Love me till it hurts 9.

Bill měl dojem, že má v hlavě tisíc malých kovářů, kteří buší do svých malých kovadlinek. V puse se mu mísilo smetiště a vyprahlá poušť a řezavý pocit v nose mu dával jasně najevo, jak moc to včera přehnal. Po pravdě mohl být rád, že se probral v posteli a ne někde na podlaze. Zachumlal se trochu víc do přikrývky a přesvědčoval svůj omámený mozek, že ještě není čas vstávat. Potřebuje ještě pár hodin blaženého spánku, a pak snad kocovina trochu poleví. Jenže něco nesedělo. Tahle postel byla až moc pohodlná. Matrace byla měkoučká a netlačily ho do zad žádné pružiny. V tu ránu se vyděsil tak, že měl strach otevřít oči a rozhlédnout se. Určitě se vrátil do baru a někdo ho tam sbalil a odvedl k sobě domů. Začal zhluboka dýchat a potlačoval slzy, které se mu draly do očí.

„Jsi vzhůru?“ ozvalo se za ním šeptem a ten hlas mu byl povědomý. Mohl to snad být někdo, koho zná? Bylo na čase sebrat všechnu odvahu a zjistit rozsah škod.

Když od sebe odlepil víčka, čekal ho takový šok, že téměř nemohl promluvit. To, co před sebou viděl, nemohlo být nic jiného než Trumperův pokoj. Opatrně se přetočil na záda, aby si to ověřil. Při tom manévru se mu prudce zhoupnul žaludek, a tak ho musel přemlouvat, aby udržel vše, co v něm bylo.

„Jak jsem se sem dostal?“ zaskřehotal a polknul.

„Oknem,“ odpověděl Tom s pokrčením ramen. „Prostě jsi sem v noci vpadnul.“

„Sakra,“ zaklel Bill. Napůl proto, že sem vlezl na vlastní popud, a napůl proto, že měl strach, že se pozvrací.

„Říkal jsi něco o tom, že to se mnou jdeš ukončit,“ nadhodil Tom, který ležel na jeho vkus až moc blízko. Podložil si hlavu rukou, aby se mu mohl dívat do obličeje. Z nějakého neznámého důvodu ho to strašně štvalo. Kdyby neměl strach, že mu bude zle, okamžitě by se zvednul a vypadnul.

„Aha,“ řekl mu na to Bill. To ještě nebylo tak zlé. „Tak jak to, že jsem tady?“

Tom zvažoval, co všechnu mu má říct. Moc dobře věděl, jak je Bill na své soukromí háklivý a nikdy nechce nic prozradit. Kdyby mu na rovinu řekl, že tu chtěl zůstat, protože se doma něco stalo, pravděpodobně by odsud vystřelil rychlostí blesku a za ním by se jen vznesl oblak prachu, jako to bývá v kresleňácích. „Prostě jsi tu nakonec zůstal,“ pokrčil rameny.

„Kurva, mně je špatně,“ zaklel Bill a obě ruce si položil na obličej. Byly chladné a přineslo mu to aspoň částečnou úlevu.

„Bille,“ začal Tom. „Včera jsi říkal něco v tom smyslu, že ke mně něco cítíš.“

„Hmm,“ zabručel černovlásek, ale ruce si z tváře nesundal. Snažil se působit co nejlhostejněji, ale uvnitř něj to vřelo. Co dalšího mu proboha řekl?

„Je to pravda?“ naléhal Tom a ani se nepohnul. Vzduchem najednou elektrizovalo až hmatatelné napětí. Bill se cítil tak trapně, že si přál, aby se země otevřela a prostě ho jen pohltila.

„Kurva,“ zaklel znovu místo odpovědi. „Je mi vážně zle.“ Zmobilizoval všechny síly, které dokázal najít, a posadil se. Kováři v jeho hlavě začali pracovat ještě usilovněji.

„Bille,“ oslovil jej Tom a také se posadil. „No tak. Vpadl jsi mi sem uprostřed noci. Nechal jsem tě tu přespat. Zasloužím si nějaké vysvětlení.“

„Sakra, prostě jsem se ožral a nějak sem došel. Když jsem se probudil, byl jsem stejně překvapený, jako jsi asi byl ty, když jsem sem v noci přišel,“ vybuchl Bill a ihned toho litoval. Žaludeční šťávy cítil až v krku a měl co dělat, aby je poslal zpátky. Pozvracet Tomovi koberec by mu v téhle hádce rozhodně žádnou výhodu nepřineslo.

„Takže to všechno bylo jen opilecké kecání?“ zamračil se Tom a jeho tón už nebyl tak vlídný jako před chvilkou. „To, že mě miluješ a že bychom spolu mohli tajně chodit.“

Bill se v duchu proklínal. Očividně mu vybreptal úplně všechno. Tohle bylo peklo. Totální peklo a přichystal si ho pro sebe sám. Byl takový idiot. Nenáviděl drogy, protože věděl, co s člověkem dokážou udělat. Tohle byl jeho trest za to, že jednou taky podlehl.

„Jasně, že to bylo opilecké kecání,“ odfrkl si znechuceně. „Jen spolu šukáme,“ dodal, aby svým slovům dodal váhu.

Tom cítil, jak v něm vře vztek. Měl v úmyslu si s Billem upřímně popovídat. Říct mu, že jeho city nejsou jednostranné, jenže on se zase choval jako ta malá namyšlená děvka a na to zkrátka neměl náladu. Už se jím nechtěl zabírat pořád dokola. Přemýšlet o tom, co to všechno mezi nimi znamená. Byl unavený Billovou hrou. Ať už to bylo jakkoliv, nechtěl se tím zabývat už ani minutu.

„Chci, aby ses oblíknul a vypadnul,“ rozkázal mu mrazivě a jedním prudkým tahem ze sebe strhnul přikrývku. Oblékl si první tričko, co mu přišlo pod ruku, a bez jediného dalšího slova odešel z pokoje.

Bill se nedokázal sebrat hned, i když rozhodně nechtěl, aby se Tom vrátil a začal po něm znovu křičet. Už mu nebylo ani tak špatně od žaludku, jako ze sebe samého. Pomalu mu docházelo, že to byl on, kdo nic nepochopil. Tom ho měl rád. Nechal ho tu přespat sjetého a opilého. Když nad tím tak přemýšlel, celou dobu se k němu choval hezky a on mu to oplácel jen jízlivostí a nezájmem. On sám si celou dobu jejich vztah zkresloval a viděl ho v tom horším světle. Uvědomoval si, že právě zničil možnost všechno změnit. Posunout někam jinam.

Neutíral si slzy, které mu tekly, když se vyhrabal z postele a začal se shánět po oblečení. Našel ho přehozené přes opěradlo židle, a to mu způsobilo jen novou vlnu bolestného vzlykání. I kdyby tu na Toma počkal a pokusil se to vyžehlit, k ničemu by to nebylo. Hrál svou hru až moc dobře. Teď už mu neuvěří, že ho ve skutečnosti miluje. Myslel si, že se svou chladnou maskou chrání, ale v konečném důsledku mu to jen víc ublížilo.

Když prolezl oknem na střechu, modlil se, aby se mu nezatočila hlava a neupadl. I když pokud by si srazil vaz a na místě umřel, možná by mu to ušetřilo spoustu trápení.

Když se bezpečně dotkl nohama země, už to v sobě neudržel. Předklonil se a začal zvracet do růžového keře. A bylo mu jedno, že Trumperovi mohou vyjít ven a všechno to vidět.

Když se dovrávoral domů a rozkopl dveře od bytu, byl vděčný, že je prázdný. Ať už se tady včera dělo cokoliv, matka svůj večírek přesunula někam jinam, protože ji nenašel ležet na gauči a ani ve své ložnici. Všude se válely odpadky a na koberci v obývacím pokoji přibyl nový flek, ale jinak nikdo nikde. Jeho pokoj naštěstí zůstal zamčený, takže se tam nikdo nedostal. V tomhle se poučil, když jednou přišel domů a zjistil, že mu matka prohledala pokoj a sebrala mu všechny peníze, které našla. Už nikdy jí nedovolil, aby tam vstoupila, a pokladničku si dobře schovával.

Doploužil se k posteli a skopnul si boty. Měl dojem, že mu cesta sem zabrala několik hodin. Několikrát se musel zastavit, aby se vyzvracel. Ne vždycky u toho měl tolik soukromí, kolik by potřeboval, ale na tom mu sotva záleželo. Ranní slunce, žhnoucí mu do zátylku, jeho stavu moc nepřidávalo.

Stáhnul si přes boky džíny a zakopl je někam do rohu. Pak už se zhroutil na postel a přitáhl si nohy k hrudníku. Dovolil slzám, aby opouštěly jeho oči a vsakovaly se do polštáře. Celé jeho tělo se otřásalo vzlyky tak dlouho, dokud po pár minutách neupadl do neklidného spánku.

Přišlo mu, že spí sotva pár minut, když ho probudilo vyzvánění jeho mobilu. Ve skutečnosti ale uběhlo několik hodin. V duchu se proklel za to, že ho nevypnul, ale i tak se překulil a sáhl po něm. Zamračil se, když na displeji uviděl číslo své matky. Tedy jedno z jejích čísel. Měnila ho tak často, že to nestíhal sledovat. Pokaždé, když prodala svůj telefon, aby měla na drogy.

„Halo,“ ohlásil se ochraptěle a zakašlal, aby si pročistil hrdlo. „Mami?“

„Bille? Jsi to ty?“ ozval se mužský hlas. Mohlo mu být jasné, že to nebude matka. Nikdy mu nevolala.

„Jo, jsem,“ potvrdil a opatrně si zase lehnul na polštář. „Kdo je to?“

„Tady je Joe, matčin přítel,“ vysvětlil.

„Joe, já vím, kdo jsi,“ prskl Bill. Jeho matka byla ta závislá, co si nepamatuje, kdo je kdo, ne on. „Není tu, pokud ji hledáš.“

„Ne, já ji nehledám. Vím, kde je,“ řekl Joey a v jeho projevu zaznívala jakási neochota. „Je v nemocnici.“

„Proč? Co se stalo? Zase si zlomila ruku, když spadla z barové židličky?“ zeptal se Bill, i když mu to bylo upřímně jedno. Podobné nehody měla matka často. Nechápal, proč měl Joey pocit, že ho o tom musí informovat. Moc dobře věděl, jak jsou si s matkou lhostejní.

„Ne, kámo, poslouchej,“ povzdechl si muž a na chvilku se odmlčel. „Včera to trochu přehnala. Říkal jsem jí, ať si tu další lajnu nedává, ale ona mě prostě neposlouchala. Předávkovala se.“

„Hmm,“ zabručel Bill. „Mám za ní přijít do nemocnice nebo co? Chce donést nějaké věci?“

„Ne, Billy. Je mrtvá,“ oznámil Joey. Začal drmolit něco dalšího, ale Bill to už neslyšel. Telefon mu vypadl z ruky a s tichým žuchnutím dopadl na matraci. Svět kolem jako by se zastavil. Zrníčka prachu poletující v pruhu slunečního světla zpomalila a kolem bylo hrobové ticho. Ocelová pěst sevřela Billův žaludek. Cítil jen, jak se mu třesou jeho ledové ruce a s otupující prázdnotou v hlavě dokázal jen sedět a zírat na ty paprsky a krystalky v nich. Jeho matka byla mrtvá. Byl na světě úplně sám. Cítil se jako ta částečka prachu, která si poletuje vzduchem a nikam skutečně nepatří. Nepatří nikomu.

Svou matku neměl rád. Nikdy si k ní nevybudoval žádný vztah, protože se o to nepokusila ani ona. To ale neznamenalo, že mu byla lhostejná. Porodila ho, dala mu život. I když to byla víceméně ta jediná věc, kterou pro něj udělala. Častokrát ho nechávala u cizích lidí, když zmizela, a v posledních letech se víc staral on o ni, než naopak, i tak to s ním otřáslo. Byla jeho kotvou. Byla jeho domovem. Často Natalii říkal, jak se nemůže dočkat, až bude plnoletý a vypadne od ní pryč. Představoval si, že bude bydlet někde daleko, jenže bude vědět, že ona tam někde je. Že se má kam vrátit. A teď najednou nebyla. Zmizela. Zemřela. Byl volný, tak proč z toho neměl takovou radost, jak si vždycky představoval?

Venku zatroubilo auto a všechno se znovu navrátilo do normální rychlosti. Rozhlédl se, jako by si až teď uvědomil, kde je. Země se pořád otáčí. Život plyne dál, i když jeho svět je teď vzhůru nohama. Má dvě možnosti. Buď se zhroutí a bude všechny proklínat, nebo zatne zuby, vzpamatuje se a něco s tím udělá. Dovolil ještě pár slzám sklouznout po tvářích, ale pak si je rozhodným tahem setřel. Vstal a došel až k zrcadlu. Vzal si odličovací tamponek a setřel si z obličeje všechny černé šmouhy. Neobtěžoval se s nanášením nového make-upu. Tam, kam se chystá, by byl zbytečný. Začal si rychle házet všechny věci do kosmetické taštičky, jako by ho poháněla nějaká neviditelná síla. Netušil, co ho nutí tak spěchat. Věděl pouze, že kdyby se zastavil, rozpadne se na tisíc kousků a už se nedá dohromady. Zpod postele vytáhl tašku a oprášil ji. Rozrazil skříň a bez ladu a skladu z ní vyhazoval oblečení a rval ho do zavazadla. Když se zdálo být dostatečně plné, rozhlédl se po vybrakovaném pokoji. Všechno důležité už bylo zabalené. Zauvažoval, zda si má vzít na památku něco ze svého starého života. Žádná z věcí, která zůstala na starém stole, neměla skutečnou hodnotu. Všechno, co bylo cenné, jeho matka rozprodala a on se neobtěžoval pořizovat si nové, aby to mohla udělat znovu. Zavrtěl hlavou a otočil se k tretkám zády.

Ze zběsilého balení ho vytrhlo klepání na dveře. Kdo by to mohl být? Že by někdo z matčiných známých? Možná se k němu ta novina ještě nedonesla. Váhal, jestli má vůbec otevřít, jenže pak někdo řekl jeho jméno a on hned poznal, kdo za dveřmi stojí.

„Co tady děláš?“ zeptal se unaveně Toma, který se rozpačitě rozhlížel po špinavé chodbě.

„Nepřišel jsi do školy. Měl jsem strach, jestli se ti něco nestalo,“ řekl Tom. Bill se snažil z jeho tváře vyčíst, jak to mezi nimi teď je. Ráno vypadal, že ho už nikdy nechce vidět, ale teď byl tady.

„Jsem v pořádku, jak vidíš,“ odpověděl a přivřel dveře, aby Tom nezahlédl nic z jeho nuzného příbytku.

„Bille, kurva, mám dost těch her. Proč ke mně nemůžeš být upřímný. Přišel jsem až sem za tebou. To pro tebe nic neznamená? Pořád se chováš tak chladně,“ vybuchl fotbalista.

„Nevím, jak jinak se mám chovat,“ pokrčil Bill rameny a měl co dělat, aby polkl knedlík v krku. Teď už pro něj bylo na všechno pozdě. Matka byla mrtvá a on byl rozhodnutý odejít. Nemělo cenu cokoliv Tomovi vysvětlovat nebo snad přiznávat své city. Nemohl mu říct, že je do něj zamilovaný a zůstat. Ne. Ne teď, když měl sbalenou tašku a nic ho tady nedrželo. Tomovi bude beztak líp bez něj. Nezkazí mu život sovu bídnou existencí. Jen by ho stahoval dolů.

„Tohle mě nebaví. Mám tě rád. Něco k tobě cítím a vím, že ty taky. Chci, abys se mnou začal jednat narovinu,“ zakřičel a bouchl do dveří, takže se rozletěly dokořán a Bill byl nucený ustoupit. Tom vkročil dovnitř, ale okamžitě se zarazil, když viděl, jak to v kuchyni vypadá. Odrbaná kuchyňská linka plná lahví i jiných odpadků, plesnivý strop, pach nedávno vykouřené trávy. Měl co dělat, aby se mu nezvedl žaludek.

„Chceš, abych s tebou jednal na rovinu? Tak fajn,“ zařval na něj zpátky Bill, když viděl jeho znechucený výraz. „Pravda je, že jsem syn feťačky a ty jsi zbohatlický synek. Jezdíš si audinou, zatímco já chodím pěšky. Nemám nic a ty máš všechno. Pravda je, že jsem potřeboval tvoje prachy.“

„Na drogy? Jedeš v tom taky?“ šeptnul Tom, protože na víc se nezmohl.

Bill na chvilku zaváhal. Pokud od sebe chtěl Toma odehnat tak, aby už nebyla možnost návratu, byla jediná správná odpověď na tuhle otázku. „Ano, beru. Šukal jsem s tebou, abych se mohl sjíždět. Snad sis nemyslel, že tě opravdu miluju.“

Tom už víc neřekl. Sklopil hlavu k podlaze a všiml si, že v rohu leží použitý kondom. Zvedl se mu žaludek. Tady už nemohl zůstat ani minutu. Vycouval z bytu a utíkal, jako by mu za patami hořelo.

Bill se ocitl v jakési agónii. Vůbec netušil, jak je možné, že je vůbec schopný se pohnout. Vrátil se do svého pokoje a kleknul si k posteli. Začal rukou šátrat v prázdném prostoru v matraci, který tam sám vyhloubil. Prsty narazil na obálku a vytáhl ji ven. Nahlédl dovnitř a srdce mu divoce bilo, když uviděl, že všechny bankovky jsou pořád na místě. Vytáhl je ven a obálku hodil na podlahu. Na moment zaváhal, když vzal do ruky mobilní telefon. Přehazoval si ho v ruce a kousal se při tom do rtu. Nakonec ho otevřel a vytáhl z něj simkartu. Zlomil ji a položil na teď už úplně prázdný kosmetický stolek. Přehodil si tašku přes rameno a bez dalšího ohlédnutí vyběhl z pokoje ven. Jednu věc věděl s naprostou jistotou. Sem už se nikdy nevrátí.

autor: Becs