autor: Janule
Paul seděl na posteli v hotelovém pokoji, kam ho předevčírem zavezl taxík přímo z policejního ředitelství. Dostala ho sice na starost postarší sociální pracovnice, ale protože už byl plnoletý, mohl bydlet sám. Brala ho jako každého dalšího klienta, kterých měla na starosti desítky, protože jí nikdo v rámci utajení akce Svoboda neřekl, co je vlastně Paul zač a odkud pochází. Prozatím to muselo zůstat tajné. Potřeboval pomoc, jenže nikdo neměl čas. Všichni, co věděli, jak na tom je se znalostí tohohle prostředí, se věnovali osvobozovací akci, a na Paula pro všechen zmatek zapomněli. Paní Beckerová neměla na starosti jen jeho, aby mu stála celý den za zadkem, jak mu vlídně sdělila, než odešla za svými dalšími povinnostmi, tak zůstával v pokoji a čekal. Na co, to ani on sám nevěděl.
Dostal nějaké peníze, aby měl na útratu, a prozatím jich většinu naházel do automatu na chodbě, na kterém byl přesný návod, jak z něj dostat to, co potřeboval. Na jídlo do místní restaurace se mu nechtělo, o pokojové službě mu nikdo neřekl, a tak bral všechno, co automat nabízel. Měl tu binec. Všude kolem se válely časopisy a noviny, co mu koupili chlapi na policejním ředitelství, aby se nenudil, a obaly od sladkostí a chipsů z automatu, kterými se přejídal od rána do večera, a jejichž chuti se nemohl nabažit. Nikdy by ho nenapadlo, že může být jídlo na povrchu tak dobré. Dole v podzemí bylo všechno takové fádní, pořád stejné, kolikrát rozblemcané, tohle bylo něco úplně jiného. Ale to bylo tak všechno, co zatím poznal.
Na očích měl pořád ještě Saschovy sluneční brýle, ačkoliv zatažení žaluzií bylo to první, co udělal, když do pokoje přišel. Na světlo si stále nemohl zvyknout, pokaždé když se pokusil brýle sundat, nedalo se to vydržet a rychle je zase vrátil na nos. Tak moc, jak chtěl předtím z podzemí utéct, si teď říkal, jestli to byla ta nejlepší věc, co mohl udělat. Nevěděl, co si počít. Svět kolem něj byl příliš obrovský na to, aby se v něm neztratil jako kapka v moři, cítil se sám a jiný než všichni ti lidé, které viděl z taxíku na ulicích, nebo s kterými dosud mluvil. Každý někam spěchal, jeden druhého si nevšímali, ani se nezdravili, bylo jich příliš mnoho. V jeho uzavřeném malém světě Genesis se všichni znali, tam stačilo na pozdrav jen kývnout hlavou, a věděli jste, že když budete něco potřebovat, kousek vedle jsou dveře, na které můžete kdykoliv zaklepat a najde se člověk, který vám ochotně pomůže. Tady pro něj nebyl nikdo. Nikoho tu neznal a nikdo neznal jeho, když nepočítal Saschu, pár poldů, a tu nevlídnou ženskou, co ho sem dovezla. Bál se jít sám ven, tak se tady válel a přemýšlel, co dál se životem.
Momentálně seděl na posteli a zíral do blba. Byla tu sice televize, ale nevěděl, jak ji zapnout, neměla žádné tlačítko, ať hledal, jak hledal. Nikdo mu nic nevysvětlil, prostě ho tu nechali a odešli. Bylo mu trapné se na všechno pořád vyptávat, připadal si méněcenný, tak se na to radši vykašlal.
Trhnul sebou, když se ozvala hlasitá hudba a současně vrčení. Malinký telefon, podobný tomu Saschovu, který mu dali, aby s nimi byl ve spojení, se rozezvonil a začal se pomaličku posunovat po stole. Tedy ne, že by zvonil, jak byl zvyklý u telefonů v Genesis, tenhle hrál melodii a vibroval. Vstal a opatrně, aby tu mrňavou krabičku nějak nepoškodil, ji vzal mezi prsty. Rychle našel klávesu se zeleným sluchátkem, jak ho naučili, a ukazováčkem ji opatrně zmáčkl. Chvilku na mobil v ruce zíral, než mu došlo, že ho musí dát celý k uchu, aby volajícího slyšel. Pořád mu nešlo do hlavy, že sluchátko a volba čísel jsou tady pohromadě.
„Prosím,“ ohlásil se váhavě, málem řekl i číslo pokoje, jak byl zvyklý z podzemí, než mu došlo, že už nemusí. Vlastně ani to zdejší neznal.
„To je Paul?“ ozvalo se z druhé strany známým hlasem, jenž vůbec nepřipomínal ten protivný ženský, který čekal, že uslyší.
„Bille!“ vykřikl radostně, „jsi to ty? Už jste venku? Kde jsi?“ chrlil ze sebe radostně otázky jednu za druhou. Konečně…
„Neřvi, nebo mi upadne hlava,“ odpověděl mu se smíchem Bill. „Ráno nás pustili, jsme s Tomem prý ve stejném hotelu jako ty, jaké máš číslo pokoje?“ zeptal se zpěvák.
„Nevím,“ pokrčil rameny Paul. „Podívám se na dveře, vydrž chvilku,“ opatrně položil mobil na stolek a rozběhl se ke dveřím. Nějak ho nenapadlo, že může vzít telefon s sebou. „302,“ nahlásil udýchaně, když si mobil znovu přitiskl k uchu.
„Skvěle, za chvíli jsme u tebe,“ v telefonu cvaklo, zpěvák se ho naučil zřejmě používat rychleji než on. Ale nebylo divu, měl Toma, který mu mohl hned všechno vysvětlit, ukázat, nebyl sám. Paul měl obrovskou radost, nemohl se dočkat, až ti dva přijdou.
Ani ne za pět minut se ozvalo lehké zaklepání na dveře, Paul stál téměř u nich, jak netrpělivě korzoval pokojem, takže se rozlítly rychlostí, kterou dvojčata na druhé straně dveří ani nečekala. Beze slova si s Billem padli do náruče, i když to díky jeho berlím bylo malinko složitější. Objímali se, jako by se neviděli minimálně sto let, a ne jen pár dní.
„Díkybohu,“ vydechl Paul Billovi za krk. „Už jsem myslel, že vás snad z tý díry nikdy nedostanou.“
„Ale jo, dostali, jenže to trvalo,“ ozval se za Billem Tomův hlas. „Já bych mohl ven hned, ale Bill byl ve stejném režimu jako ostatní, takže je nejdřív museli prohlídnout doktoři, udělat jim nějaký očkování, identifikovat je, vystavit náhradní doklady a tak,“ vysvětloval Tom, kde se tak dlouho zdrželi. Celou tu proceduru absolvoval s Billem, odmítal se od něj hnout.
„Jo, taky jsem dostal pigáro,“ sáhl si Paul mimoděk na zadek, pěkně to bolelo. „Doklady se mi teprve vyřizujou, prý to trvá dlouho,“ odfrkl si. Přešel ke stolku, kde se válela papírová kartička. „Zatím mi dali tohle,“ podal ji Billovi, aby se podíval. Tom mezitím zavřel dveře a rozhlédl se po pokoji. Byl stejný, jako ten jejich o patro výš, jen trochu menší…
„Čí to je?“ zeptal se Bill, když se snažil přečíst jméno. „V-o-j-t-e-ch S-v-o-b-o-d-a,“ hláskoval, jako by neuměl číst, a háček nad „e“ se ani neobtěžoval zjišťovat, co znamená. Něco takového z němčiny vůbec neznal.
„Moje,“ pokrčil rameny Paul, zatímco pomáhal Billovi posadit se na postel. „Prý jsem se tak jmenoval, než mě unesli,“ opřel berle o stůl naproti a sedl si vedle něj.
„Takže ty nejsi Paul?“ vykulil na něj oči Bill.
„Prej ne, ale já si takhle stejně říkat nenechám,“ kývl vzpurně směrem ke svému českému jménu na kartičce. „Odjakživa jsem Paul. A do Prahy se taky stěhovat nechci,“ dodal nabroušeně.
„Proč do Prahy, proboha?“ zeptal se udiveně Tom, který až doteď mlčel. Vzal si od Billa Paulův náhradní doklad, aby se na něj mrkl. „Národnost česká?“ přečetl zmateně. „Ty nejsi Němec?“
„Jsem, a tohle jsou prostě jen úřední nesmysly,“ odbyl to Paul mávnutím ruky. „Jsem plnoletej i podle tohohle pitomýho data narození,“ zapíchl prst do rodného čísla na papírové kartičce, „můžu si dělat, co chci, takže mě nikam nedostanou, ani kdyby se zbláznili.“ Byl viditelně naštvaný na celý svět, jenže taky závislý na těch, co ho do něj přivedli, a nemohl nic dělat, jen se vztekat. Ani jméno, ani datum narození si zatím nebyl schopen pořádně zapamatovat, co bylo tohle za svět? Když utíkal, počítal s tím, že to nebude lehké, ale že takhle složité, to vážně netušil.
„Už jsi viděl rodiče?“ zeptal se Tom, bylo mu jasné, že se dostává na tenký led, tohle asi nebude Paulovo oblíbené téma, ale byl zvědavý. Fakt ho taková věc ani nenapadla, myslel si, že všichni v podzemí jsou automaticky Němci. Bůhví, kolik národností tam vlastně bylo.
„Ne, přijedou zítra, ale já z toho mám strach,“ posadil se Paul nešťastně na postel. „Prý neuměj ani slovo německy, vůbec nevím, jak s nima budu mluvit,“ povzdychl si. Ti Svobodovi ho vážně děsili. „Mám prý ještě dvě mladší sestry,“ dodal vystrašeně.
„To bude dobrý,“ Bill ho objal konejšivě kolem ramen. „Uvidíš, že se nějak domluvíte. A sourozenci jsou fajn,“ usmál se na svého nového bratra.
„Pochybuju,“ odmítl Billovo utěšování kytarista. „Už mi vzkazovali, že se na mě těší, a že na mě čeká můj pokoj v Praze,“ vzdychl nešťastně. „Přece nemůžu vylézt z podzemí a jet někam, kde mi nikdo nerozumí ani slovo?“ téměř vzlykl. „Kvůli tomu jsem neutíkal.“
„Jasně, že nikam nepojedeš,“ vložil se do toho Tom, když doklad položil zpátky na stůl. „Máš výhodu, že jsi plnoletej, a ti lidi to přece musí pochopit,“ snažil se, ale na druhou stranu rozuměl jeho rodičům, že si chtěli svého ztraceného syna odvézt domů.
Zatracenej pitomej Noe, přemýšlel vztekle Tom, zavinil už tolik lidského neštěstí. Viděl před očima ty tváře lidí, kteří měli hrůzu z bezpečného podzemí vyjít ven, do světa, který jim celá léta líčili jako nebezpečný a zlý. Skoro si vyčítal, že zavinil jejich novou situaci. Oči těch, co by se snad radši nechali otrávit plynem, než by vyšli ven, ho přesvědčily o tom, že si Noe svůj osud zasloužil. Asi by měl informovat Paula o všem, co se stalo, zatímco tam nebyl.
„Noe je v kómatu, říkali, že se možná už ani neprobudí,“ promluvil do nastalého ticha Tom, aby odvedl téma jinam, posadil se přitom naproti posteli do křesílka. Paul k němu vzhlédl s otázkou v očích. „Dostal ode mě kopanec a praštil se při tom hlavou o zem, pak jsem ho musel ještě jednou uzemnit podpatkama do hlavy,“ vysvětloval.
„Tom nám všem zachránil životy,“ vmísil se do toho Bill, v jeho hlase byla slyšet hrdost a pýcha. „Když šéf zjistil, že přišli poldové, chtěl nás otrávit plynem, představ si to,“ dodal, když Paul otočil pohled z Toma na něj. Pousmál se, když viděl na Billově tváři nadšení, úplně cítil, jak z něj dýchá obdiv a láska k Tomovi. Záviděl mu, tak moc mu záviděl, že někoho má…
„Jo a David je po smrti,“ přihodil další informaci Tom, „utíkali spolu s Katem, ale ten se vzdal policii, na rozdíl od Davida, a pak se prý sám zastřelil v lese, když ho chytili.“
„Hmm,“ zazněla stručná Paulova odpověď, „možná je to pro něj lepší.“
„Jak to myslíš?“ zeptal se udiveně Bill, Davida mu bylo opravdu líto, byl to téměř přítel.
„Říkali chlapi, myslím jako policajti, že prej byl tady nahoře drogovej dealer a že zabil pár lidí, aby nafingoval svoji smrt, než zmizel do Genesis, takže by ho asi na dlouho zavřeli,“ předal Paul dál informaci, kterou se dozvěděl, když ho vyslýchali.
„Aha,“ pokýval Bill, „tak to asi jo.“ V životě by něco takového do Davida neřekl, vždycky mu připadal jako fajn chlap. Asi se bude muset o lidech ještě hodně naučit.
Tomovi zazvonil telefon. Taky dostal nový, stejně jako Paul a Bill, ta jeho stará herka byla asi už někde v pánu. Bohužel, díky tomu neměl svoje staré kontakty, a tak jediný, kdo na tohle číslo mohl zatím volat, byli poldové.
„Ano?“ ohlásil se stručně. „Jo, jsme tu oba… jasně, jo, rozumím, za hodinu…“ podíval se na své staré hodinky, co našli u Kata v trezoru, „dobře, budeme tam.“ Ukončil hovor a típnul to. „Musím si stáhnout nějaký slušný vyzvánění, tohle je děs,“ podotkl, když strkal mobil zpátky do kapsy svých velkých džínů, ne že by ti dva naproti věděli, o čem je řeč. „To byl strejda Richter, za hodinu na nás bude čekat před hotelem, odveze nás za mamkou,“ dodal, když na něj oba s očekáváním zírali.
„Už jste s ní mluvili?“ zeptal se Paul, záviděl dvojčatům německé rodiče, to byl momentálně luxus, který on neměl.
„Ne, zakázal jsem Benovi, aby jí volal, chci ji překvapit,“ zakřenil se Tom. Dalo mu to sice dost práce, protože Benedikt chtěl volat Andreasovi hned, jak vylezli z díry, ale ten by to určitě vyslepičil jejich mamce, a to Tom nechtěl. Než se celá kauza dostane do tisku a do televize, museli všechny obyvatele Genesis dostat do bezpečí, takže o nich zatím nikdo neměl ani ponětí.
„Aha, tak aby jí z toho spíš nekleplo, až vás dva uvidí,“ zasmál se Paul, živě si představoval, jak bude jejich máma reagovat, až se jí zničehonic ti dva objeví na prahu. Chtěl by u toho být.
„No… nerozešli jsme se zrovna v dobrým, víš, vlastně jsem zdrhnul z domova, tak jsem si říkal, že když přijdeme dva, nebude mít tolik času na to mi nadávat,“ vysvětloval Tom. „Když jí přivezu tenhle úžasnej dáreček,“ mrknul přitom s úsměvem na Billa, „ještě dostanu pochvalu.“
„A kde jsou vlastně ostatní? Taky tady v hotelu?“ napadlo Paula.
„Ne, našli pro ně prý prázdný hotel, co dřív využívali pro imigranty z východního bloku, je to někde dole na jihu, u hranic s Českem, říkal Ben.“ Tom se odmlčel. Sakra, bezděky se vrátili k tématu, které předtím opustili.
„Budou je tam učit, jak tady nahoře žít,“ pokračoval Bill, když Tom zmlknul. „Třeba bys tam mohl být s nima…“ zauvažoval. Moc dobře věděl, jak se jeho kamarád cítí, sám sotva zvládl cestu sem do hotelu, nemohl se vzpamatovat z těch obrovských prostor, které se všude kolem rozprostíraly, byl vděčný za své Gucci brýle, i tak musel neustále mhouřit oči, a to byla zima. V létě je to prý stokrát horší, informoval ho Tom. Děsily ho ty obrovské rozměry, davy lidí, všechna ta světla, zvuky, hluk, a nebýt Toma, který ho pevně držel za ruku, nejspíš by zešílel.
Paul jen bezradně pokrčil rameny.
„Bill má pravdu,“ přidal se Tom, „přece tě nemůžou vzít do cizí země, kde nikomu nerozumíš, když ani pořádně nevíš, co jsou peníze, a jak se přechází silnice… Jak by ses to tam mohl naučit? V tom hotelu bys byl mezi svejma,“ dodal, když viděl naději, jež se pomalu vkrádala do Paulových očí. Nikdo z Genesis neopouštěl podzemí rád, až na pár mladých, kteří se těšili na svobodný život bez omezování, aniž by tušili, jak moc se mýlí. Většina obyvatel chtěla zůstat tam, kde byli, a jen díky slibům, že mohou i nadále žít spolu, je dostali ven bez větších potíží. Teď se Paulovi malinko rozjasnily oči, když mu svitla naděje, že možná nebude muset odjet do Čech k neznámé rodině. Hned se mu dýchalo líp.
Ještě půl hodiny si vyprávěli, co všechno zažili, Paul líčil svou cestu lesem, jak mu došla baterka, jak utíkal před Saschou, ztratil Tomovu mikinu a nůž, cestu autem a výslechy, které prožil; dvojčata mu zase na oplátku vyprávěla, jak dlouho trvalo, než se na jeho útěk přišlo, a co se dělo potom. Ani si nevšimli, jak čas letí, když Tomovi zazvonil znovu telefon. Ben stál dole před hotelem a marně čekal, až si k němu dvojčata přisednou. Chvatně se rozloučili, slíbili Paulovi, že se u Bena přimluví, aby mohl za ostatními do hotelu, a že je přijedou co nejdřív navštívit. Byli tam i Georg s Gustavem a svými rodiči, Mira, Saki, Billovi sourozenci, kterým návštěvu slíbili, když se loučili ještě v podzemí.
Jen co za dvojčaty zapadly dveře, zapnul Paul konečně televizi dálkovým ovládáním, které ho naučil používat Tom, a s úsměvem na rtech se dal do sledování života na zemi, který ho čekal.
~*~
Lara vystoupila společně s obyvateli Genesis z vyhřátého autobusu a choulila se do své staré zimní bundy. Přijeli jako první z mnoha následujících autobusů, ještě tu bylo krásné ticho. Rozhlédla se skrz tmavá skla brýlí, které všichni dostali, než je pustili z podzemí, a nadechla se. Krásný, možná příliš čerstvý vzduch prosycený zimním obdobím, jí připomněl všechno, co do svých pětadvaceti let prožila. Teď jako by to nadechovala s každým chladným douškem vzduchu zpět. Vzpomínky na život na povrchu se najednou vrátily stejnou silou, jakou se je snažila celá ta léta v podzemí potlačovat. Vybrala si svou cestu, a nechtěla vzpomínat na něco, čeho už se neměla nikdy dožít. Už nikdy neměla vidět svět takový, jaký býval, Noe je připravoval na svět po katastrofě, kde nebude nic, co dřív znávali, který budou muset vlastníma rukama znovu vybudovat, a ačkoliv měla na začátku o jeho teoriích své pochybnosti, za léta hypnotických mší jim nakonec uvěřila. Bylo to pohodlnější.
Teď se ale musela adaptovat na novou situaci. Zírala na krajinu kolem hotelu, který se tyčil před nimi zasazený do zimní přírody, obklopen lesy a loukami, v létě tu bude určitě daleko krásněji, napadlo ji. Znovu si bude muset zvykat na střídání ročních dob. Nejradši mívala jaro, kdy se příroda probouzela, všechno kvetlo, zelenalo se, z nebe padal jarní déšť… a najednou se nemohla dočkat, až to znovu uvidí. Až to znovu procítí, až bude moci zvednout tvář a nechat ji skrápět jarním deštěm, usušit teplým vánkem, běhat v loužích, jako když byla malá a táta s mámou ji milovali, starali se o ni, byli tady pro ni… do očí se jí nahrnuly slzy. Byly v nich všechny emoce, které se dají v lidském srdci najít, když vyklouzly z očí a koulely se dolů po bledých tvářích ženy, která svá nejlepší léta zasvětila něčemu, co nikdy nemuselo přijít. A teď dostala novou šanci… byla za ni vděčná.
Nadechla se ještě jednou zhluboka zimního povětří, až ji zabolelo v plicích, a spolu s ostatními vykročila směrem k budově, která se měla stát jejich novým dočasným domovem.
autor: Janule
och… 🙂 já doufám, že se blížíme ke štastnému konci 🙂
Mne je Paula neskutočne ľúto. Myslím, že keď sa mu ozval v telefóne Bill, tak som sa potešila skoro tak veľmi ako on. Ja dúfam, že keď sa so svojou rodinou stretne naživo, nejaká iskierka tam preskočí ale verím aj, že ho nechajú v hotely spolu so svojimi ľuďmi z Genesis. Páčilo sa mi ako Tom zostal s Billom 🙂 teším sa na ich stretnutie s matkou. Myslím, že sa už hnevať dávno zabudla. A je mi ľúto Davida 🙂 chápem, že by šiel do basy, ale aj tak nemôžem zabudnúť aký bol podarený keď sa staral o svoju hviezdičku Billiho.
Táto kapitola je emocionálna bomba. Najradšej by som všetkých nejako obalila do vatičky a utešila aby sa nebáli. Budú to mať hrozne ťažké.
Ďakujem aj za túto kapitolu.
Tyjo, konečně na povrchu 🙂 Doufám že se Paul i ostatní z Genesis dobře adaptují, nemůžu se dočkat co řekne Tomova a Billova mamka na to, až uvidí, že se jí vrátily obě děti…:) Já to do příští neděle nepřežiju 😀 Úžasnej díl.♥
Musím říct, že dnešní díl mě nesmírně potěšil. Popravdě – nedokázala jsem si představit, jak vlastně jejich bytí na povrchu pojmeš a musím uznat, že opravdu víš, co píšeš. Celé to na mě působí velmi realisticky a nenacházím v příběhu jediný rušivý element. Jediné, co ve mně zanechává, je obdiv a obrovská úcta a radost, že píšeš.
Jsem zvědavá, jak se naši osvobozenci budou potýkat se svobodou. Zvláště Bill, který byl v Genesis zvyklý na speciální zacházení. Teď na povrchu, kde už nebude slavný zpěvák a vážená osobnost si bude muset zvyknout na trochu jiné jednání. Ve světě, kde nikdo nezná ho a kde on nezná téměř nikoho – a to ani svou matku – no, dokážu si představit, jak depresivní by to mohlo být.
A taky si dokážu představit tu hromadu vtipných situací, kdy ho Tom bude učit poznávat opravdový svět.
Takže doufám, že tvůj návrh o symbolickém zakončení vezmeš vážně a čeká nás ještě dlouhá cesta.
Občas tě podezřívám, jestli ses náhodou někde nepřiučila jakésimu hypnotickému psaní, protože já se Genesis né a né nabažit.
Doufam že to dobře skonči a paul zůstane vněmecku a za rodinou bude občas docházet než se poznaj.
chudák Paul. ten si toho prošel už tolik. 🙁 to on je skutečný hrdina. získal plán větracích šachet, odhalil pokrevní pouto Toma a Billa, vymyslel plán útěku, který jako jediný zvládl, podařilo se mu dostat na policii a osvobodit Genesis. a teď chudák čeká sám v hotelu na rodiče, kteří jsou pro něj totální cizinci a nikdo si nevzpomene na to, že by sím potřeboval velkou pomoc. trochu jsem si myslela, jestli by se ho Tom s Billem třeba neujali, na nějaký čas. nebo kdyby se za ním vrátil Sascha, mohli by být přáteli. jemu přeju happyend snad ještě víc. 🙂
jsem ráda, že je i Lara ok. 🙂 však já si myslela, že jen co zase uvidí venkovní svět, i přes sluneční brýle se jí bude zdát krásně barevný a zvládne to.
Díky moc, holky 🙂 Ne, opravdu se zatím neblížíme ke šťastnému konci, ještě to bude trvat, než se k němu dohrabem, a za tu dobu se toho určitě ještě spousta stane. 🙂 Bill se přece jen tak nemůže smířit s tím, že ho nikdo nezná a není slavná a obletovaná hvězda… no to by ještě scházelo.. 😀 takže je nechám trochu rozkoukat a… to uvidíte. 😀 Ještě jednou moc, moc díky za vaše krásná slova. :o) J.
ja sem dycky tak prekvapena, kdyz vidim Genesis na blogu :D. vim ze je zase nedele a ze zacina dalsi tyden :D. tedaaa ja necist Genesis tak sem uplne zmatena. 😀
dneska sem ten dil hltala vic nez jindy.
Chudak Paul, ale jo cekala sem neco takovyho, jeste ke vsemu ho chcou odvist do tehle zadluzene prdelky sveta.. jen se bran kamo – vis proc! ale tak fajn nebudu na CR nadavat, je to krasna zeme (jak zpivame v himne). snad ho zavezou do hotelu k ostatnim. opravdu mu tam bude lip nez u 'cizich' lidi, kterym by ani nerozumel, v cizi zemi a hlavne v tak obrovskym svete.
doufala sem ze se dvojcatka uz uvidi se svou mamkou, ale to by si to nebyla ty aby to nebylo v dalsim dile. 😀 a to jeste kdo vi jestli to tam bude. Neeee nevadi mi tvoje okecavani kazde kravovinky.. aspon mam prehled co se kde nachazi a vsechno je uplny v nicem se 'neztracim' a tak :). proste to mam rada.
[7]: ne za nam z nasi hvezdicky Billiska udelas trosku pro psychiatra ! kapelu si muzou zalozit i napovrchu a ja muzu odprisahnout ze budu jejich fanousek.
[7]: jo a myslim ze nas uz nemusis vic napinat :D. ja sem teda napjata jak struna a jeste chvilku a pretrhnu se, fakt. a budes me mit nasvedomi. ja doufam ze se uz nic horsiho nestane, tak doufam ze se nebudes snazit me z toho omylu vyvyst. 🙂 😀
ooh krásný díl :)jsem zvědavá jak na Billa a Toma bude reagovat jejich mamka 🙂 určitě bude šťastná a bude brečet štěstím 🙂 jen chudák Paul,ale snad nakonec zůstane v Německu a třeba ho i česky naučí :)..jsem úplně napnutá jak to bude dál 🙂
Nádherný díl! ♥
Ale Paula je mi neskutečně líto. Musí to mít těžké. Těžší než jiní, protože je Čech a ještě k tomu svým rodičům vůbec nebude rozumět. Chápu, že za nimi ani nechce jet. Jsem opravdu zvědavá, jak se budou všichni sžívat s novým prostředím a jiným životem. Snad se přes to dokážou překonat, ale vím, že to bude určitě těžké. Bill má jednu výhodu a to takovou, že má k sobě Toma, který všechno ví a se vším mu pomůže. Jenom díky němu se necítí ztracený, i když to pro něj musí být taky zvláštní. Moc se těším na setkání dvojčat s jejich maminkou, i když mám strach, že u toho budu brečet. Vždycky všechny takovéhle setkání obrečím. Oh, a Andy jak bude nadšený, že má zpátky svého přítele! 🙂