autor: Helie
Omlouvám se za minulý týden, kdy nepřibyl nový díl. Tenhle díl jsem chtěla propracovat, i když nakonec dopadl úplně jinak, než jak jsem měla v plánu ho ukončit 😀 Ale povídkám člověk neporučí, to známe všechny, ne? =)
Každopádně vám, myslím, můžu slíbit, že v dalších dílech už se hoši konečně dostanou dál 😀 A předem vám děkuji za komentáře, protože nejspíš nedostanu šanci na ně odpovědět – budu nějakou dobu odříznutá od internetu 😀
Doufám, že se vám díl bude líbit =)
Helie =)
Strhující síla vzpomínek
Jeho kroky mířily zpět k paláci. Tedy alespoň do míst, ve kterých palác ve tmě tušil. Kněz mu pomotal hlavu, nutil ho neustále se otáčet a myslí se vracet k okamžiku, který mu neustále vrtal hlavou. Čím víc se však snažil vzpomínat, tím víc se obraz, který prožíval tak zřetelně, že cítil i vůni trávy šimrající ho do bosých nohou, rozmazával. Nesoustředil se na cestu jako spíše na svoje myšlenky, které mu zběsile létaly hlavou. Snažil se alespoň přijít na to, odkud obraz pocházel, co znamenal. Nikdy takovou krajinu neviděl, neznal nic než ostře pálící slunce a písečné duny. Nebýt vysokých pahorků, které činily celou scenérii exotičtější, myslel by, že se ve svých představách nachází uprostřed nějaké dobře zavodněné oázy. Vrcholky kopců však jeho domněnky ukazovaly mylnými.
Jeho kroky samy mířily do míst, kde tušil hledanou budovu. Nijak by mu ale nejspíš nevadilo, kdyby zabloudil. Ve tmě se nikdy neorientoval moc dobře, už jen kvůli tomu, že to nikdy nepotřeboval. Uložení na potrhaných pokrývkách lehali na tvrdém písku střežení noční hlídkou. Stačilo zavřít oči a myslet na příjemné věci, které se nikdy nevyplní. Nepotřeboval vidět, i tak vždycky věděl, kde se zrovna pohybuje hlídka. V naprostém tichu, které v takových chvílích padlo, slyšel zřetelně jejich kroky.
Automaticky zrychlil. V myšlenkách ponořen do života, ze kterého ho vysvobodil mladý faraón, cítil rostoucí klaustrofobii, která svírala jeho srdce. Jako by náhle ze všech stran slyšel jejich kroky, tak nebezpečně se blížící k němu.
Náhle do něčeho narazil. Do mužské hrudi. Do očí se mu automaticky nahrnuly slzy. Snažil se přikrčit, ale silné pevné ruce sevřely jeho paže. Nedokázal se ani hnout.
„Nechejte mě na pokoji, prosím,“ slyšel svůj vlastní hlas, jak v zoufalství šeptá prosby naučené z minulé fáze jeho života. Oči měl pevně zavřené, za nimi viděl obrazy. Otrokáři, bolest, krev. Záda ho začala pálit, jako by cítil dotek biče na obnažené kůži. Cítil, jak mu po bledé spálené kůži stékají stružky krve. Všechny vjemy byly tak intenzivní, že si dokázal představit i samotné otrokáře. Slyšel jejich kroky, slyšel jejich nadávky na jeho lehkovážnost, za kterou musí zaplatit.
A pak viděl tvář. Jeho tvář. Tvář plnou neskrývaného smutku a zklamání. Zklamal ho, protože nebyl poslušným otrokem. Zklamal ho, protože vstal ze svého místa a šel tam, kam jít nesmí. Chtěl odejít a hlídka ho chytila. Viděl, jak opálená tvář otrokáře tvrdne, mění se v neprodyšný kámen. Viděl, jak bez sebemenší lítosti zvedá svůj vlastní bič, aby jen o několik nepatrných vteřin později po dobře slyšitelném švihnutí přistál uprostřed Billových zad.
Ticho a klid noci protrhl nelidský bolestný vřískot. Otrokář málem uskočil stranou, překvapen silou hlasu chlapce, který se mu nekontrolovatelně třásl v náručí. Jeho tělo se však nedalo vyvést z míry a reagovalo za něj. Rukou vjel do půlnočně černých vlasů. Projížděla jimi a tahala za ně s něžností, která překvapila i samotného Anise. Když vycházel ze svého bytu, aby se nadýchal čerstvého vzduchu a rozdýchal svůj sen, nečekal, že narazí na Billa. Respektive že Bill narazí do něj potopen v hysterickém záchvatu, jehož příčina zůstávala Anisovi utajena.
„Bille, no tak, co se děje?“ šeptal tiše do ucha chlapci s hlavou zabořenou do jeho ramene. Hlasitě vzlykal a po tvářích mu stékaly velké krokodýlí slzy, které smáčely Anisovo oblečení.
„Nechejte mě být,“ zašeptal mu Bill v odpověď. Jeho hlas zněl tak úpěnlivě, že měl Anis opět chuť couvnout. Namísto toho si ho ještě pevněji přitiskl k hrudi a konejšivě s ním houpal ze strany na stranu.
„Je to v pořádku, nic se neděje,“ šeptal stále dokola, ale jak se zdálo, na Billa nefungovalo absolutně nic. Zničehonic však v jeho náručí ochabl.
„Anisi.“ Znělo to jako nářek, jako tichá prosba. Bill se o něj bezostyšně opíral celou vahou svého těla. Anis ho sevřel ještě pevněji, pokud to vůbec bylo možné bez toho, aby mu zhmoždil žebra. Každou chvíli se zdálo, že Billova kolena povolí a Bill se zhroutí k zemi. Čekal, dokud ho Bill nezačne vnímat – tolik se upnul na jeho reakci, že si ani nevšiml, že ho chlapec nevnímá kvůli tomu, že nevnímá vůbec nic. Záplava představ a imaginární bolest ho strhly natolik, že upadl do bezvědomí. Jeho mozek se bránil obrazům, které přijímal, a zároveň vytvářel.
Anis vzal bezvládné tělo opatrně do náruče. Téměř okamžitě se mu do mysli vrátil jeho sen, když zamířil důvěrně známou cestou ke svému bytu. Cynicky se ušklíbl nad tím, jak děsivě se něco takového děje v realitě. Bill poprvé vstoupí do jeho bytu, aniž by to věděl.
*
Anis seděl na nepohodlné stoličce, když se z jeho postele ozvalo tiché zamručení. Bodlo ho u srdce, když slyšel, jak Bill zašeptal faraónovo jméno. Co mohl čekat? Že si Bill bude pamatovat, jak ho sem donesl, i když byl Bill po celou dobu mimo sebe? To asi těžko. Faraón s ním navíc trávil daleko víc času než Anis, nebylo divu, že je prvním, koho se Bill dovolává.
Neotočil se, když slyšel, jak přikrývka šustí nad prudkostí pohybu. Bill se vymrštil do sedu a mžoural do tmy. Snažil se najít něco, cokoliv, co by mu napovědělo, kde se nachází. Kolem něj však panovala naprostá tma – neviděl nic jiného než ji.
„Anisi?“ zašeptal zoufale druhé jméno, které mu přišlo na mysl. Doufal, že tentokrát se nezmýlí – a pokud by se nezmýlil, litoval toho, že ho jako první napadlo Tomovo jméno. Skutečně doufal, že všechno, co viděl, byl jen sen, který se mu zdál, zatímco dál spokojeně ležel přitulený k Tomovu hrudníku.
„Jsi vzhůru,“ poznamenal Anis, v jeho hlase se ale neodrážela jediná emoce. Nechtěl dát Billovi najevo, jak moc ho zasáhlo, že není prvním, v koho Bill doufá, že ihned po probuzení spatří.
„K-kde to jsem?“ zeptal se Bill, stále ještě zmatený a vyvedený z míry.
„V mém bytě.“ Anis se zvedl ze stoličky a neslyšně přešel k posteli, na jejíž okraj ztěžka dosedl. Bill seděl uprostřed ní s hlavou nakloněnou ke straně. Ve tváři mu pohrávalo rozkošné zmatení a vlasy měl kolem hlavy zacuchané do temné svatozáře padlých andělů. „Narazil jsi do mě v zahradách, brečel jsi a křičel, a potom jsi upadl do bezvědomí. Nevím, kde jsou tvé komnaty, navíc by mě do faraónovy části paláce stráže nepustily. Tak jsem tě vzal sem. Navíc jsem klidnější, když tě mám pod dohledem.“
Dovětek Billovi vykouzlil na rtech něžný úsměv.
„Díky,“ zašeptal dojatě. „Občas se mi stává, že si vzpomenu na to, co… co bylo dřív, na svůj život. Nezvládám to.“ Anis zaznamenal zaváhání a plačtivý podtón. Natáhl se po Billovi a přitiskl si ho do náručí.
„Už nikdy se ti nic nestane. Už ti nikdy nikdo neublíží, já ti neublížím,“ šeptal Anis, snažil se ho uklidnit. Bill mezi prsty svíral látku jeho oblečení, zoufale se chvěl.
„Já vím, že ne,“ odpověděl, když dostal pocit, že ho nářek přešel natolik, aby toho byl schopný. Nechával se objímat a hladit po zádech a vlasech, zatímco sváděl vnitřní boj s pláčem, který se odmítal zastavit. Anis ho ochotně hladil a sem tam pohlazení proložil váhavým letmým polibkem do vlasů.
„No tak, neplakej,“ zamručel, když zaznamenal, že Billovy nářky utichají. „Nemáš důvod plakat.“
„Já vím.“ Bill se od Anise odtáhl na takovou vzdálenost, aby mu viděl do očí. „Děkuji,“ zopakoval znovu a vtiskl na jeho rty lehký, ale důrazný polibek. Stačil jediný takový drobnější dotek a cítil, jak se mu do tváří žene krev. Chtěl se odtáhnout, ale Anis si ho přitáhl za týl a polibek prohloubil. Věděl, že by neměl, že nesmí, ale nikdy nenabral ani trochu přesvědčení, že by měl Amendetomova slova uposlechnout. V duchu si škodolibě mnul ruce – faraón se nemá šanci dozvědět o tom, že Bill strávil noc v jeho bytě.
Bill se zadýchaně odtáhl, rukama se opíral o Anisův hrudník.
„Tohle bychom neměli,“ zabručel, aniž by se podíval do temně hnědých očí, které už podruhé za jediný večer zalil neskrývaný smutek. „Můj cejch mi takové chování nedovoluje,“ dodal ještě.
„Pravidla jsou od toho, aby se porušovala. Vždycky nějakým způsobem obejít jdou,“ odpověděl Anis zamračeně. Nedokázal si představit, že by měl o Billa přijít jenom kvůli nějakému cejchu. I on by se svých povinností vůči faraónovi kvůli Billovi klidně vzdal.
Zvolna přejel zhrublými prsty přes Billovu čelist a nadzvedl mu hlavu, aby se mu díval do očí. Věnoval mu posmutnělý úsměv, který Bill se stejnou dávkou smutku oplatil.
„Nechci o tebe přijít jen kvůli něčemu tak banálnímu,“ zakroutil otrokář odmítavě hlavou a do koutku úst mu vtiskl letmý polibek. Bill chtěl znovu sklopit hlavu, říct mu, že důvodů je víc, ale nedokázal ze sebe nic dostat. „Mám tě rád, Bille, copak to nechápeš?“
Než aby odpověděl, nechal se sevřít v Anisově náručí. Potřeboval cítit teplo lidského těla víc než jindy.
„Už před nějakou dobou jsem ti říkal, že kdybychom se oba snažili, vymysleli bychom způsob, jak zlomit tvůj závazek vůči faraónovi. Mohl bys pak být se mnou,“ zamumlal mu Anis do vlasů a shrnul mu je za ucho. „Můžeme utéct…“
Bill se odtáhnul, aby mu viděl do očí. „To bys pro mě udělal?“
„Radši žít pod vládou někoho jiného s tebou, než zůstat tady pod vládou Amendetoma bez tebe.“ Billovy oči se zaleskly. Odrážely se v nich slzy, které Anisova slova vyvolala. I přes to mu však na rtech hrál úsměv, když se naklonil, aby spojil Anisovy rty se svými. Přejížděl mu prsty po týle a celou vahou se opíral o jeho tělo, dokud ho nedonutil lehnout si na záda. Spokojeně se uvelebil na jeho klíně a několikrát se zavrtěl. Lehl si na Anisovu hruď, hlavu si položil na jeho rameno a vyfoukl horký vzduch na jeho krk. S úsměvem vnímal, jak se Anisův hrudník zvedá v pravidelných záchvěvech jeho dechu. Zvuk nádechů a výdechů mu dával možnost k přemýšlení. Potřeboval si mnoho věcí urovnat v hlavě, která ho bolela od starostí, jež se na něj znovu sypaly.
Jeho nerozhodnost byla ubíjející. Sám nevěděl, co přesně chce. Potřeboval cítit lásku, která mu byla po mnoho let odpírána, ale nevěděl, u koho ji má hledat. Stejně jako před nějakou dobou mu vyšel za ideálního adepta Anis, ale jeho srdce si nedokázalo představit, že by měl opustit Amendetoma. Potřeboval faraóna cítit stejně jako otrokáře. Zaryl nos do Anisova ramene, vdechoval jeho vůni, která ovíjela celé jeho tělo jako zavinovačka.
„Nemůžu odejít, ale zároveň o tebe nechci přijít,“ přiznal potichu. Jeho hlas se zdál být v tom naprostém tichu příliš hlasitým, i když šeptal. V krku se mu z toho hluku, který nechtěně napáchal, zadrhl dech. Anisova ruka se mu usídlila na krku, palcem jemně jezdil přes ohryzek vystupující z přízračně bílé kůže. Bill spokojeně přivřel oči.
Řešení jeho situace se zdálo být tak jednoduché – nechat oba muže, aby o něj pečovali, starali se o něj a milovali ho. On je za to bude milovat stejnou měrou. Nikdy se nechoval tak jako v tuhle chvíli, nikdy si nepřipadal tak falešně, ale lepší řešení prozatím nedokázal najít.
Nechával se líbat do vlasů a na tváře, zatímco zvolna zapomínal, že se vyplížil z Tomovy ložnice, jen aby se prošel a do plic natáhl čerstvý vzduch. Stejně jako ve chvílích, kdy byl s Tomem, bilo jeho srdce právě teď jen a pouze pro Anise a pro jeho doteky, které ho pálily na kůži tím nejpříjemnějším možným způsobem. Usínal pevně přitulený k jeho hrudníku.
*
Spal dlouho. Úspěšně ignoroval slunce, které vytrvale naráželo do jeho obličeje, i hlas šeptající jeho jméno ve snaze probudit ho. Nechtěl vstávat. Všude kolem něj se vznášela vůně, se kterou neměl tak často možnost probudit se. S rostoucí spokojeností zabořil obličej do provoněné tenké deky.
„Bille, no tak, já vím, že jsi vzhůru. Vážně tě nechci vyhánět, ale myslím, že by ses měl vrátit.“ Hlas nabral na síle, když jeho majitel zaregistroval, že objekt jeho zájmů začíná procitat.
„Nechci vstávat,“ zamumlal Bill do přikrývky, aniž by otevřel oči. Hekl, když mu na zádech přistála váha cizího těla a na ramenou a krku cítil vlhké polibky. Spokojeně zamručel a hlavu zabořil ještě víc do přikrývky.
„Vážně myslím, že bys měl jít. Budou tě hledat,“ zašeptal hlas do jeho kůže. Bill neochotně otevřel oči.
„Ale proč? Je mi tu dobře,“ zabručel.
„Není to moje rozhodnutí, Bille. Kdybych mohl, klidně si tě tu nechám napořád, ale myslím, že máš svoje povinnosti. Musíš přece obšťastňovat faraóna, ne?“ Uštěpačnost a jedovatost v otázce byla nepřeslechnutelná. Bill pod tíhou Anisova těla ztuhnul.
„Nemusím ho obšťastňovat,“ odsekl. „Slez.“
Jakmile se Anis odkulil stranou, převalil se na záda a posadil se. Ležel rozvalený uprostřed Anisovy postele v jeho bytě. Konečně si ho mohl pořádně prohlédnout, ale na to on nedbal. Vyskočil na nohy, až se mu zamotala hlava. U dveří vrhl na zmateného otrokáře zklamaný pohled. Hned nato vyrazil ven. Ocitl se uprostřed jedné z chodeb v budově určené pro lid. Střemhlav se rozběhl chodbou, takže neslyšel volání, které pronásledovalo jeho kroky…
autor: Helie
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 0
fíha…. tak je to čím dál zajímavější… rozhodně čekám na pokráčko 🙂
Jsem zvědava na další pokračování.Bill to nemá vubec lehky.
To bylo od Anise vážně trochu drsný, nadruhou stranu se mu nedivím. Těším se na další díl 😉
[2]: Jo, to teda nemá… nechtěla bych být na jeho místě.
Ach, ten Bill…
On si vlastně vymyslel ideální řešení, nechat Anise a Amendetoma, aby ho oba milovali, ale bohužel to není možné. Anis by možná na něco podobného přistoupil, ale faraon nikdy, jeho hrdost by mu to nikdy nedovolila.
Bill sám se rozhodnout nedokáže, proto se obávám, že zasáhne osud a že to bude zásah nelítostný…
Jinak, Bill v Anisově náručí neměl chybu :)♥
Páni, tak Bill to má dobře vykoumaný. Bude lítat od jednoho ke druhém. No proč ne, jen jsem zvědavá, jak se to bude líbit Tomovi a Anisovi. Stejně ale víc chci, aby zůstal u Toma.
Jinak to byl moc pěkný díl a už se těším na další 🙂
Zdá se, že v každé tvé povídce nám ukazuješ různé tváře lásky. Všichni víme, jak mocný cit to je a v dnešním díle se nám taky ukázala ta sobecká stránka. Než aby se Bill vzdal přítomnosti otrokáře, raději ho nechá, aby ho miloval, i když mu nedává žádnou záruku, že by s ním opravdu zůstal. Protože stejně tak mu vyhovuje láskyplná péče faraóna.
Ale jak by ho někdo mohl obviňovat, po tom všem, čím si prošel?
Upřímně tě zbožňuji za to, že se pouštíš do takových spletitých citových situací, kde si každý své místo musí vybojovat. Protože to mnohem více odpovídá reálnému životu.