„Musíme jít, kočár čeká,“ připomněl jí a políbil ji na spánek. Měl ji rád. Nemohl říct, že ji miloval, protože jeho srdce navždycky patřilo jemu, i když ho už deset let neviděl, ale měl ji rozhodně radši než kamarádku. Doufal, že jednou se ji naučí milovat. Osud mu nemohl do cesty postavit lepší ženu, než byla ona. Sice zdánlivě příliš dlouho usilovali o dítě, ale nakonec mu porodila krásného zdravého syna s jeho očima. Navíc tolerovala jeho občasné výkyvy nálad, kdy se zavíral do své pracovny a brnkal na struny dávno rozladěné harfy, která stála už spíše jako doplněk v rohu pokoje. Katja věděla, že v takových chvílích ho nemá rušit, protože se oddává něčemu, o čem se ona nikdy nedozví.
Propletla si s Billem prsty a mile se na něj uculila, když ji vedl ke kočáru s netrpělivě vyčkávajícím kočím. Pomohl jí nasednout a sám si vlezl za ni. I on cítil nervozitu, která se mu motala kolem žaludku. Jörg mu doposud zakazoval účastnit se takovýchto akcí, protože se jich většinou účastnil i on. Po deseti letech ale jeho otec konečně rozhodl, že je načase udělat si mezi ostatními jméno. Samozřejmě se rychle rozneslo, že Jörg stáhl Billovo dědičné právo, ale nikdy se nikdo nedozvěděl, proč to udělal. Už jen to Billovo jméno špinilo, ale vzhledem k tomu, že se v poslední době choval přesně tak, jak si Jörg představoval, rozhodl se, že je načase, aby Bill tuto špatnou reputaci vylepšil. Obzvlášť když už měl dědice. Byla by škoda, aby se jeho panství vyhýbalo lukrativním obchodům, které by mu mohly mezi šlechtou zajistit vyšší postavení, než jaké dostal, když se oženil s tehdy šestnáctiletou Katjou.
Kočár dojel před honosně vypadající sídlo a služební, kteří stáli před vchodem, ochotně přicupitali blíž, aby pomohli páru z kočáru ven. Katja se ihned chopila Billovy ruky a povzbudivě ji zmáčkla. Jeden z lépe oblečených sluhů se jich okamžitě ujal a vedl je do sídla, které už teď hýřilo zábavou. Hned u vchodu si je odchytil Jörg a provedl je kolem mnoha významných skupinek. Billa představoval jaké svého spolehlivého a chytrého syna, který právě rozjíždí velké podnikání. Na jeho pozemcích se skvěle dařilo vinné révě a ve sklípcích se stáčelo to nejlepší víno. Bill dokonce s potěšením zaznamenal, že je jedním z druhů, které se na večírku rozlévá.
Zábava byla v plném proudu, ale Bill se pořádně nedokázal odreagovat. Pořád mu připadalo, že ho někdo bedlivě sleduje, ale kdykoliv se otočil, neviděl nikoho, kdo by mu věnoval přebytek pozornosti. Společnost se postupně uvolňovala s příbytkem vypitých lahví vína a děti se naopak uklidňovaly, jak přicházela hodina jejich spánku a doléhala na ně únava. Bill si zrovna z jednoho švédského stolu bral kousek delikátně vypadající šunky, když do něj narazil malý, zhruba desetiletý chlapeček. Blonďaté vlásky měl mile pocuchané a košili dětského obleku ušmudlanou a pomačkanou. Zvedl hlavinku, aby viděl až na Billův obličej a zjistil, jestli se ten vysoký pán nezlobí. V Billovi hrklo, když viděl překrásně hnědé oči malého chlapce a charakteristické rysy, které zdědil po otci.
Bill stočil pohled jinam. Cítil prudkou červeň, která se mu hrnula do tváří. Nebyla z vína, nýbrž z upřeného pohledu, který ho nejspíš už několik hodin propaloval, ale on si ho nevšiml. Spolu s ním se vrátily i hluboko uzamčené vzpomínky. Zaplnily Billovu hlavu natolik, že se mu zamotala a on vyhledal podporu v podobě stolu.
Vidět ho po deseti letech bylo zvláštní. Rozhodně už nebyl tím rozkošným, bezelstným a mírně dětinským mladíkem, kterého si uchovával v paměti. Byl dospělým mužem s ambiciózním vzezřením a překrásnou ženou, kterou mu zajisté všichni muži v místnosti záviděli. Tom však nebyl jedním z nich, ba naopak on záviděl jí. Když k němu vzhlédl, neviděl v očích důvěrně známé jiskřičky, a to ho zmátlo ještě víc. Místo nich v nich koloval nekonečný žal a stovky probrečených nocí způsobily, že jiskry už dávno pohasly ve slaných vlnách pláče.
S lehkým výsměchem sledoval Billovu půvabnou manželku, jak se vydává po jeho stopách a nejspíš netuší, proč Bill tak náhle utekl. On to ale věděl. Bill utíkal vždycky, když byl vystaven něčemu, co působilo negativně na jeho psychiku. Sám měl s jeho útěky bohaté zkušenosti. S pokleslým srdcem se otočil na Elizabeth, která ho ze zamyšlení vytrhla otázkou ‚posloucháš mě?‘. Poprosil ji, aby zopakovala otázku a nasadil strojený úsměv, který za deset let stejně jako Bill vypracoval k dokonalosti.
Katja našla Billa zhrouceného na zemi. Na nic se neptala, jen si přisedla k němu a konejšivě ho hladila po zádech. Za těch osm let, co spolu byli, si zvykla na výkyvy jeho nálad, na náhlý pláč, jehož příčinu neznala. Věděla, že všechno tohle mělo své spínače a své kořeny, ale nikdy se Billa neptala. Věděla, jaký k ní má vztah, ale milovala ho natolik, že po jeho soukromí a minulosti nikdy nepátrala. Přitiskla si jeho hlavu k hrudníku a pohupovala se s ním ze strany na stranu, aby umlčela jeho vzlyky. Bill ji však nevnímal, byl ztracený hluboko uvnitř sebe.
Pevné ruce svírající jeho boky…
Oříškově hnědé oči plné něhy a lásky…
Hebké rty přitisknuté k těm jeho…
Hbitý jazyk dožadující se vstupu do jeho úst…
Kořeněná vůně potu stékajícím po Tomově čele…
Láskyplná slova a něžná oslovení…
Odloučení, bolest a stesk…
KONEC
autor: Helie
Přiznávám, že číst tuhle úžasnou povídku a především potom její konec pro mě bylo opravdu hodně bolestné.
Tak strašně moc s Billem soucítím, že mi tady doslova tečou slzy, takové trápení po celý zbytek života, a to všechno jen pro pár okamžiků pomíjivého štěstí, které s Tomem prožil. Bill si tohle prostě nezasloužil a u dnešního posledního dílu se opět nemůžu zbavit dojmu, že on pro Toma zdaleka tolik neznamenal, jako Tom pro něj…
Tak nějak jsem doufala, že za ty roky se Billova bolest i láska otupila a on dokázal byl šťastný s někým jiným, ale to se bohužel nestalo, Bill celá ta léta prostě nežil, jenom přežíval a doopravdy začal znovu dýchat jenom těch pár bolestných chvil, když se dnes znovu setkal s Tomem.
A to setkání ho bude ničit po celý zbytek života, protože teď zjistil, že ta prokletá láska je pořád ještě živá…
Nevím, jestli se k povídce ještě někdy znovu vrátím, protože je opravdu srdce drásající a plná bolesti, rozhodně na ni ale nezapomenu, protože zapomenout na tento skvostný kousek prostě a jednoduše nejde.
Hellie, povedlo se ti vytvořit mimořádnou povídku, krutý a přitom citově nádherný příběh, který jsi svým krásným vypravěčským stylem povýšila vysoko nad průměr běžné tvorby tady na blogu, bylo mi potěšením ji číst, i když to někdy bylo čtení hodně smutné :)♥
povídka nádherná od začátku do konce 🙂 ikdyž mám raději happy endy, tohle je prostě..nádherné a jinak by to asi ani dopadnout nemohlo vzhledem k celé povídce 🙂 sem moc ráda, že sem si jí přečetla :3
Se smutnym koncem sem i pocitala a tady u te povidky mi to vubec nevadilo 🙂
Ten konec byl opravdu nadherny a jsem rada, ze aspon na chvilku se videli 🙂 ale kdo vi, jak casto se budou vidat dale 🙂
Klobouk dolu krasna povídka,ale ten konec byl moc kruty vůči Billovi.Tom to vše nesl vždy líp,asi proto že jeho láska nebyla tak silna.
Velké finále je za námi.
A stejně jako zůstal otevřený konec, tak i já zůstávám ve svých pocitech na rozcestí.
Je mi smutno, protože oba sice obstojně pokračují dál ve svých životech, tak, jak od nich vyžadovalo okolí, ale pokračovat dál, když táhnete obrovskou kouli na noze ve tvaru nešťastné lásky, musí být nesmírně vyčerpávající.
A přece ve mně zbyla i trocha naděje. Protože kdo ví? Co když se něco ještě změní – za rok, za pět let, nebo za deset, až se zase někde potkají? Ať už jejich cit vyprchá a oni se smíří s nesmiřitelností osudu, nebo se nakonec podvolí a nechají se opět strhnout svými city. Ale i kdyby se to nestalo, vzpomínky jim stejně zůstanou. Zakousnuté do jejich srdcí, nechávající svou hořkosladkou příchuť na jazyku. A i kdyby už k sobě nikdy nenašli cestu – nemůžou říct, že promarnili svůj život. Protože někomu se nepodaří najít takovou lásku nikdy.
Takže ne, nemůžu říct, že by to byl vyloženě špatný konec a vlastně si myslím, že jsi na nás byla nesmírně hodná, když jsi to takhle napsala.
Takže nezbývá říct víc, než že jsem nesmírně vděčná, že píšeš a že mám možnost si tvé výtvory přečíst.
Ať už je příběh sebevíc smutný, stejně ve mně zanechává potěšení z úžasného prožitku.
Smekám, Helie. Ostatně jako vždy.
Oh páni… ten konec :'(…
Helie, tahle povídka se ti vážně povedla. 🙂 Byla jedinečná, promyšlená… jsem z ní vážně nadšená. 🙂 A když se v tomhle díle vzájemně podívali do očí… nedivím se, že to Bill nezvládl. I za těch deset let se jejich láska nezměnila. Jen nevím, jestli je to v tomhle případě dobře, protože každý už má svůj život i rodinu, ale přesto na sebe nedokažou zapomenout. Ne přímo zapomenout, tak jsem to nemyslela, jen nedokážou ty city zmírnit.
Jsem ráda, že má Bill takovou hodnou ženu. 🙂 Rozhodně to chytnul lépe než Tom, i když… to je prostě asi jen tím, co si Elizabeth prožila. Její manžel jí podváděl s jejím vlastním bratrem. No, taky to neměla zrovna lehké. Ale přesto. Vždyť to ONA je rozdělila… 🙁
I přes to, že špatné konce nejsou zrovna moje parketa, nerada je čtu, tak musím uznat, že v tomhle případě je to vyjímka. Sem by se happy end ani moc nehodil. To by bylo takové… nerealistické. Takže – celá povídka se mi neskutečně líbila, vůbec nevadí, že nebyla tak dlouhá. 🙂 A doufám, že zase něco tak dobrého napíšeš, Helie. :))
A je tady konec. Bylo víc než jasné, jak to zkončí a tak nějak mi k tomu i ten smutný konec prostě sedí. Všechno nemůžeš být vždycky dokonalé a bezchybné.
Byla to moc krásná povídka, i když krátká, ale to nevadí. Měla svoje kouzlo, stejně jako tvoje ostatní povídky.
Příběh Billa a Toma byl opravdu zajímavý, i když smuutný.
Moc se mi líbí, jak píšeš, má to ten správný šmrnc a svoje kouzlo, takže je každý díl skutečně krásný. A stejně tak i tahle povídka.
Už se těším, až zase něco zajímavého napíšeš 🙂
Ráda bych dodatečně poděkovala za všechny vaše komentáře plné chvály, kterých si hrozně moc cením. Nejspíš by nemělo smysl odpovídat na každý komentář zvlášť, protože teď už se k povídce jen málokdo vrátí, aby si je přečetl, takže to vezmu takhle hopem 😀
Jsem ráda, že vám nevadí špatný konec a že jste to po celou dobu vydrželi (samozřejmě z výjimkami). Taky jsem hrozně moc ráda, že se tenhle díl objevil jako první v nejčtenějších článcích, to je pro mě, stejně jako překrásné komentáře tou největší odměnou =)) A myslím, že nebudu lhát, když vám slíbím, že podobně negativní povídky už se ode mě nedočkáte – pokud mi teda zase něco nepřelítne přes nos, jako se mi občas stává 😀
Takže ještě jednou děkuji =))
Ja jsem se k tyhle povídce vrátila proto,že je nádherně napsana.