Cejchovní znamení 24.

Výroční slavnosti

Neuběhlo moc času a všichni lidé v paláci se začali připravovat na výroční oslavy. Chodbami příjemně vonělo všechno jídlo pečlivě připravované v kuchyních, a rozléhal se jimi šelest pohybujících se lidí, kteří jakoby náhle neměli chvíli stání. Bill mezi tím vším poplachem jen nečinně proplouval. Ode dne, kdy byl vykonán trest, se Tomovi vyhýbal. Nechodil na společná jídla a zdálo se, že Tomovi to ani nevadí. Nikdy pro něj nedal poslat. Bill se začínal bát, že by jeho plán, který si pro hlavní den celých slavností připravil, by díky jejich vzájemné odtažitosti nemusel vyjít. Jeho činnost posledních dní sestávala z nekonečného plánování, rozmluv s Jeremym a návštěv chrámu. Plánoval, protože chtěl, aby jeho plán vyšel bez chybičky. Mluvil s Jeremym, protože nikdo jiný s ním nekomunikoval. Navštěvoval chrám, protože i když zde nikdy nenašel vlídné slovo, poklidná, magická atmosféra vedlejších chrámových lodí ho uklidňovala. Nechával se jí ukolébat do příjemné apatie vůči okolnímu světu. Jen tam na něj nedoléhal shon venkovního světa, jen tam mohl alespoň na chvíli pomyslně vypnout.

Na dveře jeho pokoje se ozvalo zaklepání. Ani nemusel odpovídat, Jeremy už vcházel sám a nikdo jiný k němu nechodil. Zdálo se, že od jeho trestu mají všichni ještě daleko menší zájem o jeho osobu. Už neslýchal šelest pomluv a rádoby vtipných slov na jeho konto, teď už od nich neslýchal nic. Kdykoliv se objevil na chodbě a některý ze sloužících si ho nedopatřením všiml, sklopil hlavu a nedíval se na něj. Všichni se snažili předstírat, že Bill vůbec neexistuje, že je snad pouhým závanem zvířeného vzduchu, který se prohnal chodbou. Bill se neodvrátil od okna, ze kterého se díval do zahrad, ani když se ozvalo lehké klapnutí dveří, jak blonďatý mladík vstoupil do pokoje. Vpustil s sebou trochu venkovního hluku a příjemnou nasládlou vůni pečeného masa s bylinkami.

„Děje se něco, Jeremy?“ zeptal se Bill, když sluha zůstával dlouho zticha. Neodpověděl. Bill začínal být podrážděný. Prudce se otočil. Jakým překvapením bylo, když uprostřed pokoje nestál očekávaný sluha, nýbrž mladý faraón. Bill vytřeštil oči, ale nezapomněl na dobré mravy, které mu kázaly, aby se k faraónovi choval slušně. Připadalo mu, že jeho potrestáním se jejich vztah změnil. Vysekl hlubokou poklonu, takovou, kterou by vysekl, kdyby mu nebyl udělen Polibek lva.

„Neklaň se, Bille,“ zamumlal Amendetom a přistoupil k černovláskovi. Za ramena ho vytáhl do vzpřímené polohy. „Nemáš důvod se klanět.“

„Klaním se svému vladaři,“ odpověděl Bill, hlavu stále skloněnou. Nepovažoval za vhodné, aby se faraónovi díval do očí.

„Už to bude skoro rok, co se svému vladaři klanět nemusíš, protože nejsem tvůj vladař,“ zabručel Tom. Byl podrážděný, nenáviděl všechny tyhle slavnosti, připadaly mu zbytečné. Pokud se jednalo o rituální obřady věnované uctívání Bohů, chápal to, jindy mu to ale připadalo pouze jako zbytečná šaškárna.

Hlasitý povzdech opustil jeho rty, tolik se mu po Billovi stýskalo, ale teď se mu zdálo, že svým trestem akorát všechno pokazil. Bill se choval, jako by stáli na úplném začátku jejich vztahu, jako by mezi nimi nikdy nic neproběhlo. Stoupl si k oknu, kde před chvílí stál Bill. Jeho typická, zvláštní vůně, kombinace slunečních paprsků a výrazného koření, ovanula Billa jako náhlý příliv.

„Postrádal jsem tě několik dní u jídla,“ podotkl Tom – vyzdvihl tak téma, o kterém se s Billem hodlal bavit. Přál si, aby se všechno vrátilo do normálu, aby se začali znovu normálně vídat, aby měl právo líbat jeho rty a dotýkat se jeho těla. Všechny změny, které s sebou přinesl trest, jenž pro Billa vymyslel, se mu příčily. Nelíbilo se mu, jak napjatý a křehký vztah to mezi ně vneslo.

„Nepovažoval jsem za vhodné přidat se.“

„Bille…“ zašeptal snad až zlomeně Tom. „Tolik mě mrzí, co se stalo, ale snad chápeš, že jsem to nemohl nechat bez trestu. Byl bych špatným panovníkem, kdybych neuměl potrestat člověka, na kterém mi záleží a kterého mám rád. Tak už to v téhle společnosti bohužel chodí.“

„Nic ti nevyčítám, Tome. Jsem si vědom toho, že jsem si trest zasloužil. Už se to nebude opakovat.“

Tom pokýval hlavou. Čekal pokoru, ale až takovou…? S dalším povzdechem se otočil na Billa, který přešlapoval z nohy na nohu a díval se do země, jako by ho pohled na Toma pálil. Mladý faraón s rozechvělým srdcem přistoupil k Billovi. Něžně za bradu zvedl jeho hlavu, aby se mu chlapec musel dívat do tváře. Až pak ho silně objal. „Nedokážu se od tebe nadále držet dál,“ zašeptal chlapci do provoněných havraních vlasů. „Bolí mě to, pořád na tebe myslím a nemůžu se pak soustředit. Chyběl jsi mi.“ Pousmál se, když cítil, jak mu Bill objetí váhavě opětuje.

„Taky jsi mi chyběl.“ Byla to pravda. Neuvědomoval si to, dokud to nevyslovil. Myslel na Toma často, vlastně skoro od rána do večera. Potřeboval znovu cítit jeho blízkost, jeho doteky a něžné projevy náklonnosti.

„Nezlobíš se?“ zašeptal Bill. To bylo to jediné, čeho se v tu chvíli bál. I sloužící, kteří ho naprosto ignorovali, se zdáli být v pořádku, když ho Tom držel v náručí.

„Ne, nikdy jsem se pořádně nezlobil,“ usmál se Tom do jeho vlasů a na krk mu vtiskl droboučký polibek. V tom místě Billa krk začal příjemně svědit.

„Takže je teď už všechno v pořádku?“

„Nepřeji si nic jiného, než aby to tak bylo.“ Bill se od Toma na krátkou vzdálenost odtáhl. Pouze natolik, aby viděl do jeho očí, ve kterých teď neplulo nic než skutečná upřímnost. Věnoval mu jemný úsměv chvíli před tím, než se v náporu emocí přitiskl rty k těm jeho v dlouhém, procítěném polibku. Oproti němu se zdála všechna slova, která si vyměnili, jen planými žvásty.

*

Bill se zaculil na Jeremyho, který už poněkolikáté pohledem obdivně přejel po hedvábné tunice a k ní padnoucím kalhotám. Oblečení teprve před chvílí přivezl krejčí, který jej vyrobil speciálně pro výroční slavnosti. Nikdo nevěděl, jak moc Tomovi na této akci nesejde, proto se všichni snažili, jak nejlépe mohli. Když byl měřit Billovy míry, Bill si celou dobu obdivně prohlížel jeho krk. V duši děkoval za svůj drobný kroužek, který na krku měl. Přes polovinu krku krejčího až do části zad se táhl dlouhý cejch ve tvaru stočené krajky. Oblečení, které pro Billa vyrobil, nebylo nijak zvláštní, vlastně měl ve skříni dost podobných kousků, ale svým způsobem bylo jedinečné. Alespoň Bill ho tak viděl. Bylo pořízeno kvůli netradiční akci, kvůli dni, který posune jeho život dopředu.

I když se zdálo, že jeho vztah s Tomem je zpátky, a dokonce snad v ještě lepší podobě, trval na splnění svého plánu. Chtěl dát Tomovi důkaz, že jeho srdce bije jen pro něj. Bylo to tak, věděl to. Anis pro něj byl důležitý člověk, představoval část jeho já, které se nedokázal vzdát poté, co ho otrokář nechal proniknout zdí, kterou si kolem svého pravého já každý otrokář musel vystavět. Tom však znamenal něco jako závislost. Nedokázal si představit, že by znovu měl žít v odloučení, že by se nedočkal jeho doteků a polibků, že by neslyšel jeho hlas, necítil jeho vůni a neviděl jeho oči, ve kterých už se naučil číst. Chtěl, aby to Tom věděl, chtěl mu to názorně ukázat, slova mu přišla zbytečná, když mohl udělat něco, díky čemu to Tom pochopí i bez zbytečných slov. Slova mohou být mnohdy lživá, doteky nikdy. Alespoň tak se na to Bill díval.

S jiskřičkami v očích přejel ukazovákem přes jemnou látku tuniky. Měla hluboký výstřih ve tvaru V, jehož lem byl obšitý zlatou nití ve tvarech nejrůznějších ornamentů. Když se na oblečení zadíval pozorněji, mírně mu připomínalo to, do kterého ho Anis s Mayou vystrojili na jeho cejchování.

„Vyzkoušíte si to, pane?“ zeptal se nedočkavě Jeremy.

„Zatím ne, ještě není vhodný čas,“ zakroutil s drobným úsměvem na rtech Bill hlavou. I on by byl nejspíš stejně nedočkavý jako Jeremy, kdyby se jednalo o něco menšího, než byly slavnosti na Tomovu počest. Přál si, aby Tom byl jedním z prvních, kdo ho v novém oblečení uvidí.

*

Palácem se rozezněl gong. Bill ho slyšel jen tehdy, když byl na své malé obhlídce v neznámých končinách paláce. Tentokrát však burcoval všechny k tomu, aby se shromáždili na nádvoří, kde proběhne slavností ceremoniál. Jeremy vysvětlil Billovi, že ceremoniál probíhá každoročně stejně. Faraón, který zrovna Igdaru vládne, je vyzván, aby předstoupil před svůj lid a dal mu přísahu do dalšího roku, přísahu, která se týká nějakého závažného problému. Přísahu skládá pod dohledem božím, jehož představitelem je kněz, který dohlíží na celý obřad a dodává mu na důvěryhodnosti. Pokud přísahu, kterou faraón dal, nesplní, zodpovídá se nejen hněvu Bohů, ale také hněvu lidu. Podle Jeremyho, kterému to prý vyprávěla babička, se v dávných časech už několikrát stalo, že lidu se povedlo samotného faraóna svrhnout, když nedodržel svoji přísahu. Sice k němu vzhlíželi jako k přirozené autoritě, ale jejich hněv byl nevypočitatelný. Každá přísaha, kterou faraón dal, se zapisovala a každý rok při výročních slavnostech kněz posuzoval, zdali faraón svoji přísahu dodržel a naplnil.

„Je čas, pane,“ pousmál se vlídně Jeremy, který právě dokončil úpravy Billova vzhledu. Dal si na něm záležet, Bill ho o to poprosil. Přál si být pro takovou akci výjimečný.

„Jak vypadám?“ zeptal se s drobným úsměvem, když vstal ze svého místa.

„Dokonale,“ uznal pochvalně Jeremy.

„Pak myslím, že můžeme vyrazit,“ usmál se zeširoka Bill. Doufal, že se nebude líbit pouze sluhovi, ale také Tomovi, na kterém dnes záleželo ze všech nejvíc.

„Uhm, pane?“ zamumlal Jeremy a přešlápl z nohy na nohu. Něco Billovi přinesl. Bill se k němu otočil, už byl na odchodu.

„Ano?“

„Něco… něco jsem vám přinesl,“ zabručel a se sklopenou hlavou přešel k Billovi. Bůhví odkud vytáhl malou zlatou krabičku a vložil ji Billovi do ruky. „Je v tom krém. Ř-říká se, ž-že to s t-tím jde líp,“ vydechl ztěžka. Bill se pousmál nad jeho náhlými rozpaky. Za tu dobu, co spolu s Jeremym strávil v ústraní od ostatních, zjistil, že jeho sluha nerad mluví nepřímo. Daleko radši řekne všechno, co si myslí, než aby to dusil v sobě a pak mu to přineslo pocit těžkosti. Tentokrát však mluvil tiše, přiškrceně a jeho tváře hořely červení.

„Děkuji, Jeremy. Děkuji za všechno,“ usmál se dojatě Bill a pohladil sluhu děkovně po zádech. Jeremy jen pokrčil rameny a úsměv mu opětoval.

*

Billovy kroky se zvučně rozléhaly náhle vyprázdněnou chodbou. Všichni sloužící se už dávno seběhli na náměstí, kde ceremoniál probíhal. Bill přidal do kroku, nerad někam chodil poslední. Vzpomněl si na předchozí večer, kdy za ním Tom přišel, aby mu oznámil, že si žádá jeho přítomnost po svém boku při průběhu celé akce. Zpočátku byl sice potěšený, ale teď na něj doléhala tréma. Začínal přemýšlet nad reakcí lidí. Nejspíš si všichni mysleli, že se od něj Tom bude držet dál. Bál se, aby mu to nezkazil.

Zakroutil nad sebou hlavou. Neměl by se kvůli něčemu takovému stresovat. Sešel schody do patra, ve kterém měl své komnaty Tom.

„Bille?“ ozvalo se kousek od něj. Trhl sebou. Kousek od něj postával Tom a na rtech mu hrál ten největší úsměv, jaký na něm Bill kdy viděl. Nutil ho sklonit hlavu. „Vypadáš tak… úchvatně,“ zamumlal faraón pochvalně. Bill cítil, jak se mu červeň žene do tváří, i když přes zlatobílé barvy na jeho obličeji nemohla být vidět.

„Děkuji,“ zašeptal v rozpacích. Zvedl hlavu, aby si i on Toma prohlédl. Neměl na sobě nic než krátkou bederní roušku – takovou, jakou mnohdy vídal u služebnictva, akorát daleko zdobnější.

„Je to tradice,“ pokrčil Tom rameny, když zaznamenal Billův pohled putující po celém jeho těle.

„Dobrá tradice,“ pokýval Bill hlavou. Tom se rozesmál. Jemu to bylo spíš nepříjemné. Nerad ukazoval tělo před někým, kdo ho vidět neměl. V Billově případě mu to nevadilo, ale když si představil davy lidí na náměstí, nenuceně se otřásl.

„Měli bychom jít,“ poznamenal. „Bylo by špatné, kdyby ani vladař nepřišel včas.“

Bill přikývl. Překvapilo ho, když se k němu Tom naklonil a vtiskl mu drobný polibek na krk neskrytý pod vrstvou barev. Znovu cítil ono nepříjemné teplo ve tvářích. Tom chytil jeho ruku a propletl si s ním prsty. Bude lepší, když svůj lid postaví před hotovou věc, než aby Bill šel sám za ním jako nějaký poskok a ne jako člověk, kterého považuje za sobě rovného.

Oba se hlasitě nadechli, když přistoupili ke vstupu na dřevěné pódium, které bylo pro tuhle příležitost postaveno. Bill povzbudivě stiskl Tomovu ruku, když zaznamenal, že se začíná třást. Myslel si, že on má trému, ale když viděl, jak špatně je na tom Tom, měl chuť se sám sobě vysmát. Tom se na něj usmál, ale bylo vidět, jak moc v křeči je. I jeho úsměv byl křečovitý a nepřirozený. Vyšel však na pódium jako první. Nehodilo se, aby šel první Bill. Bill očekával, že lidé začnou jásat – také prvních několik vteřin jásali, dokud všichni nezmlkli, protože si všimli, že Tom nejde sám. Hlasitě si povzdechl. Věděl, že to Tomovi zkazí.

Zastavili před dvojicí křesel. To větší a daleko honosnější bylo připravené pro Toma. Vedle něj seděla majestátně La-ila. Její uhlově černá srst zářila v odpoledním slunci a její zlatavé oči vědoucně hleděly do publika. Bill ji obdivoval. Obdivoval její přirozenou kočičí ladnost a eleganci, její krásně vytvarované tělo a svaly viditelně se rýsující pod kůží. Obdivoval její majestátnost a hrdé držení hlavy, kterým všem jasně dávala najevo, že ona je zde pánem. Cítil k ní hluboký respekt, přesto ji občas považoval za přítěž, stejně tak i ona jeho.

Tom dovedl Billa k jeho křeslu a držel jeho ruku, dokud se neposadil. Do dlaně mu vtiskl letmý polibek, po kterém se Billovým bříškem rozletěla hejna nezbedných motýlů. Pak teprve si sám sedl do křesla připraveného pro něj.

„Než začne samotný ceremoniál, rád bych všechny přivítal na výročních slavnostech. Jsem rád, že jsme se zde po roce všichni opět sešli.“ Tomův hlas zahřměl přes celé náměstí tak silně, že Bill vedle něj ucukl. Nikdy ho nepřestalo překvapovat, kolik různých poloh Tomův hlas má. S ním většinou mluvil v té nejtišší – v poloze mezi tichým hlasem a šeptem. Z jeho hlasu mu v takových chvílích na zádech probíhal mráz. Musel ale uznat, že i hlas, kterým Tom mluvil právě v té chvíli, měl něco do sebe. Byl úžasně sytý a autoritativní – přesně takový, jakým by měl vladař mluvit ke svému lidu.

„Vítej i ty, Amendetome,“ ozvalo se z kraje pódia. Bill se otočil za zastřeným hlasem, který ho v posledních dnech provázel. Byl to hlas kněze, který právě vkročil na pódium. Tom jeho směrem kývl hlavou.

„I ty, Bille,“ dodal kněz, když přistoupil až ke dvojici křesel. Bill vykoktal tichou odpověď.

„Sešli jsme se zde dnes, abychom vyslechli přísahu, kterou faraón složí svému lidu pod dohledem božím. Abychom našeho vladaře uctili a dali mu požehnání do dalšího roku jeho vlády. Abychom oslavili další rok jeho, doufejme, dlouhého a šťastného života,“ začal kněz úvodní promluvu. Bill pochopil, že dnes zde má hlavní slovo on a že Tom bude moci promluvit, až mu kněz dá slovo. I jeho hlas byl autoritativní, mírně zastřený, ale stejně hlasitý jako ten Tomův. Znělo v něm však ještě něco, co Billa nutilo s požitkem poslouchat každé slovo a s napětím očekávat, co dalšího kněz řekne.

„Amendetome, přistup před svůj lid a slož přísahu,“ vyzval kněz Toma, který se strnule zvedl a klekl si před kněze.

„Dlouho jsem přemýšlel, jakou přísahu bych mohl složit, protože země v posledních dnech jenom vzkvétá. Rozhodl jsem se proto, že přísahou pro nastávající rok bude omezení zotročování mého lidu. Na počest tohoto dne slibuji, že nadále nebude zotročený nikdo, kdo si to nezaslouží. Zotročování nadále zůstane trestem za závažné zločiny spáchané proti lidu, nadále už však nebude zotročen nikdo, kdo se nijak neprovinil.“

„Zvolil jsi dobrou přísahu. Písaři, zapiš ji,“ zavelel kněz a poplácal Toma po rameni. „Jsi zavázán, abys svoji přísahu splnil, ale to zajisté víš. Bylo by skvělé, kdyby se tvá přísaha stala pravidlem.“

„Budu o to usilovat,“ pokýval Tom hlavou. Na jeho tváři hrál úsměv. Bál se, že jeho přísaha nebude vyslyšena a on bude muset vymyslet něco jiného. Nevěděl, co by ještě mohl vylepšovat na zemi, která je v nejvyšším stádiu svého rozkvětu.

„Bohové vyslyšeli přísahu našeho faraóna a budou dohlížet na to, aby ji co nejlépe naplnil a dodržel,“ zahlásil ještě kněz, než se s publikem rozloučil a stáhl se do ústraní. Slovo tak opět padlo na Toma.

„Naši nejlepší kuchaři trávili poslední dny zavření v kuchyních, aby připravili velkolepou hostinu plnou dobrého jídla, na kterou jste teď všichni srdečně zváni!“ zahlásil Tom a davem se roznesl jásot. Vidina dobrého jídla zřejmě působila pozitivně za každé situace. Všichni počkali, než se Tom zvedne ze svého místa. Jejich společné kroky doprovázeli bouřlivým jásotem. Až poté se všichni vydali do hodovního sálu, ve kterém byly nachystané stoly s různorodými pokrmy a několika druhy alkoholických i nealkoholických nápojů.

„Tomi?“ dal o sobě vědět Bill, když se chtěl Tom automaticky stočit k hodovnímu sálu. „Mohli bychom se na chvíli zdržet?“

„Samozřejmě, snad nás nikdo nebude postrádat,“ usmál se Tom. Bill přikývl.

„Něco… něco jsem nachystal, víš? Takový malý dárek. Rád bych ti ho dal.“

„Dárek? Mám rád dárky,“ zakýval Tom hlavou. V očích mu zajiskřilo. Bill se málem začal smát – Tom mu připomínal malé nadšené dítě. Radši ho chytil za ruku a táhl ho k jeho komnatám.

„Schoval jsi to u mě v pokoji?“ zeptal se Tom překvapeně, když Bill zatlačil do těžkých dveří.

„Tak nějak,“ pokrčil Bill rameny, znovu těžce ovládal smích. Koutky mu cukaly vzhůru, když kolem něj Tom nedočkavě proplul do pokoje. Stál jen kousek od Billa, když zavíral dveře, a s rostoucí nedočkavostí na něj zíral. Bill snad až zalitoval, že pro něj nemá žádný materiální dárek.

„Není to nic velkého,“ varoval Toma pro jistotu. Nechtěl vidět zklamání v jeho tváři. Přešel k němu a opatrně se natáhl pro polibek. Stále ještě si nebyl jistý půdou pod nohama. Bál se, že při jediném špatném kroku by mohl spadnout ze srázu, ze kterého nebylo návratu. Ze srdce mu spadl několikatunový balvan, když Tom přijal mezi rty ty jeho a do polibku se letmo usmál. Dodal tím Billovi veškeré poslední pobídky, které potřeboval. Chytil Tomovy tváře do dlaní a přejížděl mu palci po lících, zatímco se jazykem dožadoval vstupu do Tomových úst. Přál si, aby mu jediným polibkem dal najevo všechny svoje pocity a myšlenky, kterých nebylo zase tak mnoho, protože v jeho hlavě v ten moment bylo pusto a prázdno.

Z něžného spojení rtů přešlo v dravou hru jazyků, ze které oběma probíhal po zádech mráz. Bill opatrně zatlačil do Tomovy hrudi, aby ho přiměl k nějakému pohybu. Jak překvapný byl, když faraón udělal přesně to, co si od něj žádal. Nechával sebou volně manipulovat, dokud s Billem v náručí nedocouval k posteli.

„Lehni si,“ zamumlal Bill do jejich polibku, kterého se ani jeden nechtěl vzdát. Tom se poslušně posadil a stáhl si Billa na klín, než si dovolil úplně si lehnout. Jejich pohyby byly podivně kostrbaté a mnohdy nepříjemné, ale nedalo se říct, že by to jeden z nich snad vůbec vnímal, natož pak aby jim to vadilo. Bill se uvelebil na Tomových stehnech a rukama se zapřel vedle jeho hlavy, když přijímal další z nekonečných polibků, když spolu vytvářeli další ze smyslných tanců jejich jazyků, ve kterém se oba ztráceli. Bill se potěšeně zaculil, když zaznamenal pevné sevření rukou na svých bocích. Jen na moment se od Toma odtáhl, aby oba mohli lačně natáhnout vzduch do plic.

„Pochopil jsem správně, že tohle je to překvapení, co sis pro mě přichystal?“ zeptal se stále ještě zadýchaně Tom. Jeho hrudník se prudce zvedal stejně jako ten Billův. Malý ďáblík usazený na jeho klíně se uculil a souhlasně pokýval hlavou.

„Tak to si nechám líbit,“ zabručel spokojeně Tom a za týl si přitáhl Billa zpátky ke svým rtům. Vklouzl prsty pod lem Billovy lehké tuniky, kreslil mu do kůže nejrůznější obrazce. Na pažích mu naskákala husí kůže, když Bill svými dlouhými nehty přejel přes jeho hrudník. Nebolelo ho to, přesto mu usykl do rtů.

Rukama vyjel výš, táhl s nimi i látku Billovy tuniky. Znovu se odtáhl, aby se zvědavě vyhledal pohled jeho očí. Beze slov se ho ptal, jestli smí. Když Bill zlehka kývl, přetáhl mu látku na míru šité tuniky přes hlavu a bezcitně ji odhodil na zem. Bill se otřásl pod silou pohledu, kterou Tom mapoval jeho místy zjizvený hrudník. Přes břicho se mu táhla jedna dlouhá, výrazně vystouplá jizva. Tomův pohled směřoval od jednoho jejího konce ke druhému, který byl výrazně výš. Hlasitě si povzdechl a přejel po ní dvěma prsty.

„Nedívej se na ně, přehlížej je, dělej, že neexistují, že tam žádné nejsou,“ zaprosil skoro zoufalým šepotem Bill. Už několikrát jim příjemnou chvilku zkazil hněv, který se v Tomovi probudil, kdykoliv vystavil Bill na obdiv svůj zjizvený trup. Tom bolestně přivřel oči, ale přikývl. Nechal se ukonejšit jedním z mnoha polibků. Bill měl chuť vítězně vypísknout, když zaznamenal, že mu Tom oplácí polibky se stejnou vervou, jako když měl tuniku stále na sobě. Alespoň v téhle části boje měl vyhráno. Překvapeně zapištěl, když se Tom překulil nad něj a uvěznil ho pod sebou svým tělem. Rty mu přejel po celé délce dlouhé šíje a přisál se na bledou kůži kousek od ušního lalůčku. Bill se dlaněmi uhnízdil na jeho břiše, přejížděl po něm prsty a užíval si horkost kůže, která ho pálila do konečků prstů, jimiž se proháněl jeden elektrický výboj za druhým. Tomovy rty sjely o něco níž, škádlivě jazykem přejel přes Billovu klíční kost. Billovy ruce okamžitě napodobily jeho pohyb a sjely k Tomovu podbřišku. Nehty se otřel o vrchní část Tomova sporého oděvu.

„Tomi?“ zašeptal tiše, jako by se bál, že když promluví normální hlasitostí, příjemně rozvášněná atmosféra mezi nimi se roztříští na miliony maličký kousků a nezbude z ní nic než překrásné vzpomínky.

„Hmm?“ zamručel Tom do jeho kůže, horký výdech se o ni otřel a vyvolal v hejnu motýlků v jeho břiše ještě větší poplach.

„Sundej to,“ zaprosil tiše a znovu se prsty otřel o nepohodlně vypadající část oděvu. Cítil vibrace z Tomova hrudníku, jak se lehce otřásl bublavým smíchem. Poslušně se však odkulil stranou. Bill zavřel oči, připadal si zvláštně odhalený, když Tom neležel na jeho těle a neskrýval ho. Brzy však na hrudníku znovu cítil příjemné teplo a váhu cizího těla. S potěšením zaznamenal, že kromě roušky zmizela i spona, která držela Tomovy dredy v pevném uzlu. Teď mu padaly do obličeje, a když se Tom sklonil k jeho rtům, vytvořily clonu, která Billovi dodávala pocit ještě větší intimity. Začervenal se, když Tom zahákl prsty o lem jeho kalhot. Bylo něco jiného mít odhalenou pouze vrchní část těla, než být odhalený celý. Tom se však zdál být nekompromisní.

„Je to nefér, proč bych měl být nahý sám,“ postěžoval si, když se Bill pokusil odlákat jeho pozornost tím, že ho lehce kousl do ramene. Rezignovaně pokrčil rameny a zpod přivřených víček sledoval, jak Tom opatrně stahuje jeho kalhoty. Stydlivě si překryl rukama zrůžovělý obličej. Tom ho však se vší něhou za ruce vzal a sundal je z jeho obličeje.

„Nemáš důvod se stydět,“ zamumlal kousek od jeho obličeje. Bill chtěl něco namítnout na svoji obhajobu, ale Tom jeho námitky umlčel dlouhým polibkem, který zařídil, že se Billovi všechno vykouřilo z hlavy.

Tom se lehce zapohyboval proti Billovu tělu, oba hlasitě vydechli. Kontakt jejich naběhlých klínů v nich vyvolával ještě silnější mravenčení než všechny předešlé doteky. Bill zaúpěl, když Tom pohyb zopakoval. Kdysi slyšel, že intimní kontakty jsou příjemné, ale v tomhle případě mu slůvko příjemné přišlo snad až nepatřičné. Nikdy se nedotýkal sám sebe, na stavbě pyramidy za takové chování akorát přicházel trest. Strach z trestu v něm zůstal i v době, kdy mu takové nebezpečí nehrozilo. Netušil, do čeho jde, netušil, o co přicházel. Tom rukou sklouzl z jeho boku na bedra, kde ho opatrně hladil. Bill měl zavřené oči a nekontrolovatelně se třásl. Sám vycházel Tomovu klínu vstříc. Skoro ani nepostřehl, jak Tomovy prsty vjíždí mezi jeho půlky. Zarazil se, když zaznamenal neobvyklý tlak proti vstupu do jeho těla. S vykulenýma očima sledoval soustředěný výraz v Tomově obličeji. Zalapal po dechu, když jím projel osten řezavé bolesti.

„Tomi,“ zakňoural potichu. Tlak a tepavá bolest v něm vyvolávaly nepříjemně zmatené pocity. Nelíbilo se mu, co Tom dělal. Bezděky si vzpomněl na krabičku, kterou mu Jeremy dal. Zapřel se o Tomův hrudník. „Počkej chvíli,“ nařídil mu šeptem a setřel si zbloudilé slzy z lící. Natáhl se na zem ke svým kalhotám, v jejichž všité kapse vylovil malou krabičku. Vložil ji do Tomovy dlaně, než se vrátil zpátky na svoje místo. Připadalo mu zvláštní ležet s nohama nestydatě roztaženýma kolem Tomova těla.

Tom nechápavě zíral na krabičku, než ho napadlo ji otevřít. Když ji však otevřel, nemohl se nezačít smát. Bill se na něj nechápavě díval, zatímco se Tom královsky bavil.

„Koukám, že jsi vážně skvěle vybavený a počítal jsi se vším,“ pokýval Tom uznale hlavou. Pokojem se roznesla bylinková vůně, když sáhl do krabičky a nanesl si trochu jejího obsahu na prst. „Teď už to bolet nebude,“ slíbil přesvědčeně. Bill zlehka zalapal po dechu, když cítil, jak Tom opatrně maže chladivou mast po prstýnku svalů. Bill opět pocítil tlak, jak se Tom snažil vklouznout prstem do jeho těla. Oba si oddechli, když Billovi znovu nezačaly po tvářích stékat slzy. Bylo pro něj zvláštní cítit něco uvnitř sebe. Tom trpělivě vyčkával, dokud si na přítomnost jeho prstu nezvykne, než s ním začal pohybovat. Kroutil ho a pohyboval s ním, aby uvolnil místo pro další prst. Druhou rukou se zapojil do hry, přejel jí po délce Billova penisu. Bill hlasitě zasyčel – všechno, co se právě odehrávalo v jeho těle, všechny pocity, které Tomovy doteky vyvolávaly – neznal to. Bylo to pro něj něco nového, něco nepoznaného a on byl šťastný, že to prožívá s Tomem. Jeho tělo se zmítalo někde mezi euforií a agonií, nevnímal nic, dokonce ani druhý prst ve svém těle. Tomovi stačil jediný pohled na jeho extatický výraz ve tváři a sám cítil, jak propadá šílenství. Ještě nikdy nezažíval takové pocity, aniž by se vůbec dostal do těla jiného člověka. Za svého života vystřídal mnoho žen, jež v mnohých případech dokonce připravil o panenství, ale nikdy z nikoho doslova nešílel. Bill byl tak jiný, když se svíjel pod vlivem jeho pohybů, když se jeho hrudník prudce zvedal a vlasy měl přilepené ke zpocenému čelu. Vypadal unaveně, přesto však energicky… a Tomovi nikdy nepřipadal hezčí.

Ve snaze vyvolat v nezkušeném chlapci ještě silnější vlnu opojení, zatlačil prsty do jeho těla snad ještě hlouběji, a ještě více stiskl pěst kolem jeho penisu. Pokojem se roznesl výkřik, libozvučný a stejně opojný, jako byl samotný pohled na Billa. Volal jeho jméno a v nepoznaném záchvatu zoufalství v touze o zbavení se pálivé bolesti ve slabinách zarýval dlouhé nehty do Tomových ramen, zanechával v nich rudě zbarvené šrámy. Tom zopakoval pohyb v jeho těle, konečky prstů se otíral o to citlivé místo, ze kterého do celého Billova těla vycházely elektrické výboje a mravenčení. Zajíkl se uprostřed dlouhého stenu, když stavidla udržující jeho tělo v jednom ohni povolila. S těžkým oddechováním vyvrcholil do Tomovy dlaně. Jen matně si uvědomoval, že Tom vytahuje prsty z jeho těla. Nebyl schopen vnímat cokoliv, co se kolem něj dělo, dokonce ani stále tvrdý penis narážející mu do stehna, když si ho Tom stáhl do náruče a pevně objal. Na potem orosené čelo mu vtiskl malý polibek.

„Ty jsi neměl být mým dárkem, to já měl být tím tvým,“ zamumlal Bill, když se vzpamatoval z počátečního zmatení a šoku.

„Jsi tím nejlepším dárkem, jaký mi kdo dal,“ odpověděl tiše Tom do jeho vlasů. „Jen bychom se nejspíš měli vrátit na hostinu, lidé nás začnou brzy postrádat.“

„Ještě chvilku,“ zaprosil tiše Bill a objal Toma kolem hrudníku ještě pevněji. Mladý vladař se jen náznakem usmál a nechával se objímat.

autor: Helie