autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
TOM
Jakmile jsem zaparkoval před barákem, odpoutal jsem se a vystoupil. Došel jsem si do kufru pro tašky. Když vylezl i Bill, auto jsem zamkl a rychle jsem šel ke vchodu. Byl si vědom toho, co udělal, proto mě následoval a byl zticha. Až když jsme nastoupili do výtahu, se na mě podíval.
„Tome, prosím… promiň mi to,“ vydechl prosebně. Ne, nebudu křičet. Za tohle mi to nestojí.
Podíval jsem se na něj a zakroutil hlavou. „Prostě s tím přestaň, ok?“
„Nedokážu to neřešit,“ udělal krok ke mně. Bože můj, ať už mlčí…
„No asi ti nic jiného nezbude!“ zvýším na něj hlas, přičemž mu pohlédnu do očí. Výtah zastavil na patře. A s ním se zastavil i Bill. Kdyby mohl, snad by sklopil i uši. Jen co se výtah otevřel, nechal mě vyjít prvního, až poté mě následoval. Vytáhl jsem z kapsy klíče, odemkl byt a vešel. Boty jsem kopnul ke straně a šel si sklidit věci do skříně. Co dělal on, mi bylo jedno. Jakmile jsem si věci uklidil, sebral jsem se a zavřel se na balkoně. Musel jsem se uklidnit.
Jenomže když jsem dokouřil třetí cigaretu, zjistil jsem, že mi to nepomáhá. Stále jsem byl naštvaný. Za to, jak se zachoval… Vždyť on byl stejný, jak… Jo, chápu, že žárlil, když je můj přítel. Ale byla to sranda, nemusel se hned chovat jak nějaký… Ani nevím, jak to nazvat. Byl jako nějaká vypočítavá mrcha. Prostě jsem se jí líbil, snažila se mě sbalit. Co je na tom špatného? Vždyť on sám si se mnou začal, když jsem byl ještě s Brianem. Sice nevím, jak to přesně bylo, ale když za mnou byl Brian v léčebně, neříkal zrovna nic pěkného… Nakonec jsem to vzdal a vrátil jsem se dovnitř. Balkon jsem za sebou zavřel a prošel jsem do kuchyně. Měl jsem žízeň. Vyndal jsem z lednice Sprite, nalil si ho a usadil jsem se se sklenkou v ruce ke stolu, kde jsem jen popíjel a hleděl z okna. Nejraději bych odtud vypadnul, šel bych ven, šel bych se někam odreagovat. Do Starlightu nejspíš ne, ale chlast a nějaké rozptýlení by se mi teď vlastně hodilo… Zaslechl jsem dveře. Po chvilce Bill už stál u mě.
„Já se vážně omlouvám,“ řekl potichu. Oči měl uplakané. Bože můj, tohle mi ještě chybělo. Bude ze sebe dělat chudinku, abych ho litoval nebo co?
„Mohl bys přestat brečet?“ vydechnu. Jo, nemám rád, když brečí, ale teď ho vážně nebudu litovat a utěšovat.
„Já nebrečím,“ opřel se o linku za sebou. Ještě ze mě bude dělat kreténa nebo co… Silně jsem v ruce stiskl sklenici a zatnul zuby.
„Choval jsem se špatně, promiň mi to,“ sklopil provinile hlavu. „Mrzí mě to.“
„Skvělý! Už jsi to řekl několikrát a co!“ vyjedu na něj.
„Já-já se nechci opakovat, mně je to jen vážně líto a… štve mě to, co jsem udělal,“ kníknul. Nervy ve mně přímo vařily. Už jsem to nemohl v sobě dál držet. Zvednul jsem se.
„To trochu pozdě! Víš, jak mi bylo trapně?! Choval ses jako nějaký idiot!“
„Ani já jsem se necítil nejlépe,“ zhluboka se nadechne a narovná se. No ještě aby jo.
„Jo, já se ti nedivím. Akorát ses ztrapnil!“
„Fajn, tak jsem se ztrapnil,“ šeptne. „Prostě jsem se za to, co mezi námi je nestyděl, tak mi to promiň, dal jsem to až příliš najevo.“
Bezva… Super. Dokonalý. Srdce mi bušilo, měl jsem vysoký tlak. Měl jsem pocit, že každou chvíli už vyletím z kůže. Chci na něj něco už vytočeně zařvat, ale včas se kousnu do jazyka a pusu zavřu. Doslova hodím sklenici do dřezu a odejdu z kuchyně.
„Tome, počkej, prosím,“ rozešel se za mnou. Já už nemůžu… Vidí, že jsem nasraný, jdu od něj pryč, že chci být sám a neříct něco špatně, a on jde ještě za mnou? Snaží se mě k tomu zastavit? Moje trpělivost právě přetekla.
„Dej mi už pokoj!“ zařvu na něj. Potom jsem ho slyšel už jen popotáhnout a zavzlykat. Všiml jsem si, že když jsem zakřičel, vždycky zkoprněl nebo se oddálil. Bál se toho. Nechtěl jsem tu s ním být už ani minutu.
Nevím, co mě tak strašně štvalo. Jestli on a jeho chování, nebo já sám. Chtěl jsem být pryč, daleko od něj a uklidnit se, protože to se mi v jeho blízkosti nemohlo podařit. Stále se chtěl urputně omlouvat, že si ani neuvědomil, jak už je otravný a vytáčí mě ještě víc. Potřeboval jsem vychladnout a být chvíli v klidu, abychom to mohli v klidu probrat, protože to v tomhle stavu nešlo.
Zašel jsem do ložnice, našel cestovní tašku a začal do ní házet potřebné věci. Nějaké oblečení, knížku, peněženku a došel jsem si do koupelny pro hygienu. Vrátil jsem se i s ní do ložnice a naházel ji do báglu. Bral jsem jen to nejhlavnější. Ale po chvilce ke mně to ubrečené stvoření přiběhlo, chytlo mě za paži.
„Prosím, prosím, ne,“ zavzlykal nahlas a upínal ke mně svoje čokolády. Vypadal, jako by si chtěl i kleknout a odprosit.
To by mi ještě chybělo… Prudce jsem mu ruku vytrhl, div opravdu neupadl a vzal jsem tašku do rukou. Chvíli jsem tam jen tak stál a zhluboka dýchal.
Buď teď odejdu, nebo zůstanu. Kdybych odešel, už by to také mohlo být navždy. Když zůstanu, tak… Hm, ani nevím… Asi kolem sebe budeme chodit jako dva idioti a neřekneme si ani slovo. Ale proč mě to, proboha, tak vytočilo? Vždycky jsem snad měl takový smysl pro melodramatičnost? Prostě jsem musel vzít ty hadry a vztekle je naházet do tašky, aby viděl, že ho mám plné zuby, že chci vypadnout a on začal prosit? Vždyť… Bože můj, už se ztrácím sám v sobě…
„Prosím, neopouštěj mě, prosím.“ Slzy se mu po tvářích přímo kutálely. „Já se strašně omlouvám, já… já jsem idiot,“ vzlykal.
Jo, to jsi. A já jsem imbecil. Zavřu oči, zakroutím hlavou a pustím tašku z rukou. Nadechnu se, že mu na to něco řeknu, ale ani nevím co, tak zase pusu zavřu a zhluboka nasaji nosem vzduch.
Dýchej… Klídek, kámo… Sklopím hlavu k báglu a mlčím, přičemž mnu mezi prsty jeho látku.
„Odpusť, prosím,“ natáhnul ke mně ruku. Jemně mě pohladil po ramenu. „Tomi, prosím, moc prosím… Já bez tebe nedokážu být.“ Tak hrozně plakal. Otočil jsem k němu hlavu. Po tvářích mu tekly snad krokodýlí slzy smíchané s líčením. Ačkoli to byl tak dramatický okamžik, neodpustil jsem si drobné usmání. Bože, jak já nesnáším, když brečí… Vydechnu, za ruku si ho přitáhnu k sobě a omotám kolem něj ruce. Hned se ke mně přitiskl, majetnicky mě objal a držel se mě tak pevně, že mě stisk jeho prstů až zaštípal.
„Prosím,“ zalapal po dechu, jak plakal. Hladil mě po zádech a pořád se na mě mačkal, jako by se bál, že ho ode mě snad někdo odtrhne, ne-li já sám. Stáhnul jsem kolem něj paže pevněji, políbil ho letmo na krk a položil si mu hlavu na rameno.
Neumím si představit, co by bylo, kdybych to včas nezastavil. Nemám nejmenší ponětí, jaký by byl můj život bez něj. Udělal pro mě všechno, co mohl. Vím, že by pro mě udělal cokoli… Ne, takhle se nesmím chovat.
Polknu, zavřu oči a sevřu mezi prsty látku jeho svetru. Hlasitě vydechnu nosem. Snad až teď jsem pořádně pocítil, jak se celý strašně chvěje.
„…že-že mě neopustíš? Já-já to bez tebe nezvládnu,“ šeptal. Něžně se o mě otíral a stále mě trošku hladil. Dával mi tím najevo, jak je mi vděčný, že ho držím.
„Pšššt,“ pohladím ho po zádech ve snaze ho i jeho třesoucí se tělo ukonejšit.
„Aghh…“ zavzlykal a nanovo se rozbrečel. Objímal mě stále tak moc pevně.
Bože… Povzdechnu, podívám se na něj, a když vidím nadcházející záchvat dalšího pláče, položím si hlavu mezi jeho rameno a krk a začnu v dlani jemně mnout jeho pravý bok.
Však ať se vybrečí, pokud mu to pomůže. Někdy je dobré to ze sebe prostě dostat. Několikrát se zhluboka nadechl a začal se pomaličku uklidňovat. Jen si trošku odkašlal, jak se zalykal pláčem. Náhle mě líbnul něžně na tvář, přičemž mě zašimraly jeho řasy. Pohladím ho po vlasech, podívám se mu do ubrečených čokolád a začnu mu otírat z tváří tekoucí stíny.
Tohle je jako noční můra. Ne on, tahle situace. I když jeho bych se v tomhle stavu v noci taky lekl.
„Řekni mi, že neodejdeš, prosím,“ upnul ke mně pohled a pohladil mě po ruce, kterou jsem mu stíral černé slzy.
Jako bych ho snad mohl opustit.„Neodejdu,“ pošeptám naprosto vážně. Dám mu drobnou pusu na nos a ovinu mu ruce kolem krku. Přitisknu se k němu a vlípnu mu další polibek na mokrý spánek. Na rtech ucítím slanou chuť jeho slz, které si rozetřel snad po celém obličeji.
„Děkuju, děkuju,“ šeptal tiše. Stále vyhledával, jak se mě dotknout, pohladit, políbit. Prohrábl jsem mu něžně vlasy prsty, načež jsem se poodtáhl.
„Teď se běž opláchnout. Bude tě pálit celý obličej. Navíc…“ prohlédnu si ho s úsměvem, „…máš všude černý šmouhy.“ Strašidlo malý… Hned pokýval hlavou.
„Ano, jo, dobře,“ šeptnul. Neodpustil si mě nepohladit po ruce, ale poté se už vydal loudavým krokem do koupelny. Chvilku jsem za ním mlčky hleděl, až jsem vzal z postele tašku a začal uklízet oblečení zpět do skříně.
Chtělo by to vypustit, uvolnit atmosféru, vydechnout… Chmpf.
Když jsem měl sklizeno, vzal jsem hygienu a odnesl ji do koupelny, kde jsem ji uložil na své místo. Poté jsem přistoupil k Billovi a skrz zrcadlo si prohlížel jeho pečlivou práci, jak si tampónem smývá líčení. Oči měl zarudlé a očividně ho dost pálily. Podíval se na mě skrz zrcadlo také a vděčně se usmál. Pohladím ho po ramenu a zezadu se k němu přivinu. Opřu se mu bradou o klíční kost, a když ho obejmu kolem pasu, spokojeně zavřu oči.
Nechci o něj přijít. Nejen, že bych bez něj byl asi úplně ztracený, ale já toho kluka vážně miluju… Když jsem s ním, cítím krásný tíživý pocit na srdci a občas mě zašimrá v podbřišku. Tohle musí být láska… Dostalo se mi tichého zavrnění. Po chvilce už mi rukama sjel po těch mých a přivinul se ke mně.
„Děkuju,“ pošeptá potichu.
„Zapomeneme na to, ano?“ brouknu.
„Nevím, jestli to půjde, ale budu se snažit,“ vydechne tiše a zase se ke mně přitulí, trošku se i pootočí. Vážně se potřebujeme odreagovat. Oba dva. Prošli jsme si těžkým obdobím. Možná bychom spolu mohli někam o víkendu.
„Možná bychom si mohli dát na chvíli oddych, hm?“ navrhnu po chvíli ticha.
„Oddych?“ hned se ke mně otočí celým tělem. Přikývnu na souhlas.
„Jak oddych?“ šeptne.
„Oddych od všeho. Potřebujeme trochu vypustit a odreagovat se. Bylo toho poslední dobou moc,“ zadívám se mu do očí.
„No, to máš pravdu,“ přikývne. „A jak bys to chtěl… udělat?“
„Bude víkend… Mohli bychom odjet z města,“ pousměju se. Jeho oči se náhle trošku rozzáří.
„Vážně?“ Na rtech se mu vyrýsuje jemný úsměv. Souhlasí, bezva!
„Mohli bychom do Alp. Na snowboard!“ vyřknu hned svůj první nápad a usměju se.
„Až tak?“ usměje se. „Ale rozhodně jsem pro, abychom někam vyrazili,“ odsouhlasí.
Fajn, snowboard ne. By si zlomil nehty, a pak by si zlámal nohy, a nakonec by se zabil úplně. A to nikdo nechce.
„Dobře, tak na snowboard ne,“ zasměju se. Pohladím ho po tváři a pověsím se mu kolem krku. „A kam bys chtěl ty? Máš nápad?“
„No, měl bych, ale nevím, jestli by se ti to líbilo,“ broukne a pohladí mě po bocích. Najednou jako by byla hádka úplně zapomenuta. My jsme fakt párek šílenců. Ale o to líp. Nechci se s ním hádat.
„Jen mi to pověz,“ usměju se. Jsem celkem zvědavý, jaký má styl a co jeho zajímá.
„Mmm, líbila by se ti nějaká modernější chata někde daleko?“ Oh…
„Oh, jo! Někde v lese u jezera. S pořádným bazénem. Všude kolem nic, jen les. To by bylo dokonalý. Jen my dva a nic,“ řeknu hned nadšeně svoji představu.
„Přesně tak jsem si to představoval,“ zaculí se. „Takže bys to bral, chtěl bys na takové místo?“ podívá se mi s nadšením do očí. Ihned vesele kývnu na souhlas a dám mu pusu. Olízne si rty a usměje se.
„Dobře… Zařídím to, i kdybychom měli jet až na kraj světa,“ pošeptá. To by bylo naprosto dokonalý.
„Na kraj světa ne. Máme na to jenom víkend,“ zachichotám se nad jeho roztomilostí. Vlípnu mu další pusinku. S radostí ji přijme, načež mi ji oplatí.
„Mrzí mě, co se stalo…“ podívám se mu provinile do očí.
„Mě taky,“ přizná a víc se ke mně přivine. „Choval jsem se hrozně.“
„Ne, to já… No, oba jsme se zachovali hrozně. Ale… je to za námi, dobře?“ usměju se.
„Jo,“ přikývne. Opatrně se ke mně nahne. Vezmu si do dlaně jeho tvář a pohladím ho po ní.
„Miluju tě, tak si to pro příště, prosím, pamatuj,“ pošeptám a spojím naše rty v jedny.
„A já tebe,“ zašeptá mi už do rtů a něžně mě párkrát políbí. „Jenže já mám prostě pocit, že je každý na světě ve všem lepší než já. Cítím se… špatně. Mám strach, že mi tě může kdokoli sebrat,“ postěžuje si mi bázlivě. To je můj blázínek…
„No nejsi ty k pomilování?“ rozesměji se a dlouze ho políbím. „Možná jsou lepší lidi, Bille, možná se k sobě ani nehodíme, ale mně to je jedno. Už dřív jsem si tě vybral z nějakého důvodu a toho se držím. Mně se líbíš, mně vyhovuješ. Nejsem s tebou jen tak proto, že jsi mě dostal z léčebny a postaral se o mě. Já tě miluju a vím, že tady…“ položím si dlaň na okamžik na místo, kde mám srdce, „…tady cítím něco mnohem víc. A taky vím, že jednoho dne to zase najdu. I kdybych nenašel, chci zůstat s tebou. S Tebou…“ zadívám se mu s úsměvem do očí. Všimnu si, jak mu zacuká bradička, ale i přesto se usměje. Hned mi rukama sjede po bocích.
„Děkuju… Já… tolik tě miluju,“ pošeptá potichoučku.
„Já vím, Bille… Já to vím,“ pohladím ho po tváři a něžně se mu vpiji do rtů. Zavře oči a opře se mi svými rty do mých. Jemně do nich začne pronikat. Líbá mě tak procítěně a oddaně. Bože… Pod návalem rozkoše rozechvěle vydechnu nosem a zavřu oči.
„Mmm,“ tiše zavrní, a ještě mě jednou dlouze políbí, až se poodtáhne. Co je, sakra? Proč se odtáhnul? Otevřu oči a podívám se do jeho.
„Co?“ vydechnu nechápavě.
„Ne, ne, to nic,“ oddechne a olízne si rty. Pomalu se ke mně nahne a začne mě znovu líbat.
„Mmhh,“ zafuním spokojeně. S úsměvem nakloním hlavu na stranu a začnu mu polibky oplácet o něco dychtivěji. Chvíli mi to stejně tak oplácí, až nahne hlavu na druhou stranu a začne si hrát hlavně s mým jazykem. Hravě po něm kmitá a hladí jej, krouží kolem něj a nakonec ho nasaje, až mě dlouze líbne. Já si ho u sebe však podržel, opřel se zadkem o pračku a začal ho láskyplně líbat…
Bill přišel v pátek brzy z práce, a jelikož už jsme dobalovali jen poslední věci, mohli jsme se vydat na cestu. Zarezervoval nám na víkend jednu chatu poblíž Frankfurtu nad Mohanem, což nebylo zrovna blízko. Ale právě příroda kolem přesně splňovala naše požadavky včetně velké moderní chaty poblíž jezera. Ne že bychom snad měli v plánu se v takové zimě koupat. Ačkoli jsem původně chtěl jet svým autem, nakonec jsme jeli Billovým. Nejenže měl v kufru víc úložného prostoru, ale na delší cestu bylo zkrátka lepší. A o vyšším podvozku raději ani nemluvě. Já bych si svoje autíčko leda tak odřel o nějaký hnusný šutry. Pff. No, ale i tak jsem ho alespoň přemluvil, abych mohl řídit. Vlastně jsem se ani nemusel moc snažit. Stačila pusinka, pěkně poprosit, udělat psí očka a mohl jsem řídit celou cestu. Hihí.
Cesta proběhla bez problémů a netrvala ani až tak dlouho, jak jsme původně předpokládali. A to proč? Protože Hitler nechal postavit dálnice! Hah. Ještě doma jsem nám připravil na iPhonu playlist, díky němuž cesta ubíhala za doprovodu naší oblíbené hudby rychleji. Naší nejoblíbenější hudbou se však stala skupina Hollywood Undead. Oba jsme si tam našli své. Já rap a hip-hop a Bill naopak rock. Což samozřejmě neznamená, že jsme nesnesli hudbu toho druhého. Nedělal mi rock problém a jemu stejně tak hip-hop.
Kolem večera jsme konečně dojeli na místo. Když jsem zastavil před velkou moderní chatou, nestačil jsem zírat. Pro dva byla možná až zbytečně velká. Rozhodně nebyla nijak stará. Dřevo bylo hned na první pohled nové a téměř celá byla prosklená, takže bylo vidět jak ven, tak dovnitř. Vzhledem k tomu, že alespoň 15km nikdo kolem nebyl, bylo to ideální. A ten osvětlený bazén? Naprosto luxusní! Měli jsme obrovskou ložnici s vodní postelí a vlastní koupelnou uvnitř. Byla ještě jedna koupelna na chodbě a pak jedna v přízemí. Jsem si jistý, že ale budeme používat tu naši v pokoji. A ten obří sprchový kout s masážními proudy! Uuuh, těším se.
„Je škoda, že tu nebudeme dýl než jen na víkend. Je to tu dokonalý,“ řeknu Billovi při vybalování hygieny. Nechci předbíhat, ale vydržel bych tu klidně napořád.
„Nemusíme tu být naposled,“ usměje se na mě a protáhne se, když si všechno uklidí. „Tolik se ti tu líbí?“
„Jo, je to zas něco jiného než byt. Navíc v okruhu 10km nikdo není. Jsme tu úplně sami,“ usměju se. Zhasnu v koupelně a vejdu do ložnice. Bill docupital za mnou. Hned se posadil na postel a poté se přes ni natáhl.
„Mhh, tohle chci domů,“ zasmál se.
„Koupíme si taky takovou vodní postel,“ brouknu pobaveně. Zůstanu stát u jeho nohou.
„Chtěl bys?“ hned se posadil, chytil mě za ruce a stáhnul mě k sobě. Pořád se sladce smál.
„Mně to je jedno. Stačí, když se na tom vyspím,“ vylezu se smíchem na čtyři, abych ho nezalehl. Zasměje se a hned mi prsty přejede po čelisti.
„Jsem hrozně rád, že jsme tady,“ šeptne vážně a natáhne se pro polibek. Hned mu jeden věnuji.
„Já taky,“ usměju se a dosednu mu zlehka na stehna. Pohladím ho po ramenu a schválně se i s postelí zhoupnu, čemuž se začneme smát. „To se mi ale kurva líbí.“
„Mně taky, jen se bojím, že z toho slítneme,“ zasměje se a schválně se pode mnou zavrtí.
„Udělej vlnu,“ začne se smát. Najednou je jako neposedné dítě, ale mně se to strašně líbí.
„Ok, jdeme dělat vlny,“ sednu si mu se smíchem do klína a začnu na něm trošku pánví skákat. Celá postel se začne vlnit.
„Ouuu, to děláš vlny i mně,“ zasměje se a chytne mě za boky. Chach. Celá postel se s námi stejně ještě pohupuje a vlní.
„A to vadí?“ kousnu se šibalsky do spodního rtu. Zapřu se rukama vedle jeho hlavy a zakroužím zadečkem po jeho rozkroku.
„Huuuh, no… ne,“ usměje se a přizvedne boky proti mým. „Provokatére,“ zašeptá, a hned mě políbí. Pche, ještě si bude stěžovat.
„No tak né, no,“ posmutním. Zůstanu v klidu sedět a sklopím nešťastně pohled jako malé štěně. Však ještě přilezeš prosit na kolenou.
„Ale to mělo být na souhlas, že mi to nevadí, víš?“ sám proti mně boky trochu přirazí. „Je to naopak hezký, hmm…“
„Chm,“ brouknu jen a schválně dál hledím dolů.
„Ale no tak,“ přitáhne si mě k sobě za bradu. Vyzývavě mě políbí a boky zakroutí proti mým. Spokojeně zavrním, otřu se mu zadečkem o penis a jazykem mu obepíšu rty.
„Mmm, to se mi moc líbí,“ šeptne to stvoření pode mnou, a hned si mimo ústa začne pohrávat s mým jazykem tím svým. Si asi myslí, že vyhrál. To tak… Jen se zasměju, políbím ho a postavím se. Pak seskočím z postele. Trocha provokace neuškodí.
„Ty jsi teda…“ zamračí se, ale hned na to se zasměje a opře si tělo o lokty. Otočím se k němu čelem a sundám si triko.
„Asi půjdu do sprchy,“ řeknu jakoby nic, přičemž mu ho hodím. Začnu si pomalu rozepínat kalhoty.
„A nemohl bych jít s tebou?“ optá se, přičemž se posadí a tričko položí vedle sebe. Schválně pokrčím s úsměvem rameny. Nechám ze sebe kalhoty spadnout, a poté je kopnu stranou. Když si sundám i ponožky, zajedu si rukama za boxerky. Tak pojď, lásko… Jen se ukaž. Kousnu se do rtu a upnu k němu pohled. Netrvá to ani pět sekund a už je na nohou. Stoupne si ke mně a usměje se. Sám mi boxerky začne stahovat.
„Můžu? Prosím,“ upře ke mně oči jako nějaké kotě. Oh, tohle se mi líbí.
„Já ale asi ještě nepůjdu,“ brouknu schválně nesměle.
„Ne? A co budeš dělat, hm?“ usměje se sladce.
„Ještě nevím,“ šeptnu. Sundám ze sebe boxerky úplně a hodím je na křeslo. Nemám se proč stydět, zná mě jako nikdo. O krok od něj ucouvnu, aby měl možnost si mě prohlédnout. A to on s radostí udělá. Sjede mě pohledem, přičemž si kouše spodní ret.
„A nemohl bych tě trošku zabavit?“ olízne si rty. Rád bys, viď?
„Myslím, že si vystačím sám. Ale děkuju,“ zasměju se. Rozejdu se ke dveřím od ložnice.
„Okay,“ pokrčí poraženě rameny.
„Jdu si zaplavat,“ řeknu se smíchem, schválně mu mávnu a odejdu z ložnice.
Však on přijde. Seběhl jsem schody dolů a prošel přes terasu k bazénu. Jo, venku byla teda kurva kláda a já šel idiot nahý. Jakmile jsem však vlezl do vyhřívaného bazénu, všechna zima mě přešla. Bylo to dokonalý. Spokojeně jsem zavrněl, celý se ponořil do vody a položil se na vodu. Až po chvilce jsem si trošku zaplaval.
Náhle jsem zaslechl, jak si Bill odkašlal.
„Je to dost teplý?“ broukne, přičemž si začne rozvazovat župan. Zůstanu klidně ležet na vodě na zádech a usměju se. Jak jsem předpokládal.
„Je to naprosto dokonalý,“ řeknu mu.
„Dobře,“ usměje se. Nechá ze sebe župan sklouznout a po schůdkách hned sleze do bazénu. Mmmhh, to jeho nádherný tělo… Přišel nahý. Zvláštní… Co má asi za lubem. Jen ho s úsměvem pozoruji. Doplave až ke mně. Jen si olízne rty a pohladí mě po břiše.
„Nechci být bez tebe.“
„Já tě ale neopouštím. Chtěl jsem, abys přišel,“ zasměju se a chytím se ho za pas, abych náhodou neodplaval.
„Vážně? No, tak jsem tu a pro tebe,“ zaculí se a sám si mě přichytne.
„Je tu nádherně, viď?“ brouknu s úsměvem.
„Naprosto, moc se mi tu fakt líbí,“ pousměje se. „Klidně bych sem jezdil častěji.“
„Já bych tu třeba zůstal,“ zasměju se. Odplavu kousek dál a poté ho přijmu mezi nohy. Přichytím se ho jimi za boky.
„Jo, přesně takhle,“ usměje se a přidrží si mě za pas a obejme mě. Nahne se ke mně a vlípne mi dlouhý polibek.
„Počkej,“ začnu máchat se smíchem rukama, „vždyť mě utopíš.“ Raději se postavím, otřu si tvář, i když jsem stejně celý mokrý, a chytím se ho kolem krku. Lehce se ve vodě nadzvednu a nohy mu ovinu kolem boků. „V tý vodě se dají dělat hustý věci…“
„To rozhodně, když to tak parádně nadlehčuje,“ chytne mě za boky, abych mu tolik neklouzal, a přitiskne si mě k sobě. Nad tím se usměju a dlouze ho políbím.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 0
Krásnej díl. Povedl se. A Hitler mě dostal:-).
Skvělý díl, začátek vypadal dost černě, ale pak se to vyjasnilo a bylo to už dobré.
Ta chata se jeví jako dobrý nápad, třeba se tam spolu pomilujou 😀
Ten Tom mně občas štve jemu by se to taký nelibilo kdyby se kolem Billa někdo motal,ale konec je krásnej.
Jo kluci kupte si vodni postel 😀
O__O Ten začátek nevypadal moc dobře, až jsem měla fakt strach, že Tom odejde.
A zase si na Toma musím postěžovat!!! Mě prostě štve… ty jeho nálady. Chtěla bych vidět jeho, kdyby přímo před ním někdo dělal do Billa a ještě tak okatě, hmm.
No tak snad už jim to vyjde…:-) Oba dva jsou šíleně nervózní a prostě potřebují uvolnění, tak snad se jim to podaří na tom víkendu!!! 🙂 Nádherný!!!:-)
Jee…nejdriv jsem se lekla jak to zacalo,ale konec super 😉