Loveless 37.

***

Srdce, srdce, srdce, krk, srdce, srdce, čelo, srdce, srdce.

Bill začínal tušit, že Tom nejspíš bude nějaký druh zabijáka. Možná psychopata. Strefoval se do všech těch důležitých bodů na papírovém panákovi se schopnostmi profesionálního sériového vraha. Enormní sluchátka, která měl na uších, a tmavé brýle mu dávaly opravdu seriozní vzhled. Byl vážně soustředěný, mnohem více soustředěný, než byl Bill ochotný snést. Jasně, protože nebylo možné, aby se na jejich prvním rande Tom zajímal o svoje záležitosti a Billa nechal jen jako diváka. Byl určitě zcela nesmírně vyčerpaný. A ta skutečnost, že před tím slovem použil tři příslovce, už něco znamenala.

Tom položil pistoli a sluchátka si dal kolem krku. Zvedl si brýle nad čelo a otočil se na Billa, kývajíc na něj hlavou.

„No tak, pojď sem.“ Naléhal na něj.

Bill vydechl, protáčejíc oči, odlepil se od zdi, protože přeci jenom to odpoledne něco dělat musel.

„Co?“ zeptal se nabručeně a naschvál použil nervózní tón, který ale Tom pěkně ignoroval, nasadil mu sluchátka na uši a na oči mu posadil brýle. „Co děláš?“ zeptal se znovu, tentokrát zmateně a bázlivě. Neměl snad v úmyslu nechat ho vzít do ruky tu pistoli, že? Ale nééé, jasně, že ne…

…Eh, tak proč mu ji dával do ruky?

„Ne, ne, ne, ne, Tome, já to neumím, někoho zabiju!“

Tom mu položil ruce na ramena a otočil ho směrem k papírovým panákům vzdáleným asi patnáct metrů od nich.

„Nikoho nezabiješ se slepými náboji, a mimochodem, musíš jen střílet do těch panáků.“ Povolil stisk a poodstoupil od něj na vzdálenost jednoho kroku. „Zkus to.“

Bill nahlas polknul a natáhl třesoucí se ruku dopředu. Stiskl víčka k sobě. Jak poletí, tak poletí, pomyslel si naštvaně.

Uslyšel výstřel a následně byl odhozen na hruď Toma, který si okamžitě stoupnul za něj, aby zabránil ošklivému pádu.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se hlubokým hlasem a pomáhal mu postavit se opět na své vlastní nohy.

„C-co to bylo?“ bolela ho hlava.

„To byl zpětný ráz, ještě nejsi zvyklý.“ Vysvětlil klidně rasta a narovnával mu sluchátka, která nebezpečně balancovala na jeho hlavě.

„Jasně, že nejsem. Říkal jsem ti, že jsem tu nikdy nebyl.“ Odpověděl nazlobeně a pro efekt si ještě dupnul. Už ho vůbec nezajímalo, jestli je roztomilý nebo ne, Tom byl prostě jen zasloužilý debil.

Tom ztratil nervy a omezil se jen na to, aby Billa znovu otočil směrem ke střelnici.

„Okay, pomůžu ti.“ Odpověděl pomalu, vracejíc mu do ruky pistoli.

„Nechci, abys mi, kurva, pomáhal! Chci, abychom odsud vypa…“

„Musíš ji držet takhle, protože jinak by se ti třásla ruka a pokazil bys palbu.“ Vysvětloval Tom velmi pomalu, šeptajíc mu slova přímo do ucha, rty pár milimetrů od černovláskovy kůže.

Billovi se zastavilo srdce a v okamžiku zapomněl na všechen vztek. Byli si tak blízko, tak blízko, že by se stačilo posunout o milimetr, aby cítil dotyk Tomových rtů. Ano, jen kdyby jeho tělo spolupracovalo.

Rasta pokračoval ve svém vysvětlování, zřejmě ani nevěděl o černovláskově vnitřním boji. Položil ruku na tu Billovu, ve které držel zbraň. „Vidíš, vezmi si ji takhle, ukazováček polož na spoušť, ale jen polož.“

Bill moc neposlouchal. Tomův hluboký a lehce nakřaplý hlas ho držel v jiných myšlenkách. Myslel na ty rty, které zanechávaly letmé polibky po celém jeho těle, a ten hlas, který šeptal úplně jiná slova do jeho ucha…

Zčervenal. Co to sakra bylo za myšlenky?

„Chápeš?“

E… všechno skončilo. Nebo mu to tak aspoň přišlo v momentě, kdy se Tomovy rty vzdálily od jeho ucha.

Bill přikývl, i když vlastně nepochopil vůbec nic. Věděl jen, že je rudý jako rajče a že nechce, aby to Tom poznal. Doufal, že brýle zakryly alespoň část jeho trapného momentu.

„Ok, takže to zkusíme znova.“ Držel jeho ruku v klidu, přitiskl hruď a znova se tak k Billovi naklonil. Silně polknul.

Přestal myslet. Jeho mozek byl v jiném světě.

Stiskl spoušť a současně zavřel oči strachem z další zpětné rány, i když byl Tom za ním, aby takové věci zabránil. Slyšel další výstřel, ale nic dalšího, co by mu způsobovalo trauma. Když našel odvahu, aby znovu otevřel oči, našel malou dírku v rameni papírového panáka, kousek nad srdcem.

„Super!“ vykřikl potěšeně Tom, když mu sundával sluchátka. Bill na chvíli zapomněl na všechno okolo, až příliš byl spokojený z toho, že dokázal panáka vůbec trefit.

Otočil se a vzrušeně tlesknul.

„Yay! Zvládl jsem to!!“ vykřikl, zatímco skákal nadšením vhodnějším spíš pro Konnyho než pro něj. Ovinul ruce kolem Tomova krku a silně ho stisknul. „Děkuju!“

Tom se začal smát a oplatil mu objetí. Stačilo tak málo, aby udělal Billa šťastným.

Bill ho ale okamžitě pustil. „Ty se usmíváš!“ vykřikl s očima dokořán. Tom ale ihned zvážněl.

„Eh?“

„Ty se usmíváš! Nikdy jsem tě neviděl se smát.“ Opakoval v extázi překvapení. Tomův úsměv byl přenádherný.

Rasta si odkašlal. „Uhm, občas jsem taky člověk.“ Odpověděl ironicky s náznakem smíchu.

Černovlásek to ignoroval a vzal jeho obličej do dlaní a přitisknul se mu na rty tak silně, jak jen uměl. Chtěl ho líbat už od té chvíle, co opustili bar, cítit znovu ty jeho měkké horké rty přímo na těch svých.

Tom nejdříve nechtěl, ale následující pohyby jeho rtů, a potom i ty jeho jazyka přijal, a nakonec tu kovovou kuličku přivítal s velkým potěšením.

„Jsi opravdu krásný, když se směješ…“ pošeptal Bill, minimálně se oddálil a viditelně zrudnul.

Tom se opět usmál, pohladil ho po tváři a zanechal mu ještě malý nevinný polibek na ještě vlhkých rtech.
„Děkuju.“

***

Dělal, že si zavazuje tkaničky už asi po xté, Tom si toho víceméně stejně nevšímal, svůj pohled naléhavě upíral na své boty.

Seděli na lavičce, jako dva dědci, kteří už si nemají co říct a mluví jen tak občas.

Bill se opravdu nudil. Ne, že by si nevážil rastovy přítomnosti, pro upřesnění. Už tak, že byl v přítomnosti někoho jiného, než byl Gustav, pro něj bylo opravdovým zázrakem.

Ale Tom byl přesně ta osoba, se kterou je skvělé být v přítomnosti. Byl nemluvný, uzavřený do sebe, a možná i nesmělý, i když by si nikdy nedovolil říct tuhle hypotézu nahlas.

Přestal sledovat svoje Adidasky a s pořádným nádechem se zvedl.

„Hezký západ slunce.“

Byla to jeho poslední šance, poslední karta vhozená do hry, bylo to tak bolestné! Chtěl si dát facku za to, že opravdu začal mluvit o počasí!

Tom jen přikývnul. „Jo.“ Zabručel opravdu zaměstnaný sledováním skvrny na své botě.

„Líbí se mi ty barvy.“ Pokračoval nezmarně Bill, schovávajíc významné zívnutí, „je to všechno oranžové… víš, je to moje oblíbená barva. Kromě černé samozřejmě. Ale určitě sis všimnul, jak chodím oblíkaný.“ Usmál se falešně. „Řekněme, že jsem celkově takový… halloweenový, nemyslíš?“ opravdu nečekal odpověď.

„Mh-mh.“ Vypustil připravenou odpověď Tom a svůj zájem otočil na jednoho holuba dva metry od nich. Narovnal se na lavičce a odkašlal si.

„Poslyš, Bille…“

„Poslyš, Tome…“

Ticho.

Podívali se navzájem do očí, kde četli oba tu samou věc.

„První ty.“

„Nene, první ty.“

Trapné ticho.

Bill si zastrčil pramen vlasů za ucho, když ucítil něco teplého na svých rtech. Zasténal a položil ruce na Tomova záda, jemně ho tisknouc na opěradlo lavičky, zatímco ho rasta líbal, když si mu sedal na klín. Tom položil ruku na Billovo koleno zahalené džínovinou a nechal ji vystoupat až na jeho bok a bříško. Bill se rozechvěl a vložil mu ruce pod vestu, toužíc jako ještě nikdy po fyzickém dotyku. Vzdychy sváděly boj s neznámými slovy, až dokud jim oběma nedošel dech. Tom se chtě nechtě musel odtrhnout a zadíval se do Billových očí lesklých chtíčem.

„Příště, až mě budeš chtít vzít na střelnici, použiju tohle, abych tě odradil.“ Zamručel a střídavě hleděl Tomovi do očí a na rty, jemně se smál.

„Takže radši trávíš čas takhle?“

„Proč, ty ne?“ zeptal se a dal mu malou ránu do ramene.

„Nemůžeš usilovat o to, abys byl zajímavější než papírový panák.“ Byla Tomova ironická odpověď. Bill si ho přitáhl za límec trička a tvrdě se mu přitiskl na rty. Pak vstal a vyhledával Tomův pohled.

„Neusiluji o to, já to vyžaduji.“ Brouknul a ihned na to našpulil rty.

Tom ztichnul.

***

Konny se rozhodl otevřít dveře.

„Uš jste to dokonšili?“ zeptal se otráveně, sledoval svého otce nalepeného na stěně a Toma proti němu.

Bill vyvalil oči, hrubě od sebe rastu odstrčil. „KONNY!“- vykřikl v panice.

Bože, jeho syn ho právě viděl líbat se s mužem, kolik traumat z toho právě mohl získat?

Chlapeček si ale vložil ruce v bok a mračil se.

„Jste tu venku uš tši hodiny, uš ste skonšili?“ zopakoval ještě otráveněji. „Tati, pojď špinkat, še mnou.“

Tom se nejdříve zaměřil na chlapečka, a pak na Billa. Čím víc tahle story pokračovala, tím víc mu docházelo, že to dítě nebude úplně normální.

Černovlásek byl v obličeji celý bledý a mnul si ruce. Tohle nebylo dobře. Vůbec to nebylo dobře.

„Ko-Konny, tys poslouchal celou dobu?“

„…a co měl poslouchat? Vždyť jsme nemluvili…“ Bill si vyměnil pohled s Tomem, který na něj koukal s chtíčem v očích, přál si jako nikdy před tím, aby mohli pokračovat v tom, co před chvílí museli přerušit, a pohledem sjel na jeho vlhké a stále nateklé rty.

Poprvé si přál, aby Konny nebyl tak vlezlý.

„Jak nemlufili? Dělali ste kvavál.“ Blonďáček protočil oči.

Tom zamrkal a přiblížil se k Billovi na diskrétní vzdálenost.

„Co to říkal?“ zašeptal a snažil se moc nehýbat rty, jako by ho Konny měl zabít, kdyby zjistil, že mluvil o něm.

„Říkal, že jsme byli hlasití.“ Přeložil Bill a dál vysvětloval. „Ještě má problémy říkat R.“

„Funěli steeeeee, anf anf…“ dal si prst na rty. „A pak tatínek šíkal věci beš smyslu velmy hlubokým hlašem a ty taky!“ nakonec prstem ukázal na Toma.

„Napodobovali jsme psy.“

Vypadalo to, jako by ztichla celá čtvrť. Tomova dlaň přistála na jeho vlastním čele. Jak sakra, mohl přijít s vysvětlením tohohle typu?

Bill se na něj šokovaně podíval a Konny ho sledoval více než zmateně. Tom se na Billa podíval omluvným pohledem a pokrčil rameny. „Co jsem mu, sakra, měl říct?“

„Psi jsou pšilepení ke stěnám?“ Konny zvednul obočí a stále se na Tom díval, a pak začal tlačit Billa dovnitř. „Tatí, pojď špinkat se mnou. Nemůšeš zůstávat se zlými psy, loznášejí nemoce, to žíká babička…“ černovlásek se nechal zatlačit do domu a vzhlédl k Tomovi.

„Napíšeme si!“ zvládl ještě říct, než byl dotažen ke schodům. Konny se vrátil ke dveřím, kde stál Tom a ptal se sám sebe, zda by nemohl jít na pět minut dovnitř, aby s Billem mohl dokončit to, co spolu začali.

Konny si ho prohlídl od hlavy až k patě pohledem velkého šéfa a zamlaskal.

„Bhé, psy musí žůstat venku.“ Řekl vítězně a usmál se. „Haf, haf.“ A zavřel mu dveře před nosem.

***

Dveře jídelny se rozletěly a šest zlých chlapců tak mohlo uskutečnit jejich triumfální antré ve stylu Backstreet Boys. Zůstali chvíli v tichosti, zaslechli pár obdivných povzdechů dívek, kterým zlá atmosféra okolo kluků přišla absolutně cool.

„Stůl jako vždy, Tome?“ zeptal se Georg, který sledoval jednu dívku pohledem velkého lovce, i když dívka vlastně upírala zrak na rastu.

Tom jen přikývl, a jelikož neměl žádnou chuť jít až k pultu, aby si vyzvedl svůj oběd, došel ke stolu, kde seděl jen nějaký chlapec, který se vyděšeně díval ke dveřím, a prostě si vzal jeho sendvič i s plastovým obalem. Dal si ho do kapsy a rozhlédl se okolo.

Bill seděl u svého obvyklého stolu, daleko od všech a všeho, jako by byl ten nejhorší mor. Navzdory tomu jedl klidně svoje těstoviny a díval se těma svýma velikýma, nevinnýma a zvědavýma očima okolo. Jeho pohled se setkal s Tomovým, reflex mu okamžitě přikázal se velmi nesměle pousmát, a pak sklopil hlavu. Byl rastovi dokonale odevzdán.

Tom to nemohl přehlédnout a v hlavě se mu začala ploužit myšlenka více než podivná na jeho standardy. Zastavil se uprostřed uličky mezi stoly a vysloužil si tak náraz do zad od Andrease a Adama.

„Eh, Tome, co je s tebou?“ zeptal se Andreas a mnul si čelo, které narazilo do Tomova ramena.

„Běžte ke stolu.“ Odpověděl jednoduše těsně před tím, než se vydal jinou cestou. Kudy prošel, tam způsoboval všeobecný šok. Všichni se otáčeli, zatímco Tom klidně došel k Billovu stolu a posadil se k němu.

Bill vyvalil své hnědé oči a díval se strachem okolo. „Tome, co děláš?“ šeptnul k rastovi, všímajíc si toho, že na ně všichni koukají.

„Obědvám.“ Odpověděl jednoduše a vytáhl ‚svůj‘ sendvič.

Bill zanechal všech pohybů, přemýšlejíc nad tím, že je to vlastně poprvé, kdy si k němu někdo sednul.

„Ale proč tady? Všichni se dívají, zničíš… zničíš si reputaci…“ jeho obličej potemněl. Fakt, že Tom mu byl takhle blízko i ve škole, a lidi si tak mohli myslet kdovíco, se mu moc nelíbil.

Tom si ho pozorně prohlédl a pak rozbalil sendvič a pořádně si ukousl.

„Myslím, že je normální poobědvat se svým přítelem.“

Billova hlava se k němu prudce přiblížila. „C-co…“

Nemohl uvěřit tomu, že Tom právě něco takového řekl. Takže teď to bylo jisté a oficiální: on, právě on, Bill Trümper, ten ztroskotanec, kterého bylo třeba si držet dál od těla, ten teplouš a mor, se stal přítelem šéfa, toho obávaného týpka, kterého všichni napodobovali.

Přítel Toma Kaulitze.

Tom se k němu otočil a usmál se, aby ho ubezpečil o pravdě svých slov. Mohl si dělat, co chtěl, a nikdo nikdy nenašel odvahu k tomu, mu odporovat v tom, co dělá.

Bill ještě párkrát nevěřícně zalapal po dechu.

„…můžu tě políbit?“

Ta žádost přišla nečekaně, blonďák sebou cuknul a plaše přikývl. Černovlásek se tedy naklonil na své židli a vtisknul rastovi, který se opět usmíval, vlhký polibek na tvář.

Nějaká dívka nahlas vzlykla a utekla z jídelny. Ale ty dvě hrdličky celé to představení ignorovaly.

„Zvykáš si na smích, Kaulitzi.“ Pokáral ho ze srandy.

Tom se dotkl své tváře, a pak se podíval na své prsty. „Doufám, že ty si nezvykneš na to mě líbat s pusou od špaget s ragú.“ Vrátil mu to a ukázal mu prsty červené od omáčky a zakřenil se u toho.

Bill zrudnul a usmál se, krčíc rameny. „Ups.“

„Co se to kurva děje? Co to dělá?“ Georg uhodil rukou do stolu, až všechny tácy nadskočily. Dirk pár sledoval už od chvíle, kdy se Tom usadil. „Mně to přijde docela dost jasné.“ Okomentoval líně.

„Je to až příliš jasné, a to je to, co není v pořádku!“ zavrčel tmavovlásek svou odpověď. „Co si to, kurva, vzal do hlavy? To se z něj stal gay?!“

„Myslím, že to je jeho věc.“ Okomentoval Dirk opět líně.

„No to kurva ne! Je to věc nás všech. Posere dobré jméno celého gangu!“ Georg křičel, skřípal zubama, a hlavně pohledem pálil Billa na popel.

„Gang a jeho dobré jméno bylo vytvořeno jím, takže si nemyslím, že by dovolil, aby se všechno posralo.“ Znovu okomentoval líně.

„… umíš taky něco jinýho, než líně komentovat?“ štěkl Georg a zúžil oči.

Dirk se zamyslel. „Jo,“ řekl a vstal, sebral svůj tác a odešel směrem ke stolu, kde seděli Tom a Bill.

Bill ho viděl přicházet, a tak se instinktivně přisunul k Tomovi, který Dirka zvědavě pozoroval.

Tmavovlásek se posadil, položil svůj tác a natáhl ruku k Billovi.
„Ahoj, já jsem Dirk Winkler, těší mě.“

Bill rychle hodil očkem po Tomovi, a když viděl, jak se Tom na Dirka mile usmívá, tak se uklidnil a přijal ruku, která mu byla nabízena.

„Ahoj,“ řekl s plachým úsměvem. „Já jsem…“
„Tomovo princátko.“ Zahihňal se.

Bill vytáhl obočí. „Tomovo-co?“

„Dirku.“ Tom po něm hodil strach-nahánějícím pohledem, ale tmavovlásek si toho vůbec nevšímal.

„Víš, jak moc mě sral a otravoval, než se rozhodl udělat aspoň nějakej pohyb? Je tak strašně stydlivý, když se jedná o tebe, chudák Tommy…“ pokračoval neohroženě, nevšímajíc si červené barvy, která zalila Tomovy tváře.

„Winklere!“ zavrčel.

Bill se díval střídavě na Dirka a na Toma, když se mu na rtech zrodil úsměv, který připomínal spíše škleb. „Opravdu, Tomy?“ zeptal se ironicky a stočil všechnu pozornost na něj. Zamrkal. „Ty se červenáš!“

Dirk se začal smát, následován Billem. Tom jen pohrozil oběma smrtí, a pak se k nim připojil.

Celý oběd strávili smíchem a vtípky o hádkách mezi Billem a Tomem a Dirkovými kopanci do rasty, které bavily Billa nad všechny limity.

Poprvé v životě Bill pochopil, že jeho život není taková katastrofa, jak si myslel.

autor: Nephilim