The magic inside us 4.

o.o

Tom ležel na posteli na ošetřovně, kde mu madame Pomfreyová spravovala polámané kosti. Vedle něj seděl Bill a oba učitelé stáli u čela postele.

„To, co jste provedli, bylo troufalé…“ začala profesorka.

„Ale my za nic nemohli, jen jsme bránili Riin řetízek.“ Bránil hned Bill a polámaná dívka vedle nich cosi zahuhlala.

„Kaulitzi, nepřerušujte profesorku.“ Pronesl odměřené Snape a opovržlivě kroutil hlavou.

„Celou dobu jsem vás sledovala, a pak se připojil i profesor Snape. Společně jsme se domluvili, že vás necháme jmenovat chytači famfrpálových družstev vašich kolejí.“ Dořekla nadšeně McGonagallová a vesele se na chlapce dívala.

___

„Stejně si nemyslím, že je to dobrý nápad, jsou ještě moc malí na to, aby zastupovali své koleje v takových soutěžích. Může to být nebezpečné, a ve famfrpálu jde o rivalitu, ti dva jí k sobě necítí ani jedním procentem.“ Zamručel Snape chladně, když společně s McGonagallovou procházeli dlouhou chodbou, kde se oddělovaly jejich cesty ke kabinetům.

„Věřte mi, Severusi, ti chlapci mají v sobě tolik odhodlání a talentu. Víte, koho mi připomínají?“ Pronesla naprosto vážně, s nádechem nadšení pro své rozhodnutí.

„Raději bych nevěděl.“ Zavrčel profesor nepříjemně. Zastavili se na rozcestí a Minerva povzdechla, poupravila si své menší brýle na nose.

„Jejich otec byl jeden z těch nejlepších chytačů, které tady Bradavice zažili, je více než jasné, že ti chlapci sklidili talent po něm. Ta gesta, ty pohyby, ten postřeh. Dejte tomu šanci, ještě budete potěšen.“ Poklepala svého kolegu lehce po rameni a s popřáním dobré noci se odebrala na druhou stranu k sobě. Snape chvíli jen stál na místě, ležérně si odfrkl, než zamířil druhou chodbou, dolů do sklepení.

___

„Bože, budu chytač, to je neuvěřitelný!“ vydechnul Tom, když se druhý den ocitl zpátky v Nebelvírské věži, obklopen zvědavými spolužáky z prvního ročníku, kteří jen obdivně přihlíželi a gratulovali. Ti trochu závistiví se odebrali do svých ložnic.

„Společně s Billem, to znamená, že budete proti sobě. To bude zajímavé.“ Dodala Ria trochu nejistě, když seděla u velkého krbu plného ohně v křesle naproti Tomovi.

„Není to žádná boxovací hra, Rio, jde jen o to, kdo chytne první zlatonku.“ Odsekl Tom a jeho nálada trochu klesla. Dívka povzdychla, vstala a přesedla si vedle něj. Chytla jej lehce za rameno a pousmála se.

„Já vím, ale stejně je to hrozně nebezpečná hra, vždyť jsi slyšel ta pravidla, budou se snažit Billa zneškodnit, a pokud k němu budeš něžný, může ti to být vyčítáno.“

„Mně je to jedno, já mu neublížím, i kdybychom měli prohrát.“

„Jsi hodný.“ Přikývla Ria a oba hleděli do ohně.

***

„Ty že ses dostal do našeho reprezentačního týmu? Bože, co ty tam budeš dělat, by mě zajímalo? Foukat bebíčka Nebelvírským?!“ prskala Natálie vztekle a Bill seděl jen zařezaně v křesle.

„Rozhodně nebudu vyhledávat konflikt a snažit se jim škodit. Mám za úkol chytit zlatonku, ne s nimi bojovat.“ Zamumlal Bill polohlasně – pořád se rozhodoval, jestli nabrat odhodlání, nebo si nedovolovat.

„Ten zápas je bez nějakého boje nuda!“ zavřeštěla blondýna a Gustav se ji snažil plácáním po zad uklidňovat. „Jestli nevyhrajeme, věř mi, že nastane peklo, protože tohle je ta nejvíc absurdní věc, která se mohla stát. Pověřit tě chytačem. Bože, jdu si lehnout, patolízalové.“ Otočila se na patě a zamířila do dívčích ložnic, mumlajíc si při tom. Bill kouknul s obavami na Gustava, který beze slova zamířil zase do pánských ložnic. Chlapec si povzdychnul, založil obličej do dlaní.

„Tohle je tak těžké, proč já?!“ zasténal a sám pobyl ve společenské místnosti další dobrou hodinu, kdy usilovně prosil někoho tam nahoře, aby se vše obrátilo v dobré, aby vše mohl přijímat lépe.

***

„Vítám vás na úplně prvním famfrpálovém zápasu Bradavic v tomto školním roce! Dnes budeme svědky utkání mezi známými rivaly, a to Nebelvírem a Zmijozelem! Jako zpestření nám bude novinka, která spočívá v novém obsazení hlavních pozic chytačů, na které byli vybráni Tom a Bill Kaulitzovi z prvního ročníku! Z prvního, tohle ještě bude zajímavé…“ komentoval student Mrzimoru nadšeně dění na hřišti, mezitím, co se týmy ještě připravovaly v podzemních šatnách, vymýšleli své taktiky.

Uplynul první čtvrt rok, kdy si Bill pomalu navykal na jeho místo ve Zmijozelu, což mělo své nevýhody. Alespoň pro něj. Možná mu hodně pomohl povzbudivý dopis od rodičů, kteří mu nic nevyčítali, naopak, otec mu poslal nějaký kratší výtisk o Salazaru Zmijozelovi, velkém kouzelníkovi, který byl také čestný a hrdý. Billa to duševně, dalo by se říct, vyrovnalo a už nebyl poslední dobu tak ušlápnutý, a především citlivý. S Tomem trávili denně skoro půl dne, jakmile jim skončilo vyučování. Učili se společně, procházeli se, občas jim dělala společnost i Ria s Georgem, za což byl dost vděčný – že jej neodepsali.

A teď, po pravidelné docházce na tréninky, kdy se osvědčilo, že je opravdu nadaný na let na koštěti, seděl nervózně na lavičce, poslouchal promyšlené taktiky jejich kapitána a snažil se nevnímat ten hluk, který se linul zvenčí. Na zápas se přišla podívat téměř celá škola. A to především ze dvou důvodů – první, už jen proto, že to bylo utkání těchto dvou kolejí, protože bylo všeobecně známo, jako moc velká rivalita mezi nimi proudí, včetně famfrpálu, kde se mohli bez výčitek na sobě vybít. Vždycky někdo skončil na ošetřovně. Jako by to bylo pravidlem. A druhým důvodem byla dvojčata, samozřejmě. Všichni chtěli vědět, jestli jsou amatéři, nebo budou opravdu velkou posilou pro jejich mužstva, zvědavost jim nedala.

„Je všechno jasný?“ nakrčil povrchně čelo jejich kapitán, když dovysvětlil jednu ze svých metod jasné výhry. Když všichni přikývli, včetně Billa, kterému se třásly ruce, vyzval je, a společně se vydali ven na hřiště, kde už beztak byli vyvoláni. Z druhého konce hřiště ve stejnou dobu vycházelo druhé družstvo v oslnivých červenožlutých dresech. Rozestoupili se kolem středu, kde stála profesorka Hoochová. Tom mrknul povzbudivě na svého bratra, který mu to oplatil plachým úsměvem.

Na povel všichni nasedli na svá košťata a vznesli se ve stejném útvaru do vzduchu. Hlas komentátora, písknutí, a zápas byl za povzbudivého křiku diváků zahájen. Po hřišti se rozlétlo několik míčů a hráčů. Bill s Tomem stáli první chvíli jen přihlížejíc na místě, Bill se rozhlížel, zdali neuvidí nějaký zlatý záblesk, tedy zlatonku. Kolem nich prolítalo jedno koště za druhým, oba chlapci byli trošku vykulení.

„Bille, pozor!“ křiknul na něj Tom a jeho dvojče se jen tak tak sehnulo před nepříčetným potloukem, zřejmě měl někdo přesnou mušku. Ovšem něco špatné je k něčemu dobré, jak pravil známě Tom, protože těsně kolem potlouku prosvištěla ona malá, zlatavá zlatonka.

„Díky, bráško!“ zazubil se Bill a střemhlav vystřelil za nejmenším míčkem hry. Dav se rozjařil, když zpozoroval Billovu akci a před nim jasnou výhru. Tom se ušklíbnul a následoval jej. Nechtěl bojovat, ale někdo ji chytit musel, pro ukončení hry. Chvatně bratra dohnal a usadil se mu na koštěti po boku.

„Beze mě bys byl ztracený!“ křiknul Tom s úsměvem a pokusil se prvně natáhnout ruku, ještě pořád byla daleko. Házela jeden smyk za druhým, ale dvojčata byla neoblomná.

„Já vím, poděkoval jsem ti!“ zasmál se Bill a napodobil svého bratra. Chvíli museli vypadat vtipně, protože oba dva vypadali, jako by se beznadějně marně sápali po kusu jídla. Vzájemně se slovně pošťuchovali a zlatonka jim byla na dosah čím dál více. Jenže jejich pozornost míčku byla věnována tak maximálně, že si ani jeden nevšimnul potlouku, který se nepříčetnou rychlostí hnal naproti. Všechno se seběhlo rychle. Bill vyděšeně zavřeštěl, smýknul s koštětem do strany. Tom ovšem to štěstí neměl a dostal plný zásah do břicha a společně s koštětem dopadl na zem.

„Pane bože!“ vydechl Bill a bez ohledu na hru přistál na zemi. Kleknul k Tomovi, který zřejmě upadl do bezvědomí, byl mrtvolně bledý a jeho ruka spočívala na zasaženém břiše. Hra se nakonec přerušila, protože Tom se stále neprobíral. Seběhlo se kolem něj několik profesorů i hráčů.

„No co, to je prostě hra.“ Slyšel odfrknout někoho ze svého týmu Bill a zamračil se. Pevně tisknul bratrovu ruku, zatímco někdo z profesorů vynesl verdikt, Tom byl poslán opět na ošetřovnu. Bill se držel celou dobu u něj, i při cestě na ošetřovnu, i u vyšetření odmítal odejít. Nechali jej s ním, a chlapec trpělivě držel, dokud se Tom neprobudí.

Stalo se tak až v pozdější večer. Mohlo být něco kolem deváté hodiny, když Tom lehce zakašlal a otevřel oči.

„Tome!“ zasténal Bill nadšením a pevně jej objal kolem krku. Tom sice nechápal situaci, ale opětoval mu stisk a pousmál se. „Bože, srazil tě potlouk a padl jsi na zem, omdlels. Zápas se odložil, budeme hrát až po Mrzimoru s Havraspárem, což je někdy až za dva týdny, ale… bože, vyděsils mě, tohle už mi nedělej!“ sypal ze sebe Bill nezastavitelně a Tom se jen spokojeně usmíval, byl rád, že jeho bratr byl tady, že čekal. Po tom, co mu ještě Bill chvíli vyprávěl, rozhostilo se mezi nimi ticho. Tom sledoval z okna dění venku a přemýšlel.

„Zmijozelští jsou takový svině.“ Dodal po chvíli Tom tiše. „Tak bezohlední, krutí a zlí.“ Šeptal, jako by mu bylo blbé narušit ticho nemocnice Bradavic. Bill k němu zvedl pohled, nervózně si hrál s lemem svého hábitu. Tohle se mu neposlouchalo dobře, byl jejich součástí. A od Toma to znělo tak zklamaně, chladně… Bill už měl opět na krajíčku.

„Já už půjdu, musim se… ještě připravit na zítřek, dobře? Přijdu zítra.“ Promluvil po chvíli a chvatně se zvedl. Tom nestačil pomalu ani překvapeně zamrkat, že jeho bratr najednou musel náhle odejít, nevěděl proč, ale za pár vteřin už mizel za velkými, těžkými dveřmi ošetřovny. Povzdychnul si a unaveně dolehl do polštáře, břicho jej stále ještě bolelo.

___

Bill vyběhl až na samotný vrchol astronomické věže. Utíral slzy, které mu kanuly po tváři jedna za druhou, a snažil se tlumit své vzlyky. Usadil se na posledním schodě, zabořil tvář do dlaní. V podstatě označil za zlého i jeho… nehleděl na to, že Bill sedí u něj, že nadává jeho koleji, tedy i jemu. Řekl to jasně, stručně a bez kousku citu, tak chladně. Skoro až vyčítavě. A horší bylo, že chlapec si to uvědomoval, v jak špatné komunitě se nachází. Jak ho každý hází do jednoho pytle s nimi, uhýbají před ním, nebo jej naopak tiše pomlouvají.

„Takhle ne.“ Pronesl odhodlaně a utřel poslední slzy z tváří. „Nebudu jako oni, a oni nebudou takoví, jací jsou. Pokusím se je změnit, udělat z nich lepší lidi. Naučím je vycházet s ostatními kolejemi, zvládnu to.“ Odhodlaně sevřel pěsti a vstal, přešel k oknu, a sledoval noční oblohu nad hradem. „Já je změním, Tome. Změním je pro tebe.“ Zašeptal, než se odebral zpátky na kolej. Jaká naivita se v něm skrývala…

autor: Lenna W.K.T. & PeTiŠka