Solitude

autor: Lauinka

Moji milí twincesťáci. Jsem tu s další jednodílnou. Asi to není nic extra, ale opět mě k tomu ponoukla jedna písnička. Tentokrát od Evanescence – Solitude, pro ty, kdo by měli zájem. Povídku bych chtěla věnovat Ayu, která měla nedávno narozeniny, a tak tu ode mě má takový maličký dáreček v podobě povídky. A jak už je zvykem, vyžádala si šťastný konec. Takže ho má mít. 🙂 Všem přeji hezké počtená a za každý komentář budu moc vděčná. S pozdravem Vaše Lauinka

Seděl v pokoji. V pokoji tak tmavém jako jeho myšlenky. Jako stíny, které měl na srdci. Seděl a díval se na zatažené závěsy bránící průchodu paprsků do jeho pokoje. Bránily nejen prosvícení pokoje, ale i jeho srdce. Seděl na posteli opíraje se o její pelest. Z jeho tváře nešlo vyčíst naprosto nic. Jako by byl něčím na závěsech nebo snad okně paralyzovaný. Avšak nic tam nebylo. Byl tu sám. Jen on a jeho myšlenky. Možná i hlas. Jeho hlas, slyšel jasně tu větu. ‚Protože jí miluju, copak to nechápeš?‘ Pevně sevřel víčka k sobě a tiše vydechl. Seděl tam jinak tiše. Kolena stáhnutá co nejvíce k hrudi a ruce okolo nich omotané. Byl to začarovaný kruh. Jeho bratr si našel přítelkyni, kterou miloval, a on miloval pro změnu jeho.

Ze začátku nechtěl uvěřit, nemohl. Bylo to tak absurdní, bláznivé. Časem však přišel na to, že ať je to cokoliv, především je to pravda. Zamiloval se do svého bratra, do dvojčete. Do Toma. Přišlo mu to směšné a začal se tomu vyhýbat, zakázal si to připustit, ale časem pochopil, že to tak snadné nebude. Přemýšlel i o možnosti, že by mu to řekl, ulevilo by se mu, ale tuhle možnost zavrhl. Znal svého bratra. Ten by se nikdy nezamiloval do kluka. Do bratra, postě do něj. A tak s tím žil. Žil, ač spíše přežíval. Trpěl. Tak nevýslovně moc trpěl a kousek po kousíčku jej to rozbíjelo na milion střepů. Fakt, že je s ním v domě. Za tenkou zdí, ale zároveň tak daleko od jeho snů, tužeb. Mohl s ním být, ale nesměl se jej nikdy dotknout. Záviděl všem, kdo mohli. Kdo měli tu možnost, ač sebemenší. Bylo to vždy jako bodnutí nožem. Jako kulka, co prošla jeho tělem a nechala za sebou velkou ránu. Ale Tom, ten neviděl nic. Neviděl, protože nemohl. Bill si nasadil dokonalou masku. Naučil se ovládat, ač jej to pomalu zabíjelo. Udělal to pro něj. Pro sebe. Pro oba. Trpěl snad ještě mnohem víc, kolikrát ta bolest byla nesnesitelná, ale bojoval tenhle boj. Ač výhra nebyla možná, a on to věděl.

Seděl tam snad hodiny a jen zíral před sebe, věděl, že to udělá znovu. Že neodolá. Ruce se mu doslova klepaly, jen si na ni vzpomněl. Za ty dva roky se Bill hodně stáhl do sebe. Nikdy nikomu neřekl důvod a Tomovi už vůbec ne. Od dob, co Stella přišla mezi ně, to Bill přestal zvládat úplně. Snažil se najít někoho, kdo by mu porozuměl, ale nikoho nebylo. Byl na to sám, a on to věděl. A jak se říká, zoufalý člověk dělá zoufalé činy. Vysoký černovlásek podlehl kouzlu nabroušeného ostří. Vždycky mu tohle přišlo směšné a lidi, co se řezali, odsuzoval. Přísahal, že by tohle nikdy neudělal. Přísahal, ale komu vlastně? Sobě? Na tom přeci už dávno nezáleželo. Ani nevěděl, kdy to udělal poprvé.

Čas pomalu plynul, ale on tam stále seděl s rozklepanýma rukama. Nádech, výdech. Pomalu otevírajíce šuplík, ztěžka přivřel oči. Přísahal si, že to už nikdy neudělá. Přísahal si stále, avšak marně. A už zase ji držel. Dokonale padla do jeho bledé hubené ruky. Nenáviděl se za to, že to dělá, nenáviděl se za to, že nedokáže přestat. Nikdy to nikomu neřekl. Těmhle věcem byl svědkem jen jeho pokoj, mezi lidmi to byl klidný a vyrovnaný kluk. Možná byl trochu podivín, ale navenek nepůsobil, jako že by mohl mít nějaký problém. Ten si nosil hluboko ve svém srdci a nikdy nikomu nedovolil ani nahlédnout. A tak nikdo neviděl. Nebo jen přehlíželi? Nechtěli snad cokoliv vidět? Opravdu byl Bill tak dobrým hercem, že nikdo nic nikdy nepoznal? To už by se mohl dohadovat. Možná byl vděčný za to, že se nikdo neptal, nestaral. Možná, že právě těmihle činy chtěl na sebe upozornit, aby jej okolí jen nepřehlíželo. Marně. Tom měl oči jen pro Stellu. Bill Toma tak moc chápal. Chápal, že podlehl jejímu kouzlu. Byla opravdu krásná, a hlavně i milá. Snažila se nějakým způsobem přiblížit se i Billovi, ale ten jen slušně odmítal. Nedokázal by jít s nimi do kina. Dívat se na jejich lehké doteky, polibky, na to, že jsou spolu. A tak se uzavřel do sebe a hlavně do svého pokoje.

Pokaždé, když tu tak bezradně seděl a snažil se odolat ostré čepeli, díval se na své rány. Možná proto, si toho nikdy nikdo nevšiml. Taky jak by mohl? Své jizvy měl ukryté pod věčně dlouhými kalhotami. Měl dořezaná stehna, břicho. Ve změti různých čar a čárek bylo jasné rozeznat jedno jediné jméno. Tom. Jméno jeho bratra. Byl to bolestný pohled, už jen pro něj, a myšlenka, že zase přibudou další čáry, jej ničila. Ale alespoň tohle jej nějakým způsobem osvobozovalo od všeho toho špatného. Alespoň tahle bolest překrývala bolest na srdci. Možná jen minimálně, ale přeci jen nějak. Zavřel oči a snažil se vyhrát již předem prohraný boj. Tentokrát s žiletkou. Už předem cítil tu úlevu, když si udělá pár prvních rýh. Po dalších už odcházely i výčitky svědomí. A on se oddával jen tomu pocitu. Tomu uvolnění.

Než stačil nějak reagovat, po jeho bledé kůži se spustily drobné kapky, které se slily do jednoho pramínku, který mu stékal po holeni. Rychle na vytékající krev přiložil kapesník a stíral ji. Vždycky mu z krve bývalo špatně, ale když to viděl při svém počínání., nevadilo mu to. Spíše naopak. Jako by odtékalo všechno špatné z něho pryč. A tak k nepočetně jizvám postupně a pomalu přibývaly další šrámy. Nějaké čárky, nějaká srdce, nějaký nápis nesoucí Tomovo jméno. Nikdy nic víc. Snad jen jednou si na ruku vyřezal slova lásky. Nehynoucí lásky k Tomovi. Dokonce když se řezal, pokládal jejich společnou zarámovanou fotku, jen aby to Tom neviděl. Byla to taková hloupost, ale on pak alespoň neměl takové výčitky svědomí. Dělával to pokaždé. Bylo to skoro jakýsi zvyk.

Když jeho nohu a břicho pokrylo dalších pár řezanců, žiletku zase uklidil na své místo a bezmyšlenkovitě sledoval, jak se po jeho noze a břichu valí krev. Pomalu ji stíral kapesníkem, jen aby neukápla na prostěradlo nebo do peřin. Občas mezi krvavé kapky ukápla i jedna perlička z jeho očí. Tiše štkal. Ani nevěděl, proč přesně. Možná proto, že jeho nejlepší přítelkyní se stala žiletka a bolest. Možná i proto, že jeho vším se stal jeho pokoj. A také možná proto, že jeho přítelem byla samota. Na všechno byl sám. Tak moc by se chtěl svěřit. Padnout Tomovi kolem krku a nechat se utěšit. A on věděl, že by stačilo se zvednout a jít za ním, ale nemohl. Nechtěl, aby se ptal, co se stalo. Nechtěl, aby jej viděl, že je na tom tak moc špatně. Nechtěl, aby viděl jizvy, jeho jméno a slova lásky vrytá do kůže tak hluboko, jako do jeho srdce. Nejraději by to všechno vykřičel do světa, aby to všichni věděli. Řekl to každému na potkání, jen aby cítil úlevu. Za ty roky, co tohle šílenství dělal, časem to uklidnění přestalo být takové. Bolest postupně odezněla úplně. Možná, že už to dělal spíše ze zvyku. Nenaplňovalo jej to tolik jako kdysi. Prostě něco bylo špatně.

Ztěžka se zvedl, i když krev ještě stále nepřestala z ran vytékat, pomalu se odplížil ke koupelně. Potřeboval si dát sprchu a smýt ze sebe všechno. Potřeboval se uklidnit, aby mohl zase přepnout a s úsměvem dojít na snídani. Musel jít dolů vstříc tomu pohledu, jenž jej bolel nejvíc. Bez rozmyslu vešel dovnitř a rovnou si sundal dlouhé triko na spaní. Pod ním měl pouze boxerky. Už už si je chtěl stáhnout dolů, když jej překvapila osoba stojící naproti němu v ručníku. Tom. Jen vyvalil svá velká hnědá očka a ústa otevřel v němém úžasu. Hleděli na sebe. Ani jeden neschopný slova. Oba dva dokonale v šoku. Tom jen nechápavě sjížděl pohledem bratrovo tělo. Bill automaticky couvnul, že uteče a vytratí se z koupelny, přišlo mu to jako nejhorší noční můra. Jeho tváře nabíraly na rudé barvě a ruce se mu dokonale začaly třást. Co teď? Nic. Než Bill stihnul cokoliv udělat, Tomovo ruka jej zadržela.

„Bille…,“ ztěžka vydechl, když viděl bratrovy nohy i břicho plné jizev.

„Nic neříkej, prosím.“ Ztěžka ze sebe dostal Bill. Cítil se snad nejtrapněji ve svém životě, a to ještě před člověkem, kterého miloval.

„Na tohle musím něco říct.“ Zakroutil Tom nesouhlasně hlavou. Bill ani už neměl snahu se skrýt za nějakým kusem oblečení. Tom stejně viděl to podstatné. Určitě si přečetl, že je tam vryté jeho jméno. Snažil se na to nemyslet. Snažil se nevnímat to, co čekal, že přijde. Křik. Nadávky. Ale ani jedno. Namísto toho si jej Tom k sobě přitáhl a jeho dobré tělo objal.

„Tome.“ Bill neváhal a snad celý se u něj schoval. Nevnímal rány, nevnímal nic, jen jeho tělo. To teplo co z něj sálalo. Kapky vody, které stékaly po jeho těle a vpíjely se do jeho kůže. Byl šťastný.

Objímali se docela dlouho. Tedy Bill se spíše Toma odmítal pustit. Nechtěl přijít o všechno to, co teďka měl. Věděl, že se bude muset vrátit do reality a Tomovi něco vysvětlit. Bude se muset vrátit do faktu, že on jeho není, že stále chodí se Stellou. Ztěžka přivřel oči.

„Bille, proč tohle všechno?“ Zašeptal do jeho vlasů a lehce jej hladil po zádech.

„Odpusť… bránil jsem se, ale… nějak to nešlo.“ Vydechl tiše. Nechce mu vysvětlovat proč. Nechce.

„Proč si nikdy nic neřekl?“

„Bál jsem se, Tome, tak moc jsme se bál. Že… že mi už nezbude nic. Vůbec nic. S takovou to bylo těžký, ale… měl jsem tě alespoň jako bratra. Sice jsem musel vidět to všechno okolo, ale pořád jsi tu byl. Myslel jsem na tolikrát, jen… nedokázal jsem to a…“ Se zlomeným hlasem se rozplakal na jeho rameni.

„Pšššt… neplakej, jsem tu s tebou.“ Přitiskl si ho ještě více ke svému tělu a políbil jej do vlasů. Lehce s jeho drobným tělem kolíbal ze strany na stranu. Chlácholil jej hezkými slůvky a dotýkal se jeho nahé kůže.

Později, kdy se konečně od sebe dokázali odtrhnout, opustili koupelnu a u šálku horkého čaje si sedli do obýváku. Povídali si. O všem možném. Prostě mluvili jeden přes druhého. Tak jako kdysi. Tak jako když ještě byli malí a neměli city. Smáli se snad všemu. Bill sice nechápal, že najednou je Tom takový. Přeci jen, změnili se oba dva. Když na chvíli nastalo ticho, Bill se osmělil a zvedl k Tomovi hlavu.

„Nezlobíš se na mě? Potom, co si viděl, asi hodně věcí pochopil.“ Ztěžka si skousl ret a čekal na Tomův ortel. Ale místo nějakého proslovu nebo promlouvání do duše se na něj jen usmál.

„Jsi ten největší pitomec na celém světě, Bille. Slyšíš?“ Zasmál se a místo toho, aby udal přesný důvod svých slov, si vyhrnul kraťasy. Na odhaleném stehni se rýsovalo je pár nějakých jizev. Ale když se Bill na ně zadíval pozorněji, našel mezi nimi své jméno.

„Ale asi ti nemám moc co vyčítat.“ Dodal po chvíli.

„Takže… ty… a… já.“ Bill byl ztracen ve svých myšlenkách. Nedokázal si jedna a jedna dát dohromady. Nedokázal nad tím pořádně přemýšlet.

„Ano… i já tebe miluju.“ Zasmál se dredáček a svého malého brášku objal.

„Včera večer… já a Stella…,“ odtáhnul se od něj na chvíli. Nevěděl, jak pokračovat, cítil se hloupě.

„Chtěl jsem na tebe zapomenout a doufal jsem, že ona mi v tom pomůže, ale marně. Nedokázal jsem na tebe ani na chviličku přestat myslet, Bille. Včera jsem se definitivně se Stellou rozešel a byl jsem odhodlaný za tebou dneska jít. Miluju tě.“ Vydechl a svého brášku políbil. Jejich první polibek z té nejčistší lásky.

„A já tebe, Tome.“

autor: Lauinka