The Spirit of Love 3.

První, co přišlo Tomovi na mysl, když se v sobotu ráno probudil, nebyla jeho prudká bolest hlavy. Nejdřív nemohl uvěřit, že měl takové štěstí, a konečně narazil na Billa osobně. Hned vzápětí se ale cítil špatně kvůli své snaze ho udržet v domnění, že je naprosto neznámý člověk.

Poprvé se cítil trapně, když si tu noc sedal k oknu. Několik dní přemýšlel o tom, jak Billa potkat, a nemohl si pomoct, ale cítil, že svůj první dojem zkazil. Taky přemýšlel, jestli za tu krátkou dobu Bill nepoznal jeho hlas.

„Ahoj? Velký duchu Tome? Jsi tam?“

„Jo! Jo, jsem,“ Tom si posunul židli blíž k oknu, když slyšel Billovo volání. „Jak se dneska večer máš, Bille?“

„Fajn,“ zněla lehká odpověď.

„Nezníš moc fajn,“ řekl Tom po dlouhé chvíli ticha.

Bill si povzdechl. „Jen se ohledně něčeho cítím opravdu hloupě.“

Tom se kousl do rtu, myslel si, že ho Bill zavolal jen tak a poznal ho. Místo toho Bill řekl:

„Jsem tak hroznej. Včera v noci jsem ze sebe udělal uplnýho blba před tím nejvíc sexy klukem v celým městě, a on si teď myslí, že jsem idiot.“

Tom okamžitě přemýšlel, kam Bill běžel, když opustil barák, a jak narazil do jiného sexy kluka, kterého by mohl srovnávat s ním.

„Máš sílu posunout zpátky čas, abych se mohl vrátit do včerejší noci a spravit to, takže nebudu vypadat blbě?“

„Promiň, Bille. Přál bych si, abych měl tenhle druh schopností.“ Tom si myslel, že kdyby měl, udělal by hodně věcí jinak a začal by tím, že by se svému krásnému sousedovi představil mnohem dřív.

„Oh. To je škoda.“

Jak Bill ztichl, Tom se donutil znít přátelsky.

„No, řekni mi o tom klukovi. Co je na něm tak speciálního, že si myslíš, že je tak skvělej?“

„Proč? Ovládáš kouzlo lásky nebo jiný druh kletby, kterou na něj použít?“ Bill zněl nedočkavě.

Tomovy oči se zúžily. Nevadilo by mu mít schopnost zaklít někoho, kdo by odmítl kluka, jako byl Bill.

„Ne, to neumím. Nepotřebuješ kouzla lásky, Bille. Potřebuješ jenom najít někoho, kdo by tě měl rád.“

Billův povzdech zazněl skrz lehký vítr.

„Nejsem dost cool na to, abych dostal kluka, jako je on. Když vidím muže, o kterého mám zájem, vždycky zamrznu. Nemůžu nic říct, jen úplný blbosti. Potom vypadám hloupě. A on vypadá tak cool. Stejně má asi zájem jenom o ženský,“ znovu si povzdechl.

Ten zhrzený malý kluk se začínal Tomovi dostávat pod kůži. Z toho, co viděl, Bill byl velice krásný, ano, ale vypadal i jako skutečně milý kluk. Trochu naivní a možná hloupoučký, ale Tom dělal mnohem hloupější věci, když mu bylo 18 nebo 19, než snažit se vyvolat ducha, aby se s ním mohl kamarádit. Tom si připomněl, že vlastně zašel do opačných extrémů, aby se zalíbil přátelům. Bill jenom potřeboval někoho, kdo mu pomůže cítit se líp, cítit se cenný, cítit se milovaný. Tom přestal přemýšlet předtím, než by si mohl připustit, že byl do něj tak trochu zamilovaný, a snažil se soustředit na to, co teď Bill říkal.

„Tome?“

„Ano, Bille?“

„Jsi někdy osamělý tam, kde jsi?“

„Um, jo. Někdy,“ připustil Tom.

„Máš kamarády?“ Billův hlas zněl tak slabě, pomyslel si Tom.

„Pár. Lidi, se kterýma pracuju.“ Uvědomil si, co řekl, tak rychle dodal, „ale můj nejbližší kamarád Georg je to, co rozhodně považuješ za démona. Špatný vliv, zlý, podlý, všechno.“

To stačilo na to, aby se Bill rozesmál. Tom si pomyslel, že by mohl tenhle smích poslouchat klidně celou noc, kdyby měl možnost. Mluvili víc, Tom nechával Billa vést konverzaci, vyprávět o minulosti, jeho rodině v Iowě, jeho letech vyrůstání bez přátel ve škole kvůli tomu, jak odlišně vypadal.

„Nebylo tam moc kluků, co by nosili oční linky a melírovali si vlasy,“ řekl Bill. „Jen jsem chtěl být sám sebou, vypadat jak chci, být kdo chci, ale nikdo to neocenil. Včetně mojí rodiny. Hned jak jsem minulý jaro absolvoval, zmizel jsem odtamtud.“

„Proč na Floridu?“

„Fotografický program na univerzitě je opravdu dobrý. Miluju focení. Navíc, opravdu miluju všechno to čerstvé ovoce!“ Bill se zasmál. „Ale neuvědomil jsem si, jak drahé všechno tady dole bude. Bylo to prostě moc, škola a zásoby, k tomu ještě nájem a jídlo.“

„To ti tvoje rodina vůbec nepomohla?“

Bill si odfrknul. „Myslím, že byli jen rádi, že se zbavili černý ovce.“

Tomovo srdce bolelo, když poslouchal toho kluka – chytrého, vtipného, zodpovědného mladého muže, který se prostě nedokázal zastavit.

„No, Tome, mrzí mě to, ale musím jít dnes v noci dřív.“

„Opravdu? Už? Je teprve 23:30.“

„Jo, ale slíbil jsem, že přijdu do práce dřív, abych zaskočil za jednu holku.“ Tom slyšel šustění a pak Billův hlas o něco hlasitěji, jak se zjevně přiblížil k jeho oknu v ložnici. „Děkuju, že sis se mnou znovu povídal, Tome. Opravdu se díky tobě cítím líp.“

„Pak je to možná moje nadpřirozená síla,“ Tom znovu zavtipkoval, jen aby slyšel Billův smích.

„Možná.“ Pauza. „Budeš se mnou ještě někdy moct mluvit?“

„Jasně. Zítra v noci, ten samý čas?“

Tom nemusel čekat dlouho na Billovo nadšené: „Oh ano! To by bylo skvělé! Promluvíme si!“

„Dobrou noc, Bille.“

Tom poslouchal, jak se Billovo okno zavřelo, a potom se naklonil z okna, jak to šlo. Neviděl pod sebou nic, jen malý čtverec světel, který zablikal, když se díval. Vypadalo to, že je lehké Billa potěšit. A dávalo to teď smysl, když zjistil, že Bill někde pracoval na noční směnu. To proto ho Tom vždycky minul, když byl vzhůru brzo ráno nebo večer, zatímco Bill spal nebo byl ve škole.

Nebyl ještě připravený spát. Bylo tu prostě něco kolem Billa, co Toma nutilo chtít se k němu dostat. Ale z Billovy reakce na jejich fyzické setkání z minulé noci usuzoval, že na to možná ještě nebyl připravený. Místo toho dostal Tom skvělý nápad. Sebral klíčky od auta a navlíknul si tepláky, aby udělal půlnoční nákup.

Nevěděl, za jak dlouho se Bill dostane z práce domů, ale nechtěl riskovat, že do něj zase narazí, ale taky nechtěl, aby jeho dárek někdo ukradl. Udělal sám se sebou kompromis a v 8 ráno se přikradl dolů, uvědomujíc si, že by na Billa nikdy nenarazil, když byl v tuhle dobu na cestě do práce. Zrovna to doručil před Billovy dveře a chtěl odejít, když se dveře přes chodbu otevřely.

„Co to tam děláš?“ zamručel na něj pan Miller. Tom na něj zasyčel, aby byl zticha, než mu došlo, že by to pana Millera moc nezajímalo.

„Jen tu nechávám něco pro kamaráda,“ Tom se snažil šeptat, doufajíc, že Bill ještě není doma a že pan Miller není tak moc hluchý.

„Co jsi říkal?“

Jedna z Tomových nadějí byla zničena. „Říkal jsem, že tu nechávám něco pro svýho kamaráda Billa. Bydlí tady, ne?“

Pan Miller udělal obličej, který mluvil za vše.

„Ten kluk není nic než potíž! Nevím, proč by milý mladý muž jako ty měl kamarádit s tímhle… tímhle… čímkoliv si myslí, že je.“

„Bill je velice milý mladý muž,“ opáčil Tom. „Je moc tichý a sladký. Jak ho můžete nemít rád?“

„No, rozhodně tak nevypadá. Nosit make-up a všechny ty šperky. Potom pálit všechny ty sračky a tím způsobovat falešný požární alarmy. Měl bych ho kopnout do jeho malýho, hubenýho zadku a vyhodit ho odsud.“

Tom se naježil a ani se nesnažil udržet svoje nervy před tím starým pánem.

„Říkejte si, co chcete o tom, jak vypadá. Bill je dobrý kluk a je mi vás líto, že to nevidíte.“

Pan Miller se podíval přes vršek svých brýlí a zíral.

„A já si vždycky myslel, že jsi lepší chlap než tohle. Cos mu to tu vůbec nechal? Něco, co způsobí další problémy?“

„Ne, je to dárek. Chtěl jsem, aby to bylo překvapení,“ zavrčel Tom přes zaťaté zuby.

„No, není tam, pokud vím. Můžeš to tu nechat a jít.“

„O to jsem se snažil,“ řekl Tom, alespoň se mu ulevilo, že Bill není uvnitř a neposlouchal jejich hádku.

„Tak to udělej. Aspoň tahle budova ještě neklesla tak hluboko, aby tu někdo ukradl balíček přímo ode dveří.“

„Fajn, pane Millere. Mějte hezký den.“ Tom se otočil a pak se podíval zpátky na starého pána, který pořád zíral na to, co tam nechal. „A opravdu jsem chtěl, aby to bylo pro Billa překvapení. Takže kdybyste mohl, prosím, neříkejte mu, kdo mu to tu nechal?“
Pan Miller si odfrknul a zakroutil hlavou. „O to se nemusíš bát. S tím malým debilem nemluvím. Od té doby, co se ho Dorothy lekla, když se na ni snažil jednou mluvit, ho ignorujeme.“

Tom si uvědomil, že ta konverzace ho jen víc a víc naštvává, takže panu Millerovi mávnul a vrátil se do svého bytu. Jestli tohle bylo to, s čím se musel Bill každý den vypořádávat, nebylo divu, že si vůbec nevěřil. Tom si vždycky myslel, že bude v domě nápadný kvůli svému věku a rozhodnutí mít cornrows a velké oblečení, ale ostatní nájemníci ho brali natolik, aby ho přátelsky přijali. Otevřel jim dveře, pomohl s těžkými taškami a byl třeba milý k Mariině rodině, a oni to ocenili. Ale chudák Bill ani neměl šanci tohle udělat.

Tom na to myslel celý den a byl pořád ještě naštvaný, když slyšel Billa volat své jméno.

„Jo, Bille, jsem tady,“ řekl, jak se zhroutil na židli.

„Tome, tomu nikdy neuvěříš! Dneska jsem dostal dárek!“

Tom se usmál. „Opravdu? To je skvělé, Bille. Líbí se ti?“

„Oh bože, ano, celý velký košík čerstvého ovoce! Všechno moje oblíbené! Nemohl jsem tomu věřit, když jsem přišel domů z práce a bylo to tam. Snědl jsem toho mraky, když jsem se konečně probudil.“

„Jsem za tebe moc rád, Bille.“

„Děkuju! Jenom nemůžu přijít na to, kdo to tam nechal. Nebyl tam vzkaz ani nic. Nutí mě to přemýšlet…“

„Přemýšlet o čem?“

Billův hlas zněl znovu tiše a stydlivě. „No, můj první typ byl, že to musí být od tebe, Tome. Totiž, jsi můj jediný kamarád.“

Tom znovu zavřel oči a vydechl tichý smích. „Uhodl jsi, Bille. Bylo to ode mě. Ale nechtěl jsem ti to říkat.“

„Proč ne?“

„Bylo to překvapení.“

„Je to démonský ovoce?“ zeptal se Bill najednou. Tom vybuchl smíchy dřív, než se stihl zastavit. „Co? Není to vtipný! Leda že… bude ze mě démon nebo něco?“

Tom se smál tak moc, že nemohl chytit dostatek kyslíku, aby mu hned odpověděl.

„Ne, Bille,“ konečně zafuněl. „Slibuju, že je to stoprocentní, zcela přírodní floridské ovoce.“

„Tak jak jsi to udělal? Myslel jsem, že se tady nemůžeš zhmotnit,“ Billův hlas teď rozhodně zněl podezřívavě.

„To je moje tajemství. Řekněme, že je to jedna moje nadpřirozená síla,“ Tom se znovu zasmál. „Ale zaručuji ti, že ti to žádnou bolest nezpůsobí. Pokud se to ovšem nepokusíš sníst všechno najednou, to potom budeš nevýslovně trpět.“

Billovo zalapání po dechu bylo dobře slyšet. „Oh, ne! Dnes jsem toho snědl tolik! Jaký druh trpění máš… Počkej chvíli. Mluvíš o,“ Bill snížil hlas, takže to mohl Tom jen tak tak slyšet, „problémech na toaletě?“

Tom se začal hlasitě smát znovu.

„Drž hubu, Tome!“ křiknul Bill, ale Tom se nemohl přestat smát, jak zněl Billův hlas tak rozhořčeně. „Ugh, ty jsi tak… zlej.“

„Ale upřímnej,“ připomenul Tom a mohl slyšet úsměv v Billově hlase, když odpovídal.

„Jo, to jsi. To se mi na tobě líbí,“ řekl Bill.

„Mně se na tobě taky líbí hodně věcí, Bille,“ odpověděl Tom.

Chvíli bylo ticho, Tom se začínal bát. „Bille? Bille, jsi v pohodě?“

„Jo,“ přišla konečně odpověď, ale Bill zněl hodně podezřívavě. Tom zapnul mozek a snažil se přijít na téma k rozhovoru, které by mu znova zvedlo náladu.

„Hej, víš jaks mi říkal, že chceš slávu a bohatství jako hudebník. Na co všechno hraješ?“

Tom musel chvíli počkat, než se Bill zřejmě znova začal kontrolovat.

„No, vlastně na nic hrát neumím, ale miluju zpívání. Je to jediná věc, kterou miluju jako focení. Vždycky jsem byl ve školním sboru, a i když mě nesnášeli, každý musel přiznat, že dobře zpívám.“

„Páni, to je skvělé, Bille. Moc rád bych tě někdy slyšel zpívat.“

Bill se zasmál. „Jasně, možná někdy. Ale musím si sehnat nějaký doprovod.“

„Víš, dřív jsem hodně hrál na kytaru. Miloval jsem to,“ řekl Tom.

„Hustý. Nevěděl jsem, že duchové umějí hrát na kytaru.“

Tom zavřel oči, že znova zapomněl na tu otravnou věc s duchy. No, alespoň se nezdálo, že by to Billa nějak zarazilo, jak dál přicházel s otázkami o muzice. Brzo Tom věděl o všech Billových oblíbených muzikantech – překvapilo ho, že jich měli pár společných – a oblíbené filmy – dva oblíbené sci-fi filmy a akční thrillery. Dokud nezačal zívat, neuvědomil si, že je 1 ráno a musí jít do postele.

Když popřál Billovi, který získal jeho nadšení, dobrou noc, Tom přemýšlel, jak tuhle malou maškarádu ukončí.

autor: zeph317