Profesor 10.

Bylo pondělí a černovlasý mladík už seděl ve třídě a poslouchal své kamarády, jak se baví o nadcházející oslavě. Georg totiž slavil narozeniny a chystal se to rozjet ve velkém stylu. Jeho rodiče měli totiž odjet pryč, takže to bude opravdu legendární. Andy, jako správný organizátor, mu pomáhal s vymýšlením a sháněním věcí.

Bill je zase až tak úplně nevnímal, byl myšlenkami někde úplně jinde. Vzpomínal na ten skvělý víkend, který strávil se svým bráchou a Willem. Na tu sprchu a taky na to, když se v neděli vydali pouštět draka. Will se tak snažil, ale moc jim to nešlo. Párkrát vzlétl, ale zase spadl. Avšak náladu jim to nezkazilo. Pořád si pamatoval jejich veselé obličeje, když pak nakonec hráli v lese na honěnou a Bill si tam roztrhl kalhoty. Byl to opravdu skvělý víkend.

„Co říkáš, Bille? Halo?! Země volá raubíře, vnímáš?“ mával mu Georg rukou před obličejem. Černovlásek párkrát zamrkal a podíval se na něj.

„Co?“ zeptal se nechápavě.

„Ptal jsem se, jestli taky dorazíš,“ sledoval ho svýma šedozelenýma očima.

„A kdy a kde? Jsem úplně mimo,“ přiznal se a sledoval oba chlapce, jak se na sebe podívali.

„Jo, jsi mimo, tentokrát větší pozornost zase věnuješ tabuli, už se vzpamatuj, kámo, ty jsi snad úplně v jiné dimenzi, ne?“

„Uklidni se, Andy, a řekni mi, o co teda jde?“ gestikuloval důrazně rukama, aby se uklidnil.

„Prostě, Georg pořádá tenhle víkend v sobotu párty, tak se ptal, jestli taky dorazíš a zkus se vymlouvat, že nemáš čas, protože já vím, že ho máš,“ napomenul ho a ukazoval při tom důrazně ukazováčkem. Bill byl teď v šachu, chtěl být s Willem, ale tohle asi jenom tak nezamluví. Navíc malé pobavení jeden večer by jistě nebylo na škodu a William to jistě pochopí, jenom se opije, zatancuje si, pak se probere s kocovinou jako blázen a půjde domů, klasika.

„Tak fajn,“ přikývl.

„Haleluja, to je snad poprvé, co se nezkoušíš vymlouvat,“ zasmál se Georg.

„Hele, této Helgo, nebuď přehnaně akční, jo?“ Černovlásek povytáhl jedno obočí a umlčel tak Georga, který na něj udělal jenom škleb.

Poslední hodinu měli Billovu tak „oblíbenou“ biologii. Upřímně toho profesora neměl rád. Nejenže už mu několikrát řekl, že není student vhodný pro tuto školu, nebo že by se měl víc učit, ale prostě nějak ani neuměl naučit. Jeho hodiny byly nudné a tři čtvrtě studentů v nich usínalo.

I když to černovláska nebavilo, tak se aspoň trochu snažil, aby prolezl z tohohle pitomého předmětu. Ale profesor si na něj evidentně zasedl a hodlal ho dál trápit. Možná, že to bylo díky Billovu výstřednímu vzhledu. Sám to byl docela dost konzervativní starší pán, kterého brzy čekal důchod.

A přišlo zkoušení u tabule. Jedna z mnoha věcí, kterou studenti ze srdce nenávidí. A koho si vybral jako dalšího adepta? Jistěže Billa.

„Ale, pane profesore, já už jsem byl zkoušený,“ namítal Bill ve vší slušnosti, ještě stále se ovládal.

„To je mi jedno, jede se nové kolo, takže pojďte k tabuli,“ řekl starý pán s šedým knírkem.

„Ale, všichni ještě nebyli zkoušeni,“ namítl znovu černovlásek.

„Nehodlám s vámi o tom diskutovat, tak mám vám napsat rovnou za pět?“ podíval se na něj skoro až pohoršeně, co si to vlastně dovoluje.

„Ne,“ řekl Bill naštvaně, vzal si sešit a šel před tabuli. Profesor ho začal zkoušet a on se mu snažil odpovídat, jak jenom mohl. Jenomže to asi profesorovi nestačilo a dal mu za tři.

„Proč tři? Vždyť jsem vám odpověděl, na všechny otázky?“ nechápal černovlásek.

„Jistě, ale jak v mateřské škole, sednout!“ skoro mu až poručil a Bill šel, ale v uličce se zastavil a koukal na něj.

„Za pár let mi to stejně bude jedno. Kolem nás budou obklopovat stroje, bude se mluvit jedním jazykem a potřebovat budu už leda tak to, jak vyměnit někde olej,“ pokrčil rameny a sedl si.

„To si pište, že to budete potřebovat,“ mračil se na něj profesor.

„To sotva, opravdu nechápu, k čemu mi bude, kolik má člověk v těle dohromady kostí a podobné blbiny. Mě bude maximálně zajímat, jaké má můj partner tělo, a jestli bude mít výdrž a pořádné vybavení,“ pokrčil ledabyle rameny a posadil se. Ostatní studenti se smáli, obzvlášť Georg s Andreasem.

„Tak se uklidněte! Kdybyste tak skutečně byl i výřečný u zkoušení a o vaší orientaci se raději nezmiňujte. Rozhodně to není nic, čím byste se měl chlubit, je to naprosto nemorální a proti přírodě. Muži k mužům ani ženy k ženám k sobě rozhodně nepatří, je to odporné.“

„Proč by nemohli? Ví to tady každý, že jsem gay, vás to stále udivuje, pane profesore? Víte, kolik je na zemi homosexuálů?“

„Ne nevím, a upřímně mě to nezajímá, teď když dovolíte, rád bych dál vyučoval, pokud vaše přednáška o homosexuálech skončila?“

„No jistě, jen pokračujte dál,“ pokrčil pouze rameny a pak už byl ticho.

Jakmile skončila škola a všichni studenti už odešli domů, Bill šel před školu, pak se posadil na schody a zapálil si cigaretu. Kouřil jenom občas, když měl vážně nervy nebo jej něco vytočilo, a momentálně mu zvedl mandle „drahý“ profesor biologie pan Becker. Opravdu neměl rád tyhle natvrdlé lidi, kteří se zastavili někdy před padesáti lety. Stále tady ještě byla většina těch, kteří nedokázali být tolerantní vůči ostatním. Ti, kteří se zastavili ve staré době, a moderní svět jim absolutně nic neříká.

Jak tam tak seděl, vyšel ze dveří William s náručí plnou nějakých materiálů.

„Copak ty tady tak na hanbě?“ usmál se na svého malého puberťáka a sešel chody, aby na něj lépe viděl.

„Čekám na tebe a taky nasávám čerstvý vzduch.“

„No to vidím,“ rýpnul si do něj a kývnul na cigaretu, kterou držel v ruce.

„Hele, dej mi pokoj, jo?“ zavrčel na něj nevrle. Williama to dost zarazilo. Ještě nikdy takhle Billa neviděl, a navíc si nebyl vědom, že by řekl něco přehnaného.

„Tak promiň,“ pokrčil rameny a vydal se k autu dát si tam ty papíry.

„Perfektní, ještě se ciť uražený,“ řekl černovlásek hlasitěji, aby to bylo pořádně slyšet.

„Poslyš, co máš za mindrák? Co jsem ti udělal?“ přišel k němu blíž a díval se na něj, nikdy takový bezdůvodně nebyl. Něco ho určitě vytočilo.

„Nic,“ odsekl ho a uhnul pohledem. Dokouřil cigaretu a zbytek típl o betonové schody.

„Nelži mi, znám tě dost dlouho a nikdy jsi takový bezdůvodně nebyl, co tě žere?“

„Co mě žere? Co mě žere?! Celý tenhle debilní svět plný ignorantů mi leze krkem. Prostě by nás nejraději vystříleli, aby jim to náhodou nepřišlo odporné,“ rozkřikl se na celé parkoviště, popadl svůj batoh a seběhl zbytek schodů.

„Počkej, já ti nerozumím, pojď sem, Bille, co jsem udělal?“ pořád to nechápal, kde se v něm najednou vzala taková zloba?

„Už jsem řekl, že NIC!“ zavrčel nevrle.

„Tak, kdo tedy?“ vyptával se dál, chtěl vědět příčinu jeho vzteku.

„Tvůj drahý kolega Becker. A vůbec, nebuď tak přehnaně starostlivý, jsi jak moje máma!“ prsknul po něm poslední štiplavou poznámku, než se nakonec vydal pěšky domů.

William nic z toho nechápal. Takhle Billa ještě neviděl vytočeného, rozhodl se ho nechat raději vychladnout a nechat to být. I když jej to mrzelo, jaký na něj jeho malý puberťák byl. On se stal prostě obětí jeho vzteku. Někým, na kom si tu zlost vylil.

Vzpomněl si, že by Bill neměl takhle sám někde chodit, už jen kvůli tomu útoku, ale potom jej uklidnila vzpomínka. Včera hlásili ve zprávách, že onoho pachatele konečně našli. Byl jím 32letý Martin Waltz. Povídali, že byl umístěn do psychiatrické léčebny, protože na tom nebyl psychicky dobře.

Když Bill došel domů a pomalu vychladl, dohnalo jej svědomí. Tohle nebylo vůči Willovi fér, ano zdaleka. Jeho matematický princ si tohle rozhodně nezasloužil, a teď skutečně litoval svých slov. Neměl to takhle přehánět. Rozhořčila jej pouze narážka od profesora biologie, která byla opravdu netaktní a dokázala zabolet. Ale proto ještě nemusel Willovi tak nadat.

Došel do kuchyně, kde jeho máma pekla nějakou dobrotu. Měla hodně dobrou náladu a usmívala se pořád. Potom mu došlo proč. V obývacím pokoji našel svého malého brášku a Gordona, jak si spolu hráli s autíčky a Gormity – figurkami ve tvaru různých bojovníků, kteří měli ojedinělé schopnosti. Sam vypadal tak spokojeně a mámin nový přítel taky působil vcelku mile.

„Jsou jak dva andílci,“ ozval se hlas za ním, byla to jeho máma.

„Máš ho ráda?“ otočil na ni tvář a díval se jí do očí.

„Mám ho ráda a moc. Je to strašně hodný člověk,“ když tohle říkala, nespustila oči ze svého přítele a Bill měl jasno. Pokud je jeho máma šťastná, on nebude dělat problémy a pokusí se ho mít taky rád.

autor: Tina