autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
TOM
Když jsem se probudil, do pokoje dopadaly sluneční paprsky. Snažil jsem se pootočit, ale celé tělo mě nemístně bolelo. Připadal jsem si, jako by mě někdo rozjel parním válcem. A navíc jsem kolem sebe měl pevně staženou Billovu ruku. Trošku jsem natočil hlavu a podíval se na něj. Hluboce spal. Jen jsem se nad tím pousmál a pohladil ho zepředu po boku. Je dobře, že konečně spí. Když jsem se probudil kolem sedmi ráno a přetáčel se, byl stále vzhůru a hladil mě. Musí ze mě chudák být už vyřízený. Denně kvůli mně nespí, snad ho ani nevidím jíst. Je věčně pobledlý a unavený. S povzdechem přivřu oči a zase si klidně lehnu. Trošku víc se zachumlám do peřiny, chytím ho za ruku a propletu naše prsty. Spokojeně se zavrtím a zase zavřu oči. Ačkoli už jsem neusnul, měl jsem alespoň čas na přemýšlení.
Bill mě miluje a já ho mám rád. Mám ho moc rád. Možná ho i miluju, ale tím si nejsem tak jistý. Nepamatuji si ten cit, který ve mně byl před tou nehodou. Nerad bych to nějak srovnával a nakonec zjistil, že to není tak silné. Z toho mám největší strach. Bojím se, že když tomu milovanému stvoření řeknu, že ho miluju, tak bude zklamaný. Mám z toho strach. Nevím, jaký cit mezi námi přesně byl, jak jsme se k sobě chovali, jakou měli vzájemnou důvěru a čím vším si společně prošli. Co kdyby to už teď nebylo tak silné a já mu tím jen ubližoval? Nejlepší by bylo, kdybych od něj odešel a nechal ho žít normální život…
Zavřel jsem oči a setřel si slzy z tváří.
Ale copak můžu? Vždyť mě miluje… A já ho potřebuju. Co když odejdu a pak si jednoho dne na všechno vzpomenu? Udělal bych tak obrovskou chybu, kterou už bych nemohl vrátit…
Ale tak jako tak ho většinou jen trápím a dělám mu samé starosti. Musel o mě mít včera určitě velký strach. Ale copak jsem mohl vědět, že mi ten starý idiot dá extázi nebo jinou takovou sračku? Jen mi řekl, že mě to nahodí a nebudu unavený. Neřekl, že to bude mít takové silné následky. Všechno najednou bylo barevnější a já chtěl pořád něco dělat, skákat, tancovat. Nemohl jsem se zastavit… A pak bum, měl jsem černo.
Povzdechnu a pomalu se k němu otočím čelem.
Měl bych se nad sebou už vážně zamyslet. Chvilku pozoruji jeho jemné rysy, až ho pohladím něžně po tváři a dám mu drobnou pusu na líčko.
„Mmm,“ zakňučí tiše.
„Pššt, jen spinkej,“ pohladím ho po vlasech. Povylezu trošku výš a vezmu si ho do náručí. Začnu ho jen jemně hladit po rameně.
„Mhhhh,“ zabručel a hned kolem mě ovinul ruku, „…co… co se děje?“ náhle vyletěl. Ach bože, i v takovýhle okamžik se hned děsí, co se děje, kde zase jsem, co zas provádím. Vážně ho musím ničit a naprosto vysávat.
„Šššš,“ utiším ho hned. „Nic se neděje. V klidu dál spi, Billy. Potřebuješ se konečně vyspat. Budu tu u tebe,“ brouknu mu tiše do ucha a snažím se ho uklidnit hlazením po šíji.
„Hmm,“ kývnul lehce hlavičkou. Musel být vyřízený. Náhle se trošku usmál a zavrtěl se, jako by něco zaregistroval. Něžně jsem ho políbil na čelo a opřel si hlavu u jeho. Dál jsem ho hladil a shora sledoval, jestli už zavřel oči.
„…já chci… být s… te… tebou,“ zašeptal smutně, i když v polospánku. Jako by snad myslel na to samé.
„Jsem s tebou. A nikdy tě neopustím, broučku,“ pousměji se nad tím oslovením a jen prstem mu sjedu po tvářičce. Zapředl jako malé koťátko a tulil se ke mně. Cukal sebou.
„…mi… miluju tě, Tomi…“
Vydechnu, zavřu nešťastně oči a dám mu pusu do vlasů. Kéž bych mu to mohl také říct, ale mám z toho takový strach. Co když jsem jiný než dřív a vše mezi námi bude horší, než to bylo? Stále to bude srovnávat, bude zklamaný a bude ho to bolet. Znovu tiše zakňučel a schoulil se mi do náručí. Vypadal náhle klidně. Tiše oddechoval. Usnul.
„Taky tě miluju, Bille,“ šeptnu do ticha a ucítím, jak se mi po tváři sklouzne neposlušná slzička.
Ležel jsem tam u něj a hladil ho snad celou věčnost. Když už mě však všechno bolelo, byla nutnost, abych vylezl. Opatrně jsem ho položil, přikryl, a poté, co jsem si vzal ze skříně věci, přesunul jsem se do koupelny, kde jsem následně vykonal veškerou hygienu. Jakmile jsem vyšel z koupelny, šel jsem ho zkontrolovat. Bill stále spokojeně spal. Zase jsem tiše dveře zavřel a zašel do kuchyně. Je načase se postarat o domácnost. Nemůže za mě věčně dělat všechno Bill. Dnes to tu poklidím já, udělám mu snídani a pěkně se o něj postarám. Jo, to přesně udělám. V obýváku jsem sebral hrnek od kafe a zanesl ho do kuchyně do myčky, kam jsem naskládal i pár drobností ze dřezu. Myčku jsem zapnul a poté utřel pult. Chvíli jsem uvažoval, co má Bill tak rád. Latté a… croissanty! Okamžitě jsem došel do obýváku pro notebook a položil ho na stůl v kuchyni. Vyhledal jsem si recept na čokoládový croissant a začal hledat přísady. Hladkou mouku, mléko, vejce, cukr, sůl, droždí, máslo, čokoládu, šlehačku, vanilkový cukr a vanilkový puding. Během pár minut jsem to měl všechno připravené na lince, ačkoli téměř celá kuchyň byla převrácená vzhůru nohama. Podle návodu jsem pak začal připravovat těsto.
Během půl hodinky jsem měl hotovo a už jsem to jen strčil do trouby. Zatímco se mi to peklo, připravil jsem Billovi hrnek latté. Když jsem ho měl hotové, uklidil jsem tu spoušť, co jsem tu nadělal. Pak jsem si už jen sedl ke stolu a tak různě lezl po internetu. Celým bytem se už linula krásná vůně.
Rozhodl jsem se napravit. A myslím to s tím smrtelně vážně.
Dokud se Bill neobjevil ve dveřích, ani jsem nepostřehl, že už je vzhůru. Vzhlédl jsem od notebooku a pousmál se.
Snad nebude stále za včerejšek naštvaný. Rád bych se mu omluvil a všechno s ním v klidu probral, ale kdyby mi ovšem omlátil snídani a omluvu o hlavu, nepřekvapilo by mě to. Má na to plné právo.„Ahm… dobré ráno,“ pošeptá a prohrábne si vlasy. Jasně vidím, jak nasaje vůni. „Co to tu… voní?“ rozhlédne se.
„Peču ti snídani,“ zasměji se. „Budeš muset ale ještě chvilku počkat. Ale zatím si můžeš dát latté,“ zvednu se a dojdu k lince. Podám mu hrneček. Nelij mi ho na hlavu, prosím. Udiveně na mě koukal, ale vzal si jej.
„Moc děkuju,“ vydechne a opře se zadečkem o hranu stolu. „Je tu… uklizeno a… tohle všechno… Proč to děláš?“ zašeptá. Bezva, nevypadá zrovna uchváceně. Je mi jasné, že tímhle hned všechno nenapravím, ale snad jednou mi odpustí.
„Ahm…“ odkašlu si a přijdu k němu o kousek blíž, „no… Rozhodl jsem se napravit a polepšit. Já… nechci, aby se znovu stalo to, co včera. Vážně… mě to mrzí.“ Snažil jsem se mu po celou dobu dívat do očí, ale ke konci už jsem to nezvládl a pohled sklopil. Bylo mi z celé té situace na nic. Chytne si hrnek do obou dlaní a tiše vydechne.
„Samozřejmě je to od tebe hezké, děkuju ti za to. Mile jsi mě překvapil,“ broukne potichu a přejede po oušku hrnečku. „To se už opakovat nebude.“
Tohle vůbec nevypadá dobře pro mě…
„Chápu, že… mi nemůžeš hned všechno odpustit, ale doufám, že jednou toho budeš schopný. Choval jsem se hrozně a… mrzí mě to,“ vzhlédnu smutně do jeho mandlových očí.
„Mě taky,“ přikývne. „Já… jsem hlavně rád, že jsi v pořádku. To je pro mě hlavní, ale je načase si promluvit,“ povzdechne. Také se mu o tom očividně nemluví lehce. A je to tady, teď mě popraví. Přivřu oči, vydechnu, ale bez nějakých námitek zaklapnu notebook a jako spráskaný pes se posadím na židli. Teď na mě bude křičet, bude mi všechno vyčítat, až se z toho nakonec rozbrečím, a pak mi dá ještě přes držku, abych měl důvod bulit…
„Tos nemusel. Já si tě neberu na kobereček,“ pohladí mě po paži a opře se přede mnou.
„Vždycky je lepší sedět,“ zkonstatuji jen a pobídnu ho, aby začal mluvit. „Předpokládám, že mi toho máš hodně co říct, tak… poslouchám.“
„No, dobře,“ šeptne celkem vykuleně. Posadí se do tureckého sedu na židli naproti mně a v dlaních stále drží latté. „Moc ti děkuju za tohle krásný ráno, vážně mě to mile a hezky překvapilo. Uhm, co že se to peče?“ pousměje se sladce. Nevypadá naštvaně. Tak možná krev přece jen nepoteče. „Chci si s tebou samozřejmě promluvit, ale já tohle… neberu jako nějaký kázání, chci ti jen něco říct.“ Ah, to rád slyším.
„Dobře…“ šeptnu jen a pozorně ho sleduji.
„Já nevím, kde začít,“ povzdechne a promne si spánek. „Nejsem a nechci být žádnou tvojí autoritou. Nebudu ti říkat, jak mě máš brát, protože to je jen na tobě, ale je tu jedna věc, o kterou tě výslovně žádám. Už nechci, abys tam chodil. Jestli si… chceš někoho najít, najdi, já ti to nezazlívám, ale tohle překročilo všechny možné meze. Tome, já vím, že jsi zapomněl, že si to chceš všechno znovu prožít, ale ty jsi nikdy takový nebyl, tohle není tvoje cesta. Ty nepotřebuješ být jako jeden z těch puberťáků, kteří musí vyzkoušet všechno, jen aby to zažili. Proč? Není to nutné a akorát ti to kazí život. Včera se mohlo stát cokoli, kdybych tam nepřijel, nebo kdyby mě nikdo nezavolal. Díky bohu tam byl aspoň jeden normální kluk. Samozřejmě je všechny neznám, nebudu je urážet, ale o Starlightu vím dost. Ne, že bych tam chodil, ale pověst tohohle pajzlu je nechutná. Tam jde jen o dvě věci. O fet a všechny nemoci,“ řekne nervózně.
„Máš, sakra, mnohem na víc. Sice jsme si řekli týden volnosti, ale bohužel překročil všechny meze. Ty víš, nebo v to aspoň doufám, že bych pro tebe udělal cokoli. Budu ti trpět cokoli, sám jsi poznal, že ať jsi přišel domů v jakémkoli stavu, ať se cokoli dělo, měl jsi radost nebo smutek, já jsem tu pro tebe byl. Tak je to pořád a vždycky bude, ale nezlob se na mě. Tady už nejde o to, že domů přijdeš opilý, napůl svlečený, omuchlaný od všech chlapů… Tady jde už o to, že se ti může něco stát a já to nedopustím. Já… nikdy bych ti nevyčetl, že u mě bydlíš a ani to neudělám, ale uvědom si, že bydlíš s člověkem, který tě miluje, který je ti oporou a vždycky bude… Ale nejsem hračka, ani oddechovka na volnou chvilku a já vím, že ty to také víš, ty jsi mi to sám řekl a já si to pamatuju. Jen… tohle bylo moc, Tomi. Prosím… prosím tě o to, nechoď tam. Tohle není to, co ty hledáš. Nikdy jsem to tak nechtěl říct, ale když tu byla Molly, ty jsi tohle nechtěl, ani nepotřeboval. Měl jsi motivaci a chtěl jsi znát jiné a lepší věci. A já věřím tomu, že je tomu tak dál. Ano, běž do nových věcí, studuj, klidně se vrať do domova… ani já tě tu nemohu držet, i když bych si ze srdce přál, abys tu se mnou zůstal, ale je to na tobě… Jen tě žádám, já si klidně i kleknu… dej se na tu správnou cestu,“ zašeptá se slzami v očích a poté nasucho polkne.
Nevěděl jsem, co říct, co udělat nebo co by alespoň bylo v ten okamžik správné říct. Akorát v hrudníku jsem cítil bodavou bolest, která mi vystřelovala až na povrch do prsou. V očích už mě štípaly slzy a cítil jsem, jak se mi třásla brada. Neměl jsem daleko od toho, abych se zoufale nerozbrečel. Tohle všechno jenom dokazuje tu bolest, kterou jsem mu doteď působil tím svým pokurveným chováním. Vážně bych se měl sebrat a zmizet z jeho života. Jak se mám teď vůbec chovat? Vidím všechnu tu bolest, tu bezmoc a… Já nevím, co mám dělat.
„Dobře,“ hlesnu nakonec jen a rychle si otřu oči, načež si schovám obličej do dlaní. Nebyl jsem momentálně ničeho jiného schopný.
„Tohle… jsem nechtěl,“ řekne tiše a zvedne se ze židle, přičemž podle zvuku poznám, jak odložil hrnek. Polknu slzy a zhluboka se nadechnu.
Zasloužím si to, vždyť má pravdu. Měl mi ještě dát přes držku, abych se probral. Tohle měl udělat už dávno. Měl mě seřvat, rozbít mi držku a pak mě vykopnout z domu. Zasloužil bych si to. Vždyť se chovám jako nějaký spratek. Jak by mě jen mohl stále vůbec milovat? Jsem pohroma, jsem jako mor, jsem jako vir, co ho vysává a ničí.
„To je… dobrý,“ popotáhnu nosem a zamrkám, abych vyhnal slzy z očí. Podívám se na něj, ale i tak ho přes slzy nejsem schopný vidět zřetelně.
„Pojď ke mně,“ došel přede mě a pomalu mě objal, „…ty můj truhlíku, jsem hlavně rád, že se ti nic nestalo. Jen… nechci, aby se to opakovalo, víš?“ pošeptá. Pokývám hlavou, znovu popotáhnu nosem a přitisknu se k němu.
„Promiň mi to… všechno,“ vydám ze sebe. Na tvářích ucítím nové slzy. Je mi tak hrozně, já jsem hrozný. Měl mě nechat v léčebně a vysrat se na mě.
„Já… to chápu, pššt, neplakej, broučku,“ utěšoval mě a konejšivě mě hladil po zádech. Měl mě tam nechat chcípnout… Z hrudi se mi náhle vydere vzlyknutí a za ním hned další a následně další a další.
„Tomi, Tomi,“ zašeptal hned a tiskl mě k sobě snad ještě víc, „neplač, lásko, neplač.“
„Promiň,“ začnu se odtahovat a stírat si slzy. „Já jen… Promiň, já… promiň.“
Chytnul mě jednou rukou za obě ruce a přitáhl si mě k sobě. „Pšššt, tichounko,“ šeptne a setře mi opatrně slzy sám. Pohladí mě po hlavě, a nakonec si opře čelo o to moje. Jenomže já se znovu začnu odtahovat. Musím už vyndat ty croissanty, nebo se spálí.
„Promiň,“ otřu si pořádně oči a dojdu k troubě. Vypnu ji a poté otevřu.
Hned si stoupnul ke mně a snažil se mi jakkoli pomoci. „Já nechci, aby sis myslel, že… že jsem na tebe zlý, že ti chci něco zakazovat. Tak to není.“
„Já vím, že ne, Bille,“ pošeptám a zamrkám. „Já tě chápu.“ Vezmu si rukavici a vytáhnu plech. Rozhlédnu se po talíři. Ovšem to už mi ho Bill podával a díval se na mě.
„…udělal bych pro tebe všechno na světě.“ Bože můj, jsem sobě odporný…
Se slzami v očích k němu vzhlédnu, vezmu si od něj talíř a zadívám se na něj.
Už jsem z toho zoufalý. Připadám si tak špatný… Náhle mě začnou pálit prsty. „Au, au,“ syknu a hned plech pustím.
Alespoň, že je stále v troubě a všechno se to tu nerozsypalo. Určitě by z toho horkého plechu byla zničená podlaha. To by mi k tomuhle všemu chybělo. Vážně by mě asi už prokopl oknem. A kdyby to neudělal on, skočil bych sám.
„Pojď, pojď,“ pošeptá a chytne mě opatrně za ramena. „Nechej to být, já to vyndám,“ šeptne.
„Já to zvládnu. Už jsem to dokázal dovést do tohohle stádia, tak to snad zvládnu i vyndat,“ syknu a zatřepu s rukou. Jestli se mi ta rukavice přiškvařila na prsty, tak si tu ruku normálně useknu sekáčkem na maso. Tohle je fakt úžasný den. Tohle je celý úžasný. A já jsem třešnička na dortu… Sakra už! Vezmu obracečku a nandám na talíř 4 čokoládové croissanty, které jsem udělal.
„Tos… tos upekl?“ zašeptá překvapeně a pohladí mě po zádech. Až když vše vyndám a troubu zavřu, mi sundá rukavici, chytne mi opatrně ruku a na prsty mi foukne. Zapne studenou vodu a prsty mi dá pod ten ne příliš silný proud. „Mockrát děkuju,“ pošeptá a hledí na mě.
„Jo,“ šeptnu s pohledem zabodnutým do proudu vody.
Jak se mu vůbec můžu podívat do očí? Jak?
„…promiň, Tome,“ pošeptá náhle.
Ehe?„Za co se mi omlouváš?“ podívám se na něj nechápavě. Vypnu vodu a otřu si mokrý prst do trika. On mi však ruku chytne a prohlíží si moje prsty, jak moc jsou spálené.
„Za to, co jsem udělal a řekl,“ povzdechne. Tak on se ještě bude omlouvat. Za co? Nezbláznil se?
„Nemusíš se za nic omlouvat,“ zavrtím hlavou a ruku stáhnu. Nic to není.
„Je to na místě…“ řekne a posune horký plech, aniž by si uvědomil, že je horký. Následuje jeho zasykání bolestí.
„Není, a o tom s tebou nebudu diskutovat,“ šeptnu, načež povzdechnu. Jako bych nestačil já, on se musí spálit taky. „Jsi v pořádku?“
„Jo, jo,“ přiloží si hned prsty k uchu.
„Dobře, tak…“ vydechnu a pohladím ho po paži, „tak… se nasnídej,“ kývnu a spustím ruku podél těla.
Vážně bych se měl sebrat a zmizet. Měl bych ho nechat už být. Měl bych opustit tenhle byt, tenhle život a jeho. Zaslouží si něco mnohem lepšího. Já ničím jeho i jeho život. Pohledem bezmyšlenkovitě sjedu na jeho triko. Znovu jen kývnu a rozejdu se se slzami v očích z kuchyně.
„Tomi,“ zastaví mě ovšem jeho hlas, „…nenasnídal by ses se mnou, prosím?“
Zavřu oči, abych udržel slzy tam, kde mají být. „Není mi po včerejšku moc dobře, nemám hlad, promiň.“
„…jo,“ pošeptá. Zhluboka se nadechnu a odejdu do obýváku. Chvíli tam jen stojím uprostřed místnosti a nevím, co dělat. Mám chuť odtud utéct, ale zároveň chci být s ním. Připadám si náhle dezorientovaný a nerozhodný, tak si sednu na gauč a přikryji si obličej dlaněmi.
Kdybych mohl vrátit čas, hned bych to udělal, ale bohužel to neumím. Všechno bych asi udělal jinak. Nikdy bych se nechoval jako šmejd, nikdy bych se k němu nechoval jako ta největší svině. Byl bych jenom s ním a vážil si ho. Neuvědomoval jsem si, co to vůbec mám za poklad… Vždyť jenom díky němu jsem zase někdo. Nebýt jeho, dodnes bych ležel na podlaze v léčebně a sám se užíral svým nevědomím. Už toho pro mě udělal tolik… A já z něj akorát vysávám všechnu energii a život. Nesnáším se… Lehnu si, schoulím se do klubíčka a obejmu polštář. Pustím alespoň televizi, abych nevypadal jako naprostý psychopat, ačkoli se utápím vlastními myšlenkami.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 0
Páni.. z toho dílu jsem se normálně rozbrečela.. :o( mrzí mě Tomovo chování, ale Bill má právo zakročit a něco mu říct.. :o(
Zda se že Tom jde trochu do sebe Doufám že Tom neodejde.Bill by to nustál.
Já ti nevím ,, Pořád mě rozčilovali ty jeho myšlenky /musím odejít , nechám ho být , atd ../ .. Když už se udobřili tak proč to sakra není dobrý? .. Je to snad ještě horší než když byli rozhádaní ,, Já už to fakt nechápu .. o_OOO
Zapomněla jsem písmenko nustal je neustal.
přesně tohle Tom pořeboval slyšet. je dobře, že si uvědomil svoje chyby, ale nesmí odejít od Billa. 🙁
A ja verim tomu, ze se daji uplne dohromady oba dva a budou zazivat spolu pekne chvilky 🙂
Já jsem tak ráda, že si Tom konečně uvědomil, co všechno vlastně udělal. 🙂 Ale vzal to za špatný konec. Ach jo, Tome, Tome… 😀 😀 Ty jsi fakt případ. 😀 Když víš, jak moc tě Bill miluje, co všechno pro tebe udělal, přece ti musí dojít, že kdybys ho opustit, úplně bys ho zničil. :'(
Doufám že budou spolu a nějak to vyřeší..
Tom myslí na hovadiny a co děláá?? Bože! .. Proč si myslí že by měl utéct, ještě víc by mu ublížil.. To nesmí!
No a samozřejmě byl toto zase nádherný dílek **
Těším se na další ♥
Nevím co na to říct, je to smutné 🙁 Celá ta situace… Všechno co si Tom na konci uvědomil byla pravda, tak doufám, že se polepší! =)