The Spirit of Love 1.

Tom zakřičel z čisté frustrace, když se požární alarm rozezněl chodbami bytového domu – znovu. Zrovna vylezl ze sprchy, bylo 11 večer a on chtěl opravdu jít do postele.

Místo toho se usušil, natáhl si tepláky a tričko, potom ponožky a botasky. Tentokrát si nezapomněl vzít klíče a otevřel dveře, aby běžel za Marií, mladou ženou odnaproti, jejíž manžel po nocích pracoval. Držela spící dítě a druhou rukou se snažila nandat čtyřleté holčičce bundu.

„Pojď, dej mi ji,“ řekl Tom a klekl si před malou holčičkou. „Hej, princezno, jsi ospalá?“

Malá Jennifer, která se většinou stydlivě usmívala a Tomovi mávala, se na něj podívala, než schovala obličej u maminčina břicha a rozbrečela se ještě víc. Tom na chvíli položil svou velkou ruku na její rozcuchanou hlavičku a tiše mluvil přes kvílení alarmu. „Hej, Jenny, je to v pohodě. Neboj se. Tvoje máma, Bryce a já na chvíli půjdeme ven a podíváme se na všechny ty cool, velký hasičský vozy, jako včera v noci a jednou minulý týden. Pamatuješ si, jak přišli ti hasiči v těch směšných kabátech a čepicích?“ Malá holčička se podívala na Toma a popotáhla. „Je to v pohodě, jestli tě zvednu a vezmu ven, aby tvoje mamka mohla vzít Bryce?“

Jenny znovu popotáhla, nešla k Tomovi, ale ani se nebránila. Vzal její kabát od Marie a dal jí ho okolo ramen předtím, než ji zvednul, držíc ji kolem jednoho boku. Jenny sklonila hlavu k jeho krku a schovala si obličej.

Marie se na Toma vděčně a unaveně usmála, když dala bundu kolem svého syna a následovala Toma dolů po schodech do malé haly činžáku. Zbytek nájemníků se motal kolem, někteří z nich hlasitě protestovali proti odchodu ven do evakuační oblasti.

„Je to další zatracený, falešný alarm,“ pan Miller se hádal se svojí ženou a nějakou další paní z druhého patra. „Je to po páté tenhle měsíc, a už mě to sere. Někdo musí něco udělat.“

Tom protočil oči, když slyšel ty samé nudné argumenty jako minulou noc. Samozřejmě, všechno to byly falešné alarmy a všechno se to stalo mezi 23:00 a 1:00, ale pořád museli respektovat pravidla. Jen proto, že ty minulé čtyři byly falešné, neznamenalo, že ten další by nemohl být opravdový. I když to bylo unavující a frustrující, pokaždé se evakuoval, scházel se s ostatními nájemníky v garážích naproti.

Ale i když zimy na jižní Floridě byly podivně mírné, počáteční únorové noci byly pořád trochu chladné na to, aby ses bavil venku. Tom následoval Marii ven ze dveří, když na něj domovník zavolal.

„Dneska v noci můžete prostě počkat uvnitř. Už víme, že to byl falešný poplach. Nehoří. Nehoří!“ zakřičel trochu hlasitěji na starší pár, který spěchal ven ze dveří.

Tom pokrčil rameny a podíval se na Marii, která se lehce usmívala nad myšlenkou nebrat ty dvě malé děti ven. Místo toho ona a Tom našli roh v hale, on si pro ni vynutil židli on skupinky pana Millera, která stále naštvaně spekulovala o příčině alarmu.

Jennifer popotáhla do jeho krku a trochu si povzdechla. Tom se pokusil přesunout váhu malé holčičky na lepší pozici, jak se její dech zpomaloval. Zariskoval, aby se na ni podíval a viděl, že už má zavřené oči. Pohlédl na Marii, která se usmívala scéně, již měla před sebou.

Tom se taky lehce pousmál, a pak si přivinul dívčinu hlavu blíž, když se dveře od haly otevřely a hasiči začali chodit dovnitř.

„Co tu dělají tihle lidé?“ zeptal se jeden z hasičů. Domovník k němu hned přispěchal. „Musíte je všechny evakuovat.“

Začal štěkat příkazy svým mužům, kteří běželi nahoru po schodech a dole po chodbách. Tom to všechno pozoroval z bezpečného rohu s malou rodinkou a beze studu odposlouchával.

„Není nutné všechny evakuovat,“ pokoušel se domovník vysvětlit znovu a znovu přes kapitánovy rozkazy. „Řekl jsem, že víme, kdo to tentokrát byl.“

„Chcete říct, že víte, že to byl falešný alarm?“

Domovník zuřivě přikyvoval hlavou. „Ano, určitě byl, a tentokrát mám viníka! Je támhle!“

Tomovy a kapitánovy oči následovaly domovníkův prst ukazující přes halu na velký květináč s umělou kytkou. Tmavá postava, která vypadala, že má černou kápi, stála ve stínu.

Kapitán hasičů protočil oči a šel tam, domovník hned za ním. Tom natáhl hlavu, aby zjistil, jestli ještě uslyší, co se tam děje, ale mohl zachytit jen nějaká slova, která křičeli na osobu, jež udělala krok dopředu.

„Kadidlo?! Ze všech…“ řekl kapitán hlasitě. Postava tahala za svou kápi a zdálo se, že se čím dál víc zmenšuje. Domovník pořád mumlal a rukou ukazoval na tu osobu.

„Kolikrát…“ zakřičel kapitán předtím, než si to uvědomil a snížil hlas.

„Musíte přestat, nebo si na vás došlápnu. Měl bych vás hned teď vyhodit na ulici!“ Domovníkovi bylo jedno, kdo všechno slyšel jeho vyhrožování. Tom pozoroval pana Millera a jeho kumpány přikyvovat, jeden zakřičel: „Slyšíš! Slyšíš!“ jako odpověď.

Postava se ještě trochu zmenšila, když domovník zakřičel: „A sundej si tu blbou kapucu, když s tebou mluvím!“

Hubená, bledá ruka se natáhla a sundala si kapuci, ukazujíc tak jednu z nejkrásnějších tváří, jakou Tom kdy viděl. Nemohl si pomoct, musel zírat na toho úžasného mladého muže naproti němu – ten úžasný mladý muž, který zoufale lomil rukama, jak na něj domovník dál nadával.

Tom viděl toho mladíka párkrát otevřít pusu a zjevně mluvil se dvěma naštvanými muži, ale nevypadalo to, že by si nějak pomohl.

„Ještě jednu šanci! Dávám ti jen jednu šanci, slyšíš? Jestli zapálíš ještě jednu svíčku, ještě jedno kadidlo, jestli jenom škrtneš sirkou, půjdeš do prdele, rozumíš mi?“ domovník dál křičel.

Muž přikývl a nechával oči zabodnuté do země, když to převzal kapitán a mluvil na něj a domovník jen přikyvoval.

Tom si povzdechl. Zjistil, že jediná žhavá sexy osoba v baráku byla… ohnivá. Nebo pyroman nebo něco. Jennifer se na něm pohnula a jedna z jejích rukou se zapletla do jeho copánků a zatahala. Tom si ji opatrně nadhodil na boku trochu výš a natáhl volnou ruku k její pěstičce. Maria se lehce zasmála.

„Nakloň se a já to udělám,“ nabídla. Tom poslechl a ona opatrně odtáhla ruku své dcery pryč od jeho copánků.

„Děkuju,“ řekl.

Znova se zasmála. „Už si ji můžu vzít, Tome. Sedím a ty budeš unavený, když ji budeš takhle držet.“

Zakroutil hlavou a usmál se na ni. „To je dobrý. Pořád máš plné ruce. Jsem v pohodě. Je vynikající na procvičování horní části těla.“

Marie mu poděkovala a podívala se zpátky na svého syna. Tom upravil pár vlasů z Jenniny tváře a podíval se přes místnost. Kapitán hasičů odešel a mluvil do vysílačky na své chlapy. Domovník pořád nadával tomu mladíkovi, který zíral přes halu na Toma. Tom na chvíli zamrzl a začal se na cizince usmívat, ale mladík znovu sklopil oči a dál poslouchal přednášku.

Tom si povzdechl a Jennifer taky. Když hasiči konečně vypnuli alarm, Tom byl více než připravený odnést Jennifer zpátky do Mariinina bytu a uložit ji přímo do postele. Marie mu znovu a znovu děkovala a on se jen usmál. Na zpáteční cestě přes halu párkrát protočil rameny a natáhl se, aby si protřel levé rameno. Nést malé dítě bylo rozhodně těžší, než si myslel.

Tom pořád pokukoval po tom klukovi v černém, ale ten zmizel hned, jak se domovník otočil, takže Tom pořád neměl ponětí, kde bydlí. Byla to ta nejpodivnější věc, ale nemohl si pomoct, musel přemýšlet, proč pořád spouštěl ty kouřové alarmy.

To byla jeho poslední myšlenka předtím, než dopadl na postel. Ráno přišlo příliš rychle, ale byl připravený a venku ze dveří, aby mohl být v osm v práci. I když měl kafe a sodu, skoro celý den zíval a nemohl se dočkat přestávky. Jeden z jeho přátel ho pozval ven a Tom se najednou cítil starý, když si v pětadvaceti uvědomil, že by radši strávil tichý večer a šel brzo do postele, protože byl tak moc unavený.

Ta myšlenka s ním otřásla, ale jen se nad tím zasmál, když to zmínil Georgovi.

„Kurva, Tome, mohl jsem ti říct, že jsi starej,“ škádlil ho Tom. „Takže kdy už najdeš toho pravýho a usadíš se? Víš, že Valentýn je za pár týdnů, a ty bys měl najít někoho speciálního, s kým bys to sdílel.“

„Pššt,“ řekl Tom. „Zníš hůř než moje máma.“

Jo, Tom upřednostňoval velmi krátké známosti. Jeho mamka pořád chtěla, aby se usadil. Měl hodně času na to, aby čekal na toho, kterého jeho mamka nazývala „ten pravý“ a mezitím si mohl užívat s „těmi nějakými.“

Proto se jeho myšlenky zatoulaly zpátky k tomu krásnému mladému muži, kterého viděl v hale minulou noc. Myslel na něj, když chodil bytem a uklízel čisté prádlo a dělal si těstoviny k večeři. Když myl nádobí, tak dokonce přemýšlel, jak to, že toho kluka nikdy předtím neviděl. Tom žil v tomhle domě něco přes dva roky, a i když neznal jména všech nájemníků, myslel si, že dobře ví, kdo tu žije, a vždycky se usmíval na ty ostatní, co přicházeli a odcházeli.

Po úklidu na chvíli koukal na televizi, než šel do sprchy. Chvíli čekal, jestli se alarm znovu neozve, ale zatím to vypadalo dobře. Možná ten sexy kluk přestal s tím, co dělal, a nechal ostatní nájemníky se trochu vyspat.

Tom se zavrtal do postele v deset večer, smál se sám sobě, opravdu se z něj stával dědek. Ale potom nemohl spát. Házel sebou, otáčel se, mlátil do polštáře. Ležel na břiše. Napil se. O hodinu a půl dýl se zvedl, aby to vyčůral. Bylo skoro půl dvanácté a on nemohl usnout.

V jeho ložnici bylo nesnesitelné vedro a dusno, takže otevřel okno. Zima na pobřeží jižní Floridy byla neobvykle teplá a chladný noční vzduch byl osvěžující. Otevřel okno víc a posadil se na zem, paže opřené o okenní parapet. Neviděl žádné hvězdy a slyšel hluk z ulice, ale bylo to docela klidné. Mohl dýchat posilující vzduch s jemnou vůní oceánu, i když byl míle daleko, a položil si hlavu na založené ruce potom, co se posadil na zem. Bylo to vlastně docela fajn.

Zpěvný, opatrný hlas ho probudil. Tom zanadával a přemýšlel, proč sedí na zemi s rukama na parapetu, pokrytýma husí kůží. Začal si třít studené ruce předtím, než si uvědomil, že byly obě otupělé. Zakřičel a zaklel a ten hlas ztichnul.

Potom se ale znovu rozezněl, hlasitěji a silněji, i když z dálky. „Oh, duchu ze záhrobí! Slyším tě a očekávám tvou zprávu!“

Tom se zastavil a podíval se kolem, jestli ten hlas nepřichází odněkud z jeho bytu.

„Velký duchu, prosím mluv! Jsem tvůj služebník!“ zkusil to hlas znovu.

Tom si klekl a vykoukl z okna. Byl tam zářící kruh světel, který pronikal do uličky pod ním, ukazujíc tak, že okno pod ním bylo otevřené. Popotáhl a cítil něco, čeho si všiml v nějakých obchodech, které prošel v obchoďáku, nějaké falešné koření nebo vůně. Nakrčil nos nad tou vůní.

„Duchu! Už jsem tě jednou slyšel! Prosím, vrať se!“ žadonil hlas a Tom si konečně uvědomil, že ten hlas přichází z bytu pod ním, kde měl nájemník otevřené okno. Už předtím si všiml té akustické zvláštnosti, jak se v uličce odrážel hlas. Býval vzbuzený řidiči dodávek, kteří na sebe křičeli při vykládání náklaďáků. Takže ten hlas musel nějak doléhat přímo do Tomova okna.

Tom svěsil hlavu dolů z okna, jak jen mohl, a zavolal: „Ahoj?“

„Ahoj! Ano! Ahoj, duchu, slyším tě!“ odpověď přišla zpátky a byla následovaná něčím, co Tomovi znělo jako radostné zakvičení.

„Čau,“ řekl Tom, sledujíc zářící flek v uličce, a přemýšlel, s kým to mluví, a kdo si očividně myslí, že je nějaký duch.

„Oh, věděl jsem, že to bude fungovat!“ Slyšel další zakvičení, a pak několik ohromených zvuků. „Řekni mi, úžasný duchu, jak se jmenuješ?“

„Tom.“

Byla dlouhá chvíle ticha.

„Tom? Jenom… Tom?“

„Jo,“ řekl Tom.

„Jen jsem očekával něco víc… těžkýho na vyslovení, myslím. Opravdu zahraničního s hodně divnými zvuky nebo něco opravdu ďábelského, víš, jako z pekelný propasti.“

Tomovy oči sebou zaškubaly. „No, promiň, že tě zklamu, ale nejsem z pekla.“

„Nejsi? No, tak odkud jsem tě přivolal? Jsem si jistý, že v knize bylo napsané, že je to nejlepší způsob, jak zavolat ducha ze záhrobí, a myslím, že jsem čekal, že budeš, víš, z pekla.“

Tom otevřel pusu, aby řekl něco jako, že je vlastně z Toleda, ale nemyslel si, že by to nějak změnilo názor toho kluka.

„No, nejsem tak úplně z pekla. Na co chceš vůbec ducha?“

„Tohle vůbec není podle tý formule,“ řekl druhý hlas. Potom se zvýšil, jak poručil: „Úžasný duchu, žádám tě, aby ses tu ukázal v tělesnu! Pojď, ukaž se mi!“

„V hmotné podobě,“ Tom si nemohl pomoct, opravil ho. „A ne, promiň, to nemůžu.“

Další dlouhá chvíle ticha.

„Proč ne?“ zeptal se hlas trochu rozrušeně.

„Já, uh, se nemůžu zhmotnit jen tak lehce,“ Tom protočil oči a snažil se najít pohodlnější způsob klečení na podlaze, když mu kousek horní části těla visel ven z okna. „Ale můžu s tebou chvíli mluvit, jestli chceš.“

„Oh. Dobře. Můžeme mluvit.“

Tom namáhal mozek, aby přišel na to, kdo by mohl žít pod ním, zněl jako mladý muž. Bylo tu několik rodin v baráku, které měly starší teenagery, a většina z nich byly holky. Když se ho hlas začal ptát na jeho nadpřirozené schopnosti, a čeho je schopen, Tom si myslel, že by to chvíli mohl hrát.

„Hej,“ přerušil ho, „jak se jmenuješ?“

„Uh,“ hlas zakoktal. „Promiň, nepředstavil jsem se. Jsem Bill.“

„Bill. Jen Bill?“ Tom se uculoval a hlas vydal měkké odfrknutí.

„Nevěděl jsem, že duchové jsou chytráci,“ řekl Bill, pak se hlasitě nadechl. „Oh, promiň, duchu, nechtěl jsem tě urazit. Neměl jsem to říkat! Bylo to ode mě bezohledný. Samozřejmě, že jsi úžasný duch a můžeš mluvit ke smrtelníkům, jak jen chceš.“

Tom protočil znovu oči. „Bille, přestaň,“ a Bill přestal.

„Podívej, prostě mi řekni, co děláš, zkoušíš volat nějakýho ducha. Co od něj chceš?“

Bill byl tiše tak dlouho, až si Tom začal myslet, že mu došlo, že mluví jen s dalším člověkem a vzdal to. Ale nakonec Bill řekl: „Nemám moc přátel. Vlastně vůbec žádné, od té doby, co jsem se sem přistěhoval. A mám hodně otázek o životě. Myslel jsem, že zavolat si rádce by mohlo pomoct. Nebo alespoň mít někoho, s kým můžu mluvit.“

„Oh,“ bylo všechno, co Tom mohl říct na tuhle upřímnou zpověď.

„A myslel jsem, že jestli můžeš předpovídat budoucnost, mohl bys mi určitě dát nějaké rady a typy na to, jak začít moji pěveckou kariéru. Nebo víš, mohli bychom udělat ten tradiční obchod se slávou a bohatstvím.“

Tom si protřel tvář.

„Uh, Bille, já nemůžu vzít tvoji duši nebo něco takovýho. Je to trochu…“

„Ubohý. Já vím,“ Billův povzdech způsobil, že se Tom kvůli tomu klukovi cítil ještě hůř.

„Není to ubohý, ale nemyslím si, že bys měl být závislý na něčem, jako je duch, aby pro tebe tohle všechno udělal.“

„Ale všechny knížky, co jsem si půjčil v knihovně, říkaly-„

„Teď přestaň. Bille, věříš všemu, co si přečteš na internetu?“

„…ne?“

„No, tak potom bys neměl věřit ani všemu v knížkách.“ Tom se najednou cítil jako učitel nebo rádce, něco, co si nikdy nemyslel, že by ho mohlo těšit. „Nepotřebuješ duchovního rádce, aby ti řekl budoucnost, nebo ti dal slávu, nebo našel přátele. Můžeš to všechno udělat sám.“

„Ale já nemůžu,“ řekl Bill tak tiše, že to Tom sotva slyšel.

„No, proč nezačneme pomalu? Můžeš být kamarád se mnou, dobře?“ řekl Tom.

„Opravdu?“ Tom mohl slyšet tu radost v Billově hlase, a to mu způsobilo úsměv, i když zívnul, konečně se cítil unavený.

„Jasně. Můžeme mluvit, kdykoliv chceš,“ řekl Tom.

„Snažil jsem se tě vykouzlit každou půlnoc několik týdnů, a už mi skoro došlo kadidlo. Nevím, jestli můžu sehnat víc, protože je to na eBay opravdu drahý. Mohl bych zkusit spálit nějaký koření-„

Tom zamrkal. „Ne! Opravdu, nedělej si starosti, Bille.“

„Ale jak mě najdeš z tvojí duchovní roviny, když nebudu mít řádný přivolávací nástroje? Každou noc jsem spaloval 13 svíček, ale vím, kde sehnat víc tohohle.“

To byl okamžik, kdy to Tomovi docvaklo. Ten krásný mladý muž, který byl obviněn z falešných alarmů – neříkal domovník něco o něm a zapalování svíček a kadidel? Mohl by tenhle mladý muž jménem Bill být ten samý kluk, který honil Tomovy myšlenky celý den? Snažil se myslet rychle a odpovědět.

„Oh, ne, prosím, už nepal víc svíček. Um, teď když jsme už navázali kontakt, můžu, um, tě kdykoliv v noci najít. Opravdu! Takže už nic nepal. Prosím!“

„No, jestli si to opravdu myslíš…“

„Myslím! Nemusíš ničím svítit nebo něco zapalovat. Můžu s tebou večer mluvit, jestli to bude fungovat?“

Tom nemohl uvěřit, že konečně našel toho kluka, kterého chtěl potkat. Tohle byla perfektní, i když trochu nekonvenční příležitost poznat Billa předtím, než se mu opravdu představí. Dalo by mu to šanci zjistit, jaký Bill opravdu je, a jestli by mohl mít zájem o muže, jako je Tom.

Navíc by mohl mít klidné noci k spánku, aniž by se musel bát požárního alarmu, kdyby Billa držel dál od spalování čehokoliv.

„Jestli seš jistý,“ Bill zněl nejistě. „Můžeme to zkusit zítra o půlnoci?“

Tom se podíval na svůj budík. „Vlastně, půl jedenáctý by pro mě bylo lepší.“

„To nezní jako moc mystický čas,“ řekl Bill.

„No, zapadá mi to do diáře, takže jestli si chceš povídat-„

„Jo, dobře, bez problému!“ byla rychlá odpověď. „Budeme spolu teda mluvit zítra v noci, Tome?“

Tom se usmál. „Jistě, zítra v noci spolu budeme mluvit. Dobrou noc, Bille.“

„Dobrou noc, úžasný duchu Tome.“

Tom protočil oči, jak se vyškrábal na nohy, teď cítil mravenčení v pravé noze. Začal zavírat okno, když si vzpomněl. „Bille!“

„Ano, duchu?“

„Nezapomeň všechny ty sračky sfouknout a nechat vypustit vzduch z bytu. Už žádné požární alarmy pro tvoje sousedy.“

„Oh, wow, Tome! Ty opravdu víš všechno!“ Bill zněl užasle.

„Ne všechno. Jen pár věcí. Sfoukni je hned, Bille.“

„Dobře, chápu. Děkuju, Tome!“

Tom zavřel okno a zamířil k posteli. Bill se zdál trochu divný, ale tak nějak milý. To nejmenší, co mohl Tom udělat, bylo s ním trochu mluvit a možná mu vysvětlit to o duchách, a dostat ho mezi lidi. Možná by ho mohl někdy vzít ven. Vůbec by to nebyla velká oběť, trávit víc času mluvením s Billem. Zejména, pokud by tak přestaly ty zatracené požární poplachy.