The magic inside us 7.

Tom jim celou cestu vyprávěl, co se celé prázdniny dělo, co se stalo s jeho bratrem a tak.

„Za to může Natálie, to ti říkám. Kdo ví, čím mu pomotala hlavu.“

„Já bych věděl čím.“ Zakřenil se Georg a Tom ho kopl do kotníku.

„Celé prázdniny byl doma, neviděl ji.“

„To neznamená, že mu tímhle nemohla pomotat hlavu.“ Pokrčil znova rameny Georg, a pak už raději změnili téma.

Když dorazili do Bradavic, hrozně pršelo. Obloha vypadala černější než kdy jindy a Tom si byl jistý, že je to nějaké zlé znamení. Trochu se odreagoval při tradiční, velkolepé hostině, kde se zařazovali prvňáci. Sám v jednu chvíli zavzpomínal, jak stáli před vyvýšenou plochou, židlí a klobouku, plní očekávání a zároveň nervozity. Musel se pousmát, jako by to bylo včera. Ač se snažil celý večer svůj pohled ušetřit od zmijozelské koleje, stejně ve slabé chvilce, kdy se prckové rozdělovali do kolejí, o jejich stůl zavadil. Jeho oči automaticky zaostřily Billa a uvnitř něho se cosi sevřelo a cítil knedlík v krku, když pozoroval Natálii, jak se k němu lísá a směje se. Tak zlostně a tak neupřímně. Zamrazilo jej v zádech, cítil, jak jeho oči vlhnou náhlou slabostí.

„Tome.“ Ria mu položila jemně ruku na rameno a povzdychla si. Tom zavrtěl hlavou, pootočil se k ní a s velkou námahou se usmál, aby ji ujistil o své bezstarosti.

„Jsem v pořádku.“ Přikývnul, zamrkal a zvedl hlavu, protože ředitel se chystal mít proslov. Čekal úplně stereotypní řeč, kdy vítal své nováčky a ujišťoval je o bezpečí a kvalitní výuce na bradavické škole. Nezklamal, vše bylo řečeno až na jednu změnu. Ta slova, která říkal sám těžce, projela Tomem jako blesk. Naskočila mu husí kůže, sám si vyměnil s několika studenty nejisté pohledy a uslyšel polknutí vedle od Georga.

„Vítám vás, nové tváře, ve škole čar a kouzel v Bradavicích. O vašich kolejích, které vás teď budou doprovázet celý váš pobyt zde na škole, jste jistě slyšeli – a pravidla určitě také. Doufám, že nikdo není zklamán a najde ve své koleji spokojenost a radost. Rozvrhy na denní vyučování vám byly již pověšeny na nástěnce ve vašich společenských místnostech na koleji, kufry už jsou také dovezeny na svá místa, nemějte obavy. Kdybyste měli jakýkoliv problém, jistě se nebojte dojít za svými prefekty, kteří se vám ještě představí, případně se obraťte na své kolejní profesory.“ Chvíli se odmlčel a odkašlal si. Tom pozoroval ředitelův zahloubaný výraz, jak se rozhlíží po studentech, kteří očekávali další vlnu slov.

„Bohužel, co bych rád řekl – a co tu opakuji každý rok, dnes musím vyvrátit. Musím vás upozornit, že ač jsem přesvědčený, že Bradavice jsou jedny z nejbezpečnějších míst v našem kouzelnickém světě, tam venku se začíná něco dít. Nebudu lhát, Bradavice i já osobně cítíme nějaké temné zlo, které by mohlo naši školu ohrozit. Chci vám tím říct, ať jste opatrní na každém kroku, ať hledáte bezpečí při jakékoliv pochybnosti, ať okamžitě nahlásíte profesorům kteroukoliv věc, která se vám nebude zdát. Vše bude tento rok důležité. Nemusí se stát nic, ale může se naopak stát také něco hodně nepříjemného. Mějte se na pozoru.“ Dokončil nějak nejistě.

Dobrá polovina studentů začala okamžitě brebentit mezi sebou, síní to šumělo. Ta druhá si snažila ještě přebrat, co vlastně bylo řečeno a jak moc vážné to může být, ostatní jen vyděšeně přihlíželi. Tom věděl, že Brumbál není nějaký starý blázen, ale že má opravdový, citový vztah ke své škole, a že pokud opravdu něco cítí, že něco není v pořádku, určitě na tom něco bude. Polil jej strach, nezapíral to v sobě.

„Co tím mohl myslet?“ pronesla Ria, jejíž hlas byl lehce otřesený. Mrkala mezi Tomem a Georgem a hledala v tom nějaký náznak žertu, uklidnění.

„Netuším.“ Zavrtěl hlavou Tom a opět kouknul k protějšímu stolu. Bill se tvářil… velice zvláštně. Jeho hlava byla mírně sklopená a podle pravidelného vrtění musel pod stolem mnout ruce. Byl to důkaz toho, že je z něčeho velice nervózní a nesvůj, Tom ho moc dobře znal. Ale neměl by se tvářit spíše vyděšeně? Vrhat hlavou sem a tam, řešit to s okolím a dohadovat se, co měl ředitel na mysli? Ani jedno z toho nedělal. Jen seděl a tvářil se neutrálně, podivně. Zato Natálie se tvářila naprosto klidně a lhostejně. Jako kdyby vůbec Brumbála neposlouchala, a ještě se pobaveně něčemu usmívala, ignorujíc nesmělého Billa.

Dredáč přivřel podezřele oči, ale z jeho zamyšlení jej vytrhnul Georg, který už vstával od stolu.

„Jsem unavený a tohle mi moc na náladě nepřidalo. Jdeš se mnou do ložnice, Tome?“

„Oh, jasně. Rio?“ svým oslovením ji vybídl ke společnému odchodu. Ria přikývla, rozloučila se zatím s holkami vedle a všichni tři zamířili společně do nebelvírské věže. Nikdo z nich nepromluvil, přestože tohle chtělo probrat. Vlastně na jazyku toho měl každý plno, ale teď šli tiše, zahloubaní ve svých myšlenkách a obavách. Však bude ještě času dost to vše rozebrat. A Tom nepochyboval, že si o tom musí taky promluvit s Billem. I kdyby ho měl násilím donutit, aby s ním chvíli pobyl.

Společně došli do nebelvírské věže a usadili se u krbu ve společenské místnosti.

„Co si o tom myslíte?“ podívala se na chlapce Ria.

„Já opravdu netuším, co by to mohlo znamenat. Snad jen, že se někde šušká, že pán zla zase plánuje nějaký útok.“ Zahuhlal Georg a Tom kroutil hlavou.

„To není pravděpodobné, pán zla už přeci nemá žádnou sílu.“

„Tome, přemýšlej, na pána zla se téměř zapomnělo. Ty, kdybys byl takový čaroděj, že bys měl téměř veškerou moc na světě a tolik lidí se tě bálo, chtěl bys, aby se na tebe zapomnělo? Tohle je logické. Navíc, když se podíváš na fakt… Brumbál vždycky školu varoval až v případě největšího nebezpečí, vždycky se problémy snažil řešit v klidu a tak, aby studenty nestresoval. Tohle už musí být vážné, a když si připustíš fakt, že pán zla není možná bez schopností, zapadá to do sebe úplně úžasně. Brumbál upozorňující studenty na případné nebezpečí a pán zla, který chce zasadit poslední ránu. Útok vedený z ústraní je vždycky ten nejučenější.“ Vložila se do toho Ria se svým mozkem génia a chlapci jí museli dát za pravdu. Tohle skutečně bylo logické.

„Nehledě na to, že téměř pokaždé, když Brumbál varoval studenty před nebezpečím, to nebezpečí byl sám Voldemort,“ zahuhlal Georg a Tom s Riou sebou škubli. Georg se to jméno bál vyslovit, nechápali jeho změnu. Řekl to tak pevně, bez žádné známky strachu. Pak se ale na přátele omluvně usmál a s popřáním pěkných snů se odebral do ložnice.

„Co to s ním je?“ zeptal se Tom Rii. Ta jen pokrčila rameny.

„Nemám tuchy, ale spát jdu taky. Dobrou noc, Tomy.“ Uštědřila mu malý přátelský polibek na tvář a i ona odešla do ložnice. Tom se zadíval do teplého ohně sálajícího v krbu společenské místnosti. Probudilo ho až lehké klepáni na rameno jakéhosi prvňáčka.

„Co?“ zahučel Tom, trhajíc sebou. Něco se mu zdálo, ale díky šoku z probuzení to zapomněl, věděl ale, že to bylo nějakým způsobem pro něj důležité.

„Nic, já jen, že to asi nebude moc pohodlné, spát tady takhle.“ Zahučel malý chlapec s krátkými rozčepýřenými vlasy.

„Jo, to není,“ prohlásil Tom rozespale a prohmátl si bolavou krční páteř.

„Ty jsi Tom Kaulitz, že?“ zeptal se chlapec. Měl velmi výraznou bradu a malé rty.

„Jo, to jsem, jak to víš?“ Tom se konečně posadil trochu normálněji. Celou dobu byl na polstrovaném, normálně velmi pohodlném měkkém křesle zkroucený jako paragraf.

„No, ono se hodně povídá o sporech, který vedeš se svým bráchou, který je ve Zmijozelu. Že jste prý dvojčata a tak.“

„Já se svým bráchou žádné spory nemám.“ Zahučel Tom. Tenhle mrňous strkal nos do věcí, do kterých mu nic není.

„No, já jsem slyšel, že to byl skvělej kluk, ale Zmijozel ho zkazil, jen jsem chtěl říct, že ti rozumím, můj bratr nekouzlí vůbec, a přitom celá moje rodina kouzlí.“ Brouknul chlapec. „A jinak, já jsem Andreas,“ dodal ještě a zvedl se ze svého křesla. „Dobrou noc, Tome.“ Pomalu se odebíral do ložnice.

Tom vstal také a se zahučením dobré noci vystoupal po schodech. Andreas jej naštval, protože měl pravdu. On měl problémy s Billem. Na druhou stranu jeho reputaci zlepšil jeho chápavostí. Žít v kouzelnické rodině, kde jeden ze synů nekouzlí vůbec, je nejspíš velmi složité.

„Bille? BILLE?!?!“ zahulákal Tom téměř přes celou chodbu, čímž na sebe připoutal veškerou pozornost celé chodby.

„Co chceš?“ zabručel Bill jako odpověď, když k němu Tom došel.

„Mluvit s tebou?“

„Není o čem, Tome.“ Protočil oči Bill a odhrnul si z obličeje čupřinu vlasů spadající do tváře.

„Ale je, mohl bys mi dneska věnovat čas v pauze na oběd? Půjdeme na pozemky, vezmu ti oběd, to, co máš rád, bereš?“ Tom se snažil bratra maličko obměkčit alespoň pamětí na jeho apetit.

„Tome, ale my nemáme o čem hovořit.“ Snažil se jej odradit Bill.

„Jen tak pokecáme, jo? Budu tě čekat po hodině. Jestli nepřijdeš, proměním tvojí sovu v pytel Haribo bonbónů.“ Pohrozil mu Tom a spěchal na hodinu.

Bill čekal. Ne, že by měl zájem o to s Tomem mluvit nebo měl strach, že by jeho sovu proměnil, ale prostě jen proto, že byl zvědavý. Pravda, bylo hezky, jeden z posledních dnů, kdy si mohli užívat sluníčka, na jednu stranu bylo velmi dobré jíst venku. Chvilinku na to se doslova přiřítil Tom. Jeho kravata nebyla dotažena a měl rozepnutých par knoflíčků na košili, hábit volně vál kolem jeho boků.

„Ahoj!“ usmál se a sundal si hábit, aby si na něj sednul, nabídl volné místo vedle sebe Billovi a ten jej ostýchavě přijal. Tom z brašny začal vytahovat různé dobroty, o kterých věděl, že by pro ně Bill zabíjel. Ten po nich hladově pokukoval. Tom se uměl trefit, ale to neznamená, že z něj bude tahat rozumy o jeho životě.

„Jak se máš?“ zeptal se Tom a položil před Billa plastovou krabičku plnou dýňově polévky.

„Kdes tohle vzal?“ snažil se odvézt řeč na něco absolutně obyčejného. Ukazoval na plastové krabičky, které se vidí pouze v mudlovských rodinách anebo u nich.

„Vyčaroval, ale neodpověděl jsi mi.“ Podal mu příbor a nechal jej se ujmout právě zmiňované polévky.

„Jde to.“ Odpověděl Bill neurčitě.

„Jo? Psala mi máma, mám tě moc pozdravovat.“ Usmál se Tom a snažil se udržet svou příjemnou náladu.

„To určitě.“ Prsknul Bill a nabral si pořádnou lžíci. Celou dobu mluvil téměř jen Tom, Bill se snažil mít pořád plnou pusu, aby měl výmluvu k tomu, aby nemusel mluvit.

„Pak mi psala, že slyšela od táty, jak nás Brumbál upozorňoval, apelovala na to, abychom byli obzvláště opatrní. Bille, mohl bys to udělat aspoň pro mě? Vím, že jsem ti teď úplně ukradený, ale pořád jsi moje dvojce a pořád jsi můj nejmilovanější brácha, furt jsi jediný člověk na světě, kterému můžu věřit a je jedno, v jaké koleji jsi, já vím, že v srdci jsi furt ten starý Bill, který se mnou naháněl fretky na naší zahradě. A já bych takového člověka, i když na mě teď kašle a posílá mě do háje a nejspíš mě nenávidí a já ani nevím proč… Já bych toho člověka nerad ztratil jenom proto, že se pustil do něčeho nebezpečného jen proto, že si nedal pozor.“ Dokončil Tom a Bill musel uznat, že to na něj zapůsobilo, ovšem stále neměl důvod se s Tomem nějak kamarádíčkovat.

„Víš, Tome, jsou nějaké věci, které prostě nemůžeš změnit. Můžu ti slíbit, že se budu snažit nevyhledávat žádné nebezpečí.“ Pronesl stručnou odpověď.

„Tak dobře.“ Pousmál se Tom spokojeně s odpovědí a pohodlněji se opřel o strom zády.

„Víš, budu už muset jít.“ Bill se chvatně zvednul, sebral svoji brašnu a puntičkářsky poupravil svůj svetr a kravatu. Na patě se otočil zády ke svému bratrovi a chvatně zamířil k hradu, jelikož za chvíli beztak začínala hodina lektvarů. Vběhl dovnitř a trochu úlevně povzdychnul, když se ocitnul v chládku.

„Kde jsi byl?“ ozvalo se za ním zlostné zasyčení. Bill pootočil hlavu do strany a protočil lehce očima, když se mu v patách hnala Natálie. Stála dobrých dvacet minut u okna na chodbě a pozorovala ty dva, jak se vybavují u oběda venku jako ti nejlepší kamarádi. To jí dohánělo k nepříčetnosti.

„Poobědval jsem venku, nic víc.“ Pokrčil Bill rameny a pokračoval směrem do sklepení.

„Jasně, viděla jsem tě s tvým bratrem. Slíbil si mi přeci, že s ním nebudeš trávit čas!“ vrčela dál vyčítavě.

„Natálie!“ zastavil se Bill před schody dolů a nechal projít několik spolužáků, kteří se po hlasitém oslovení nestyděli otočit se po nich. Bill je sjel pohledem, který je donutil si pospíšit pryč, dál od něj. Otočil se zpátky na svou přítelkyni, která očividně sama byla trochu zaražena, že na ni zvýšil hlas. Tohle Bill nedělal často. Ne na ni.

„Já se s Tomem nebavím, chtěl mi sdělit jen něco ohledně rodiny, to je důležité, tak přestaň neustále hysterčit.“ Zalhal trochu a zatnul lehce dlaně v pěsti.

„Tak ti to mohl poslat sovou nebo ti rodiče mohli napsat sami. Je to ponižující sedět s nebelvírským pod stromem venku, kde si všem na očích.“

„Jsi blbá? Snažím se ti vysvětlit, že v tom nebylo nic víc, než jen chvilková diskuse ohledně rodiny. Dvacet minut nikoho nebavilo, tak přestaň, mě nebaví neustále poslouchat tvé odpory a neustálou nespokojenost, když se kolem mě byť jen mihne! Je to můj bratr, moje dvojče, musím s ním komunikovat alespoň minimálně, alespoň pro klid a spokojenost rodičů, chápeš to?! Tak prosím, Natálie, prosím tě! Přestaň dělat z komára velblouda, já nebelvírský nemusím a takhle to zůstane, nemáš se čeho bát.“ Pronesl a zamířil dál dolů po schodech.

Dívka chvíli rozmýšlela, než se spokojeně usmála a během vteřiny mu byla zase po boku.

Bill si s každým dalším krokem uvědomoval, jak ji tohle rozkazování ponižuje. To její hlídání. A vlastně ne jen její. I ostatní studenti z jeho koleje na něj divně koukali, když jej Tom třeba na vteřinu zastavil na chodbě, aby jej mohl alespoň pozdravit nebo se zeptat, jak se má. A to mu kolikrát Bill ani neodpověděl a prostě šel dál.

Ač si to nechtěl moc přiznat, ta slova o strachu, který Tom o Billa měl, jej dojala. Celou dobu si zachovával vážnou tvář, ale uvnitř tál. S tím okamžikem si začal totiž uvědomovat, že svého bratra postrádá po svém boku. Že mu chybí ten jejich kolikrát proflákaný čas venku, kdy jen seděli, bavili se i o nemožném, blbnuli jako malé děti, plánovali jejich velkou, kouzelnickou budoucnost nebo se jen lísali jeden ke druhému, protože jim to jejich spojenost prostě nakazovala. Jak se asi Tom musí cítit, když je od něj neustále ignorován? Shazován vlastním bratrem a jeho kumpány? Jen na chvíli si představil, jak by bylo jemu, kdyby se takhle choval Tom k němu, a musel se zastavit. Před očima se mu lehce zatmělo a poklesnul trochu v kolenou. Musel nahmatat studenou zeď vedle sebe a opřít se o ni. Trochu se nadechnout, protože hábit připnutý kolem jeho krku náhle až podezřele moc škrtil.

„Bille?“ Natálie se hned starostlivě zastavila a přešla před něj. I když to byla mrcha nejvyššího kalibru, stále nedala na svého Billa dopustit. Střežila si ho jako oko v hlavě. „Co se děje?“ trochu vytřeštila oči. Bill jen zavrtěl hlavou, uklidnil se, a poté si přitáhnul blondýnu k sobě, aby se jí pevně přitisknul na rty. Aby tak vykompenzoval své rozpoložení z Toma a zkusil zahnat všechny tyhle dojemné myšlenky a nepříjemné uvědomění si, že se z něj stala opravdu bezcitná bestie.

Po pár minutách se od něj odtáhla a přehnaně se uculila, spokojena s jeho činem. Vzala jej pevně za ruku a pobídla do třídy, kde už se shlukovali snad všichni studenti jejich a nebelvírské koleje. Ani si nevšiml, že ve chvíli, kdy drtil Natáliiny rty, kolem prošel Tom a jeho spolek. Možná to bylo dobře, litoval by při pohledu na Tomův jistě zklamaný pohled.

Dalších pár dní, z kterých se ve skutečnosti staly týdny a kdo ví, třeba i měsíce, se Bill opravdu snažil, aby nebyl až příliš blízko svému bratrovi. Georg se až nezvykle stáhnul do sebe, kluk plný srandy a zábavy, trochu bojácný, ale pro každou srandu. Takový byl, před tím, než přišlo varování o nebezpečí Pána zla. Teď to byl velmi uzavřený zadumaný chlapec, který se bál jakéhokoliv zvláštního zvuku. Věčně si prohlížel jakýsi medailonek, který nedal z ruky.

Tom si dělal starosti a Ria taktéž. Jediný, kdo nebyl Georgovým chováním překvapený, byl Andreas, který teď doprovázel přátele snad všude, kde mohl i nemohl. Malý prvňaček alespoň přinesl nový vzduch do party. Tomovi akorát připadalo, že moc mluví a že mu brzy prokecá díru do mozku. Ale alespoň nebylo věčné ticho, jelikož Tom neustále přemýšlel nad tím jak zlepšit vztah se svým bratrem, a Ria nad tím, co se to sakra děje s jejím kamarádem Georgem.

Seděli ve společenské místnosti, když se přiřítil Andreas a v očích měl div ne smrt.

„Tome, něco je s Georgem, je v chlapeckých umyvárnách a vypadal, jako kdyby utrpěl nějaký šílený šok. S nikým nemluví, klepe se a pláče.“ Andy se podrbal za krkem a volnou rukou si hrál s nějakým prstýnkem na řetízku. „Myslím, že bys tam měl zajít, Tome.“ Dodal ještě vážným tónem a rasta se okamžitě zvedl z křesla a mířil rovnou do chlapeckých umýváren s Riou a Andreasem samozřejmě v patách.

Všichni doběhli o dvě patra níže, kde se umývárna nacházela. Jako první se k němu přiklopýtala starostlivá Ria a chytila ho pevně za ramena, když spatřila Georga, jak se naklání nad umyvadlem, pevně až křečovitě svírá jeho okraje a společně s brekem funí. Tom přešel taky blíž, nevěděl na první dojem, jestli se jeho kamarád dusí vztekem, nebo má opravdu nějaký záchvat pláče.

„Geo, co se stalo, co je s tebou?“ švitořila dívka a nakláněla se k němu. „Ať je to cokoliv, bude to v pořádku, určitě.“ Zkusil Tom jako první variantu klasickou útěchu a postavil se vedle něj z druhé strany, dlaní jej pohladil jemně po zádech a hlodala ho zvědavost, co to s ním jej poslední dobu, protože tohle byl vrchol. Georg nikdy neměl rudou tvář a naprosto smáčenou od slz, to nebyl on.

„Nebude nic v pohodě!“ vyhrknul najednou, až sebou všichni tři škubli. „Všechno jde proti mně, už od mého narození! Vzal mi rodiče, jsem terčem posměchu, jsem rád, když zvládám školu a oni prostě nemají nic lepšího na práci, než mi sebrat i mou jedinou památku na rodiče!“ znovu zaštkal a Ria skousla ret. Že Georg ztratil rodiče, o tom neměl nikdo ani tušení. Tom si vyměnil s Riou pohled a sklonil se zpátky k němu.

„To je mi líto, proč jsi nám to neřekl?“

„Proč by, co by se změnilo? Nechci se litovat.“

„Opravdu mě to mrzí.“ Dodal znova a chvíli se zamyslel. „Co ti kdo ukradnul?“ zeptal se pohotově.

„Zmijozelští, ten medailonek!“ pronesl opět utrápeně, kroutil beznadějně hlavou a zaštkal opět hlasitě.

Chvíli se rozhostilo místností ticho. Bylo slyšet jen Georgův pláč a pár studentů venku, kteří se pomalu odebírali na své koleje nebo na večeři do hlavní síně.

„My ho dostaneme zpátky, Geo. Jen mi pověz, kdo konkrétně to byl?“ protnula ticho Ria a Tom pozvedl překvapeně obočí. Zajímalo ho, co zase ta holka vymyslela za nápad.

„Natálie a Gustav.“

„A Bill?“ zareagoval pohotově Tom a Georg zavrtěl hlavou, což Toma trochu překvapilo. Že nebyl s těma dvěma u takovéhle vylomeniny, měli z toho vždycky druhé Vánoce. Ale zároveň ho to zahřálo trochu u srdce. Bylo taky dost možné, že Bill zrovna někde pobýval jinde, třeba na záchodech nebo jen někam odskočil, ale hlavní bylo to, že tam nebyl.

„Okey, dostaneme to zpátky.“ Slíbila mu Ria s nadějí v hlase, což trochu Georga uklidnilo.

„A jak to uděláme? Utkat se s nimi nemůžeme, jsou za to docela hustý tresty a body dolů. No a rvát se s nimi, to by asi taky nebylo zrovna na místě.“ Pronesl Tom a ušklíbnul se.

„Copak vám neříká nic lektvar s názvem mnoholičný?“ vytřeštila oči, snad jako by nevěřila, že je tenhle nápad taky hned netrknul. Dokonce i Georg pozvednul hlavu, naznačujíc tím zájem. Všichni jen tupě na dívku zírali. „Ne?“ zkusila se ujistit a povzdychla si bezradně. „Podstatou tohoto lektvaru je to, že když se do něj po dokončení přidá cokoliv z někoho – dám příklad – z Toma jeho vlas, a vypije se to, ten dotyčný se promění v Toma.“ Vysvětlila primitivně a jednoduše a všichni užasle přikývli.

„Takže chceš, abychom sebrali něco ze zmijozelských studentů a proměnili se v ně, šli do jejich místnosti a našli ten medailonek.“ Ujišťoval se Tom, jestli chápe celou podstatu.

„Ano. Příprava lektvaru je ale dost dlouhá doba, tak dva týdny nám to bude trvat určitě. Ale to nevadí, alespoň budeme mít dost času na to, získat něco z někoho. Tome, myslím, že půjdeme my dva, nemusíme jít všichni, ale zase dva toho více zvládnou a vymyslí.“ Usmála se Ria a i Georg zběsile přitakal nad geniálním nápadem. Pro jeho medailonek s fotkami rodičů by udělal vše snad.

„Já chci jít taky!“ ozvalo se náhle a Tom zamračeně kouknul na Andrease, který stál rozrušeně opodál.

„Tohle není žádná hra, jak říkala Ria, nemusíme u toho být všichni, takže na to zapomeň, my to bez tebe zvládneme, vždyť by sis ještě ublížil.“

„To není fér, já jsem vás na to upozornil, nebýt mě, nevíte o tom!“ dupnul si doslova prcek a Tom protočil očima, Ria taktéž. Oba totiž věděli, že od něj nebudou mít jinak pokoj, když nesvolí.

„Fajn, ale budeš poslouchat a dělat to, co se ti řekne. Jinak tě uškrtím na místě.“ Svolil Tom a Andreas nadšeně zatleskal, přikývnul na souhlas. Takže byli dohodnuti.

„Ještě… vím, že ten medailonek nosí Gustav. Takže od něho to budete muset nějak dostat.“ Vydechnul Georg a sahal si na hlavu. „Bolí mě hlava.“ Dodal po chvilce a zavřel oči.

„Tak pojď, zajdeme na ošetřovnu, ať ti dá něco proti bolesti.“ Ria jej trochu podepřela, Tom z druhé strany a v doprovodu klasicky Andrease se vydali na ošetřovnu. Po cestě si stačili ještě určit přesné cíle, za koho se promění. Ria samozřejmě za Natálii, Tom za nějakého jejich studenta, s kým se docela dost baví Gustav, a Andreas s miliónem nadávek si určil ťafku na jednoho též prvňáka ze Zmijozelu, který ho neustále uráží.

autor: Lenna W.K.T. & PeTiŠka