autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
Ještě jsem se za Tomem rozešel, ale on přímo běžel. Bezmocně jsem zašel do kanceláře, aniž bych věnoval jediný pohled Deb. Jen co jsem za sebou zavřel dveře, jsem se rozvzlykal.
Jak se to jen dozvěděl? Musel mu to říct… kdo, sakra. Možná si ale vzpomněl. Nedokázal jsem ani pořádně přemýšlet. Posadil jsem se do křesla a rozbrečel se.
Jediný, kdo mě snad napadá, je Brian, ale to je mi teď snad i jedno. Stejně by se to dozvěděl. Kam, sakra, jen jel, proč se nedokázal uklidnit. Všechnu vinu hází na sebe, aniž by měl. Stejně to nevrátíme ani jeden. Hlavně, ať se mu nic nestane. Byl tak moc rozrušený a… já ho nedokázal ukonejšit. Do prdele!
Natáhl jsem se po mobilu, a hned vytočil jeho číslo. Jenže sotva to párkrát zazvonilo, tak mi to vytípnul. Zkusil jsem to tedy znovu, ale to už si mobil vypnul.
Sakra! To mi nedělej, Tome. Co mám dělat? Kam jen mohl jet? Musím ho najít.
Rychle jsem se zvedl z křesla a došel k věšáku. Hodil jsem na sebe bundu. Ani nevím, jestli jsem si naházel všechno do tašky, ale prásknul jsem za sebou dveřmi.
„Deb, jedu, promiň…“ vydechnu jen rychle a jdu už ven z kanceláře.
„Bille, počkej! Neblbni…“ Už jsem ji ani neslyšel, jak to dořekla a rozeběhnul jsem se po schodech dolů. Připadalo mi to jak scénka z nějakého hororu nebo spíš thrilleru. Proběhl jsem recepcí a dal se rovnou směrem k parkovišti. Recepční ze mě musela mít asi vážně srandu, když jsem tu takhle posledních pár měsíců pořád běhal. Hned jsem odemknul auto a nasedl. Chtěl jsem někam jet, ale ani jsem nevěděl vlastně kam. Že by jel domů, to se mi nezdá. Moc dobře ví, že bych tam hned jel. Možná bude… u Briana, sakra. Rychle jsem se tam hned rozjel. Připadalo mi to jako ta jízda tehdy. Snad i horší. Měl jsem o něj takový strach.
TOM
Když jsem došel ke dveřím od Brianova bytu, zazvonil jsem a následně zaklepal.
Prosím, ať už je doma ze školy, prosím… Jenomže žádná odezva. Nebyl doma. Vyčerpaně jsem se svezl po dveřích, schoval si obličej do dlaní a s tichým pláčem jsem doufal, že brzy dorazí.
Nevím, jak dlouho jsem tam seděl, brečel a ubíjel se vlastní bolestí, ale když se Brian konečně objevil, překvapeně se zastavil.
„Tome?“ vydechne a hned ke mně doběhne. „Co tu děláš? Měl jsem o tebe starost. Jsi v pořádku?“ začne se o mě starat. Sundá mi ruce a vezme mi obličej do vlastních velkých dlaní. „Půjdeme dovnitř, pojď…“ To jsem mu jen bezbranně odkýval. Brian za námi zavřel dveře od bytu a sundal si kabát.
„Promiň, jestli tě otravuju, ale… já nevím, za kým mám jít a co mám dělat,“ rozvzlykám se nanovo. Brian smutně povzdechne, obejme mě a začne mě konejšivě hladit po hlavě.
„Pšššt, nebreč. Mně to vůbec nevadí, naopak jsem rád, že jsi za mnou přišel. Měl jsem o tebe strach. Nic jsi neřekl, a najednou ses s pláčem rozutekl pryč. Ty sis na něco vzpomněl, viď?“ pošeptá mi vlídně. Přikývnu, schovám si obličej do jeho svetru a dál brečím. „Chceš mi o tom povědět?“ nabídne mi něžně.
Nechce se mi o tom mluvit, znovu to bude tolik bolet, ale přece proto tu jsem. Chci mu to říct, chci, aby mi pomohl. Věřím, že mu to smím říct. Mám k němu důvěru a cítím se u něj dobře.
„Vzpomněl jsem si na to, že jsme spolu chodili a pak na Bena a na tu nehodu… A jak Bill vypadal, když jsem za ním přijel do nemocnice. Je to celý jenom moje vina, stalo se to kvůli mně,“ zanaříkám s pláčem.
„Ne, ne, ne, to není pravda, Tomi. Nic není kvůli tobě. Když se něco stane, je to náhoda nebo osud, ale nemůžeš z toho vinit sebe,“ přitiskne mě hned víc k sobě a začne mě hladit druhou rukou po zádech. Jak bych asi nemohl?
„Jenomže já musím. Byl jsem ten večer u tebe, a když jsem přišel domů, lhal jsem mu, že jsem u tebe nebyl. Já jen… jsem nechtěl, aby se zlobil, aby měl důvod se něčím trápit, jenomže on poznal, že lžu a… a pak jsme se strašně pohádali. Odešel jsem z bytu, nechtěl jsem tam být. Nakonec jsem šel k Benovi a přespal u něj. Pak… mi už volali další den, že měl Bill nehodu, protože… protože za mnou jel a chtěl mě vzít domů. Pořád… vidím, jak jsem přiběhl do nemocnice a on byl celý od krve a polámaný jako… křehká panenka. A to jenom kvůli mně,“ rozbrečím se nanovo. Brian dlouho mlčel, jako by nevěděl, co říct. Až poté se ode mě poodtáhl, zvedl mi hlavu a zadíval se mi do očí.
„Teď se mi podívej do očí a poslouchej… Posloucháš?“ šeptne. Jen přikývnu na souhlas a popotáhnu nosem. „Tohle celý byl jeden hnusný incident, a teď máš určitě pocit, že je to tvoje vina. Ale Bill ho měl určitě taky, nemyslíš? Tohle není ničí vina, tohle je osud. Život ti hází klacky pod nohy, aby viděl, co všechno jsi schopný vytrpět pro lásku. A vy už jste si vytrpěli dost. I když to nerad říkám, on tě opravdu miluje, hodíte se k sobě a jste si souzení. On ti to nevyčítá. Myslíš, že by jinak byl stále s tebou? Jakmile se zotavil, chodil za tebou do léčebny. Celou tu dobu tam byl u tebe, a víš proč? Protože tě miluje. Copak nevidíš, že by pro tebe udělal všechno? Tohle mu nedělej, Tome… Jenom mu tím ubližuješ. Na tu nehodu nemysli, i když to je teď čerstvý. Mysli na přítomnost, na to, že jste zase spolu a ty si vzpomínáš na celý svůj dosavadní život. Zrovna ty jsi jeden z těch, který musí vědět, jak moc jsou vzpomínky důležité…“ říkal mi s naprostou něhou v hlase, přičemž mi stále hleděl do očí. Pozorně jsem ho poslouchal, zapisoval si každé jeho slovo v paměti a přikyvoval mu. Měl pravdu. Naprostou pravdu.
„A teď si pojď sednout nebo lehnout… Musíš se uklidnit, dobře?“ pohladí mě po tváři. Kývnu na souhlas a rozejdu se s ním do ložnice…
BILL
Ani ne za 15minut jsem už stál před domem, kde Brian bydlel. Srdce se mi málem zastavilo, když jsem tam viděl Tomovo auto. Okay, štve mě to, ale aspoň vím, že je v pořádku.
Vystoupil jsem a prošel kolem Tomova auta. Jen jsem přivřel na pár sekund oči, otřel si je a šel ke vchodu. Naštěstí bylo otevřeno, takže jsem hned vešel dovnitř a vyjel výtahem do příslušného patra.
Měl jsem v sobě tolik vzteku, bolesti a zároveň strachu, že jsem měl pocit, že bouchnu a celý se tady rozsypu. Možná by to bylo i lepší. Jen co jsem vystoupil z výtahu, jsem se rozešel ke dveřím, kde bydlel. Zhluboka jsem se nadechl a zmáčknul zvonek. Netrvalo ani dlouho, než se dveře otevřely a objevil se v nich Brian.
„Ah, už jsi tady…“ vydechne jen, jako by mě očekával, a otevře mi dveře dokořán, abych mohl vejít. Skvělé uvítání. Asi jsem jako pěkná stíhačka.
„Je v pořádku?“ zeptám se okamžitě a udělám krok vpřed, čímž vejdu.
„Jak se to vezme,“ ztiší hlas a zavře za mnou.
Roztřeseně oddechnu a přikývnu. „Měl jsem o něj šílený strach.“
„Jo, já taky. Vzpomněl si na to, co mezi námi bylo a po hodině se viděl s Benem a Miou. Pak… se s brekem rozutekl pryč. Našel jsem ho brečet u dveří od bytu,“ povzdechne a promne si kořen nosu. Nahlas jsem povzdechl. Takže mu to neřekl. Je dobře, že si vzpomněl, ale takhle to dopadnout nemělo.
„Můžu za ním? I když… mám pocit, že mě vidět nechce,“ přiznám.
„Už se trochu uklidnil, snad možná usnul. Leží v ložnici,“ pokyne mi rukou, ale poté mě ještě zastaví. „Jen… se ho snaž pochopit. Ty jsi měl téměř celý měsíc na to, aby ses se vším vyrovnal. Na něj to všechno spadlo dneska. Má pocit, že je to jeho vina, že jste se hádali kvůli němu a pak jsi naboural, když jsi za ním jel. Snažil jsem se mu to vymluvit, protože pokud je to něčí vina, tak… moje,“ vydechne provinile a na okamžik uhne pohledem. „Tohle jsem nikdy nechtěl způsobit, vážně ne.“
Sklopím oči a semknu rty k sobě.
„…nevyčítej si to,“ pošeptám a nadechnu se. Je to moje i Tomova vina. Jednoduše se to stalo, asi to tak být mělo, kdo ví, ale teď to nikdo z nás nevrátí. „Já chápu, že je to pro něj těžké, ale hrozně mě odstrčil a mám pocit, že je na mě naštvaný. Ani pro mě tohle… není lehký. Já mu chci jen pomoct. Jsem samozřejmě rád, že je tady a v pořádku, ale ono to zabolí, když ode mě… odejde, i když to na druhou stranu chápu. Já… Briane, promiň,“ otřu si oči. Položí mi ruku na rameno a povzdechne. Nakonec mi uhne z cesty, abych za Tomem šel do ložnice.
„Díky,“ šeptnu a rozejdu se tedy do té ložnice. Tiše vejdu a zůstat stát.
Proč tohle všechno, proč… Až po pár sekundách jsem se k němu rozešel.
„Tomi,“ vydechnu. Už tam seděl na posteli jako hromádka neštěstí a uplakanýma očima se na mě koukal, jako by slyšel každé slovo a už mě vyhlížel. Došel jsem až k němu a kleknul si k posteli. Chytnul jsem ho opatrně za ruku. Viděl jsem, jak se mu zase začala chvět brada a v očích se mu sbíhaly nové slzy. Ruku mi i přesto sevřel ve své. Proto jsem ho pohladil po tváři, a nakonec mu naznačil, že ho obejmu. Nabídl jsem mu svou náruč. Sklouznul ke mně, ovinul se mi kolem krku, načež zavřel oči a popotáhnul tiše nosem. Je tak bezbranný, chudáček. Chtěl bych mu od tohohle pomoci, ale nevím jak. Snad jej mohu jen uklidnit.
„Neplač už, prosím,“ šeptnu mu tiše a hned ho obejmu. Sjel jsem mu dlaní po zádech a přitiskl jej k sobě, aby co nejvíce vnímal mou přítomnost.
„Promiň mi to, prosím,“ zašeptal a zachvěl se mi v náručí. Stisknul mě ještě víc. Alespoň, že mi už neutíká.
„Neomlouvej se mi, není proč se omlouvat. Všechno je to za námi, je to dobré,“ snažím se ho uklidnit.
„Já jen… je toho na mě moc. Mám pocit, že… to je moje vina. A… mohl jsem o tebe přijít jednou provždy,“ zavzlyká tiše.
„Já to chápu, rozumím ti. Tvá vina to ale není, vážně ne. A jak vidíš, jsem tady s tebou, hm? Nepřišel jsi o mě,“ pošeptám potichu a hezky si ho k sobě přivinu.
„Pořád vidím, jak jsi tam ležel v krvi a oni kolem tebe běhali. Ani mě k tobě nechtěli pustit. Vypadal jsi jako rozbitá panenka,“ začal plakat. No, asi to muselo být… hrozné. Nedokážu to posoudit. Hned mu slzy začnu stírat, ač to pod tím proudem moc dobře nejde.
„Je to dobré, jsem v pořádku, jsem u tebe, lásko.“
Jenomže on plakal dál a dál. „Doktor mi řekl, že umřeš, že je malá šance, že to přežiješ. Myslel jsem, že… umíráš. Chtěl jsem… chtěl jsem být zase s tebou, proto… proto jsem to udělal. Slíbil jsem ti, že s tebou budu navždycky…“ podívá se mi s pláčem do očí.
„Mmm,“ vydechnu zoufale, přitisknu ho na sebe a trošku se s ním začnu pohupovat. „Ty mně promiň. Promiň, že jsem ti tohle způsobil.“ Kdybych nenaboural, nestalo by se to. Kdybych se s ním nehádal, kdybych… Do hajzlu!
„Ty za to nemůžeš, a já taky ne. Brian má pravdu. Mělo se to stát, je to zkouška, jestli to vážně všechno ustojíme a budeme… nakonec mít malý medvídky,“ zavzlyká s úsměvem.
Ah, to je brouček. Jo, a Brian má vážně pravdu. Takhle to asi mělo být. Nemůžeme si vinu přehazovat mezi sebou, když nepatří ani jednomu a přitom všem. Slabě se usměju a podívám se na něj.
„A my je mít budeme,“ pošeptám tiše a přitisknu se k němu. „Prosím, neutíkej ode mě, už ne, prosím.“
„Promiň,“ zašeptá mi do ucha.
„Neomlouvej se, jen buď u mě,“ vydechnu a nahnu se k němu. Dám mu malou pusinku. Hned přikývne, pohladí mě po tváři a popotáhne nosem. Položím si tašku na zem a začnu v ní hrabat.
„Na,“ podám mu kapesníček. Myslím, že ho využije.
„Děkuju,“ vezme si ho ode mě. Otře se od slz, poté se vysmrká a hodí kapesník do košíku vedle stolu.
„No vidíš,“ pošeptám a pohladím ho po boku. „Chceš si ještě odpočinout? Lehnout si? Nebo pojedeme domů?“
„Pojedeme domů,“ podívá se mi do očí a pohladí mě po rameně.
„Tak dobře,“ přikývnu a v rychlosti si otřu oči.
Měl bych se přestat líčit. Stejně to nemá cenu, navíc to teď pálí.
„Pamatuju si, jak jsem sem přišel a ty jsi nám měl dělat ložnici. Pak jsem ti dal před barákem pusu a tys mě odstrčil, jako bych byl snad prašivý pes,“ usměje se náhle a vezme mě za ruku.
„Oh,“ zamračím se a zakroutím sám nad sebou hlavou. Jsem tak moc rád, že si vzpomíná, ale tohle… to bych radši vynechal i já. Jenže vím, jak pro nás, a hlavně pro něj, je tohle moc důležité. Je dobře, že si pamatuje na to dobrý i na to špatný. Tak to bylo a má být. „Nejradši bych tohle smazal, choval jsem se jako debil,“ stisknu mu hned ruku a zvednu se.
„Ne, jsou to… krásný vzpomínky. Nevíš, jak jsem za ně rád. Kdybys… všechno zapomněl, koukal bys na to zase jinak,“ pošeptá téměř smutně a pomalu se postaví na nohy.
„To s tebou naprosto souhlasím. Člověk si řekne, o co jde… ale ono jde o mnohem víc. Ač to byl třeba špatný okamžik, jsem moc rád, že si na to vzpomínáš. Jsem rád, že už víš… že ty vzpomínky máš,“ podívám se mu do očí.
„Já taky, ale… jsou teď okamžiky, kdy bych si zase přál být nevědoucí,“ posmutní, „ale… musím žít přítomností, ta je hlavní.“ To je to nejdůležitější.
„Přesně tak,“ přikývnu a obejmu ho opatrně kolem krku. Lehce se usměje, ovine mi ruce kolem pasu a přivine se ke mně.
„Děkuju, Tomi,“ zašeptám, přičemž se mu dívám hluboko do očí.
„Můžeme už jít?“ šeptne ostýchavě.
„To víš, že ano,“ chytnu ho jemně za ruku a vedu ho z ložnice. Brian se opíral v chodbě o botník a díval se na nás. Lehce se pousmál. Vím, že mu pomohl. Alespoň to tak cítím. Teď mě mrzí všechno, co se stalo, ale snad i díky tomu je to teď tak, jak to je. Ačkoli se za mnou Tom loudal, když jsme k němu došli, vyvlékl mi ruku a došel Briana obejmout, načež mu dal pusu na tvář. Ten mu s úsměvem objetí oplatil a pohladil ho po hlavě. Jen jsem je tiše sledoval. Nakonec jsem se trošku usmál. Mají k sobě silný vztah a chápu to. Nemůžu mu to vyčítat, vlastně ani nechci, necítím to špatně.
„Budu rád, když se zítra ukážeš na přednášce, ale pokud se na to budeš samozřejmě cítit,“ řekne mu vlídně.
„Děkuju,“ usměje se Tom a odtáhne se od něj. Poté se podívá na mě a opět se mě chytí za ruku. Jen se usměju.
„Briane,“ podívám se na něj a nadechnu se, „děkuju mockrát,“ kývnu lehce hlavou a otevřu dveře.
„Vždy rád pomůžu. Znáš mě,“ ušklíbne se pobaveně a pohladí Toma po rameně, který jeho ruku se smíchem setřese a projde dveřmi. To jsem viděl naposled, moji milí.
„Jo,“ usměju se. „Chci ti jen říct, že na naší straně je to stejně, pamatuj si to,“ brouknu a lehce se usměju. „Tak se měj a… ahoj,“ vyjdu ze dveří také.
„Ahoj,“ mávne mu i Tom. Brian nám už jen kývne na pozdrav a zavře dveře.
„Tomi… jak pojedeme domů?“ usměju se lehce, když dojdeme k výtahu. Nadechne se, ale poté pusu zavře a usměje se.
„Aspoň uvidíme, kdo má lepší autíčko,“ přivine se mi k boku.
„Mhh, dobře,“ usměju se a dám mu pusinku na tvářičku. Nad tím se zaculí, obejme mě kolem pasu a otočí se ke mně čelem.
„Přemýšlel jsem, že Audi prodám,“ vzhlédne mi do očí. On se chce vzdát Audi? Bože, to ne.
„Oh, proč?“ vydechnu naprosto překvapeně a nastoupím s ním společně do výtahu. Zmáčkne tlačítko do přízemí a pokrčí rameny.
„Nepřipadá mi to moc jako rodinný auto. Bude těžký rozloučit se s mojí láskou, ale do tohohle auta bych dítě ani nedal,“ pousměje se trošku smutně.
„To máš sice pravdu, ale ne, nevzdávej se jí,“ usměju se. „Kdykoli je ti k dispozici i moje auto.“
„A až budeš třeba v práci a já budu potřebovat dítě někam odvézt?“ povytáhne obočí. „Prostě ne, prodám ji… časem,“ rozhodne se definitivně a lehce pokývá hlavou.
„Neprodávej ji,“ řeknu skoro zoufale a udělám na něj i takový pohled. „Ona k tobě patří. Pořídíme… třetí auto,“ navrhnu a lehce se zazubím.
Milionář nejsem. Hah, ale pro něj bych to udělal.
„A nepořídíme si třeba i další byt? Nepořídíme si chůvu? Však proč ne, já mam tajný konto ve Švýcarsku,“ mrkne na mě ironicky a pobaveně zavrtí hlavou, načež vystoupí z výtahu.
„Já to špatně nemyslel,“ vystoupím hned za ním a uchopím ho za ruku. „Jen nechci, abys ji prodal. Vím, jak ji máš rád,“ brouknu.
„Koupím si jiný, je to jen auto,“ pokrčí rameny. „Třeba takovýho Kaďáka,“ zalibuje si náhle a promne si ruce.
„No,“ našpulím rty. Dobrý výběr. „Jak jen chceš,“ usměju se nakonec a vyjdu s ním ruku v ruce ven. „Bez závodů, ale jedem,“ zasměju se. Hodil po mně smutné očko a sklopil hlavičku.
„Dobře, ale nepojedeme přes město, bereš?“ Asi jsem srab, ale holt se bojím. Nechci už jezdit jako šílenec, minule se mi to vymstilo myslím si dost. Navíc, nechci, aby se mu něco stalo. Nedej bože, kdyby se… Ježiš, nechci na to ani pomyslet. Nesouhlasně našpulil rty a zastavil u své Audi.
„Tak jak bys rád jel?“ usměju se a dojdu k té své.
„Prostě… normálně,“ řekne nakonec, pokývá hlavou a začne si pro sebe tiše něco říkat, přičemž otevře dveře na straně řidiče. Přikývnul jsem a nasedl si. Tom už jen povzdechl, promnul si oči a nastoupil. Usmál jsem se na něj, když se na mě podíval. Poté jsem už nastartoval, vyčkal jsem i na něj. Během chvilky už také nastartoval, objel mě a rozjel se směrem k domovu.
Je hezké vidět, jak jede… domů. Ví, kudy má jet a bere to jako domov. Nad tím jsem se usmál a rozjel se hned za ním. Jel jsem tak, abychom jeli zhruba nastejno, nikam jsem nespěchal. A ani on ne. Jel klidně a poměrně pomalu oproti jeho poslední jízdě. Viděl jsem, jak mě často hlídal pohledem ve zpětném zrcátku. Je milý, hlídá si mě, ale snad nejsem takový střevo. Jezdím už pár let. Jen jsem se na něj vždy usmál a klidně jel za ním. Nejel jsem nijak zbrkle, nebyl důvod se předvádět. Po chvíli to však už začínalo být otravné. Jel až příliš opatrně a stále mě sledoval, jako by mě každou chvíli mělo něco srazit ze silnice. Nejezdím jako cvok, ale i tak. Ať je rád, že mě nevidí při cestě domů z práce. Vypláznul jsem na něj jazyk a s úsměvem ho předjel. Nebral jsem to nijak špatně a doufám, že ani on ne, ale tady se nebylo vůbec čeho bát. Pobaveně na mě zatroubil a zařadil se do vedlejšího pruhu. Nevím, co si o tom moc myslet. Maličko jsem zpomalil, abych mohl jet vedle něj. Jen se na mě krátce podíval, pousmál se a opět odvrátil pohled k silnici.
Společně jsme dojeli pomalu domů. Zaparkovali jsme a ruku v ruce jsme šli domů. Zase jsem se cítil dobře. Byl jsem s ním, doma a v klidu. Neměl jsem rád, přímo jsem nesnášel ty okamžiky, kdy jsem o něm nevěděl.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 2
Další super díl:-).
Moc hezký díl, jsem ráda, že se to mezi nimi konečně urovnalo a snad už se nebudou hádat nebo odstrkovat 🙂
Jojo CADILLAC, Tomanku to si porid 😀 to je nadherne auto ^^
Mněla jse obavi co bude až bude sam z Brainem.Je fajn že si začína vzpomínat,ale bude to asi složity.
z Briana se vyklubal neuvěřitelně skvělej člověk! 🙂
Jsem docela dost překvapená. 🙂 Poslední dva díly jsem přečetla jedním dechem a se slzami v očích a překvapilo mě fakt hodně věcí. Ty Tomovy vrácené vzpomínky, bylo jich fakt dost, i to, jak se Brian zachoval, prostě, bylo to úžasný. :))
Jo a jak Tom mluvil o tom, že prodá Audi, úplně jsem si to představila:
O rok později
Tom
Z očí mi kanuly slzy, které se postupně měnily v Niagarské vodopády. S hysterií v hlase jsem zakřičel: "Neeeee!!!!! Prosím, neberte mi mou lásku, můj život." Přičemž jsem láskyplně objímal svou milovanou Audi a odmítal jsem jí pustit.
Takhle nějak to určitě dopadne. 😀 😀 😀