoby v mém životě a já o ně mám přijít? Co jsem komu udělal?

„Nebojte se, máme nejlepší lékaře v celém Německu. Udělají, co je v jejich silách, pak je to jen na něm,“ utěšuje mě doktor Müller podle cedulky na kapse. „Byl jste asi tři hodiny v bezvědomí. Musíme si vás tu nechat dva dny na pozorování. Jestli bude všechno v pořádku, můžete jít v pátek domů. Je někdo, koho bychom měli kontaktovat?“

Nevím. Asi by to měla vědět crew, ale nechci, aby sem chodili nebo si mysleli, že neumím řídit. Takže ty ne. Mámu plašit nebudu a tátu to nezajímá. Nikdy se o nás moc nestaral. Gordon by to zase naprášil mámě. Nakonec se rozhodnu pro dávného kamaráda.

„Eh, jo. Georga Listinga. Jeho číslo je 384 492 394, ale nevím, jestli ještě platí,“ nadiktuju doktorovi, který si vše píše.

„Dobře. Jestli nic nepotřebujete, tak já půjdu. Měl byste se prospat. V poledne vám sestra přinese jídlo, ale nebude vás budit. Nashledanou.“

„Nashledanou. Děkuju, doktore,“ poděkuju slušně. Zastaví se ve dveřích.

„Není za co. Je to moje práce.“

Když se za ním zaklapnou dveře, zabořím se do polštáře a zavřu oči. Vytěsním z hlavy všechny myšlenky a snažím se usnout. Nakonec se mi to podaří a já se propadnu do říše zlých snů.

***

„Tome? Tome? Já tě nechci budit, ale co se stalo?“

Zamžourám a snažím se zaostřit na siluetu vedle mé postele. Po chvilce začnu rozeznávat Georgovy rysy.

„Ahoj,“ zaskřehotám. Radši se zdravou rukou natáhnu pro sklenici vody na stolku, ze které se zhluboka napiju.

„Jak jde život?“ zeptám se už normálně.

„Jde to, ale já tu nejsem kvůli sobě. Co se, sakra, stalo? A proč volali zrovna mně?“

„Měli jsme autonehodu a já tu nechtěl být úplně sám. Ty jsi pro mě byl nejlepší volba, vždycky jsme si rozuměli, však víš. Doufám, že jsem tě nevytáhl z něčeho důležitýho.“

„Ne-e, nevytáhl. Jsem rád, že tě zase vidím, i když bych byl radši, kdyby to bylo při jiné příležitosti. Říkal jsi měli? S kým si jel?“

„S mým… přítelem,“ zašeptám a do očí se mi nahrnou slzy.

„Jo, aha. A jak je na tom?“ zeptá se starostlivě.

„Špatně. Asi ho ještě operují. Doktor mi řekl, že možná nep-řežije,“ zlomí se mi hlas. Utírám si rychle slzy z tváří.

„To je mi líto, Tome. Vím, jak těžce jsi nesl Billa.“

„Bill je mrtvej.“

„No tak! Takhle nemluv! To, že utekl, není dost na to, abys o něm mluvil tak hnusně!“ vykřikne pohoršeně Georg.

„Ale ne! On… on je doopravdy mrtvej. Řekl mi to Trick, než jsme havarovali,“ vydechnu a opět cítím ty pitomý slzy v očích.

„Panebože,“ zalape po dechu.

„J-jak dlouho tady budeš?“ zeptá se roztřeseným hlasem, aby odvedl řeč jinam.

„Nejspíš do pátku. Hodíš mě pak domů? Já nemůžu řídit,“ kývnu směrem ke své ruce. „A vlastně tu ani nemám auto.“

„To víš, že jo. A kde bydlíš?“

„V hangáru,“ usměju se.

„Hele, já už budu muset. Návštěvní hodiny končí, ale stavím se zítra.“

„Yeah. Díky, Georgu, moc jsi mi pomohl.“

„Tak zatim,“ rozloučí se u dveří.

„Čau,“ křiknu k už zavřeným dveřím.

***

„Jak se cítíš?“ ptá se starostlivě Georg, když mě vede k autu.

„Jako by do mě naboural kamion,“ usměju se neupřímně. Georg to určitě vytušil, ale nic neříká. Z nemocnice mě pustili dokonce o den dřív a já si chci objet pár míst, než se Trick probere z kómatu. Doufám, že se probudí. Nechtěli mě za ním pustit, prej kvůli infekci.

„Kam chceš hodit?“

„Kde bydlíš? Nechci ti dělat zbytečnou zajížďku.“

„Pořád stejně, ale to neřeš. Odteďka beru job tvého osobního řidiče. Budu tam, kde budeš ty a nezbavíš se mě,“ zachechtá se a cpe mě do auta.

„To jsem to schytal. Hobita za zadkem každej den,“ zaběduju na oko, když dosedne na místo řidiče.

„Tak kam to bude?“

„Za mámou a Gordonem,“ přikážu si a nechám se odvést.

***

„Tome!“ vykřikne zrzavá žena a vrhne se mi kolem krku. „Co se ti stalo?“ Starostlivě pozoruje mou ruku a odřený obličej.

„Autonehoda,“ řeknu prostě. Nechci o tom mluvit víc, než je nutný.

„Broučku,“ pohladí mě máma po tváři. Tohle mi chybělo. Jsem rád, že jsem doma.

„Ahoj Tome,“ pozdraví mě Gordon.

„Máš hlad, zlato? Pojď se najíst a ty pojď taky, Georgu.“ Prostě starostlivá maminka.

***

„Tome! Ty jsi takový čuně!“ zakřičí na mě káravě Simone, když mi do klína spadne skoro celý steak. „A ty jez, Georgu, ať nemáme zbytečné zbytky.“ Ten do sebe tlačí jedno sousto za druhým a koulí očima. Je vidět, že je plnej, ale není schopnej odmlouvat mojí mamce.

„Proč si toho navařila tolik? Koukni, jak Georg skoro praská!“ pohodím hlavou k basistovi a skoro slyším, jak se mu napíná žaludek.

„No, já… já jen kdyby přišel znova Bill,“ povzdechne si maminka a mně se vrací potlačované vzpomínky. Nechci být ten, kdo Simone řekne, že má už jen jedno dvojče.

„Mami, víš já… v tom autě jsem jel s Billovým kamarádem a on… těsně před tou nehodou mi řekl, že Bill…“ Hlas se mi láme vzlyky a v očích mě zase tlačí ty hloupý slzy.

*flashback*

„Jé, koukni, Tomi! Ten dort je nádherný,“ vykřikne okouzleně Bill a natahuje ručičky ke skořicové dobrotě na stole. Světlé vlásky mu splývají až na ramena a momentálně mu spadají do obličeje. Růžový jazýček má vystrčený soustředěním a snaží se vytáhnout na stůl.

„Billi, asi bys neměl. Maminka se bude zlobit,“ šeptnu nejistě a rozhlížím se kolem, jako by na nás měla Simone zpoza rohu vybafnout. Naštěstí věší na zahradě prádlo a s naší rychlostí jeho špinění tam bude s tou tunou vypraného oblečení ještě dlouho.

„Neboj. Dám si jenom maličko, aby to nepoznala, a tobě podám taky,“ mrkne na mě ten ďáblík a už se šplhá na židli pro lepší dosah. Když na ní stojí, hrábne ručkou do dortu a nacpe si jí celou do pusy. No to mamka rozhodně nepozná.

„Dobře, Billi, to by stačilo! Pojď dolů!“ Jsem starší, musím být ten rozumnější. Rozhlédnu se po kuchyni, jestli nás přece jenom neviděla mamka. Najednou uslyším strašné sípání. Kouknu na Billa. Rukama se drží za krk a nemůže se nadechnout. Vidím, jak modrá. Zachvátí mě panika a nevím, co mám dělat. Bill najednou ztratí rovnováhu a spadne na podlahu.

„Mamí!“ zaječím z plných plic a přiskočím rychle k Billovi na zem. Položím si jeho hlavu do klína a zoufale sleduju, jak se mu protáčí oči.

„Vydrž, Billi. Všechno bude v pořádku.“ Hladím ho po vlasech a tvářích.

„Tome? Proč tak ječ-“ Simone se zarazí v půlce věty, když si všimne bratra v mém náručí. Koukne na dort, a hned je jí všechno jasné. „Tome, pamatuješ si, jak ti opuchnul obličej a nemohl jsi dýchat a já ti musela píchnout injekci?“ Přikývnu a ona pokračuje: „Přines mi ji z lékárničky, je na ní obrázek jablka. A nepíchni se o ní!“ Křikne za mnou do schodů.

Letím do koupelny a prohrabuju se hromadou léků ve skříňce nad umyvadlem. Krabičky i tuby padají na zem, ale mně je to jedno, musím zachránit brášku! Konečně najdu krabičku s obrázkem zle se smějícího jablka, ve které je jedna poslední injekce. S odporem sleduju hrot v ochranném obalu, ale hned se vzpamatuju a běžím s ní zpátky do kuchyně.

Bill pořád leží na zemi, ale je mnohem modřejší v obličeji. Štěrbinou mezi opuchlými víčky mě sledují čokoládově hnědé oči mého dvojčátka, jako by prosily o pomoc. A to taky asi prosí. Vtisknu mamce do ruky injekci a ta neváhá a s neomylnou přesností ji píchne Billimu do krku. Musím odvrátit pohled.

„Tomi,“ zachraptí bráška a já vím, že už se můžu zase otočit. Do obličeje se mu vrátila správná barva a už není tolik opuchlý. „Zachránils mě,“ zašeptá dojatě. Simone se mezitím vytratila někam vedle, asi volá panu doktorovi.

„Nemohl bych tě nechat umřít. To bych pak musel za tebou. Bez tebe nemá cenu žít,“ odpovím mu a nesměle sklopím hlavu k zemi.

„Taky bych bez tebe nemohl žít,“ řekne Bill. Nadzvedne si prstíkem hlavu a vtiskne mi nevinný bratrský polibek na rty.

„Proč zrovna já mám děti s neobvykle silnou alergií na jablka,“ povzdychne si maminka, když se k nám vrací. „Doktor přijede za chviličku, aby tě ještě zkontroloval.“

„Budeš se mnou?“ zeptá se mě ustrašeně Bill.

„To víš, že jo. Vždycky budu s tebou.“

*konec flashbacku*

„Bill umřel,“ dokončím a z krku se mi dere vzlyk, který nechám nakonec vyjít. Sliboval jsem mu, že s ním vždycky budu, a nakonec jsem s ním nebyl při jeho poslední chvíli a ani dlouhou dobu před tím.

„Ne,“ zašeptá Simone se slzami v očích a zhroutí se Gordonovi do náručí. Hladí ji po zádech a sám má slzy v očích.

***

„Kurva, mě bolí břicho! Tvoje máma je skvělá kuchařka, ale nemusela do mě rvát ty zbytky,“ povzdychne si Georg a rozepne si pásek. Musel jsem už vypadnout, nemohl jsem se koukat na mámino utrpení, když to moje je stejné a možná i větší.

„Jo, to jo. Ale zkus si jíst jednou rukou steak, to je teprv něco.“ Uvelebím se pohodlněji na sedadle spolujezdce. Můj pohled utkví na bílé mikině, kterou teď zdobí několik hnědých fleků z barbecue omáčky. Georg se ušklíbne, ale nijak nekomentuje, že mám víc jídla na sobě než v žaludku.

„Tak kam to bude teď?“ zeptá se můj soukromý řidič.

„Tam to neznáš, povedu tě.“

***

„Tady bydlíš?“ zeptá se Georg a udiveně si prohlíží hangár.

„Už to tak vypadá,“ odpovím a rozejdu se k malým dveřím v obrovských vratech. „Pojď dál.“ Naznačím mu rukou a držím dveře otevřené. Georg nedůvěřivě vejde dovnitř a já jdu hned za ním.

„Rone!“ vykřikne Monique a skočí mi kolem krku dřív, než vůbec stihnu zareagovat.

„Bacha, Francouzko! Ať mě neuškrtíš!“ řeknu jí pobaveně a snažím se jí vykroutit, protože mi opravdu dochází vzduch.

„Och, promiň. Co se ti stalo? Kde jsi byl? A kde je Trick?“ Otázky z ní padají jedna za druhou a moje nadšení z tohohle znovu shledání je v pr… pryč.

.

„Měli jsme autonehodu,“ kolikrát už jsem musel říct tuhle větu, „a Trick je v nemocnici.“

„Bože můj,“ zalape po dechu a oči se jí začnou lesknout slzami. Už se k nám hrne i zbytek party. Někteří se tváří úlevně, jiní zvědavě, a ti, co si všimli Trickovy nepřítomnosti, vyplašeně.

„Já… nechci o tom teď mluvit, půjdu nahoru. Nerušte mě, pokud to není nesmírně důležité,“ křiknu do davu a jdu směrem nahoru s ocáskem Georgem za zády. Vidím Monique, že roznáší zprávy i mezi ostatní, ale už víc neřeším udivené pohledy zarývající se do mých zad.

V pokoji si sednu na rudou postel a nechám Georga, ať si to tu prohlédne.

„Teda máš to tu pěkný,“ zabrouká a dál pokračuje v prohlídce.

„Není to moje zázemí, je mého přítele,“ odpovím a kývnu směrem k nočnímu stolku. Georg k němu přejde a vezme do ruky rámeček s naší společnou fotkou. Oba se na ní usmíváme jako měsíčky na hnoji, obličeje těsně vedle sebe. Já se fotit nechtěl, ale Trick trval na tom, že musíme mít společnou fotku a já tomu jeho kňourání tak nějak neodolal. Taky jsem za to dostal večer příjemnou odměnu.

„Sluší vám to,“ řekne zdráhavě Georg. Je vidět, že je pro něj nezvyk, že teď chodím s klukem, když jsem celou naši kariéru střídal jednu holku za druhou.

„Chceš tu přespat, nebo pojedeš domů?“ zeptám se a jemně žmoulám v ruce povlečení.

„Chci na tebe dohlížet, takže přespím tady. Navíc to tu chci trochu poznat. Takový dobrodružství, víš?“

„Jo chápu. Jestli mi pomůžeš, tak ti rozdělám támhle ten gauč. Je úplně novej a dobře se na něm spí,“ kývnu směrem k černé kožené sedačce jak z pornofilmu. To Georgovi dojde taky a nedůvěřivě se na mě podívá.

„Jo? A kolikrát jste jí projeli, co?“ zeptá se s úšklebkem.

„Ani jednou. Nestihli jsme to,“ odpovím, jak jen nejklidněji dokážu, ale do očí se mi zase hrnou ty všudypřítomné slzy. Rychle je potlačím a kouknu na Georga. „Tak co? Pomůžeš mi?“

„Udělám si to sám. Ty půjdeš teď spát?“

„Jo. Jsem ještě dost unavenej, a navíc nevím, co jinýho bych dělal,“ odpovím a jdu směrem do koupelny. „Užij si to tu! Jo a ještě něco! Nemluv o mně jako o Tomovi, jmenuju se Ron a Tokio Hotel nejsou tabu jenom před Andym, Claire a Monique, ta se ti bude líbit.“ Asi moc nechápe moje důvody, ale neptá se.

Zavřu za sebou dveře do koupelny a začnu se vysvlíkat. Jde to mnohem hůř, než jsem čekal, ale nakonec přervu ty svoje stany přes sádru a jednou rukou ze sebe dostanu i kalhoty a boxerky. Dám si rychlou sprchu a dávám si pozor, abych si nenamočil pravou ruku. Docela se zvládám i utřít, ale mám dojem, že ta voda spíš uschla sama. Hodím na sebe spací tepláky, které se naštěstí díky gumě v pase navlékají dobře.

Jdu do pokoje. Georg nikde, ale pohovka je rozestlaná. Neřeším, kde vzal peřinu a polštáře a radši si lehnu. Na postel vedle mě vyskočí velká šedá doga. Rangie. Přitulím se k němu a zabořím hlavu do polštáře. Postel voní jako Trick, což mě ukolébá ke spánku, plnému snů o mé lásce a našich krásných chvilkách.

Georg:

Je to tady vážně zajímavý. Už jsem našel Tomovo Porsche, ale je tady spousta jiných skvělých aut. Právě jsem si prohlížel krásné Ferrari, když se za mnou ozvalo: „Ahoj Geo.“

autor: KarlaSka