autor: zeph317
Tom o té situaci nepřemýšlel jako o potencionálním vtipu, dokud se Georg hystericky nesmál, když mu o tom druhý den při obědě vyprávěl.
„Pane bože, Tome, mohl bys úplně posrat jeho mysl! Aby věřil všemu! Vsadím se, že bys dokázal, aby ti něco obětoval!“
Tom si odfrkl a ukousl si víc ze svého sendviče. „To by bylo pěkně debilní to udělat,“ řekl s plnou pusou.
„Jo, ale k popukání!“
„V žádným případě. Tohle neudělám.“
„Ale notáák! Řekni mu, že každou noc potřebuješ pivo a koblihy dodaný před okno. On se obětuje a ty dostaneš zadarmo věci.“
„Georgu, tohle je ubohý. Ten kluk zní deprimovaně nebo tak něco.“ Tom o tom přemýšlel, upíjel svoji colu. „Myslím, jak osamocený musíš být, aby ses pokusil získat ducha jako kamaráda?“
Georg zakroutil hlavou, ale Tom se nevzdal. Kdyby nic, tak mu bylo opravdu líto Billa, zřejmě krásného a opuštěného mladého muže. Takže byl ve 22:25 připravený. Tentokrát si k oknu dotáhl židli, aby nemusel klečet na zemi, a měl na sobě mikinu, aby mu nebyla moc zima. Ale o půl jedenácté se nic nestalo.
Naklonil se z okna a viděl svítit světlo.
„Bille?“ zavolal. Zkusil to trochu hlasitěji. Nic.
Pak si vzpomněl, že řekl Billovi, aby nic nezapaloval, takže on asi neotevřel okno, aby se tam dostal vzduch. Tom zaklel a rychle přemýšlel. Kdyby byl duch a chtěl získat Billovu pozornost, co by udělal?
Hluk, samozřejmě. Ve všech filmech o duchách byly nevysvětlitelné zvuky. Tom se pokusil dupat po jeho ložnici, ale z toho ho jen bolely holé paty. Potom našel svou starou softbalovou pálku ve skříni a třísknul jí o podlahu hned vedle okna. Potom se naklonil z okna a zakřičel.
„Bille! Bille, snažím se tě kontaktovat!“
Slyšel, jak se okno otevřelo.
„Tome, jsi to ty?“
„Ano,“ odpověděl úlevně Tom, upustil pálku na zem a posadil se do křesla. „Jsem tu.“
„To je skvělý! Uh, úžasný duchu Tome,“ řekl Bill.
„Říkej mi jen Tom, prosím.“
„Dobře.“
Po chvíli se začal Tom vyptávat, jaký měl Bill den, a ten se zase zajímal, jestli měl Tom problém ho najít. Tom se zasmál a odpověděl: „No, v pohodě jsem tě našel. Ale mohl bys odteď nechávat otevřené okno, když budeme mluvit? To, uh, pomáhá mi to s tebou mluvit, když se nemůžu ukázat ve tvém bytě.“
„Myslíš v hmotné podobě?“ řekl Bill a Tom se zasmál, příjemně překvapený, že ho ten kluk škádlí nazpět.
„Ano, správně. Takže, když mě budeš chtít, uh, vyvolat, jen otevři okno a volej moje jméno, jo?“
„Dobře. Děkuju, Tome,“ plachý Bill byl teď zpátky, jak se jeho hlas zjemnil. „Dělal jsem si starosti, když jsem tě neslyšel, tak jsem stejně začal zapalovat kadidlo, a pak jsem slyšel ten hluk, který jsi dělal, abys upoutal mojí pozornost. Doufám, že to žádný z mých sousedů neslyšel a nezlobí se. Už tak mě nesnáší.“
„Oh, Bille, jsem si jistý, že to není pravda.“ Nebo Tom alespoň doufal, že to nebyla pravda.
„Je to pravda. Už jsi věděl o těch falešných alarmech. A tady jsou skoro jen starý lidi. Vždycky na mě koukají, jako bych byl děsivý, nebo něco. Jsem kvůli tomu tak rozpačitý, že i nerad chodím kolem, když jsou všichni vzhůru.“
„Možná na tebe zíraj, protože vypadáš hrozně hezky,“ zažertoval Tom.
Bill si odfrknul. „Myslím, že je to spíš mýma piercingama a tetováníma,“ řekl trpce. „Ale ty chceš říct, že mě můžeš vidět?“
Tom udělal obličej, když mu došlo, že mu to ujelo.
„Uh, viděl jsem tě. Když jsi mě zkoušel vyvolat minule? Jo, jednou. Ale teď tě vidět nemůžu. Je to jenom zvuk.“
„Oh, dobře. Víš, jsi mnohem zábavnější, než bych od ducha čekal.“
„Opravdu? Co přesně jsi čekal?“ zeptal se Tom, vážně zvědavý.
„Jak už jsem říkal, nějaký ohyzdný démon z pekla by se se mnou dohodl o vzetí mojí duše a splnil by mi přání. Nebo možná opravdový nafoukaný anděl, který by mi řekl, co dělat se svým životem, abych byl hodný a řídil se pravidlama. Ale ty zníš… skoro normálně.“
„Ježiš, díky, Bille.“
„Promiň,“ řekl Bill mnohem měkčím hlasem. „Jenom tě urážím, viď? To asi proto nemám žádný kamarády.“
Bill mu vyprávěl příběh o tom, jak se stěhoval do města kvůli umělecké škole, doufajíc, že bude jednou fotograf, ale mezi plným pracovním úvazkem a školou si uvědomil, že ve většině předmětů propadá. Rozhodl se vzít si odklad, aby se mohl vrátit, až vydělá víc peněz. Ale s tou vší prací, školou a stresem neměl čas si udělat přátele.
Tom taky věřil, že část toho bylo i jeho nízké sebevědomí a způsob, jak pořád sám sebe shazoval. Potom, co mluvili víc než hodinu, Tom si uvědomil, že Bill byl nejlepší, když zapomněl na svůj stud a rozpačitost a škádlil Toma zpět. Bohužel, Tom začal kolem půlnoci zívat a musel ten zvuk potlačit před Billem.
„No, tohle bylo skvělé, Bille. Jsem rád, že jsme si promluvili.“
„Jo, já taky. Chceš, totiž, mohl bys zítra večer mluvit znova?“
Tom skoro souhlasil, než si vzpomněl, že Georgovi slíbil v pátek večer setkání. „Promiň, Bille, nemůžu.“
„Oh, dobře.“
„Není to tak, že bych nechtěl. Jen už mám jiné plány.“
„Ehm, jasně, to je v pohodě, opravdu. Bylo ode mě hloupý si myslet, že si můžu zabrat všechny tvoje noci. Jsem si jistý, že jsi zaneprázdněný duch a musíš mít hodně práce s děláním toho čehokoliv, co děláš-„
„Bille, přestaň žvanit. Nemám čas jenom zítra. Můžeme znovu mluvit v sobotu?“
„Oh. Dobře. Dobře, to by bylo hezký.“
„Jen si pamatuj, že musíš otevřít okno. Opravdu mi to pomáhá tě líp slyšet ze, uh, záhrobí.“
„Dobře, Tome, udělám to. Děkuju,“ zněla Billova měkká odpověď.
„Nemáš zač, Bille. Sladce se vyspi. Promluvíme si v sobotu.“
„Dobrou noc, Tome.“
Když Tom zavřel okno, cítil ještě víc sympatií k tomuhle klukovi a přísahal, že mu nějak pomůže a bude jeho opravdový kamarád. Musí být klidný a jemný, jinak by ten nervózní Bill asi utekl.
No, a samozřejmě vrazil do Billovy hrudi, když se další noc vracel domů a opilý zakopl. Georgův taxík ho vysadil u vchodu bytovky a Tom necítil žádnou bolest, když se uvnitř otočil, aby zamával na taxi a Georga, a pak vrazil do jiného těla.
„Oh, omlouvám se,“ zamumlal, jak se chytil Billovy paže.
„Ne, byla to moje chyba, promiň,“ přišla tichá odpověď. Tom se podíval nahoru do těch krásných, tmavých očí, které se rychle podívaly pryč.
„Rozhodně to byla moje chyba. Fakt se omlouvám, chlape,“ omluvil se Tom znova a uvědomil si, že se Bill kroutí. Tom stiskl jeho ruku pevněji, ale pak ho konečně napadlo, že se Bill snaží dostat pryč od něj.
„Ne, omlouvám se. Je mi to líto.“ Řekl, když ho Tom pustil a skoro utekl pryč po chodníku, nechávajíc Toma samotného a zírajícího za ním.
autor: zeph317
překlad: Iwča
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 10
Mmmmhmhm~~ …:D
Měla jsem totálně na hovno náladu, když jsem se pouštěla do prvního dílu téhle povídky – a teď mám zpátky příjemně hřejivou náladu =)) Tohle je vážně dobrá povídka, líbí se mi její námět a zpracování =) Rozhodně nepostrádá vtip a ten nápad je velice originální. Sice ne až tolik originální, jako byla Lvíčata, ale stejně je neotřelý =)) Hrozně se mi líbí =)) Jen jsem zvědavá, jak bude Bill reagovat, až se dozví, že Tom vlastně není ten úžasný duch a že ho přivolal jenom tím, že ho vzbudil 😀
Těším se na další díl =))
A děkuji za povedený překlad! =)
Zajimava povídka,těším se na další díl.
Ten Bill je takové trdlo roztomilé, že ho prostě nejde nemilovat 🙂
Jsem ráda, že Tomovi nejde o nějakou vlastní zábavu, ale že má upřímnou snahu Billovi nějak pomoct a zpříjemnit mu život.
Jenom by měl jít co nejdříve s pravdou ven, protože ta bude pro Billa hodně velikým zklamáním, Tom to bude mít moc těžké, až mu bude chtít vysvětlit, že si z něj nedělal celou tu dobu jenom legraci.
Je to moc roztomilý. 🙂
Tak to som teraz zvedavá ako sa Tom zhmotní, keď sa teraz ukázal ako ožratý sused 😀
Je to skvelá poviedka, veľmi sa teším na pokračovanie. Chudáčika Billa mi je ľúto, je tak naivný až to bolí.
Moc krásný 🙂 Tom je na Billa vážně hodný 🙂 Líbilo se mi, že i přes to, co mu georg navrhoval – to s tím pivem a koblihama 😀 – tak se Tom nenechal zlákat a vážně chce Billovi pomoct 🙂
Jen jsem zvědavá, jestli třeba Bill nepoznal Tomův hlas, když teď spolu mluvili na živo 🙂