Profesor 9.

Bill přišel ze školy domů. Střetl se akorát s jeho mámou, která už se chystala, protože měl pro ni přijet její přítel, aby si spolu užili hezké chvíle.

„Takže navařeno máte, čísla jsou na ledničce a dávejte na sebe pozor,“ oba je políbila na tváře, jak Billa tak Sama.

„Neboj se, mami, není mi pět, dokážu se o nás postarat,“ usmál se na ni její prvorozený syn.

„Jo, mně taky není pět, taky to zvládnu,“ ozval se hned Sam a usmíval se jako sluníčko. Bill se usmál a podrbal ho v jeho hnědých vlasech.

Za chvíli někdo zazvonil. Simone celá vyklepaná z toho, že ještě není nachystaná, ale zároveň šťastná, že už je její milý tady, otevřela dveře a usmála se na něj, pozvala ho dál, aby nestál před dveřmi.

Byl to naprosto obyčejný muž s tmavě hnědými vlasy a milým obličejem. Díval se na jejich mámu jako na bohyni a usmíval se.

„Gordone, tohle jsou moji synové, Bill a Sam,“ představila je. S Billem si potřásl rukou a Samovi pocuchal vlasy a oba je mile a s úsměvem pozdravil. Galantně jí vzal věci a ona se ještě jednou s kluky rozloučila. Bylo to už hodně dlouho, co někam takhle jela, většinou jenom chodila do práce, a hned zase domů. Nakonec jim zmizeli z dohledu a oni se ocitli doma sami.

„Vypadal celkem v pohodě, že?“ řekl Bill Samovi a vydali se spolu do obýváku.

„Docela jo, měl svaly, viděl jsi?“ uculil se malý chlapec.

„Jo viděl, jen doufám, že to nebude nějaký idiot,“ pokrčil černovlásek rameny.

„Billi, kdy má přijít ten tvůj kamarád?“ otázal se chlapec a skousával si koneček ukazováčku.

„Za chvíli, ale je to můj… no kamarád. Hodně dobrý kamarád,“ usmál se. Uznal, že nemá cenu vysvětlovat šestiletému klukovi, že je to jeho přítel, do kterého je zamilovaný a navzájem se sebe dotýkají a líbají se. Na to měl malý Samuel ještě dost času, navíc jeho malou hlavinku zajímaly teď úplně jiné věci.

Asi po hodině, kdy odjela jejich máma s přítelem, se rozezněl zvonek. Bill nadšením takřka vyskočil z gauče a šel otevřít. Za nimi stál jeho matematický princ s úsměvem od ucha k uchu a menší taškou přes rameno. Hned ho musel mezi dveřmi políbit a pak ho pozval dál. Ve dveřích, které vedly do obývacího pokoje, stál malý Samuel a se zájmem si Williama prohlížel. Nebyl z těch dětí, které by se se studem utekly schovat, jenom tiše vyčkával.

Černovlásek a Will pokračovali dál do domu.

„Ahoj,“ pozdravil Will Sama, když ho zahlédl mezi dveřmi. „Já jsem Will,“ představil se mu.

„Já jsem Sam, ty jsi Billův kamarád?“ ptal se hned a černovlasý muž se zasmál.

„Jo, dá se to tak říct, hodně dobrý kamarád.“

„Chceš vidět moji sbírku Gormitů?“ Samovi nadějně zajiskřilo v očích, těšil se, že bude mít zase komu je ukázat, byl na ně pyšný.

„Same, zase ty tvoje obludy?“ protočil Bill oči.

„To nejsou obludy, ale bojovníci,“ zamračil se hnědovlasý klučina. William se jenom smál.

„Víš, Same, on tomu nerozumí. Tak kde je máš?“ mrkl na něj a chlapec ho už vedl do jeho pokojíku.

„Teď už se ho nezbavíš,“ zasmál se černovlásek a šel s nimi.

William se zastavil na chodbě, když Sam vběhnul do pokoje, a otočil se na svého malého puberťáka. Chytil ho za boky a vykouzlil neodolatelný úsměv.

„Byl bys tak hodný a uvařil mi kafe? Ať vydržím, hádám, že tohle bude ještě náročný den,“ políbil Billa na rty a ten okamžitě pod jeho pohledy a polibky tál. Byl by ochotný mu teď splnit všechno na světě.

„Tak dobře,“ zašeptal a vyžádal si ještě jeden polibek, než se vydal do kuchyně.

„Wille, tak pojď!“ ozvalo se z pokojíku.

„Už jdu,“ vydal se za malým chlapcem na přednášku o bojovnících.

Když se Bill vracel s kávou, zastavil se mezi dveřmi pokojíku a mile se usmál. Bylo to tak roztomilé, co viděl. Oba seděli na zemi. Mezi nimi rozsypané figurky bojovníků a Sam ke každému z nich něco vyprávěl.

„Tenhle umí házet ohnivé koule a tenhle zase prská led. Oba spolu bojovali, ale ani jeden nevyhrál. A tady ten zase žije pod zemí. To je takový trol. Jejda tady má ruku, ulomila se,“ sledoval ulomenou ruku od jednoho bojovníka. William všechno jenom bedlivě poslouchal a občas se na něco ptal. Začínal se Samovi líbit čím dál víc.

„Tady je to kafe,“ řekl Bill a položil ho na stolek.

„Děkuju ti, dobrá vílo,“ usmál se na černovláska děkovně. „Jdeš si taky poslechnout něco o Gormitech?“ zasmál se.

„Já už to znám nazpaměť. Tady tenhle je jejich vůdce, ne?“ ukázal na zelenou figurku.

„Ne, to je tenhle, říkal jsem ti to nejmíň desetkrát.“ Sam ukázal na žlutou figurku bojovníka hned vedle té zelené a vrhl na Billa káravý pohled.

„Skoro no,“ zasmál se Bill. Měl z toho srandu.

Celý zbytek dne spolu prožili naprosto skvěle. Výborně se bavili a hráli spolu hry, nebo se dívali na nějaké filmy. William si to opravdu užíval a Bill to na něm viděl.

K večeru už vypadal Sam docela unaveně, tak mu Bill nachystal něco k jídlu, a potom ho společně s Willem uložili. Popřáli mu dobrou noc a nechali ho spinkat. Konečně měli sami čas chvilku pro sebe. Dojedli večeři a potom se uhnízdili na gauči. Bill si opřel hlavu o Willovo rameno a přitulil se k němu. Ten ho objal a políbil do vlasů.

„Tvoje vlasy krásně voní,“ usmál se a přivoněl si opět. Ta vůně byla jako droga.

„Nezajdeme si do sprchy?“ navrhl černovlásek a černovlasý muž jenom přikývl.

Oba se zavřeli v koupelně, svlékli ze sebe oblečení a vlezli si do sprchy. Nechali na sebe padat proud horké vody, který byl tak neskutečně uvolňující a příjemný.

Po chvíli William natlačil Billa na sklo a zezadu se na něj přitiskl. Odhrnul mu mokré černé vlasy z tváře a políbil ho. Přitom se otíral svým klínem o jeho zadeček a Billovy ruce držel přitisknuté na skle. Černovlásek se mu celý oddal a jenom mu oplácel polibky.

Nakonec si ho Will přetočil dopředu a potom ho opět hladově políbil. Polibky pomalu sjížděl po jeho mokrém těle až ke klínu. Přejížděl rty a jazykem po jeho mužství a pak si ho vzal celého do úst. Černovlásek byl schopný pouze sténat, a navíc jeho steny celkem tlumilo šumění vody, takže to nešlo tak slyšet.

Když Bill s posledním stenem vyvrcholil, černovlasý muž se postavil a pohladil ho po tváři. Bill mu to chtěl hned oplatit, ale William ho zastavil.

„Nemusíš,“ lehce se usmál a zavrtěl hlavou. Oba se poté umyli a vydali se do Billova pokoje, kde se uložili do černovláskovy postele. Teď se skvěle hodila Billova celkem velká postel, kterou si už dávno vydupal. Nebyla sice tak velká, jako manželská, ale aspoň se tam oba vešli, aniž by se museli nějak moc mačkat.

Dívali se sobě navzájem do očí. Tentokrát to byl Bill, kdo svého profesora jako první políbil. William se na něj lehce překulil a líbal jej. Oba navzájem proplétali své jazyky a funěli při tom. Pak se ale otevřely dveře a oba se od sebe odtrhli. Mezi nimi stál malý chlapec s medvídkem v ruce. Oba muži se na něj dívali a ani se nehnuli.

„Bille? Můžu spát s vámi? Zdál se mi hrozný sen,“ pípl tiše a dělal na ně psí očka. William slezl z černovláska a ten pak Samovi jenom odsouhlasil, že s nimi může spát. Chlapec se s nadšením rozběhl a skočil na postel. Neohrabaně se dostal mezi Billa a jeho profesora, až se mu povedlo profesora kopnout do rozkroku a ten jenom bolestí zakňučel.

„Přímo?“ zasmál se Bill.

„Přímo,“ pípl až přehnaně tenkým hláskem a protáčel oči. Bill se jenom smál. „Sakra bude ze mě mrzák,“ vydýchával to.

„Promiň,“ šeptl jenom Sam, který už byl zachumlaný v peřině mezi černovláskem a Williamem.

„Už to začíná být dobrý,“ vydechl a usmál se. Nakonec všichni zavřeli oči a ponořili se do říše snů, aby měli energii na další den.

autor: Tina