The Last Dance Step For Your Heart 10.

Jsem rád, že tátovi schůzka s tou ženskou vyšla a mám byt sám pro sebe. Nemusím mu vysvětlovat, proč brečím jak želva a ležím na gauči s flaškou vodky na balkóně pod dekou a zírám do světla pouličních lamp, jež ozařují husté provazce plačících půlnočních nebes. Nebesa pláčou stejně jako já. Bouří se jako duše ve mně, která bojovala se srdcem a mozkem. Ale jak může zvítězit jeden proti dvěma. Moje duše a bušící orgán v mé hrudi jsou spolu silnější.

Jen moje mysl mě zrazuje. Proč láska tolik bolí? Připadám si zvrácený, ale to je právě ten vliv mého mozku. Vysílá do srdce dýky, které mě pak nutí si myslet, jakej zkurvenej úchylák jsem. Je skoro o deset let mladší, je to autista. Ale moc krásný autista se silnýma rukama a hřejivýma svádivýma očima. Chci ho, i kdyby náš život měl být jedna velká diskotéka, i kdybych s ním měl životem protančit.

Napiju se vodky, je to hnus, moje oči jsou oteklý, vlasy zplihlý a zvlněný od vlhkého vzduchu. Oči mám rozmazaný a nos odřenej od kapesníčků. Táhne ze mě lihový odér a moje hlava se začíná motat. Bouřka sílí a občas se obloha rozzáří jako při ohňostroji. Tom je nemá rád, stejně jako bouřky, nemá rád vysoké tóny a nadměrný nerytmický hluk. Toho jsem si stačil všimnout. Zase se mi vybaví ty jeho úzkostlivý oči. Ta bolest v nich, když mu odešel Ferdinand. Zase si pořádně loknu a čelo si opřu o kolena.

„Tys to dopracoval, Trümpere. Tys to dopracoval.“

A abych nevypadal jako povrchní svině, kterou ovládá a zmocňuje se jí chtíč a fyzická přitažlivost… Tom je odlišný od všech osob, které jsem kdy poznal. Ano, znám ho týden, ale týden jsem s ním byl skoro 24 hodin a na jeho přítomnost jsem si zvykl strašně rychle. Nelze to pochopit zdravým rozumem, co já vím. Nejsem schopný teď nějak dedukovat a číst mezi řádky svého myšlení, ale… Tomy, on… je to malý, křehký chlapec s čistou duší. Připadá mi jak okvětní lístečky bílých růží. Tak nevinný, zranitelný. Hebký přesně jako tato květina. Tomova tvář a způsob vyjadřování pocitů mě rozněžňuje. Vyvolává ve mně záchvěvy nepřekonatelné touhy jej ochraňovat, rozmazlovat. Když mu uděláte radost a on vám nemůže své pocity projevit jinak, než že se začne na špičkách točit nemotorně do kolečka a třepotat prsty jako křidélky… tenhle pocit bych vyměnil za cokoliv na světě! Je nenahraditelný, povznáší vás do jiných sfér. V tu chvíli jste ten nejšťastnější člověk v okolí.

Když vám ukáže, že se mu rozbušilo srdce poté, co se dotknete jeho ruky. Když víte, že tak jak se ho dotýkáte, se smíte dotýkat jen vy, protože jen na vás si tímto způsobem zvykl, že jen vám to dovolí. Je to tak hřejivé. Vidět smutek v jeho očích, když odjíždíte, vidět, jak se ráno usměje, když ho budíte škrabkáním na zádech. Není nic lepšího.

Kouknu se na hodiny na telefonu vedle mě. Jsou opravdu 4 ráno? Táta furt nikde, že by mu to se slečnou vyšlo líp, než by čekal? Ale to je dobře. Po smrti maminky byl hodně na dně. Pamatuju si to, tohle utkvělo v mé hlavě snad do konce života. Byl jak tělo bez duše, rok chodil jen v černé, zahalený za závojem utkaným z nepřístupnosti, zhnusenosti z lidí, smutku a beznaděje. Maminka prý čekala mého sourozence, na miminko jsme se všichni moc těšili. A teď? Tátovi roste pivní pupíček. Je stále smutný, zanedbává se, přitom je ještě mladý! Je mu osmačtyřicet. To není moc. Je to furt pěkný chlap. Když maminka žila, cvičil, pořád má nabouchanější ruce, ale bříško pokulhává. Třeba na něj mladší žena zapůsobí a on se o sebe zase začne starat.

Měl bych už asi zalézt do postele, začíná mi být zima. Naskakuje mi husí kůže. Položím flašku vodky, povzdechnu si a zakutaný do deky tiše odcapu dovnitř. Někdy mám chuť používat infantilní slova. Tulím se do deky. Co asi dělá můj Tomy? Přemýšlím, když vcházím do svého pokoje. Řekl jsem… můj? Na rtech se mi objeví úsměv. Ověnčuje je, připadám si příjemně a snad poprvé nepociťuju výčitky ze svých plápolajících plamínků zamilovanosti k Tomymu. Moje poupátko. Ano, budu mu říkat poupátko.

Jemné, nevinné poupátko.

Při slově ‚nevinné‘ se mi vybaví věta z písničky, na kterou tancujeme.

„But your innocence is mine.“ Při tomhle partu, mě Tom drží pod kolenem, já mám ruku kolem jeho krku, nosem mi přejíždí po krku a sune mě směrem do formace, ve které stojíme. Když na nás při tanci koukám do zrcadla… někdy mi to přijde až sprostě hambaté. Jako kdybychom si to rozdávali na parketě. Je v tom tolik nevyřčené vášně, a kdybychom to spolu tancovali sami, nezávislý pozorovatel by si mohl myslet, že jsme milenci a právě se odehrává naše taneční, velmi žhavá a vášnivá předehra.

Tohle jsem nikdy se zdravým člověkem nezažil, nikdy nikdo ve mně neprobudil tyhle pocity. Nikdo.

A malý postižený chlapec to ve mně vyvolá. Nechápu to, nerozumím svým pocitům. Nerozumím tomu, proč zrovna on. Nezáleží mi na tom, že mu něco je, opravdu mi to je jedno. Miluju na něm právě tu zvláštnost, to jak je křehký, sladký… přitom je to silný kluk, který musí snášet svět okolo sebe, kterému nerozumí. Bojím se, že… se neovládnu a budu po něm požadovat pozornost, dotek, polibek… a nejenže ublíží mně, jeho odmítnutí, jeho nechápání situace. Jeho nezájem… nechci hlavně ublížit jemu. Neodpustil bych si to nikdy. Nikdy. Raději bych se zabil, než aby kvůli mně trpěl Tomy.

S bolavým srdcem, těžkým tělem, zamotanou hlavou a prázdnou duší takto ulehnu do své jaksi studené postele.

Chtěl bych se teď tulit k jeho silnému tělu. Je vůbec biologicky možné, aby chlapec v jeho věku měl tak dokonalé mužné tělo? Asi za to může tanec. Povzdychnu si a zavrtím se. Když teď nejsem u Simone v domě, je to takové smutné. Ráno mě nebude vítat vůně kávy, nebudu moct hypnotizovat Tomovy dveře. Večer mě nebude vítat vyhřátá koupelna s kořeněnou vůní Toma. Zavrtám hlavu pod polštář, jako kdybych chtěl před myšlenkami utéct.

Jenže ani schovávání hlavy pod polštář nepomáhá. Jsem kretén. Jak jsem mohl dopustit, abych se zamiloval? Co když Tom opravdu není schopný a nebude ochotný mi dát najevo aspoň to minimum citu?

Alespoň úsměv bez doprovodu jeho brány do našeho světa. Bez hudby. Kdyby mi ukázal, že se mu stýská, že mu chybím. Řekl, že mě chce vidět… jenže o tom silně pochybuju. Vím, jsem si jistý tím, že mi to Tomy dát nemůže. Že mi žádný svůj pocit nedá najevo, i kdyby jej někde ve skrytu duše a srdce cítil.

Jedna Andreasova kolegyně byla au-pair kdesi v Anglii a měla na starost autistického chlapečka. Když se s ním viděla po půl roce, co odjela domů, vůbec k ní nepřišel, neobejmul ji. Nepohladil její duši větou ‚teto, stýskalo se mi‘. On řekl úplný opak. Ale ona cítila, že tomu tak není. Že mu chyběla a byl rád stejně jako ona, že se vidí. Navíc jeho rodiče potvrdili, že o ní občas mluvil, vzpomněl si.

A můj Tomy je beztak jiný. Říkám to pořád. Jenže okouzlení mě zaslepuje a já jej nevidím v takovém světle, jako bych měl. Jako psycholog a pečovatel, který jej shledává realisticky.

Můžu jen naivně doufat.

Knedlík, který mě celou dobu tlačil v krku, se teď uvolnil a s ním i usedavý pláč. Nechal jsem moje tělo chvět se v záchvatech naprosto zoufalého pláče.

Slzy začaly smáčet moje tváře. Slané kapky mě začaly štípat. Pálit i studit.

„Ty jsi takovej idiot, Bille. Takovej idiot!“ zařvu. Popadne mě zlost. Vstanu a začnu kopat do stolu, do dveří a zlostí strhnu věci ze svého stolu.

„Idiote!!“

***

Malý chlapec ležel se strachem z příšerných, enormně silných zvuků bouře, ve své posteli a kýval se dopředu a dozadu. Zíral do psacího stolu, který byl v jeho zorném poli přímo naproti němu. Byl zády otočený k oknu a zdi. Tyto pohyby značily jeho strach. Tom nemohl usnout a téměř přestal vnímat poklidnou hudbu s teskným nářkem jeho oblíbeného zpěváka v druhém pořadí. My last serenade se tiše rozeznívala zhasnutým pokojem a pokaždé, když udeřil nový světelný ‚efekt‘, Tom pevně stiskl víčka k sobě.

Když jste se na něj dívali, automaticky jste jej začali litovat a prosili i za něj, aby rozhněvaná mračna přestala bojovat a nechala tak tomuto mladému muži klid ke spánku. Aby dala klid jeho duši.

Tom vstal z postele. Potřeboval nějaké místo, kde se mohl schovat. Přešel ze svého pokoje do pokoje Billa. Neměl velká okna. Byl malý. Tom se tam schovával už odjakživa. Vzal si Billovu deku a vlezl si pod stůl, který byl pod okny. Zachumlal se do deky. Najednou se pomalu uklidňoval, jako by bouře ztrácela význam i sílu. Zvuky nebyly tak strašidelné, tak hlasité. Bouře opravdu utichala a Tom omámen vůní, pocitem, že jeho malá prdelka ho zachrání, jak tomu bylo vždycky, když se něco dělo, je s ním a ochrání ho.

Opřel se o stůl a jeho smysly byly pomalu otupovány spánkem. Usnul pod stolem, pod cizí dekou. A zase vypadal jako malý anděl.

***

Simone, jejíž vlasy byly rozcuchané, neupravené a mastné, chodila po domě jako spící panna a zívala si do dlaně. Celou noc nezamhouřila oko, poněvadž její manžel Jörg se rozhodl, že se jí bude věnovat po celou dobu, co většina spí. Stiskla své kudrnaté vlasy mezi prsty a cítila se uvolněně. Spokojeně a vyrovnaně.

Mířila si to do koupelny, musela projít kolem Tomova pokoje, kolem něhož nikdy neprošla bez zkontrolování svého syna.

S úlekem zjistila, že její syn není ve své posteli. Vešla do pokoje, prohrábla peřiny, dívala se pod stůl i do skříní. Snažila se rozvzpomenout, co se večer asi mohlo stát, co se mělo dít, aby její syn nebyl v posteli? Vždycky tu byl. Postupně prohledala skoro všechny pokoje, ale Billův nechala naposledy. Nechtěla mu tam hrabat, kdyby si tam měl nechat nějaké osobní věci.

„Ah, Tome, lekla jsem se,“ vydechla tiše spíše pro sebe, když nakonec nakoukla do Billova pokoje a viděla pod stolem svého klidně oddychujícího syna.

Najednou před ní stálo malicherné dilema, zda ho má vzbudit a odnést aspoň na chvíli do postele, nebo jej nechat spát.

Stejně jako Bill vnímala svého syna jako spícího andílka. Její mateřská láska byla nevyčíslitelná. Milovala svého syna nade vše a udělala by pro něj cokoliv. Snesla by mu snad modré z nebe… Připadalo jí, že Tom, díky svému postižení, je něčím speciální. Je tak výjimečný. A ona v něm tu výjimečnost chtěla podnítit. Nikdy nedokázala přesně vyjádřit svou lásku k němu. Mnoho maminek z okolí ji nedokázalo pochopit. Nazývaly to opičí láskou. Dává mu všechno, co má. Dává mu všechno ze sebe. A on to nedokáže ocenit. Právě tyhle řeči nenáviděla. Její syn byl pro ni dokonalý a věděla, že ji miluje též.

Povzdechla. Opravdu nevěděla. Možná by bylo lepší jej nechat spát tady, aby se probudil do Billovy vůně.

I když, proč by měl mít potřebu budit se do Billovy vůně? Povzdechla si. Má ještě čas spát. Zavřela proto dveře a pokračovala do kuchyně. Udělala kafe pro sebe i svého manžela. Když ji donesla až do postele, s jemným polibkem pozdravila svého muže a zamířila do koupelny, kterou měli ve své ložnici v malém výklenku. Nic velkého, ale tomu luxusnímu soukromí se nedalo odolat. Velká koupelna je až vedle výklenku s barem. Je tam velká vyhřívaná vana, velká umyvadla se zrcadly. Tu měl víceméně Tom pro sebe celou. Tedy než přišel Bill.

Po půl hodině se vrátila zpět čistá a voňavá. Měla takový pocit, že díky jejímu muži bude mít celý den příjemný. Tak moc zbožňovala tyto chvilky, kdy byla v jeho náruči. Povzdechla si spokojeně a zavrtěla hlavou. Neměla by se teď rozplývat nad Jörgem, ale vzbudit Toma. Urovnala si dlouhou sukni, dnes chtěla pracovat na zahradě, a vešla zpět do Billova pokoje.

„Tomy? Broučku, vstávej,“ pošeptala a pohladila svého syna na hlavě.

„Záda,“ pošeptal Tom a nastavil svá záda. Už za tak krátkou dobu si dokázal zvyknout na buzení od Billa, které zahrnovalo drbání na zádech. Simone ho začala hladit na zádech, protože nevěděla, co to má znamenat.

„Škrábej,“ vydechnul přání Tom a začal se vrtět.

Simone, velmi překvapena, začala Toma drbat po zádech. Přesně tak, jak si přál. Jezdila nehty rychlými pohyby po jeho těle a usmívala se do okamžiku, než Tom sebou trhl a ohnal se po ní.

„Baby-Bill tu není!“ vyjekl. Kulil oči na matku. Byl silně znepokojen. Baby-Bill tu měl být jako každé ráno, měl jej svými pěstěnými nehty uklidňovat, ne těmi krátkými, co má matka. Měla mu tu hrát Serenada. Tak, sakra, proč tu Bill není?!

„Tomy, broučku, Bill má přece volno. Víš to, má tu být s náma pouze přes týden…“ Simone zachovávala chladnou hlavu. Překvapovalo ji, že jej Tom přijal tak rychle. Odvážila se a znovu ho začala škrábat.

„Se mnou tu je, ne s váma!“ vykřikl Tom a odtáhl se od matky. Ty nehty byly špatné. On nechtěl škrábat těmito.

„Už sis na něj zvyknul?“ zkusila Simone. Tom ale začal razantně kroutit hlavou.

Víc neříkal, jen se vyhrabal zpod deky a rozhlédl se po pokoji svého pečovatele. Prázdno, jako před tím, než přišel.

***

„Ahoj Bille,“ zahuhlal táta z kuchyně.

„Ahoj,“ zamručel jsem zoufale si přejíc svou smrt. Jestli někdo trpí těžkými rány opilcovými, tak jsem to já.

„Děje se něco? Včera jsi zbořil celou flašku vodky.“

„Oh, ne tak nahlas…“ zakňučel jsem a svalil jsem se na gauč, držíc si své spánky.

„Promiň,“ brouknul Gordon tiše.

„Šíleně mi třeští hlava… hlavně když, nee…“ zakňourám, když táta vezme noviny a ozve se ten příšerný třecí zvuk papíru.

„To ti vadí i tohle?“

„Jo…“ hodím si přes hlavu polštář. Nechci nic slyšet, chci spát, spát a spát a probudit se u Kaulitzů ve svém pokoji. Povzdechnu. Zase na něj myslím. Asi zešílím. Moje mysl je pořád u něj… u mého Poupátka Tomyho.

„Bille, proč…“ nedořekne táta. Chudák, je zvědavý. A asi se diví, že od něj nevyzvídám já, jak mu dopadlo rande. Jenže já nemám absolutně chuť poslouchat nějaké zvuky, natož si povídat. Připadám si jak… autista. Nerad něco přirovnávám k postižení druhého, poněvadž nikdo, když to nezažije sám, nemůže vědět, jaké to je. Ale myslím to tak, že nemají rádi takové zvuky a jsou pro ně příliš hlasité.

„Tati, ožral jsem se…“ zahučím do polštáře. Táhnou ze mě alkoholové výpary.

„Ale proč? Děje se něco? Měl jsi být u Andrease…“ ooh, už se stará. Chápu ho, ale nemůžu mu říct pravý důvod. Nemůžu za ním jít a říct ´Hele, tati, víš… já se zamiloval do svého svěřence a nevím, co dělat´.

„Trošku jsme se nepohodli. Bude to v pořádku.“ Táta zapnul konvici. Jen bolestně zakňučím. Po chvíli přede mě postaví černý kafe. Nechá ho vychladnout a pak mě doslova donutí to do sebe nalít. Jedinej opravdovej vyprošťovák je pořádný černý kafe. Další věc, kterou táta udělal na zahnání mé kocoviny, tak bylo, že mi sebral cigáro od huby. Zaksichtím se, musím přiznat, že se mi trochu ulevilo.

„Jak dopadlo rande?“ zeptám se. Jsem zvědavý celý večer a už se mi ulevilo.

„Líp, než bychom oba čekali. Byla doma v teplákách neučesaná a zrovna vařila večeři. Říkala, že do restaurace se můžeme domluvit na příště, když jsem odcházel. Ale pozvala mě k sobě. Bylo to skvělý. Je milá, vážně úžasná,“ rozplýval se táta. Můj obličej se rozzářil. I když mi je pekelně zle, samou radostí jsem začal pištět a skočím mu kolem krku.

„Budu mít macechu?“ usměju se.

„No… nevím, ale možná budeme blízkými přáteli… kteří spolu mají… vztah,“ táta zčervená a přikryje si obličej dlaněmi. Tohle mám po něm. Začnu se usmívat jak měsíček na hnůj, opravdu mi udělal radost. Dokonce mě už tak nebolí hlava.

„Tati, to je úžasný,“ objímám ho. Silně ho k sobě tisknu. Cítím z něj stydlivost. Radost. Je takový uvolněný.

„Jo, vypadá to dobře.“

„Je ti s ní dobře?“

„Jo a moc. Je milá. Bude se ti líbit.“

„A kdy mi jí představíš?“

„Brzo,“ poplácá mě po rameni. Usměju se. „Teď se koukej dostat z tý kocoviny,“ broukne a zapne televizi. Ten ví, jak mě vyhnat. Zabručím nad ostrými zvuky a radši si dám ještě dvě až tři hodiny v posteli, sprchu a mám to tak akorát, abych zavolal Tomovi. Divím se, že jsem vstal takhle brzo.

***

„Halo? Simone?“ kulím očekávajícně oči. Moje srdce je dychtivé po tom slyšet Tomyho hlas. Neslyšel jsem ho už od včera od večera a zdá se mi to jako věčnost. Jeho hluboký hlas, který zní jako od medvíděte. Lehce nakřáplý. Chraptivý. Leckdy přeskakující do nadpozemsky zvláštních tónů ve výšce. Tak sexy dráždivý… líbezný… symfonický.

„Bille, ahooj, copak, že voláš? Chybíme ti?“ Simone mi zvesela haleká do ucha. Zní jaksi spokojeně. Cítím, že se usmívá od ucha k uchu a… slyším jakýsi druhý dech ve sluchátku. Že by Jörg…? Zaculím se.

„Ne, chybí mi Tom,“ zazubím se a sednu si do křesla na balkóně, vyndávajíc cigáro z krabičky. Snažím se si zapálit.

„Ooh.“

Teď netuším, zda to ´ooh´ byla odpověď nebo pocit Jörgova dráždění. Určitě se obírají.

„Tom… Tom je venku… on nikdy netelefonuje.“

„Já vím, ale jsem s ním domluvený. Prý chce, abych mu zavolal. Zkus mi ho dát, prosím.“

„Dobře, zavolám ti ho, ale jen na chvíli, jo?“

„Dobře, děkuju, moc,“ chvíli jsem čekal. Pár minut.

„Baby-Bille?“ ozvalo se najednou. Oh, do prdele, jak mi tohle chybělo.

„Ahoj poupá… Totiž, Tome,“ usměju se. „Jak se máš?“

„Nudím se…“ krátká stručná odpověď.

„Mám za tebou přijet?“ ticho, nic se neozývá.

„Půjdeme tancovat, jo?“

„No, Ferfinand říkal, že prej byla venku strašná zima,“ dělá, že nevnímá. Usměju se.

„Víš, je mi dneska trochu špatně, ale chtěl bych se z toho vytancovat. Nechtěl bys mě naučit zase kus sestavy?“

„Venku byla hrozná zima,“ stojí si na svém.

„Dobře, ale teď je tam teplo, přijedu a zatancujeme si, jo?“

„Baby-Bille…“ nedořekne. Stejně přijedu.

„Fajn, do hodiny jsem tam, jo? Pa.“

Zavěsím a vyskočím radostí. Začnu křičet.

„On mi řekl tak sladce ‚Baby-Bille‘, aaw…“ tleskám si, úsměv od ucha k uchu a poskakuju, jako kdybych měl na nohách trampolínu. „Pojede se za Tomem, pojede se za Tomem, nanananana… mhm…“ culím se. Když se podívám na sebe do zrcadla, vypadám jak naprostý puberťák. Buší mi srdce a v břiše mám bouři mravenců. Cítím se tak šíleně zamilovaný!

Pak ale spadnu na zem.

„Co si kurva vezmu na sebe?“ vyjeknu a chytnu se za tváře. Náhle posmutním. „Můžu si vzít i pytel, Tomovi to je stejně jedno. Smutně se sesunu na postel. Co to dělám? Bojuju o člověka, kterej se mi nikdy neotevře, natož, aby mě měl rád.

I když, co dám za to, když se pěkně upravím. Otevřu skříň. Ha! Moje oblíbený tepláky. Jsou o dost širší než moje stehna. K tomu normální tričko. Jo, není to špatné, k tomu moje Adiddasky. Vlasy do culíku? Jo, culík není špatný. Mikinu. Vypadám jako nějaká plochá hip hoperka. Jen slabě přejedu svoje řasy, nemám chuť na černý kruhy pod očima. Nasadit brýle. Tašku, klíče od auta! A jedem!

Ještě jsem zapomněl voňavku a lesk na rty. Hodím to do kabelky a div se v obýváku nepřerazím.

„Tati, jedu pryč!“ křiknu směrem do kuchyně, dávajíc tak vědět, že se jeho syn chystá utéct za někým, kvůli komu se ožral.

„Kam?“ ozve se. Hned na to vykoukne ze dveří s mojí pleťovou maskou na půlce svého obličeje. Vyprsknu smíchy.

„Tati?“

„No co, půjčil jsem si něco, abych vypadal dobře,“ je vidět, že mu to je trochu trapné. Zase se musím smát. Je sladký. Ano, je sladký.

„Je to pleťová maska s výtažky z okurek. Hydratuje pokožku,“ přiblížím mu účinky. Položím ještě kabelku na gauč a přejdu k němu. Vymačknu si obsah tuby na prsty a začnu její mazlavost roztírat po tváři. Pečlivě konečky prstů.

„Billy, pospícháš…“

„Jo, ale potřebuješ to mít perfektně nanesené. Krásně voní po okurkách, že?“

„Možná by si mohl příští týden se mnou na kosmetiku,“ zahihňám se. Táta protočí oči.

„Tak! Sednout, počkej, ještě ti něco přinesu,“ vlezu do pokoje a vezmu si takovej speciální čaj. Natočím do misky trochu horké vody, ale zase, aby to moc nepálilo. Sáčky od čaje do toho namočím, nechám slabě vylouhovat a plácnu mu to na oči.

„Prospi se, ale nesmíš si to rozmazat nikde, až se vzbudíš, nebudeš mít ani ty kruhy pod očima,“ mrknu. „Za hodinku ti zavolám, ať si to jdeš smýt, teď si lehni a relaxuj, dokud ti nezavolám, klidně spi,“ čapnu tašku a mizím. Táta je fakt dobrej. Takovýho ho neznám. Je dobře, že mu zase záleží na tom, jak vypadá.

Předtím seděl doma v trenkách s pupkem a pivem v ruce. Nemám tohle rád. Mám rád, když je někdo svěží a dbá o sebe alespoň přiměřeně.

Nasednu do auta v garáži a pomalu vyjedu ven. Nastavím navigaci, poněvadž si cestu ještě nějak nepamatuju, a vydám se za svým Poupátkem Tomym. Mohl bych mu koupit nějaký plakát se Snoopem. Zkusím se podívat v trafice, jestli něco nemají.

V tom mě to napadne. Vytáhnu telefon z tašky a vytočím číslo Caroliny.

„Heeej, kotě. Jak se máš?… Oh já se mám skvěle. Hele, starám se teď o jednoho klučinu, co má děsně rád Snoopa… Ne, nechci, abys nás k němu dostala, ale nemohla bys mi sehnat podepsanej plakát s věnováním? Oh. Jsi skvělá. Prosím, ať tam napíše: Super tanečníkovi Tomovi; Jednou se uvidíme při natáčení klipu… Ah, děkuju, jsi kotě, měla by ses stavit na vínko zase. Aaah, jasný. Hele, kotě, řídím, musím se věnovat volantu. Díky moc, čau…“

super, tak tohle máme z krku.

Mám radost!

autor: Lenna W.K.T & S