autor: KarlaSka
Probudí mě ostré světlo, které se do pokoje dere skrz obrovské okno naproti posteli. Zamžourám a i přes všechen alkohol se mi vybaví včerejší večer. Jeho horké rty a nejlepší vrchol v celém mém životě. A navíc, on mě miluje a já jsem si ochotný přiznat, že mé city jsou stejné, jako byly ty k Billovi. Ale ty jsou dnes jen minulostí. Otočím se na bok a doufám, že vedle sebe uvidím jeho krásné tělo. Jaké je mé překvapení, když vedle mě neleží. Asi to pro něj nic neznamenalo.
Smutně si vydechnu a spustím nohy z postele. Vytěsním všechny myšlenky na něj a na ten úžasný sex, abych byl vůbec schopný fungovat.
Natáhnu si kalhoty a hledám nějaké tričko. Najednou uslyším na chodbě dusání několika párů nohou a do pokoje mi vtrhne Andreas. Je rudý a zhluboka dýchá, jako by uběhl maratón.
„Fí-fízlové! Jedou sem!“ zadýchává se, ale to hlavní mi řekl.
Rychle popadnu tričko u postele a chci rychle odejít do garáže. Zničehonic vyletí z koupelny Trick. Srdce se mi zastaví, a poté rozběhne osmkrát rychleji. Je dokonalý, i když má to co včera. Včetně brýlí.
Rychle sáhnu pro klíčky na skříňce a jedny hodím Trickovi.
„Zelený BMW! A nenech se chytit!“
Rychle přikývne a utíká dolů. Já ho následuju a po cestě házím klíčky od mých i Samových aut všem bez dopravních prostředků.
Nakonec mi zůstanou jenom jedny, ty od Willie. Pohledem vyhledám Tricka, kterého spatřím u Jennifer. Smutně se usměje a nasedne do ní. Hned nastartuje a za pár vteřin je pryč.
Sednu do Audiny a otočím klíčem v zapalování. Motor bez problémů naskočí a za chvíli už jedu stopadesátkou pryč a pořád zrychluju. Upaluju pryč z Berlína. Jedu pro jistotu dlouho a daleko.
***
Už jsem někde na východě Německa, když se konečně odvážím zastavit u nějakého lesa. Vytáhnu mobil z přihrádky pod palubní deskou, kde jsem ho včera nechal. Chci zavolat Trickovi, ale nestihli jsme si ani vyměnit čísla.
„Ale on mi přece volal!“ uvědomím si a plácnu se do čela. Už mluvím sám se sebou jako blázen.
V posledních číslech mám mámu a pak to jedno neznámé. Rychle ho vytočím a přiložím si telefon k uchu.
„Prosím?“ ozve se na druhé straně. Srdce mi vynechá úder a já si úlevně oddechnu.
„Tady je Tom, jsi v pořádku?“ vychrlím ze sebe.
„Tome! Jo jsem. Jsem u nás, přijeď, jak nejdřív to půjde, prosím. Kde jsi? Není ti nic?“
„Ne, jsem v pořádku. Jsem někde u českých hranic, jsem tam za pár hodin. Počkej na mě. Miluju tě!“ vyhrnu a vím, že je to pravda. Už zařazuju zpátečku.
„Já tebe taky,“ zašeptá a položí to.
***
Už jsem před hangárem. Vlítnu dovnitř jako hurikán a všichni tam se na mě dívají jak na blázna.
„Kurva, co tu děláte?!“ vykřiknu úlevně, když vidím celou svojí crew.
„Trick nám volal, ať sem jedeme, že prej pro nás má něco důležitýho,“ ujme se slova Mike. Je vidět, že se tu nikdo z nich necítí dobře, ale je to pro ně lepší než basa.
„A co tu děláš ty? Taky ti volal?“ zeptá se podezřívavě Clai.
„No, já-„
„Rone!“ vykřikne nádherný hlas, který pro mě zní jak rajská hudba. Otočím se jeho směrem a chytnu ho do náruče ve chvíli, kdy na mě skočí. Nevšímám si pohledů mého a jeho týmu a přede všemi ho procítěně políbím. Opětuje mi polibek a za týl si mě přitáhne ještě blíž.
„Bál jsem se o tebe,“ zašeptá mi do ucha.
„Tak špatný řidič zase nejsem. Kde je Jen?“
„Myslíš tu našlápnutou zelenou krásku? Ta je zaparkovaná támhle vzadu,“ ukáže za řady aut. „Byl jsem tu první.“
Vidím tam i Meg, kterou jsem svěřil Andymu. Chodil ke mně většinou pěšky, páč to měl kousek. Jenže my už nemáme žádnou základnu, kde bychom se mohli scházet a já nemám ani kde bydlet.
„Dobře! Když jsme tu všichni, chci vám něco navrhnout. Ronova crew právě přišla o místo, kde by mohli parkovat a scházet se, jak všichni už víte,“ začne Trick svůj proslov. Nechápavě na něj koukám. Míří tam, kam si myslím, že míří?
„Co kdybsme se spojili? Dohromady budeme mnohem silnější a lepší, než kdy jakejkoli pouliční tým byl,“ nabádá hlavně svoje lidi. Některým se to moc nezamlouvá, ale když zváží všechna pro a proti, souhlasí. I ti moji.
„A kdo bude leader?“ ozve se ze zástupu. Už otevírám pusu, i když nevím, jak odpovědět, ale můj milenec, partner, zní to tak divně, mě předběhne:
„Každej si dál povedeme svojí crew, ale budeme se snažit řídit vás jako celek.“
Trick se ke mně otočí a zeptá se: „Bydlel tam někdo?“
„Jenom já. Ostatní tam nanejvýš přespali, když nechtěli jít domů. Sakra! Takovejch prachů v prdeli!“
„Jo, to chápu. Budeš spát u mě?“ zeptá se s vyzývavým úsměvem.
„A je to dobrý nápad?“ Vyhýbám se mu pohledem a zkoumám každý kousek hangáru.
„Když nechceš, mně je to jedno,“ dělá lhostejného a už má nakročeno ke schodům. Rychle ho chytím za zápěstí a přitáhnu si ho zpátky. Tentokrát se on vyhýbá mému pohledu a jde mu to, díky těm pár centimetrům navíc, mnohem lépe.
„No tak, já jen… sice nás viděli, ale… takhle veřejné pokračování by ti mohlo podkopat autoritu,“ bráním se.
„To se neboj. Moji lidi ve mně vidí autoritu kvůli mýmu ježdění, taktice a teď, že jsem zkrotil Big Rona,“ usměje se.
„Tak hele! Mě si jen tak někdo nezkrotí!“ vrátím mu úsměv.
„Tak pojď se mnou nahoru a já ti ukážu, jak si tě zkrotím,“ zašeptá smyslně a přejde mi rukou přes hrudník.
„Oh, tak to bych chtěl vidět!“ řeknu vyzývavě a nechám se odtáhnout nahoru.
Bill:
Sakra! Jak jsem si, do prdele, mohl myslet, že by byl Tom někdy schopný milovat svého bratra, mě, Billa. Teď chodí s Trickem. Zčásti jsem rád, ale já chci, aby miloval MĚ a ne jeho!
Ale to on nikdy nebude.
Tom:
„Promiň, že to trochu zdržím, ale musíme si nejdřív promluvit,“ zavře za mnou dveře a přejde k oknu, kde zatáhne závěsy, takže sem světlo proniká už jenom jedním.
„Hm, a o čem?“ zeptám se, ale myslím, že tuším.
„Máš v crew zrádce, jinak by tam poliši nejeli. Musíš zjistit, kdo to je.“ Poznámku, že by to mohl být i on, spolknu, protože mi to přijde nepravděpodobné.
„Jo, já vím. Docela mě to štve, protože jsem si myslel, že jsme rodina,“ pokrčím rameny a promítám si v hlavě celý můj tým. Kdo by to, kurva, mohl být? Musím si s nimi promluvit.
„Kolikrát se spleteme v našich nejbližších,“ konstatuje smutně.
„Hm… můžu se na něco zeptat?“ Chtěl bych se zeptat, kde je Bill, ale mohl by si myslet, že jsem ho využil, což nechci, protože tak to nebylo.
„A na co?“ optá se zvědavě.
„Proč pořád nosíš ty sluneční brýle? Třeba i v noci?“
„No… víš, když mi bylo osmnáct, měl jsem nehodu. Proletěl jsem předním sklem, protože se mi přetrhl pás. Pořezal jsem se okolo očí, a proto se za ně schovávám,“ vzdychne. Je vidět, že je to pro něj těžké.
„Mně to nevadí. Chci vědět, jak vypadají tvoje oči, jakou mají barvu,“ řeknu a natahuju ruce k jeho obličeji, abych mu je sundal. Chytí moje ruce a vtiskne mi polibek do obou dlaní. Připadám si oproti němu tak malý.
„Dnes ne. Necítím se připravený. Ale jsou obyčejně hnědé.“
„Dobře, nebudu tě nutit. Až mi budeš dost věřit, ukážeš se mi sám,“ řeknu a přitisknu se na jeho rty těmi mými. Odtáhne se a pootevřenými ústy dýchá můj vzduch.
„To není o důvěře. Jenom se bojím, že ti to bude vadit,“ zašeptá. Zakroutím hlavou na nesouhlas, ale už nic neříkám a radši jazykem obkroužím jeho rty. Lehce je pootevře, čímž mě pustí dovnitř.
„Chceš ukázat, jak si tě zkrotím?“ kousne mě do ucha. Jenom lehce zavzdychám a přesunu se i s ním k posteli.
***
O tři měsíce později
„Tak co? Máš něco?“ přiskočí ke mně zvesela. Na svůj věk i vzhled se chová jako dítě, ale to se mi na něm líbí.
„Ne. Jsem pořád na mrtvým bodě. Nemám žádný vodítko,“ povzdychnu si a znovu očima přejedu složku přede mnou. Připadám si jako detektiv, až na to, že já jsem na špatné straně. Alespoň podle veřejného mínění.
„To je blbý. Mohl by nás každou chvíli prásknout znova,“ konstatuje to, co je nám jasné už od začátku.
„Otázka je, proč to ještě neudělal?“ doplním ho a zaklapnu složku.
„Vezmeš mě do centra?“ odvede řeč jinam.
„Proč nejedeš sám? Jsi lepší řidič než já,“ odpovím.
„Protože jsme včera měli to výročí a já mám ještě vopici. Mám hlavu jak střep. A nejsem lepší řidič. Bez nitra bych tě nikdy nepředjel,“ vysvětlí mi a usměje se. To se mi zdá! On přiznal, že jsem lepší! To je historický okamžik, ale nebudu ho s tím prudit.
„Tak si vem ibalgin. Ale klidně tě tam vezmu.“
„Dík, brouku,“ vykvíkne a políbí mě na tvář. Je vážně jako dítě.
***
„Kam přesně chceš?“ zeptám se, když najíždím na dálnici.
„Hm, na Leipziger Straße“ odpoví a zamyšleně se dívá z okýnka spolujezdce. „Chtějí nás zastavit fízlové.“
Kouknu do zpětného zrcátka a musím mu dát za pravdu. Pořádně si to auto prohlédnu. Je Filipovo. To bude v pohodě. Na jeho znamení zajedu do odstavného pruhu a zastavím. Policejní auto taky. Stáhnu okýnko a čekám, až se mírně obtloustlý policajt vyhrabe ven.
„Ty ho znáš,“ konstatuje Trick a dál se kouká z okýnka. Je hluboce zamýšlený.
„Hm,“ přitakám, i když to nebyla otázka.
„Čau Rone,“ pozdraví mě Filip, který se mezitím dohrabal až k nám.
„Čau Filipe, jak je?“ zeptám se jako vždy, když ho potkám.
„Hele, rád bych si popovídal, ale zaučuju novýho kolegu a nepotřebuju, aby hned věděl, že tě nekontroluju, takže mi podej řidičák a techničák. Kašlu na to, co tam máš, ale on si musí myslet, že tě kontroluju, tak šup,“ vysvětlí.
„Dobře,“ kývnu a podám mu falešný doklady. „Kdo to je?“ naznačím hlavou k policejnímu autu.
„Ale nějakej maník, kterýmu utekl syn a on si myslí, že ho jako fízl najde. Dřív pracoval ve Francii, ale pak ten syn navštívil jeho bejvalku, která bydlí v Německu, a tak je tady. Ten synátor měl takový divný anglický jméno, Lilien? Ne, to je holčičí,“ uvažuje nahlas Filip a naoko pročítá dokumenty. Trick ho sleduje a rty má spojené v úzkou linku. Asi mu došlo to samý, co mně.
„William?“ zeptám se s vykulenýma očima.
„Jo! To je ono!“ vyhrkne Filip. Už otevírá pusu, aby se na něco zeptal, ale já vyletím z auta, div mu nevyrazím zuby dveřmi.
„Tati?!“ vykřiknu a běžím k autu. Jörg vypadá nechápavě, ale po chvilince mu dojde, kdo jsem. Vystoupí a rozejde se ke mně.
„Tak co?! Víš, kde je?“ ptám se, i když odpověď už znám. Smutně zavrtí hlavou a mně klesne srdce hluboko pod zem. I když jsem nečekal, že to ví, je mi to líto.
„Hele Tome, já vím, že jsme se dlouho neviděli, ale teď se s tebou nemůžu bavit. Přijeď v sedm do klubu Chicago. Víš, kde to je?“ Jenom kývnu. „Musíme si promluvit a jeď už!“
Jako omráčenej se rozejdu směrem k autu a od stále překvapeného Filipa si vezmu své papíry a sednu si vedle Tricka, který zase kouká z okna. Znova se rozjedu a nic neříkám.
Jako omráčenej se rozejdu směrem k autu a od stále překvapeného Filipa si vezmu své papíry a sednu si vedle Tricka, který zase kouká z okna. Znova se rozjedu a nic neříkám.
„Rozjeď to trochu! Jedeš jako šnek,“ popíchne mě a široce se usměje.
„Tak šnek? Já ti ukážu, co Willie dokáže!“ řeknu a zmáčknu červené tlačítko schované za volantem a jenom sleduju ručičku tachometru, která se rychle otáčí doprava. Okolí začíná být rozmazané a já děkuju bohu, že je dálnice zrovna teď volná.
Mrknu se na Tricka, ale místo radosti v jeho obličeji spatřím šok a smutek. Zpod brýlí mu steče jedna jediná slza.
„Já jsem ti lhal,“ šeptne smutně. „Bill už není.“ Druhá slza následuje tu první.
„Cože?!“ vykřiknu. Bill je mrtvej? Ne, můj bráška ne! Prosím, ať je to jen zlý sen.
„Ve skuteč-„
Rána. Skřípění plechů. Letím dopředu. Vyzouvají se mi boty. Narážím hrudníkem na volant. Dusí mě. Ostrá bolest v pravé ruce. Nepříjemné praskání. Přední sklo se sype. Výkřik. Moje poslední myšlenka patří Billovi a pak jenom tma. Černočerná tma.
autor: KarlaSka
betaread: J. :o)
Cože????? To snad ne to snad neeeeee!!!!!!!! prosim at se jim nic vaznyho nestane!
Sakra co to je za konec dílu?? :O :O Jako ono se to tak pěkně vyvíjí a ty? takové zakončení dílu …. doufám že to přežije a dozví se co je s Billem nebo aspoň kdo je Bill 😀
Teda to není od tebe hezky.doufam že budou v přadku.Stejně si myslim že Trick je Bill.
Tak to je jasne, ze Trick je Bill, ale doufam, ze TOm bud ev poradku, jinak ti osobne dojedu nakopat zadnici, iikdzy te neznam 😀
Co … ja. .. co?! 😀 nechapem !! 😀 *ziadna novinka* .. 😀 kedy sa to medzi Tomom a Trickom zvrhlo k laske? 😀 co.. len tak sek .. 😀 jezis .. nechapem! 😀 neviem citat medzi riadkami . .asi -.-" … ale ako ,… ten koniec! 😀 to co to za koniec? 😀 churry up baby!! 😀 novy diel! 😀
no tak jesi ted budou v nemocnici a budou mit nějakou ztratu paměti tak to je fakt konec jako!!!! ja už chci vědět co je ta skutečnost a von musi nabourat!!!! ach joooo
No to snad ne!!!
Zrovna, když mu chtěl Trick konečně říct, že on je Bill…
Billa je mi strašně líto, protože i když má Toma, tak ho vlastně nemá, protože Tom nemiluje jeho, Billa, ale Tricka.
Fakt, že nevěřím tomu, že by Tom Billa nepoznal ignoruju, protože já zaspat poslední dva roky a někdo mi strčit pod nos fotku nynějšího Billa, taky bych ho nepoznala.
Naopak si myslím, že se Tom do Tricka zamiloval právě proto, že mu něčím Billa připomíná, že má k němu stejně blízko a že ho k němu něco táhne 🙂
Takže rychle na další díl do nemocnice.
Říkám do nemocnice, protože možnost márnice si prostě nepřipouštím xD
Ježíš, Trick si teda vie vybrať správnu chvíľu kedy Tomovi začať rozprávať také veci 🙂 dúfam, že bude všetko OK.