autor: Bína
Poslední kapitola, ano já vím, trochu rychlý, ale mám v plánu na začátku července začít druhou povídku, která na tuto bude navazovat=o) Jak samy na konci poznáte, děj už bude o trochu něčem jiným, proto jsem se rozhodla z jedné povídky udělat dvě. Vím, že to strašně trvalo, tak budu ráda za každičký komentář a moc všem děkuju, že jste zůstali povídce věrní. Bína
Tom
Prudce jsem otevřel oči a vykašlával vodu.
„No konečně. Rychle s ním do nemocnice.“ Slyšel jsem staršího muže, cítil jsem, jak mě někdo zvedá, dává mi masku na obličej, a pak vidím jen bílý plechový strop. Ovšem oči se mi zavírají.
„Mladíku, jak se jmenujete? Mladíku?“ Sundal jsem si masku a zašeptal…
„Tom.“ Bill, můj Bill zemřel. Je mrtvý a já měl zemřít také. Přístroje začaly zběsile pípat a já znovu uviděl tmu.
„Tome? Tomí? Miláčku?“ Slyšel jsem ten nejdokonalejší zvuk na světě. Billův hlas. Jsem snad v nebi?
„Bille, lásko.“ Usmál jsem se a zvedl k němu ruku. Pohladil jsem ho po tváři a on mi věnoval jeden ze svých nejkrásnějších úsměvů.
„Neboj, Tomí, vše je v pořádku. Už nikdo nás nerozdělí, budeme navždy spolu.“
„To je dobře. Já tě miluju, Bille.“ Usmál jsem se na něj.
„Tome, probuďte se. Tome.“ Slyšel jsem z dálky doktora. Otevřel jsme oči, ale hned je zase zavřel kvůli prudkému světlu. Zkusil jsem to znovu, ale pomaleji.
„Vy jste nám dal.“ Zasmál se.
„Bill.“ To jediné, po čem jsem teď toužil, byl právě Bill.
„Bill je váš přítel? Ten co leží na JIPce?“ Otázal se. Jen jsem přikývl.
„Je v pořádku, nebojte se. Ten jeho kamarád, Andreas, nedovolil, aby ho rodiče odpojili. Je dobře, že jsme to neudělali, jeho životní funkce se zlepšují i mozek začíná reagovat. Jsme pozitivní a věříme, že se probudí. Vy teď odpočívejte, potřebujete to. Pořádně jsem nás vyděsil.“
Po chvilce klaply dveře a já si začal vše urovnávat v hlavě. Andreas nedovolil, aby Billa zabili, a já to vzdal tak rychle. Jsem zbabělec. Málem jsem umřel, co kdybych umřel doopravdy?? Bill by se probudil a já byl mrtvý. Tak strašně by mu to ublížilo, to že jsem nebojoval. Tedy pokud mě miluje tak jak já jeho. Byli jsme šťastní, měl autonehodu, ztratil paměť, jeho ex ho pronásledoval, jeho ex ho unesl, jeho ex ho zneužil, jeho ex ho zabil…
Co když mě potom všem už nebude… chtít…
Když jsem znovu otevřel oči, byla noc. V pokoji svítila jen malá lampička nad postelí. Protřel jsem si oči a posadil se. Svěsil jsem nohy z postele a došlápl na ledovou zem. Opatrně jsem vešel na chodbu a šel k Billovi. Chvíli mi trvalo, než jsem ho našel, ale když jsem se zorientoval, lehce jsem našel jeho pokoj. Ležel stejně jako předtím, trochu jsem posmutněl. Chtěl jsem vidět změnu, ale tváře měl stejně propadlé a pokožku stejně bledou. Jako by byl mrtvý. Sedl jsem si k němu a chytl ho za ruku. Hlavu jsem si položil vedle našich rukou a schoulil se do křesla vedle postele. Trvalo, než jsem našel správnou pozici, ale povedlo se. Díval jsem se na něj, na jeho dokonalost. Obdivoval jsem každý milimetr jeho těla a užíval si jeho blízkost a teplo. Doufám, že mě může cítit.
„Dobrou noc, lásko. Miluju tě, tak se prosím probuď.“ Zašeptal jsem a políbil ho na ruku. Poté jsem usnul.
Takto se to opakovala každý den. Propustili mě z nemocnice, ale setry i doktoři si zvykli, že se od Billa nehnu ani na krok. Přemlouvali mě, abych spal na posteli vedle něj, ale já nemohl. Musel jsem k němu být maximálně blízko, neustále ho cítit, ochraňovat ho, být mu nablízku. Tak to trvalo dva týdny.
Jednou pozdě v noci mě probudilo pípání jednoho z přístrojů. Podíval jsem se na Billa, ležel na posteli, oči doširoka otevřené a lapal po dechu.
„Bille, lásko.“ Vyskočil jsem k němu a chytl ho za ruku.
„Všechno bude v pořádku, neboj se.“ Zvonil jsem na sestru jako blázen. Za několik sekund sestra přiběhla a vzápětí za ní doktor. Odehnali mě od Billa.
Čekal jsem na chodbě asi pět minut, než mě pustili zpět. Bill v klidu ležel a oddychoval, oči měl stále otevřené.
„On se probudil?“
„Ano, je v pořádku. Jen byl v šoku. Nejspíš mu budete muset vše říct, moc si toho nepamatuje, ale ptal se po vás.“
„Dobře.“ Obešel jsem doktora a přisedl si k Billovi.
„Billi? Jak ti je?“ Chytl jsem ho za ruku a hladil po ní.
„Už líp. Nedělej si starosti. Co se stalo? Všechno mi řekni, prosím.“ Po zbytek dne jsem mu vyprávěl vše, co se stalo od té osudné autonehody. Sám tomu nemohl uvěřit a několikrát jsem mu otíral slzy. Nezlobil se na mě a neustále mi za něco děkoval. Zato cítil nenávist ke svým rodičům, oni by to vzdali, stejně jako jsem to vzdal já, ale o tom on nechtěl nic slyšet.
Jak dny plynuly, uběhly dva měsíce a Bill znovu začal chodit do školy. Už byl konec roku, takže moc hodin neměl, a já měl plno práce s doháněním známek, protože jsem většinu času trávil s ním. Nejdříve jsme jen lenošili u něj doma, ale potom mě začal učit, abych to všechno vůbec dohnal. Musím říct, že je skvělý učitel.
Úspěšně jsem dokončil další ročník na škole, a abychom to s Billem náležitě oslavili, jeli jsme do druhého města do restaurace. Přeci jen, pořád tu byl ten zakázaný vztah učitel, student.
„Co si dáš?“ Prohlížel jsem si jídelní lístek a nemohl si vybrat.
„Já nevím. Mají tady toho tolik a na vše mám chuť.“ Povzdechl si.
„Tak si objednáme vše.“ Zasmál se a políbil mě.
„Blázne. Myslím, že si dám kuřecí salát. Co ty?“ Nakrčil jsem nos a znovu se podíval do lístku.
„Salát to rozhodně nebude.“ Chytl mě za ruku a usmíval se.
„Co?“ Zvedl jsem k němu oči.
„Nic. Já jen… že jsi tak krásný.“ Zamrkal a vykouzlil ten nejkrásnější úsměv, co umí.
„A já si zas myslím, že jsi neuvěřitelně sladký.“ Políbil jsem ho na nosánek a přisunul ho k sobě.
„Přeci nebudeš tak daleko.“
„Nene, budu do konce života připoután k tobě.“ Políbil mě a pohladil po tváři.
„Mmm, tak to si nechám líbit.“ Usmál jsem se a polibek mu oplatil.
„Bille?“ Ozval se za námi šokovaný hlas. Oba jsme nadskočili a otočili se.
„Pane řediteli.“ Jako první vydechl Bill. Všichni jsme na sebe zírali neschopni slova.
„Tohle,“ ukázal na nás, „bude mít dohru! Jen tak to nenechám!“
„Ale.“
„NE! Jak si to můžete dovolit? Je to váš žák! Za tohle půjdete do vězení. Ten nebohý chlapec…“
„Bill za nic nemůže! Jsme v tom oba. Milujeme se.“ Skočil jsem mu do řeči.
„Nevíte, co mluvíte! Hned zavolám policii. Už nikdy se k Tomovi nepřiblížíte! O to se postarám.“ Otočil se na patě a odešel.
KONEC
autor: Bína
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 19
Som štastná, že Bill aj Tio to prežili. Ale obávam sa toho, že Bill naozaj škončí vo vezený, dúfam že nie.
Ehm cože? … Bylo to krásný teda až na ten konec … ten byl divný .. By mě zajímalo co teda bude dál .. jak to dopadne ,, nechám se překvapit .. ale škoda ,že je to tak krátký a useknutý 🙁 .. Ale nevadí .. 🙂
dost krutej závěr 😀 ten kretén je odělit nemůže!
Děláš si prdel?? takhle to ukončit?? Čuměla jsem na to s otevřenou hubou a pořád čumím ale jinak jsem ráda že je Bill v pořádku 😉
užasny až na ten konec Bill nepude do vězení a jsem rada že to přežili :)) tešim se co bude dal :)) :-*
Povidka se mi moc libila. Je to napsane hezky a navic zajimavy napad 🙂 akorat mi prijde divne,ze Tom jako jeho zak je ten,ktery Billovi pomaha a je mu oporou. Tak to pak na me obcas pusobilo,ze Tom je ten starsi…a taky ta jejich obrovska laska vznikla za tak kratkou dobu..skoda,slo by to urcite rozepsat,na delsi a dobry pribeh:-) ale jinak se mi to libilo a mozna si prectu i pokracovani:-)
Povídka naaaadherná…
Ale ten konec mě překvapil… Ale těším se moc na pokračování… ;).. ^^
tak nejdřív chci říct, že tuhle povídku sem milovala od začátku do konce :))hned prvníma pár větama prvního dílu mě uchvátila, vážně!:))píšeš úžasně a skvěle se to čte :3 už se moc moc těším na další..ehm..pokráčko?protože si to zaslouží! ten konec..huuuuu nevim co si myslet 😀 aagrhhh ten říďa mě naštval :Dhonem honem! *-*
Moc pěkně napsané,doufám že bude pokračování.
Bill skonči ve vězeni, tam bue ten hajzl Danny a je to všechno v pjdeli ://
Jinak super :))
Som rada, že obaja prežili, ale ten koniec… Uff, no uvidime.