autor: Tina
Společně dojeli do Williamova bytu. Staral se o svého malého puberťáka jako o napůl rozbitou porcelánovou panenku. Pořád se vyptával, zdali má pohodlí a jestli mu něco nechybí. Tak moc se o Billa bál.
„Neboj se, Wille, já nejsem z cukru,“ usmál se na černovlasého muže, který ho pořád obskakoval.
„Já vím, ale stejně. Tak nehorázně jsem se vylekal, když jsem se to dozvěděl. Nechci prostě, aby tě něco bolelo a…“ už nestačil dopovědět, co chtěl, protože si jej Bill za tváře přitáhl a umlčel ho dlouhým polibkem, který profesora uklidnil.
„Jsem v pohodě, neměj obavy, můj matematický princi. Ale mám docela hlad,“ nevinně pokrčil rameny a doplnil to kouzelným úsměvem. William se hned hrnul do kuchyně za účelem uspokojit Billův žaludek nějakou dobrotou, kterou sám ukuchtí.
Byla sobota, takže mohli spolu celý den být a užívat si přítomnost toho druhého. Navzájem se rozesmívat a líbat se. Taky se dotýkat toho druhého, i když Will měl doteky dost omezené, vzhledem k tomu, že Billovo tělo byla jedna velká modřina. Tak něžně se ho dotýkal, aby ho náhodou něco nezabolelo, že to někdy Bill skoro necítil.
„Už jsem se chtěl dlouho zeptat. Všiml jsem si, že tady máš klavír. Ty na něj umíš hrát?“ zeptal se Bill, když zrovna leželi v posteli a tulili se k sobě.
„Už dlouho jsem na něj nehrál, takže nevím, jestli bych ještě něco svedl. Máma mě nutila od devíti chodit na hodiny klavíru. Musím uznat, že i když jsem měl hodně připomínek, je to celkem dobrá zkušenost, a proč se na mě tak díváš?“ nadzvedl tázavě obočí.
„Zahraješ mi něco? Prosím!“ udělal na něj psí oči.
„Oh… tušil jsem to. Sakra, říkám, už dlouho jsem na něj nehrál a asi jsem to zapomněl,“ snažil se z toho nějak vykroutit.
„Ale no tak, rovnic a vzorců se nebojíš a jednoho hudebního nástroje jo?“ zasmál se Bill a stiskl mu polibek na tvář.
„Tak dobře, ale nesměj se, pokud budu dělat chyby, ano?“ ohlédl na něj a potom vstal z postele a šel ke svému dávnému dřevěnému kamarádovi.
Posadil se na židli, kterou si přisunul a sundal poklop z kláves. Přejel po černých a bílých klapkách. Tak se s nástroje pozdravil, vždycky to tak dělal. Sledoval tmavě hnědé nalakované dřevo. Stále mělo svůj lesk, svou krásu. Dlouze se nadechl a přemýšlel, co by Billovi mohl zahrát. Nakonec na to přišel a položil prsty na klávesy. Celou ložnicí se rozezněly první tóny písně.
Soustředil se na to, aby hrál bez chyby, chtěl Billovi ukázat, že to ještě pořád zvládá. Netušil však, že i kdyby tam ty chyby dělal, černovlásek by byl stejně omámen. Neskutečně se mu líbilo, jak William hraje na klavír, s jakou něžností pokládá prsty na klapky a jak se u toho tváří. Tak uvolněně, soustředěně a taky se usmíval. Billovi se to neskutečně líbilo, a když Will dohrál poslední tóny a otočil se na černovláska, dočkal se potlesku.
„To bylo úžasné, a pak že už si to nepamatuješ, kecko,“ zasmál se.
„Ani jsem nevěděl, že to ještě zvládnu, trochu osvěžení znalostí. Takže se ti to líbilo?“
„No samozřejmě, bylo to skvělé a žádám přídavek,“ díval se na profesora nekompromisně.
„No, když tak prosíš,“ řekl ironicky a zasmál se. Potom se opět posadil ke klavíru.
„Tahle se jmenuje Death dance,“ ještě dodal a pak začal opět hrát se stejnou lehkostí, jako před tím.
Po 3 týdnech
Bill už se skvěle zotavoval. Většina modřin se mu zahojila, stejně jako škrábance a podlitiny. Už taky normálně chodil do školy, ale stejně byl pořád opatrný. Toho pachatele se jim stále nepodařilo chytit a on rozhodně nechodil po ulicích sám. Buď s kamarády, nebo jej vozil William, který taky na něj dával pozor, aby byl v bezpečí.
Byl pátek ráno a černovlásek si právě dělal snídani a svačinu do školy.
„Bille, mohla bych tě o něco poprosit?“ zeptala se jeho máma, která se ve spěchu ještě upravovala a oblékala.
„Jasně, o co jde?“ Dál si mazal rohlík a dával si na něj plátkový sýr.
„No víš, jsi už velký kluk, takže ti to můžu říct otevřeně. Mám novou známost a chtěla bych s ním strávit víkend a potřebovala bych pohlídat Sama.“ Bill se na ni překvapeně podíval. Jejich otec je opustil, když bylo Billovi dvanáct. Od té doby jej neviděl a ani vidět nechtěl. A konečně po tak dlouhé době si jeho máma někoho našla.
„A jak dlouho už ho znáš?“ vyptával se.
„Asi měsíc?“ řekla zdráhavě. Jako by si vyměnili role a černovlásek byl rodič a ona bláznivá puberťačka.
„Páni, proč jsi mi nic neřekla?“ otázal se Bill překvapeně.
„Většinou jsi u toho svého přítele anebo prostě nebyl čas, takže můžu se na tebe spolehnout? Vezmeš si Sama na starost na celý víkend?“
„Jo, jistě. Nebude vadit, když bude Will u nás, že ne?“ zeptal se Bill opatrně.
„Jistěže ne, věřím, že je to slušný mladý muž,“ dívala se svému synovi do očí. Měla sice malinké pochybnosti, ale vypadalo to, že její synáček je s ním šťastný.
„V kolik se vrátíš?“ zeptal se ještě na poslední informaci a dodělával si snídani.
„Až v neděli asi kolem páté odpoledne,“ odpověděla mu a utíkala se doupravit.
Když byl čas, vyšel z domu a nastoupil do Willovy bílé Audi. Hned se s ním na přivítanou dlouze políbil a potom si zapnul pás.
„Vypadáš dnes opravdu dobře,“ vysekl mu poklonu a dával při řízení pozor na cestu. Bill sám si připadal poněkud obyčejný, ale i tak jej to potěšilo.
„Děkuju, tobě to dneska taky ohromně sluší. Tu košili si chci někdy půjčit a už ji nevrátím,“ zachichotal se. William měl na sobě červenočernou kostkovanou košili a rukávy měl vyhrnuté k loktům.
„To by se ti líbilo, co?“ zasmál se černovlasý muž, po chvíli se zeptal: „Co plánuješ na víkend, můj malý puberťáku?“
„No vidíš, to jsem ti chtěl říct!“ zvolal nadšeně, když si vzpomněl. „Máma jede na víkend pryč, protože si našla přítele, tak chtějí mít soukromí, no a poprosila mě, abych pohlídal Sama, tak mě napadlo, jestli bys nechtěl na ten víkend jet k nám, hm? Jelikož bych nerad, aby ti brácha doma něco rozbil,“ nezapomněl při tom svůdně zamrkat a jeho matematický princ se jenom usmíval.
„Rád přijdu, a kolik má vlastně tvůj bratr?“
„Šest, je teď v první třídě a je to pěkný číslo, někdy si s ním sám nevím rady,“ zasmál se černovlásek.
„To se zvládne, mám malé děti celkem rád, takže by to neměl být problém. V kolik mám dojet? Ještě si zajedu domů pro věci.“
„Můžeš přijet kdykoliv, hlavně co nejdříve.“ Už se nemohl dočkat, až bude zase s Willem a společně budou hlídat jeho malého bráchu. Bill ho nebral jako překážku, měl ho moc rád, byl to prostě jeho malý Samuel.
Ve třídě byl takový střední hluk, protože studenti se ještě úplně neprobudili a tak někteří dospávali na lavici a svět kolem jim byl úplně ukradený. Byli tu však dva mladíci, kteří takřka překypovali energii. Georg a Andreas. Už od božího rána jim ta pusa mlela o sto šest.
Bill se posadil na své místo a poslouchal, o čem si povídají.
„Viděl jsem tam se natáhnout už tři učitele, těm uklízečkám asi hráblo.“
„O co se jedná?“ zeptal se Bill, aby byl v obraze.
„No prostě uklízečky se tak činily, až vyleštily podlahu tak, že na ní každý co chvilku někdo leží na zádech. Ale je to jenom na jednom místě. Když vyjdeš schody do druhého patra, tak tam, kde jsou na zdech ty nástěnky s informacemi. Schválně, pojď se podívat,“ všichni tři kluci vstali a šli se podívat do druhého patra. Postavili se na začátek chodby a sledovali.
Napřed uklouzla jedna dívčina s blond vlasy a bílou taškou přes rameno. Když se zvedla, opatrně šla dál a držela se za bok. Nejlepší byl ale školník. Když tamtudy procházel, tak mu podjela noha, vyletěla tak do úrovně jeho hlavy a on přistál na zemi jako pytel brambor. Oba kluci se mohli potrhat smíchy a černovlásek se jenom uculoval.
Pak ale procházel jeho miláček a Bill věděl, že je zle. Chtěl ho nějak varovat, ale bylo pozdě. Noha mu taky podjela a praštil sebou o zem. Všechny papíry, co měl v rukou, se rozletěly a padaly k zemi jako sněhové vločky. Černovlásek šel okamžitě k němu. Školník se mezitím dostal na nohy a drmolením odešel pryč.
„Jsi celý?“ zeptal se starostlivě Bill, tak, aby to slyšel jenom Will, a pomohl mu na nohy a pak mu pomohl sbírat papíry.
„Jo, jsem v pohodě. Co to sakra je?“ mračil se černovlasý muž.
„Uklízečky se asi pořádně vyřádily,“ uculil se a podal Williamovi posbírané papíry. Nějak je však moc nezajímalo, že se na něj se zájmem dívají Georg a Andreas.
autor: Tina
betaread: J. :o)
Jůůůůj chudáček Willi 🙁 … To si musel dát pořádně na hubičku 🙁 .. Ále chtěla bych vidět toho školníka :-)) Škoda ,že není názorná ukázka v podobě videa 😀
Jaj, a teď mají průšvih.. 😀 Ale toho školníka bych chtěla teda vidět 😀
Tá hudba je božská a predstava, že to hrá Will pre Billa…
Chudáčik vedela som, že sa na tej dlážke vytrie :DDD Nemôžem za to, bolí ma to aj za neho ale musím sa chechtať ako sa tam chúďatko natiahol.
No to bude zajímané když se do toho daj ty dva.Jsem zvedava jak zvládnou Samuela.
A je to tady 😀 už jim to určitě dojde 😀 nebo to spíš z Billa vytáhnou 😀 To je hezký, jak mu hned šel pomoct =) Oni musí spolu být tak roztomilí :* 😀 Moc hezký díl, těším se na další =)
No jojda! XD To nějak Billíci nedomyslelii XD … Ale představa vyleštěné klouzavé podlahy je boží :-DD
Tak teď musím mít Georg a Andy druhý Vánoce! 😀 😀 A jsem vážně zvědavá, jak jim to Bill vysvětlí.
Ale na začátku byla naprosto krásná představa, že Will Billovi hraje na klavír. Už horší bylo zjištění, že mu hraje stejnou skladbu, jakou mám nastavenou na budíku, takže moje srdce zprvu utrpělo menší šok 😀 😀 Ale tak to se hned vykompenzovalo tím, že spolu budou přes víkend 😀
Ten Samuel je určitě nechá chvíli o samotě. Teda pokud to není takový to malý dítě, který bych nejraději chytla pod krkem a na místě zaškrtila 😀 Takový děti přímo nenávidím 😀 a připomíná mi to jednu dceru naší známé, kterou jsem měla kdysi na starosti a začala mi tak nenápadně, ale systematický krást všechny plakáty s Billem 😀 a to jen se slovy, že se jí ta paní nelíbí 😀 😀 tss! to jsem ji ani na vteřinku nevěřila 😀 😀 Takže jen předem upozorňuju, že pokud bude Samuel něco podobnýho, tak umřu! 😀
Jsem ale neskutečně zvědavá na pokračování!