The Last Dance Step For Your Heart 7.

„Baby-Bill tancuje moc dobře… ale musím ho ještě učit, Ferdinande. A vrtěl Baby-prdelkou… yeah… Ne, má nemotorné pohyby v tanci… Je dobrý, ale nemá v sobě taneční ladnost…“

Tom si povídá zase na zastávce s Ferdinandem. Jsem stále jaksi mimo dimenziální sféry. Neustále cítím na svém krku jeho dech. Jeho pevné paže držící mě za zády, to, jak krásně voněl. Jak ve mně vyvolával erupce šimravých pocitů. Jeho oči bloudící na mých rtech… a ten hravý pohled. Tak… rošťácky sexy!! Aaah, Bille, přestaň myslet. Přestaň!

Když to prostě nejde. Kdyby byl zdravý, určitě bych to na něj zkusil, zkusil bych ho sbalit. Ale copak takhle můžu? Kurva! Tohle už se mi nelíbí. Ten malý klučina, co žije ve svém světě, si se mnou hraje, aniž by chtěl. Aniž by si to uvědomoval! Stojím zase zády k Tomovi. Nechám ho si povídat. Jsem rudý až na prdeli. Přejedu si konečky prstů po krku a zachvěju se. Byl něžný a smyslný. Držel mě, věděl, že se na něj spoléhám, neupustil mě, nikdy.

„Kurva Bille už dost!“ vyjeknu nahlas. Stojím nahrbený s křečovitě nataženýma rukama, zatnuté pěsti. „Už dost!“ zopakuju. Tom ztichnul.

„Taky se mi to někdy stává.“

„Co?“

„Chci, abych přestal myslet na věci.“ Otočím se, Tom kouká na špičky svých bot. Pomalu si sednu k němu.

„Na jaký věci?“

„Na jaký věci? Baby-Bill je dobrej tanečník, jen se musí naučit se kroutit.“ Podrbal se za uchem. Aha, Tom zase odešel do svého světa a mě tu nechal… V tom zasraným světě, kde si přeju, aby mě ojel autista. Jsem já normální???!!!!

Nejsem!! Možná je lepší žít jiný svět… virtuální. Ale Tom nemá virtuální svět, on má pouze jiné myšlení. Autisti bývají géniové, nikdo je nemůže pochopit. Jenže mnoho lidí žije ve virtuálním světě. Znám takových spoustu. Někdo se tím drží nad vodou, jiní se do nereálného světa ponořili natolik, že zešíleli… Když jsem byl u Andyho na brigádě, několikrát jsem se s takovými lidmi setkal.

Byl tam jeden klučina, co žil ve světě prehistorických dějů. Říkal, že toužil vždycky žít v pravěku. Studoval tento obor, byl to jeho koníček a vždy, když se nudil, neměl náladu, měl problémy… představoval si, že se vnořil do dinosauřího světa a běhal mezi nima. Hladil si je…

A já? Já se asi ponořím do světa Toma a budu si představovat a žít v nerealitě, jak Tom se mnou žije, jak mě líbá, jak se mě dotý… NE!! Bille, přestaň! Kvůli jednomu tanci se do něj nezabouchneš jak puberťák!!

Tom začne poklepávat nohou. Je nervózní? Přivřu oči. Šimrá mě na krku, jak stále cítím… Dost. Prosím, už dost.

„Mám ti pomoct s úkoly?“

„Jo, nechápu matiku,“ pokrčí rameny. Stále poklepává nohou, není to rytmické. Vůbec. Je snad nervózní?

„A pak půjdeme tancovat?“

„Jasně, musím tě toho strašně moc naučit!“ koukne na mě, teda na moji hruď, ale komunikuje. Děláme strašně velké pokroky. Vstanu a omylem přejedu Tomovi po ruce tou svou. Tom se začne slabě houpat a bouchá si rukou do hrudi.

„Tomy, jsi v pořádku?“ Tomy? Už mu říkám Tomy? No pecka.

„Jo, Baby-Bille,“ kývne ale stále se kolíbá, bouchá a poklepává nohou. Mám o něj strach. Obejmu se dlaněmi. Tom se podívá na moje ruce a usměje se. Překvapeně zamrkám. On se směje? Proč se směje?

„Baby-Bill se drží kolem těla.“

Cože? Co je na tom? Ježiš, já jsem solidně v prdeli. Nedokážu si dát věci dohromady, momentálně ani nevím, co jsem o něm v papírech od Simone nastudoval. Já to všechno zapomněl! Přijde mi stejně, že na něj pohlížím jinak, moje vnímání jeho osobnosti je odlišné…

Tom mě napodobí a ovine paže kolem svého těla taky. Stále se kolébá ze strany na stranu, přesně tak to dělal v tělocvičně a já nechápal, co to znamená.

„Baby-Bill,“ žblebtne. Mrká očima a jemně vykrucuje hlavu. Mám strach. Co mu sakra je?? „Baby-Bill se bojí, jako se Tom bál o Prdelku, když upadnul na zem.“ Vyvalím oči. Aha! Myslí si, že se bojím, ale jo, já se bojím. Bojím se o něj, aby to neskončilo jako včera. Svěsím ruce podél těla. A kývnu.

„Bojím, bojím se, aby ses na mě zase nenaštval jako včera,“ řeknu narovinu. Tom začne kroutit hlavou a zase se bouchne do hrudi.

„Pojď sem, Baby,“ vyjekne chraplavým hlasem. Vezme mě za ruku a dá si ji na hruď. Jdou na mě zase mdloby. Jeho hruď je prostě dokonalá. Hrozně rychle mu tluče srdce. On chce, abych pochopil, co se s ním děje!

„To… to, jak se boucháš dlaněmi,“ ukážu na sobě, co myslím. Přesně to, co dělá. „Že ti buší srdíčko? Znamená to ono?“ třese se mi hlas. Přestávám myslet nemravně a vnímám jeho duši.

„Znamená to ono,“ zopakuje Tom a trhaně dýchá. Jakoby těžce. Moc bych ho chtěl obejmout, jenže on se nenechá. Říkala mi to Simone.

„Tomy, prosím, neboj se, ano? Jsem v pořádku. Už je to dobré,“ koušu se do rtu. Tom se chvěje. Vytáhnu honem flašku vody z jeho batůžku na zádech, odšroubuju víčko a posadím se s ním znova.

„Tomy, napij se, zlatíčko,“ přiložím mu hrdlo ke rtům. Tom kývne a ochotně se nechá. Nechává mě, jako by byl miminko.

„Není ti špatně? Necítíš třeba, že by se ti dělalo černo před očima?“ vynutím si pohled do očí. Bojím se, aby se mu třeba nezamotala hlava, když má takhle vysoký tlak. Polije mě horko. Tom se pomalu uklidňuje. Ale stále poklepává nohou.

„Už je to lepší?“ Tom slabě kývne, obejme se rukama kolem břicha a zakutá se do mikiny. Přestal se bavit. Jen se drží kolem břicha a kouká před sebe.

„Už je to lepší. Baby-Bill,“ Tom začne nohou poklepávat intenzivněji, ale stále nepravidelně. Kéž bych zjistil i tohle, mám takovou chuť ho obejmout, jenže strach z jeho hysterického záchvatu mi to nedovolí. Má vysoký tlak, a když bych udělal chybu v tomhle, mohlo by to dopadnout tak, že mi tu Tomy omdlí, a to je to nejmenší, co bych si přál.

„Chceš ještě nabumbat?“ ooh, shit, Bille. Seš debil, mluvíš na něj infantilně. Jenže nejde se ovládat.

Tom zakroutí hlavou. Vezme mě za jednu ruku, dá si ji na druhou dlaň a začne po mé dlani přejíždět prstem. Kreslí v ní malá kolečka. Zalapám po dechu a vidím hvězdičky. Co se to s ním dneska děje???

„Promiň, že jsem byl ošklivý…“ roztluče se mi srdce.

„To je absolutně v pořádku, nechoval jsem se k tobě asi hezky, taky se omlouvám,“ pohladím ho na tváři. Nekouká na mě, stále drží mou ruku a kreslí v ní kolečka. Je mi do breku, štěstím, dojetím.

Zavřu oči a představím si, že ho obejmu. Jak cítím jeho bušící srdce na své hrudi. Jak krásně voní. Tak mužně a zároveň nasládle. Delikátně.

***

„Sorboneeeeee!“ zaječí Tom a letí před branku za pesanem. Už se trošičku stmívá, ale Tomovi je to jedno. S úsměvem jdu za ním. Tom otevře a pes na něj skočí. Začnou si hrát. Pak se ale Tom zvedne a běží mi podržet dvířka branky. Když projdu kolem, plácne mě po zadku. Vyjeknu.

„Tay mohl taky,“ začne se bránit. No, jo. Tay bude asi jeden z jeho vzorů.

„V pohodě. Ale nedělej to, když s náma někdo bude, jo?“ upozorním ho.

„Ale nedělej to, když s náma někdo bude, jo?“ koukne na psa. Ten mu pohled oplatí a dá hlavu na stranu.

„Jdu udělat svačinu, pak si uděláme úkoly a půjdeme tancovat, jestli chceš, a pak už jen sprcha a spát, jasný?“ usměju se. Tom kývne, hodí mi batoh a letí za psem do zahrady. S úsměvem se plácnu do čela. Zamknu branku zevnitř a vejdu do domu. Simone stojí u okna, směje se.

„Takového jsem ho dlouho neviděla, máš na něj dneska dobrý vliv,“ usměje se.

Svalím se unaveně na židli a hlavou padnu na stůl.

„Tady máš kafe,“ zakření se a postaví přede mě hrnek.

„Tay mě donutil tancovat, prej s nimi mám tancovat na soutěži, takže mě Tom má učit choreografii.“

„Oh, ten musí být rád. Vždycky má hroznou radost, když na tancování tancuju i já nebo Gordon. Určitě je moc rád.“

„Jinak ve škole docela dobrý, dneska se to obešlo bez sprostých slov,“ informuju a piju svoje kafe.

„Už nemluvil o prsech?“

„Nein,“ krknu si. Napolykal jsem se moc vzduchu. „Pardon. Sakra, víš…“ položím hrnek. „Cítím se hyperaktivně. Musím jít něco dělat,“ zvednu se a rozhlížím se kolem sebe.

„Teď jsi přišel unavený,“ podiví se Simone se smíchem. Ušklíbnu se.

„Jo, ale jsem hyperaktivní normálně. A to si srandu nedělám. Stačilo mi se napít a mám potřebu skákat. Jo, rád bych skákal. Můžu si pustit rádio?“ juknu na ni se štěněčím pohledem.

„Jistě,“ kroutí nade mnou hlavou. Jdu na druhou stranu kuchyně, zapnu rádio, naladím tak nějaký punk. Přikrčím oči a zaposlouchám se.

„Ooh, slyšíš tu basku?“ našpulím znalecky pusu a zakývu hlavou do rytmu s přimhouřenýma očima. „Tuhle kapelu miluju taky. Uuh, ten klip k tomuhle songu je dokonalý. Jak skáčou všichni na střeše a kytaristi řežou do kytar. Ten jeden tak sexy vykopne nohou a pokrčí… A zpěvák hopsá! Miluju to!“

Začnu si zpívat a se zavřenýma očima skáču přesně jako oni. Teď mě bude mít Simone za magora. Hudba mi prostupuje do žil. Úplně cítím tu energii.

Když písnička skončí udýchaně se opřu o linku.

„Sakra, musím udělat Tomovi svačinu, pak jdeme dělat úkoly a tancovat,“ tlesknu a kouknu do svých papírů, co svačí. Sušenky s mlékem. Tak, kde tu najdu máslové sušenky? Simone mi snad čte myšlenky a podá mi velkou pixlu. Nasypu do misky a naleju do sklenice mléko. Dojdu na terasu.

„Tome, pojď svačit!“ už je skoro tma, a tak nechám do domu po pečlivém utření tlapek vběhnout i majestátního Sorbona. Připravím mu misku s vodou a nasypu pár granulí, tak jak to mám nastudované z papírů. Simone se na mě hrdě dívá, jak to zvládám, s Tomem si umyjeme ruce a on začne svačit.

„Jdu ti nahoru připravit, co se dnes máme učit, jo?“

„Píšeme zítra písemku z dějepisu. Třicetiletá válka. Rihanna s černýma kozama!“ vyjekne Tom a prudce poskočí na židli, až se leknu. Už je to tady. To má třicetiletou válku spojenou s Rihannou?

„Tome!“ okřikne jej tiše, ale káravě Simone. To dupe oběma nohama.

„Máma má malé kozy. Bílé kozy.“

„Tome, takhle se s maminkou nemluví, není to hezké, radši pověz, jak ti dneska šlo tancování,“ pokárám ho taky.

„Baby-Bill upadl. Spinkal, a když se vzbudil, bolela ho hlava,“ zahuhlal Tom a Simone po mně střelila starostlivým pohledem.

„Byl jsem vyčerpaný, celou noc jsem nespal,“ ujistím ji, že teď už je vše v pohodě.

„Bille, měl bys jít brzy spát. Odpočinout si. Jistě to nebude jen spánkem,“ zatváří se podezíravě a pozvedne obočí. „Jedl jsi za celý den?“

Ooh, a já myslel, že bude vyzvídat, co jsem v noci dělal a že sex byla moje činnost, jí okamžitě dojde.

„Ne, to… teda ano, jedl jsem,“ už plácám blbosti. Někdy se nachytám při tom, že říkám věci, nad kterými přemýšlím, a prozradím tak potupnou věc před někým, kdo by to slyšet neměl. Dělám si tak občas ostudu. Jsem prostě debil.

„Baby-Bill papal bonbóny v autobuse. Ve škole bagetu. Kafe. Zapečené těstoviny po mně a zase bonbóny. Vůbec nepil vodu.“

Tom je drbna! Všechno na mě vyžvanil!

Simone se začne smát.

„Koukám, že se hlídáte navzájem,“ směje se a podá mi sklenici vody. Vypiju ji, aby neměla starost. Je pravda, že po alkoholu a kávě je člověk dehydrovaný. Tom dojí poslední sušenku a vydá se se mnou do jeho pokoje. Rozsvítíme příjemná bodová světla.

„Tak, rychle uděláme ty úkoly a teď dějepis, taky se mi chce ještě tancovat,“ usměju se na Toma, a ten si hned pustí nějaký písničky, ale potichu. Zasedne ke stolu a z batohu vyndává učebnice a sešity, pomáhám mu přijít na nějaký věci, něco si zapamatovat, dobře mířenými otázkami jej nutím přemýšlet.

autor: Lenna W.K.T & S