autor: B-kay
Bylo pondělí, kolem půl sedmé ráno a Alwinův pískot, nesoucí se autodílnou, byl poznamenán radostí.
„Geo !“ zavýskl ještě jednou a přímo vletěl do bratrovy náruče, která se jej již nemohla dočkat.
„Ach ty můj blázne malej,“ zaševelil mu do vlasů, ještě více jej přitiskl ke svému pevnému tělu a zhluboka se nadechl jeho dětské vůně. V té chvíli konečně opět ucítil spokojenost a záchvěv drobné lidské radosti.
Jakmile však pohlédl na dvojici, postávající necelý metr od nich, opět si vzpomněl na to, co mu celý víkend nedalo spát.
„Jsem rád, že už jste zpátky,“ vydechl s měkkým úsměvem na rtech a oběma věnoval dlouhé objetí.
„Vím, že jsme se měli vrátit už včera, ale bylo tam natolik krásně, že se nám vůbec nechtělo odjet,“ Tom přímo zářil štěstím. Vesele si skousl rty a naklonil se k Billovi, kterému věnoval drobný polibek na rty. Bill je láskyplně pohladil po tváři, nosem se otřel o ten jeho, a vzápětí opět věnoval pozornost Geovi, který jenom vrtěl hlavou a byl skutečně rád, že si víkend užili.
„Billova maminka ti posílá hromadu čokoládových koláčků,“ Alwin se pověsil kolem bratrova krku jako malé opičí mládě a vesele mu zvěstoval o všem, co jej v ten víkend potěšilo. Samozřejmě si nezapomněl ověřit, zdali Geo skutečně spinkal s jeho oblíbeným plyšákem a zdali se vzorně staral o Billova kocourka.
„Máme pro tebe menší překvapení,“ Bill poskakoval na místě jako malé dítě a přímo hořel nedočkavostí. Se vší láskou hladil Tomovy prsty, které s těmi jeho vytvářely pevný uzel, a doufal, že Geo bude stejně tak nadšený, jako byli oni dva.
Do týdne se měli stěhovat. Jeho rodiče byli z toho nápadu přímo nadšení a oni dva také. Bill se nedokázal přestat usmívat při představě, že je už nic nemohlo rozdělit. Budou spolu bydlet. Daleko od Tomovy minulosti, co nejdál od vší té bolesti, kterou si musel poslední dobou projít. Každou noc bude usínat v jeho náručí, jeho tvář bude to první, co každé ráno spatří. Už nikdy je neměla trápit jejich nejistá budoucnost. Otázky, zdali budou moct někdy vůbec zůstat spolu, nebo zdali Bill přeci jen nebude muset odejít, byly již zodpovězené.
„Já mám pro tebe také jedno, Tome. Někdo by tě chtěl vidět,“ výraz jeho tváře byl poněkud nejistý. Od chvíle, co ráno dorazil do autodílny a u dveří spatřil Tomovu tetu, nevěděl, zdali to bylo dobré, nebo naopak velice špatné. U téhle rodiny nemohl vědět.
Bill na Toma překvapeně pohlédl, jakmile však spatřil osobu, která se po Tomovi sháněla, nedokázal se ubránit něžnému úsměvu a tiše ji pozdravil.
„Heleno! C-co tady děláš?“ Tom zůstal zaraženě stát na místě, smutným pohledem sledoval pokoru ukrytou v hloubce její očí.
„Moc vám to spolu sluší,“ promluvila chvějícím se hlasem, očima ještě na několik vteřin utkvěla na jejich propletených dlaních a s lehkým úsměvem pohlédla na Toma, který zůstával na místě a nedůvěřivě sledoval obálku, kterou svírala mezi prsty.
„Chtěla bych s tebou na chvilku mluvit. Nezdržím tě dlouho. Vím, že máš ještě práci,“ srdce jí tlouklo přímo divokým tempem.
Bála se té chvíle.
Bála se jí mnohem víc než okamžiku, kdy její manžel zjistí, co udělala. Na tom jí však vůbec nezáleželo. Nezáleželo jí na tom, zdali o něj přijde, zdali jí vezme dům, nebo ji připraví o práci. Nyní věděla pouze jediné. Kdyby mohla vrátit čas a o několik let zpátky, promluvila by mnohem dřív. Nikdy si neodpustí ty chvíle, kdy mohla jenom nečinně přihlížet tomu, jak její synovec trpěl a nedokázala s tím nic udělat. Nemohla, protože jí naprosto pohltil strach z toho, čeho všeho by byl její muž schopen. Mohl Tomovi ublížit, a to by bylo tím posledním, co by unesla.
Nyní ji také pohltil strach. Tentokrát to byl však strach ze ztráty Toma. Byla si více než jistá, že ji začne nenávidět. Nic jiného si ani nezasloužila.
„Tak my vás tady necháme o samotě. Doprovodím Billa do práce a hodím Alwina do školky, ano? Hned budu zpátky.“ Tom krátce přikývl, sklonil tvář a pomalu popošel k Billovi.
„Nezvládnu to. Nechci tady zůstat sám,“ pípl.
„Lásko, možná to nebude nic vážného. A i kdyby, má tě ráda. Jistě neudělá nic, čím by ti ublížila,“ konečky prstů jej pohladil po pootevřených rtech a dlouze jej políbil.
„Miluju tě,“ zasténal téměř neslyšně s pohledem nořícím se do hloubky Tomových očí.
„Já tebe víc,“ smutně se pousmál, ještě jednou jej políbil, a poté jim na rozloučku zamával. Sledoval jejich vzdalující se záda, jeho tělo zachvátilo lehké chvění.
„O čem jsi chtěla mluvit?“ po delší době jí opět věnoval pozornost. Dlaní jí vybídl, aby se posadila na gauč, a sám si naproti ní klekl. Do očí jí však nepohlédl. Svou pozornost věnoval obálce, která nevěštila nic dobrého.
Helena se zhluboka nadechla, natáhla dlaň směrem k němu a láskyplně jej pohladila po tváři.
„Svého bratra jsem milovala,“ šeptla. „Byl to ten nejhodnější člověk pod sluncem,“ hned na první pohled na ní bylo vidět, že ji to bolí. Ze všech sil se snažila potlačit slzy, které jí samovolně začaly stékat z koutků očí a kropily její vlídnou tvář. „Vidím jej v tobě. Jsi mu hodně podobný, až na úsměv, který jsi zdědil po své mamince.“ Tom silně stiskl rty, nosem zhluboka nasál těžknoucí vzduch a rázně zavrtěl hlavou.
„Nechci se o nich bavit. Nechci o nich mluvit. Oba jsou neustále mou součástí, přesto když mám o nich mluvit, zabíjí mě to, Heleno. Už nechci trpět, a právě proto mi řekni, proč jsi přišla,“ neodvážil se mluvit. Pouze šeptal a Helena na tom nebyla lépe. Krátce přikývla, potlačila tichý vzlyk a bez jakýchkoliv slov podala Tomovi obálku, ve které několik let ukrývala pravdu. Netušila, co by měla ještě říct. Bála se jeho reakce a ve chvíli, kdy ji nejistě vzal mezi prsty, otevřel ji a začetl se do jejího obsahu, odvrátila tvář a modlila se, aby jí to někdy odpustil.
Tomovi se udělalo nevolno už při prvních řádcích, přesto se snažil ze všech sil pokračovat dál. Každé další slovo jej bolelo mnohem víc než to předešlé a vráželo ostrou dýku do jeho zraněného srdce. Otcův podpis na konci dopisu jej vykoupil z toho pekla, a on už nemusel pokračovat ve čtení. Jako v mrákotách zvedl svou tvář a zadíval se na Helenu zklamaným, uplakaným avšak konečně ne nejistým pohledem. Jeho pohled byl jistý jako ještě nikdy předtím, protože už znal celou pravdu.
Skutečnou pravdu!
***
„Bojím se o něj,“ přiznal Bill tiše, pomalu vykračujíc směrem k restauraci. Držel Alwina za ruku a ten svíral druhou ručkou, zase tu Geovu.
„Já také. Nyní už ano, protože vím, že tě může kdykoliv ztratit a, to jediné by nezvládl,“ Bill zastavil, překvapeně pootevřel rty a pohlédl na Georga, který jej sledoval lítostivým pohledem.
„Proč jsi mu neřekl, že máš v práci problémy? Proč jsi mu neřekl, že ti ubližuje?“jeho hlas nezněl vůbec vyčítavě. Nechtěl, aby si myslel, že se na něj zlobí, protože to nebyla pravda. Nezlobil se, akorát měl o něj opravdu veliký strach.
„Kdo?“ Bill byl opravdu šokován tím, co se právě doslechl. Nešťastným pohledem sledoval špičky svých bot a snažil se zklidnit svůj nepravidelný dech.
Georg téměř okamžitě postřehl, že mu není dobře. Dovedl jej k lavičce, posadil se vedle něj a Alwina, který právě snídal jeden ze zmíněných čokoládových koláčků, si posadil na klín.
„Tína. Bývala to totiž moje kamarádka. Opravdu dobrá kamarádka a právě proto mě nyní tolik mrzí, že ji náhle nepoznávám.“
„Já ji měl taky rád. Pak se ke mně ale začala chovat poněkud jinak a já doteď netuším, co jsem jí udělal.“ Geo jej už nechtěl déle trápit. Právě proto jej opatrně chytil za bledou dlaň, a co nejopatrněji se mu snažil vysvětlit, proč je Tína k němu taková.
„Bille, Tína byla tou dívkou, se kterou jsem chtěl dát Toma dohromady.“ Bill prudce zvedl hlavu, zmateně pozvedl obočí, a vzápětí nešťastně vydechl. Nemohl tomu uvěřit.
„Jak to dopadlo?“ zeptal se rychle a ze všech sil se snažil vyhýbat Tomovým očím.
„Co?“ Tom promluvil chraptivým, hrubším hlasem a nedokázal v něm skrýt jisté zklamání z důvodu ztráty Billovy blízkosti. Těch několik vteřin, po které mu bylo umožněno svírat jeho křehké tělo v náručí, se cítil skutečně hezky, a po dlouhé době alespoň malinko šťastný.
„Tvoje rande. Slíbil jsi, že mi dáš vědět, jak to dopadlo,“ Bill se na něj jemně pousmál, v duchu mu však bylo do pláče. Vůbec nechtěl poslouchat o tom, jak krásná a chytrá ta holka jistě byla a jak si dnešní večer užili, přesto však nechtěl, aby zůstali potichu, a on by byl nucen pohlédnout mu do očí.
„Ou,“ Tom se zmateně poškrábal ve vlasech. Na to fiasko, které se ani nedalo nazvat skutečným rande, už dávno zapomněl. Vylétlo mu z mysli přesně ve chvíli, kdy spatřil Billovu skříň úplně prázdnou. Vlastně se v té chvíli cítil úplně stejně jako ta skříň. Na několik vteřin si připadal skutečně prázdný, jako by s Billem odešla všechna jeho energie.
„Myslím, že nebyla tou pravou,“ prohlásil téměř okamžitě…
„Nenávidí mě, protože mě Tom miluje?“řekl si pro sebe neslyšným hlasem, zvrátil hlavu dozadu a zhluboka se nadechl. Tom musel být tehdy zřejmě opravdu hloupý. Tína byla krásná, a co víc, byla to holka. Měla všechno to, po čem kluci toužili. Jistě, byla pomstychtivá a krutá, ale to by na prvním rande nikdo nezjistil.
„Sbalte se, Bille, a odjeďte odsud. Měli byste odjet co nejdříve a vykašlat se na všechno, co vás s tímhle hnusným městem spojuje. Ani jeden z vás tady není šťastný,“ Geo pevně svíral Billovu ruku a doufal, že mu tím nezpůsobí astmatický záchvat nebo něco podobného.
„To ano, ale díky tomuhle městu jsme se našli. A za to nikdy nepřestanu být vděčný,“ Bill se slabě pousmál a Georg v té chvíli nevěřícně zavrtěl hlavou. Tom si nemohl vybrat lepší, skromnější a krásnější osobu. Tína nebyla v porovnání s ním ničím. Veliká část Billovy krásy se totiž ukrývala v hloubce jeho srdce a Tína by jeho místo po Tomově boku nikdy nedokázala nahradit.
„Zachránils mého nejlepšího přítele, a teď dovol, aby on zachránil tebe a odvezl tě na místo, kde budete oba už jenom šťastní,“ krátce jej pohladil po tváři.
„Máš pravdu,“ Bill si utřel vlhké koutky očí a pousmál se.
Alwin, který se do té chvíle bavil více pozorováním ptáčků poletujících kolem, než posloucháním jejich rozhovoru, náhle procitl. Vyděšeně pohlédl nejdříve na svého bratra, teprve poté na Billa, a pak nešťastně našpulil rtíky.
„Já nechci, aby Bill s Tomem odešli. Chci, aby tady zůstali, i s kocourkem,“ Billovo nitro pohltila neuvěřitelná lítost. Při pohledu na to malé dítě, které působilo přímo ztraceně, mu bylo do pláče.
„Prcku, Bill s Tomem musejí odejít. Pokud by tady zůstali, mohlo by se jim stát něco hodně ošklivého. A to přeci nechceš, že ne?“
„Nechci, aby se jim stalo něco ošklivého. Chci, aby tady zůstali.“ Veškeré Geovy pokusy uklidnit jej ztroskotaly ve chvíli, kdy se tváří toho malého anděla začaly linout slzy. V té chvíli si jej vzal k sobě Bill. Posadil si jej na klín, dlouze jej políbil do vlásků a kolébal jím ze strany na stranu.
„Pamatuješ, jak nám bylo tehdy smutno? Vracím se ke své mamince a Tom pojede se mnou, protože jej potřebuju mít u sebe. Ale ty, zlatíčko, za námi můžeš jezdit, kdykoliv jen budeš chtít,“ konečky prstů mu otřel vlhké tváře a ještě jednou jej políbil do vlasů.
„Kdykoliv budu chtít?“ píplo drobné stvoření v jeho náručí.
„Kdykoliv budeš chtít,“ něžně se usmál a pohladil jej po líčku…
***
Pro oba byl tohle zřejmě posledním dnem v práci, přesto se Bill neskutečně těšil, když si večer sbalil veškeré své věci a s veselým úsměvem čekal na Toma před vchodem přesně tak, jak se domluvili.
Bylo něco málo po sedmé.
Billovi přišlo divné, že tam Tom ještě nebyl, obvykle totiž přicházel mnohem dřív, aby si mohli ukradnout ještě chvilku pro sebe, než se společně vydají ke Geovi. Nejistým pohledem se rozhlížel kolem sebe, radostí plesající srdce mu však nedovolovalo myslet na špatné věci, a proto věřil, že jej každou chvilku spatří.
„Bylo jenom otázkou času, kdy se na tebe vykašle,“ nemusel se ani otáčet. Moc dobře věděl, komu patřil ten nepříjemný hlas. Nyní však také věděl, co bylo jeho důvodem. Silně se kousl do rtu, sklonil tvář a snažil se nevnímat ji.
Jakmile však do něj silně vrazila, bylo těžké tvářit se, že její přítomnost v podstatě nepostřehl. Naštěstí pro něj však pouze zopakovala svou štiplavou poznámku, falešně se zasmála a s posledním hněvivým pohledem směřujícím k Billovi zmizela za rohem.
Bill zůstal na místě ještě dalších deset minut, než se odhodlal zavolat mu. Třesoucí se dlaní vytočil jeho číslo, radost, rozlévající se jeho tělem rázem pohasla, jakmile zjistil, že Tomův mobil je vypnutý…
Ani o několik hodin později to nebylo lepší. Jakmile se Bill vrátil domů, sám a opravdu vystrašený, Georg jej vyděsil ještě více. Hned poté, co Helena ráno opustila prostor autodílny, Tom zmizel a s ním také Georgovo auto. Byl pryč celý den, nepřijímal hovory, neodpovídal na zprávy a ke konci dne jeho telefon již nereagoval vůbec.
„Proč tohle dělá?! Copak netuší, jaký máme o něj strach?“ ve chvíli, kdy Bill promluvil, roztřeseným pohybem odložil inhalátor stranou a uplakanýma očima se zadíval na svého přítele.
„Bille, já vím, že to, co dělá, je od něj hezky sobecké, ale na druhou stranu jej chápu. Lhali mu. Sprostě mu lhali o něčem tak důležitém. Ten kluk neměl kde spát, a přitom byl majitelem hned dvou velikých domů.“ Georg na sebe nebyl pyšný za to, co udělal, ale nemohl si pomoct. Jakmile Tom vyběhl z autodílny, nahlédl do obálky, kterou ve spěchu zapomněl na gauči. Jak se ukázalo, jeho rodiče mu nezanechali pouze jeho rodný dům, ale také dům, který zdědili po Tomových prarodičích.
Právě díky tomuhle domu byli s Billem téměř sousedé. Dělilo je od sebe několik uliček.
„Já vím, že je teď jistě nešťastný a že chce být sám. Ale proč nám nemohl ani jedinkrát zvednout telefon? Co když se mu něco stalo?! Geo, když se mu něco stane, tak já… j-já,“ Bill bezmocně zavrtěl hlavou a opět lapal po dechu. Geo byl u něj téměř ve vteřině, rychle mu podával inhalátor a konejšivě jej hladil po vlasech.
„Tom bude v pořádku. Slibuju ti, že se mu nic nestalo. Já zůstanu vzhůru, dokud nepřijde, a ty si jdi prosím lehnout. Jsi vyčerpaný a nedělá ti to dobře,“ nebylo mu příjemné tvrdit něco tak nejistého se stoprocentní jistotou, ale kvůli Billovi to udělat musel. Poslední tři hodiny pouze proplakal a každou chvíli měl problémy s dýcháním.
I když nerad, musel poslechnout. Vzal si inhalátor, kocourka, který se mu natěsnal do náruče, a pomalými kroky se šoural až do jejich pokoje. Bylo mu neuvěřitelné vedro, proto se svlékl do naha, lehl si do měkkých peřin a opět se rozplakal.
Vůbec nepostřehl, kdy samou únavou usnul neklidným spánkem.
Procitl teprve ve chvíli, kdy na tváři ucítil jemné, téměř neznatelné doteky.
V té chvíli se rozvzpomněl na posledních několik hodin, prudce otevřel oči a vyskočil do sedu. Jeho uplakaný pohled se automaticky ponořil do hloubky pro něj těch nejkrásnějších očí na světě. Tom se sice vzpínal bolesti a ze všech sil se snažil již neplakat, přesto jej pohled na Billa naprosto omámil. Křehké, nahé tělo, třesoucí se pláčem, vletělo do jeho náruče tak nečekaně, že oba přistáli na rozestlaných přikrývkách.
„Jsi v pořádku,“ bylo tím jediným, co Bill šeptal pořád dokola, jako by tím chtěl sám sebe přesvědčit, že je to skutečnost a že mu Tom již nezmizí.
„Lásko, omlouvám se. Měl jsem ti zvednout mobil. Když už nikomu jinému, tobě ano. Ublížil jsem ti,“ jeho hlas byl ještě pořád poznamenán pláčem, přesto jej Billova blízkost uklidňovala a on pomalu zapomínal na nesnesitelnou bolest, kterou cítil.
„To nevadí. Už jsem v pořádku. Kde jsi byl? Jsi celý promočený,“ teprve v té chvíli si uvědomil, že Tomovi kromě slz stékají po tváři také kapky letního deště. Opatrnými pohyby z Toma svlékal mokré oblečení. Jakmile byl Tom také nahý, vplul do jeho objetí a zahříval svým horkým tělem Tomovu třesoucí se kůži.
„Byl jsem doma,“ odpověděl šeptem.
„Nedokázal jsem udělat víc, než sedět na zahradě a dívat se na ten dům. Nemohl jsem jít dál. Zničilo by mě to. Ty vzpomínky až příliš bolí,“ vzlykl, bezmocně sklonil tvář a opřel se o Billovo rameno. Pokrýval jej drobnými polibky tak dlouho, dokud Bill nevzal jeho tvář do dlaní a oddaně jej nepolíbil.
„Chci ten dům prodat, Bille. Prodám jej a větší polovinu z těch peněz dám tvým rodičům.“ Bill šokovaně pootevřel rty a rychle vrtěl hlavou, ale Tom mu nedovolil nic namítnout. „Už jsem se rozhodl. A dům po mé babičce a dědovi, nechám Heleně. I když mi také lhala, nedělala to s vidinou zisku, ale ze strachu. Mám ji rád a chci, aby od těch dvou odešla a aby mi byla nablízku,“ tentokrát vzal on do dlaní Billovu tvář, dlouze mu pohlédl do láskyplných očí.
„Přál bych si ještě něco,“vydechl, konečky prstů pohladil svůj kouzelný přívěsek, a vzápětí si jej sundal a připnul jej Billovi na krk.
„Cokoliv,“ bylo mu tichou odpovědí.
„Jediné, co si přeji ze všeho nejvíce, je být s tebou. Proto jsem se tě již delší dobu toužil zeptat na jednu věc.“ Bill neuhnul očima ani na milimetr. Přímo visel na Tomových pootevřených rtech.
„Vezmeš si mě, lásko?“
– Měl by být spolehlivý a upřímný
– Měl by mít dětsky nevinné oči a ve chvílích, kdy by se usmíval, by se jeho oči smály s ním
– Měl by být vtipný a chápavý
– Měl by být bláznivý, ale zároveň i citlivý a vnímavý
– Měl by mě mít rád
– Měl by to být někdo jako ty, Tome
„Vezmu. Jistěže ano,“ Billovo veselé zavýsknutí protrhlo ticho noci a bylo začátkem jejich společného života.
KONEC
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Ta povídka končí dokonale..
Nádhernej konec 🙂 hlavně, že všechno dobře dopadlo 🙂
To je tak krásný!!! Už zhruba od poloviny jsem měla na krajíčkku a ke konci mi slzy dojetí tekly proudem. Je to vážně nádhera. Tolik jsem se těšila na rozuzlrní celého příběhu a hele… je tu. Jen mě mrzí, že končí další povídka, na kterou jsem se těšila a byla jsem nesmírně šťastná pokaždé, když se objevil další díl. Nějak mě ani nepřekvapilo, že Tom Billa požádal o ruku. Tohle byla vážně nádherná povídka a já doufám, že jednou se tu objeví něco dalšího a stejně skvostného 😉
Tak krásně to skončilo.Po tolikem trápení jsou konečně šťastný.
Skončila sa jedna z mojich najmilovanejších poviedok. Je celá prekrásna. Je v nej toľko nehy a lásky, že som po celý čas nemusela trpieť. Zbožňujem také poviedky, keď stoja Bill a Tom stále pri sebe a milujú sa aj keď sa okolie snaží byť proti nim a keď to má ešte aj taký krásny koniec… Toto ide do mojej TOP zložky s poviedkami, ku ktorým sa vraciam.
Ďakujem, že píšeš.
Krásný konec krásné povídky.
Bože to bylo tak nádherný :´) opravdu krásně vymyšlená povídka..s něžným,citlivým ,ale i napínavým dějem..opravdu dokonalost. Doufám,že teď už se budou mít jenom dobře.*
Opravdu se ti to povedlo:)!
Nádherné….velmi něžné dílo*
*Love at first sight<3!
jsem na měkko. :')
tohle je jedna z mála povídek, u kterých nevím, jak víc bych se k ní mohla vyjádřit. hlavně mě fascinuje, jak se dokázala od prvních dílů, s prakticky docela nezajímavým tématem proměnit téměř ve veledílo. 🙂 autorka do toho vrazila všechny city, kterých byla schopna a rozhodně to stálo za to. obě hlavní postavy byly skoro jakoby snové, celou povídku zaplnili ryzí láskou, čímž naprosto zastínili jakýkoliv ústřední děj. to je důkazem, že není potřeba vymýšlet složitá nebo neokoukaná témata, stačí psát svým srdcem a úspěch je zaručen. minimálně u mě. 🙂
Posledním dílem se mi naprosto potvrdilo, jak skvělý je Tom člověk! Ani jsem nedoufala v to, že by nějaký domeček mohl dát Heleně. Já stejně jako on víme, proč se k němu chovala tak, jak se chovala..ale i tak. Spoustě lidí by byla ukradená, ale Tomovi ne. Jsem ráda, že se mu konečně doneslo alespoň nějaké spravedlnosti. Taky jsem strašně ráda za Georga. V téhle povídce byl skutečnou oporou jak Toma, tak později i Billa. A navíc mě jeho přítomnost i potěšila 🙂 Jsem ráda, že tohle nakonec tak krásně a šťastně dopadlo a že to skončilo tak, jak jsem si přála.
Moc se Ti tahle povídka povedla, a já ti za ni děkuji!♥
To byla neskutečně nádherná povídka!