autor: Janule
Bill se chvěl po celém těle, když kráčel chodbou vstříc své matce, a nebýt nejdřív Benova postrčení, že má vyrazit, a později Tomovy záchranné ruky, která ho v posledním momentě objala kolem pasu, nejspíš by se poroučel k zemi. Kolena se mu klepala, srdce tlouklo šílenou rychlostí, měl pocit, že mu začíná hučet v uších víc, než je zdrávo, bylo mu na omdlení. Celou tu nekonečně dlouhou cestu sledoval výraz tváře ženy, která jej už dávno pohřbila. Byla nejprve malinko překvapená, pak rozzářená a šťastná, že ho vidí, a on už si chtěl oddechnout, že jeho obavy ze setkání byly zbytečné, když se při zaznění jeho jména z Tomových úst výraz v jejích očích náhle změnil na zmatený. I když to předpokládal, přesto jej to překvapilo. Ta změna byla příliš patrná pro jeho rozklepanou vystrašenou dušičku, která toužila po pohlazení a ujištění, že je zde vítán, a stále ještě milován ženou, jež ho porodila. Neznal ji, a přesto mu na tom tak strašně záleželo. Byla přece jeho matka…
„Jak… co… cože, Tome?“ ozvalo se zšeřelou chodbou domu po nekonečných třech vteřinách tíživého ticha. „Bill… Bill je… to je Bill?“
„Ano, mami, přímo před tebou,“ odpověděl jeho bratr s jasným triumfem v hlase a povzbudivě zesílil stisk ruky kolem Billova pasu. „Unesli ho stejně jako mě, jen o pár let dřív,“ dodal, aby vyplnil ticho, které znovu nastalo. „A já ho našel.“ Bill ucítil znatelné zmáčknutí, a tentokrát pochopil, že je to výzva, aby se do hovoru zapojil.
„Mami,“ vydechl tiše chraplavým hlasem, dívajíc se s očekáváním a strachem do očí ženě naproti sobě, „to jsem já, Bill.“ Nic inteligentnějšího ho v tu chvíli vážně nenapadlo, bylo to to jediné, co byl schopen ze sebe vymáčknout. A mělo to účinek.
„Panebože,“ sledoval, jak na vteřinu matčiny ruce vzlétly vzhůru a zakryly její ústa, jako by nechtěla věřit tomu, co vidí a slyší, aby se během další vteřiny obtočily kolem jeho krku a stáhly ho do měkké náruče Simone Kaulitzové, která už dávno ztratila naději, že svého mladšího syna ještě někdy uvidí. „Billi, můj malý Billi,“ šeptala do jeho dlouhých černých vlasů, tisknouc ho k sobě, „ty žiješ,“ vzlykla, emoce ji totálně přemohly, za posledních pět minut bylo těch překvapení opravdu až příliš.
Byla tak neuvěřitelně šťastná. Slzy jí stékaly po tvářích, zatímco si prohlížela svého mladšího syna. Byl úžasný. Co na tom, že si o něm zprvu myslela, že je Tomova dívka; co na tom, že byl tak jiný než jeho bratr; byl to její ztracený syn, její maličký chlapeček, kterého léta oplakávala, a o němž si vždycky myslela, že kdyby se vrátil, vypadal by stejně jako Tom. Jednovaječná dvojčata se přece nemohla tak moc lišit, tudíž ji nikdy ani nenapadlo, že by ho na první pohled nepoznala. To všechno teď bylo ale úplně lhostejné. Měla ho zpátky… oba své syny měla zpět, a v tu chvíli nemohlo být na světě šťastnější matky.
~*~
„Já jsem Tomovi říkal, že to není nejlepší nápad,“ usmíval se o dvacet minut později Benedikt, když sledoval, jak se Simone za pomoci silného kafe pomalu vzpamatovává z prožitého šoku. Seděla na sedačce v obýváku obklopená dvojčaty, jež se snažila ji uklidňovat stejně jako Ben. Ruka se jí viditelně klepala, když nesla hrníček k ústům. „Varoval jsem ho, ale nedal si říct, chtěl vás překvapit.“ Omlouval se Benedikt sedící naproti v křesle.
„To je celý můj Tom,“ poplácala lehce staršího z dvojčat po ruce, kterou jí zrovna stíral slzu, co jí samovolně stékala po tváři. „Když byl malý, vždycky na mě něco ušil, a strašně se bavil, že jsem se lekla,“ usmála se a vzápětí se otočila na Billa. Nemohla se vynadívat na svého nového syna, který měl momentálně tváře od slz celé černé. „Až přijde Gordon, můžete si to celé zopakovat,“ stírala Billovi papírovým kapesníčkem černé slzy. „Jste oba tak bledí,“ pohladila mladšího syna po tváři, nevěděla, na koho z těch dvou se dřív soustředit, ale tak nějak cítila, že Bill potřebuje teď její pozornost víc, a Tom s tím souhlasí.
Usmála se na Billa, byl opravdu zvláštní. Jemný a štíhlounký jako dívka, elegantní ve viditelně drahém oblečení, a oči… ty měl úplně stejné jako Tom. Teď když se trochu té černé odplavilo, dovedla si představit jeho podobu pod uměle vytvořenou slupkou líčidel. Něco z něj vyzařovalo, něco, co hned nedokázala pojmenovat, ale bylo to silné a ohromující.
„Moc ti to sluší,“ zhodnotila do jedné věty všechny obdivné myšlenky, co ji napadaly.
„Díky,“ přikývl Bill a malinko se ušklíbl, „jsem rozmazaný a vypadám jako strašidlo,“ fňukl, zatímco se přes slzy nezadržitelně usmíval. Byl tak rád, že ho Simone přijala a všechno se zdá úplně normální. Byla moc sympatická, a její přivítání ho hřálo u srdce víc, než si kdy dokázal představit. Dokonce mu řekla, že se jí líbí. Vzhlédl triumfálně k Tomovi, který je dva pečlivě pozoroval, aby mohl případně zasáhnout při nějakém nedorozumění, ale zatím se naštěstí žádné nekonalo. To Tom Billa nabádal, aby se na první setkání s mámou nelíčil tolik, aby si nebral své nejlepší koncertní hadry… ale Bill se nedal, a měl pravdu. Tom to už dávno v duchu uznal, nebylo třeba slov, dvojčata si rozuměla i tak. Ačkoliv… kdyby hned na začátku pohotově nezasáhl, bůhvíjaký trapas by si jeho mladší dvojče prožilo… ale zasáhl, takže je všechno v nejlepším pořádku.
„Bill je zpěvák, víš?“ ozval se Tom hrdě, jako by on sám Billa naučil prvním tónům, „a moc dobrý zpěvák,“ doplnil, když se k němu máma překvapeně otočila.
„Vážně?“ zeptala se překvapeně a Bill jen přikývl.
„Měli jsme společnou kapelu,“ pokračoval Tom, na Billovi viděl, že je tentokrát vděčný za mluvčího, ačkoliv byl jindy ukecaný. Celá tahle situace byla vážně složitá, a Tom to chápal.
„Musíte mi všechno vyprávět, kluci“ povzdychla si Simone. „Hlavně ty, Bille, chci znát každou minutu posledních patnácti let, co jsem s tebou nemohla být,“ pohladila jeho černé vlasy a vlepila mu pusu na tvář a znovu, už asi po desáté, ho pevně objala.
Andy stál u dveří kousek opodál a s lehkým úsměvem sledoval Kaulitzovic rodinné štěstí. Bylo to kouzelné. Zvlášť to, jak se Simone nemohla na Billa vynadívat. Stejně jako on. A jako Tom… sledoval jeho obdivné pohledy, byl na své dvojče viditelně tak moc hrdý, a štěstí a láska k němu z něj zářily. Cestou sem si Billa v autě držel za ruku, neustále ho hladil a uklidňoval, takhle Toma ještě nikdy nezažil, a to ho znal odmalička. Ale nedivil se, Bill si takovouhle pozornost zasloužil. Jako by ji svým zjevem a chováním vyžadoval, napadlo Andyho. A kdyby bylo na něm, s radostí by mu ji poskytl, neváhal by ani vteřinu. Záviděl Tomovi, že ho má tak blízko, že se ho může beztrestně dotýkat, pečovat o něj. I s tím rozmazaným líčením mu připadal jako úžasná křehká bytost z jiného světa. Vlastně to tak bylo, jen ten svět nebyl ve vesmíru, ale pod zemí.
Musel sám sebe vytrhnout ze zamyšlení, aby na něj nezíral jako pitomec. Od chvíle, kdy Billa uviděl v bistru, se nějak nemohl vzpamatovat z tranzu. V životě by ho nenapadlo, že ho může někdo s plochým hrudníkem a stejným nádobíčkem v kalhotách, jako má on sám, tak ohromit. Snažil se celou dobu přijít na to, co teď vlastně přesně cítí, a ke svému upřímnému překvapení si musel připustit, že nejvíc ze všeho mu celá věc s Billem připomněla jeho první zamilovanost. Nicole se přistěhovala v desáté třídě, a on když ji poprvé před školou spatřil, hned věděl, že je to ta pravá. Nebyla, což se dozvěděl o pár dní později, když se vysmála jeho vyznání, ale na tom nezáleželo. Miloval ji ještě půl roku, než to vzdal, a dodnes si dokázal přesně vybavit pocit, který sevřel jeho srdce, když ji uviděl. Ale… Bill nebyl Nicole. Byl kluk. A on přece nikdy na kluky nebyl… nebo si to aspoň neuvědomoval. Tohle byla opravdu zvláštní situace, bude to muset nějak vyřešit.
„Dáte si ještě někdo něco?“ zeptal se po krátkém odkašlání všech přítomných, když máma dvojčat své syny na chvilku pustila z objetí, které pravidelně střídala, jako by si neuměla vybrat. „Kafe, čaj, colu?“ nabídl jako profesionální číšník, chyběl mu už jen servírovací ubrousek hozený přes ruku. Po uvítací scéně na chodbě přirozeně převzal roli hostitele, ostatní byli zaneprázdnění.
„Já bych si dal čaj, díky,“ zvedl k němu pohled Ben, kafe měl před chvílí v motorestu. „Musíme brzy vyrazit zpátky do Berlína, aby byli kluci vyspalí na zítřejší tiskovku,“ podíval se na hodinky.
„Vy mě opustíte?“ zvedla překvapeně Simone hlavu, „to přece nemůžete, vždyť jste sotva přijeli,“ chytila ruce dvojčat pevně do svých, jako by je nechtěla nikomu dát.
„Víte, paní Kaulitzová, chlapci vás chtěli vidět, co nejdřív to půjde, ale máme ještě spoustu povinností. Musíme se vašich synů na spoustu věcí zeptat, neměli jsme moc času. Dívejte se zítra ve dvě odpoledne na televizi, tam se dozvíte to, co ostatní. Prozatím jsou všechny informace tajné, aby neunikly tisku dřív, než zajistíme všechno, co je třeba. Jen co tyhle nutné formality skončí, budete mít svoje kluky zpátky, to se nebojte.“ Usmál se, aby ji povzbudil. Bylo mu předem jasné, že s odjezdem bude problém.
„Ale počkáte alespoň na Gordona, že? Ani by mi nevěřil, kdybyste tu nezůstali,“ snažila se Simone usmlouvat nějakou tu hodinku navíc, kdy bude moci pobývat se svými syny. Nejradši by dvojčata popadla do náruče a už je nikdy nepustila, ale policejní komisař Richter měl zřejmě jiné plány. Prosila ho pohledem, a čekala na odpověď.
„Tak dobře…“ povzdychl si Ben. „Ale zavolejte mu, ať si pospíší domů.“
~*~
Sascha seděl na posteli v tureckém sedu a psal. Klapal do laptopu, prsty už ho bolely, ale věděl, že teď jde o každou minutu. Bude první, kdo nabídne pohled do zákulisí celé akce, kdo přinese reportáž z podzemí, jeho materiál je výbušný, a není pochyb, že ten nejprestižnější tisk se o něj bude rvát, až proběhne zítra odpoledne tisková konference. Ben ho pozval, aby se jako jeden z důležitých aktérů celé věci zúčastnil, a na to byl taky patřičně hrdý. Do té doby ale chtěl mít všechno napsané, aby pak mohl na tiskovce jen tak mimochodem poznamenat, že má o celé akci téměř hotový článek. Bylo více než jisté, že mu nakladatelé všech německých deníků, časopisů a bulváru utrhnou ruce. Bůhví, jestli dokonce nepřijde i televize, mohl by napsat i scénář k filmu, když na to přišlo, určitě by to byl skvělý akčňák, běželo mu hlavou. Hodlal si vybrat jen ty nejprestižnější z nabídek, takže bylo jasné, že Bild má předem smůlu.
Poslední, co mu zbývalo, bylo vyzpovídat dvojčata, která budou největší senzací celé reportáže, a to měl slíbeno zítra v poledne na společném obědě před tiskovkou. Nalézt matce místo jednoho ztraceného syna hned dva, to byl trhák na první stránky. Stačilo pár otázek na začátek a bude spokojený. Měl dokonce jejich fotku z podzemí, jak se objímají. Když je fotil, vůbec netušil, o koho jde, a teď si gratuloval, jak šťastnou měl ruku, když to zmáčkl. Měl čuch. Novinářský čuch. Bude moci rodičům a Julii konečně splatit všechny půjčky, a snad mu zbude i na normální život. Hlavně ale doufal, že sežene práci v novinách.
Podíval se na hodiny. Skoro půlnoc, za pár minut bude neděle. Ještě tak tři čtyři hodiny a bude to mít hotové. Doufal, že únavou neusne uprostřed slova…
~*~
„Tak zítra ve dvanáct v hotelové restauraci,“ připomněl jim ještě Ben, než kluci vystoupili z auta. Bill zívl na plnou pusu, aniž by se namáhal svůj vjezd do tunelu zakrýt dlaní, bylo mu to jedno. Půlku cesty prospal Tomovi na klíně a netoužil po ničem jiném, než v tom co nejdřív pokračovat.
„Jasně, šéfe,“ houknul Tom, než zabouchl dveře a mávnul za odjíždějícím autem. Byli domluveni, že se nechají vzbudit pokojovou službou, aby oběd neprospali, už měl taky dost. Celou cestu výtahem zíval podobně jako Bill, byl to vážně dlouhý a namáhavý den.
„Konečně postel,“ praštil sebou Bill do měkkých peřin, ani se nenamáhal svlékat oblečení. Tom svému dvojčeti s úsměvem sundal alespoň boty, než ho přikryl a šel se do sprchy osvěžit. Když se za dvacet minut vrátil čistý a voňavý, stáhl postupně ze spícího Billa zbytek svršků, nechal mu jen boxerky a tričko, protože v hotelu nebylo nijak zvlášť vedro, a s chutí se zavrtal pod společnou peřinu. Ještě několikrát zívl, než se uvelebil do té správné polohy, hřejícího bratra v náručí, a usnul, jako když ho do vody hodí.
~*~
První noc v hotelu Isabella měli obyvatelé Genesis za sebou. Nedělní dopoledne bylo klidné a nudné. Děti lítaly po chodbách, matky na ně občas houkly, aby daly pokoj, a děti neposlechly, jak už to tak běžně bývá, a řádily dál. Nové prostředí skýtalo nové možnosti a děti jich náležitě využívaly. Neměly problém se změnou prostředí, vyrovnaly se se vším daleko lépe než jejich rodiče. Vypadaly všechny divně v tmavých brýlích, tak trochu jako dětská armáda z bláznivého akčního filmu, každou chvíli se ozvalo křupnutí pod čísi botou, když některému nezbedovi spadly z hlavy, aniž by si toho všiml. Děti se na světelné podmínky adaptovaly daleko rychleji než rodiče, a snažily se i přes jejich zákaz nepohodlného doplňku zbavit, jak to jen šlo. Každý z dospělých musel uznat, že s křuplým sklem nebo nožičkou už použitelné nejsou.
Gustav seděl na parapetu okna ve třetím podlaží a sledoval prcky, jak se honí po chodbě. Nikdo z obyvatel Genesis neuměl brýle nosit tak elegantně jako dole v podzemí Bill, říkal si skoro s nostalgií. Pro něj to byl doplněk, něco jako šperk, kdežto tyhle prcky brýle jen obtěžovaly a překážely jim v rozletu. Dětský smích dával hotelu Isabella něco navíc, co v něm snad ještě nikdy nikdo z personálu nezažil. Atmosféra se stala téměř rodinou, a nikdo s tím neměl problém. Gustav seskočil z parapetu, aby se o něj opřel. Sledoval sněhové vločky za oknem, jak padají na nádvoří bývalého zámku, fascinoval ho ten pomalý pohyb bílých chomáčků, které znal jen z filmu. Lákalo ho otevřít okno a sáhnout si na ně… jestli jsou opravdu tak studené, jak jim říkali ve škole…
„Čau,“ ozvalo se za bubeníkovými zády, „co tady děláš?“
„Čumím z okna, jak vidíš,“ odpověděl Gustav, aniž by se otočil, nepotřeboval to. „Nudím se,“ dodal a dál sledoval bílé vločky, jak se pomalu snášejí na zimní krajinu za oknem.
„Jo, nápodobně,“ došel Georg až k němu a opřel se o parapet vedle bubeníka. „Co budeme dělat?“
„Za dvacet minut je oběd, takže nic,“ pokrčil rameny Gustav, na nástěnné hodiny se díval už asi tisíckrát. „Dneska prý mají přijet těhulky,“ poznamenal znatelně radostněji, než když sděloval informaci o blížícím se jídle. Georg měl hned jasno. Gustav se nemohl dočkat, až přijede jeho láska Tereza. Bubeníkova „zasvěcenka“ musela, stejně jako ostatní těhotné dívky a personál s novorozenci, na důkladné lékařské vyšetření, a podle zpráv dorazí dnes.
„Aha,“ pokrčil rameny Georg, bylo jasné, že dokud holky nepřijedou, Gustav zůstane na tomtéž místě, aby svou Terezu mohl přivítat jako první. Vlastně mu záviděl. Jejich láska byla vzájemná, a bubeník měl tak velkou šanci s Terezou a jejich dítětem žít i nadále jako rodina. Tady ho evidentně nebude nikdo nutit, aby plodil další a další děti s jinými ženami, čemuž se Gustav v podzemní snažil poslední měsíc nenápadně vyhýbat. Měl svou Terezku rád a Georg ho podezíral, že mu tohle nenadálé vysvobození z podzemí, které bylo pro většinu obyvatel nepříjemným šokem, vlastně náramně vyhovuje.
Georg takové štěstí neměl. Žádná z jeho žen, které měl v Genesis „na starosti“, nehodlala dál pečovat o jeho dítě, které porodí, nebyly na to připravené. Jediná z nich, o kterou by Georg stál, Billova sestra Clea, byla zamilovaná do Toma, tudíž věděl, že nemá šanci. Ačkoliv ji Tom jasně odmítl, ona se jen tak lehce nevzdávala, natolik už ji znal. Jen teď nejspíš svého idola dlouho neuvidí, uvažoval Georg v duchu. Mohl by u ní mít teoreticky šanci, ale nebyl si jistý, jestli to stojí za námahu. Nikdo z nich nevěděl, co je čeká za život, bydlel najednou v pokoji se svými rodiči, což považoval za naprostou potupu pro muže, který byl v Genesis v té nejvyšší prestižní třídě, a vlastně Claudii neměl teď vůbec co nabídnout.
„Co bubny, zkoušels?“ snažil se pokračovat v konverzaci, hudba je dva s Gustavem vždycky spojovala.
„Jo, včera večer… si neviděl ten bordel,“ ušklíbl se bubeník. „Přilítla na mě Johanna odvedle, jestli jsem se nezbláznil, že je to slyšet na celej barák, a že její děti nemůžou spát.“
„No jo, to je asi fakt,“ s lítostí basák vzpomínal na odhlučněnou zkušebnu v podzemí. Jemu matka při pohledu na basovku zapojenou do komba okamžitě vytrhla kabel ze zásuvky a pronesla něco podobného jako Johanna. „Ten chlápek – správce, říkal, že kdyby byly nějaký problémy, máme za ním zajít,“ navrhl řešení. Třeba tu někde bude místnost, kde se dá zkoušet. Třeba dole ve sklepě nebo v jiné budově.
„Jo, jenže se tu od včerejška od večera ještě neukázal,“ pokrčil rameny Gustav. „Hele,“ kývl směrem z okna, na nádvoří právě přijel autobus. „Holky jsou tady,“ usmál se radostně. „Letím za Terkou,“ plácl svého kamaráda do ramene a během chvilky zmizel na schodech.
„Nepřeraž se…“ broukl si jen tak pod vousy Georg a ušklíbl se. Záviděl… vážně Gustavovi záviděl, že má někoho, na koho se těší.
Sledoval oknem, jak holky vystupují z autobusu, každá v trochu jiném stupni těhotenství, a když se ve dveřích objevila Tereza s úsměvem na tváři, bylo hned jasné, kdo jí tou sněhovou břečkou běží naproti. Za pár vteřin se „v záběru“ objevil bubeník ve svých tradičních kraťasech, které, jak říkal, nepřestane nosit jen proto, že je venku zima. Jo, zvyk je železná košile, usmál se Georg a vydal ve stopách bubeníka. Proč by nemohl přivítat Cleu, třeba se teď věci změní, jeden nikdy neví.
autor: Janule
Simone Billa dokonale přivítala, vhrkly mi až slzy do očí…neskutečně dojemný. Ještě zvědavější jsem na to, jak své syny přivítá Gordon. Ještě víc se mi líbilo, jak dvojčata společně usnula. A dál, no, nezamiloval se nám snad Andy do Billa? To by mě zajímalo jak to vyřeší 😀
A chudák Georg, snad mu ta Clea vyjde no…když Bill má Toma, Gustav Terezu, on přece nemůže zůstat na ocet, ne? Docela by mě zajímalo, co se stalo s Paulem. Snad se to v příštím díle dozvím 🙂
To přivítaní bylo kouzelne.Taky by mně zajímalo co je z Paulem.
To je hezký, já jsem věděla, že Simone Billa přivítá dobře 🙂 Akorát teda já na jejím místě bych byla víc překvapená z toho, že vypadá o tolik jinak než Tom 😀
No ale ta Andreasova zabouchlost… ta asi ještě způsobí problémy, co? Jsem zvědavá, jak mu bude Tom vysvětlovat, proč se mu to nelíbí 😀
A ty těhotný ženský si budou muset ty děti teda nechat? To bych byla asi pěkne naštvaná bejt jima. Když do toho šly s tim, že to dítě jenom poroděj a pak se ho ujme někdo starší… Každopádně Gustavovi a tý jeho slečně to teda přeju, ty maj štěstí no 🙂
nádhera. 🙂 úplně jsem se tetelila blahem, když se Simone vítala se ztraceným synem. věřím, že by byla radostí bez sebe, i kdyby měl Bill deset očí a křídla. 😀 ale Andreas je z něj paf víc, než je zdrávo. neříkej mi, že ještě necháš dva nejlepší kamarády prát se o tu bleduli. 😀
to je pořád ještě tak zvláštní pocit, že už jsou venku. fascinuje mě jak smířlivě všichni přistupují k tak obrovské změně v jejich životě. i když jak to vypadá, v hotelu začíná pomalu vznikat Genesis 2. 😀
Blažený úsměv se mi rozlije po tváři pokaždé, když si otevřu nový díl Genesis. Nevím proč, ale teď když jsou venku, má to na mě tak zatraceně pozitivní vliv, že i kdyby jim začaly na hlavu padat hovna, tak se mi to bude líbit.
To, jak Tom ukládal Billa bylo tak obyčejné a přitom tak úchvatně láskyplné, až se mi z toho chtělo juchat.
Každopádně, že ty ale šiješ nějakou kulišárnu s Andreasem?
Privítanie Billa bolo tak krásne. Som dojatá a usmievam sa ako slniečko. Táto kapitola je krásna a som rada, že Tom sa od Billa nehne ani na krok 🙂 Teší ma aj, že Sasha bude mať svoj trhák a dúfam, že Georg zbalí Cleu 🙂 a všetci budú šťastní 😀
Simone nezklamala 🙂 Já jsem teda čekala, že svého syna vřele přivítá, ale člověk nikdy neví 😉 Shledání po tolika letech bylo prostě nádherné! Vlastně jsem si celý díl děsně užívala 🙂 Teď, když všechno vypadá, že už bude fajn a nikdo nikoho nebude nutit do trenérek, do zasvěcení a dalším blbostem, je všechno krásné 🙂
Za Gustíka a Terku jsem moc ráda a doufám, že jim to vážně vydrží 🙂 Jen Gea je mi trochu líto. Ale on se určitě brzy oklepe 😉