Životní závod 1.

Ahoj twincesťáci,

A bylo to tu znovu. Lidé za zábranama jásali, když jsem projel přes cílovou čáru. Dívky křičely obdivem a všemožně se na sebe snažily upozornit. Já jim nevěnoval sebemenší pozornost. Večer si v baru sbalim nějakou, která mi sama div neleze do postele. Jsem lovec a potřebuju si se svojí kořistí pohrát a ne být naháněný houfem ukřičených slepic. Lov miluju téměř stejně jako auta. Ale jen téměř.

„Skvěle. Neočekávaně očekávaný výsledek,“ zazubil se na mě Andreas, můj nejlepší přítel i automechanik.

„To víš, jsem prostě úžasnej,“ oplatil jsem mu úsměv z okýnka bílé Audi R8 a stahoval si své černé řidičské rukavice ladící s interiérem mého miláčka.

„Samochvála smrdí, chlapečku,“ odpověděl Andy se širokým úsměvem a o poznání vážněji dodal: „Už jenom jeden.“

„Jo, já vím,“ povzdechl jsem si nerad, že na to znovu upozorňuje. Jo, Andy umí zničit sebehezčí chvilku připomínáním věcí, o kterých vím, ale radši bych je zapomněl.

Usměju se, zalezu do svý sněhový krásky a zaposlouchám se do předení stále běžícího motoru. Andreas na mě netrpělivě troubí. Nikdy moc nechápal, proč jsem na auta tak ujetej, jak sám říká. Vypláznu na něj jazyk. Jsem si jistý, že mě viděl ve zpětném zrcátku. Rozjedu se pomalu za ním. Nesnášim tyhle pomalý jízdy, ale tady to jinak nejde. Je tu moc lidí a vážně nepotřebuju mít něčí mozek na blatnících.

Konečně vjedeme na normální silnici a začneme vytahovat rychlost. Moje kráska má na sto vytaženo za 4 a půl vteřiny, ale Andreasův džípeček je drobet pomalejší, a tak na něj musím počkat.

Kouknu se na sedadlo spolujezdce. Do prdele! Já ho zabiju! Na nových potazích z černé kůže je ohromný flek z tý jeho posraný Chilli omáčky. Nechápu, proč musí žrát v autě a ještě v mým!

V návalu vzteku jsem si ani nevšimnul, že mě Andreas s tou svojí rachotinou předjel a posměšně na mě troubí. Jen počkej na dálnici, chlapečku, to bude teprve jízda.

Z mého přemítání o nejlepších možnostech předjíždění mě vyruší zvonění mobilu. Vytáhnu ho z kapsy a podívám se, kdo mi volá. Neznámé číslo. Zvědavost mě přemůže a hovor přijmu. Jednou rukou pořád držím volant a druhou si přidržuju telefon u ucha.

„Haló?“ zeptám se.

„Ahojky, Rone. To jsem já,“ řekne my úlisně volající. Přejede mi z toho mráz po zádech.

„Co chceš, ty bastarde? A kdes vzal mý číslo?“

„No tak klid, Roníku. Chtěl jsem ti jen pogratulovat k tvému velkému vítězství. Víš, já ten okruh vyhrál už tři roky zpátky, a to jsem stejně starý jako ty. Zamysli se, tvoje řízení nebude tak úžasný, jak si myslíš,“ Úplně ho vidim, jak se šklebí a vzteky se mi vaří krev.

„Běž do prdele! Jsem milionkrát lepší řidič než ty. Předjel bych tě i se zavázanýma očima! Kdes vzal to číslo?“ Už jsem tak naštvanej, že se zapomínám věnovat řízení.

„Číslo jsi dal jedné holce ode mě z týmu. Vážně si myslíš, že držíme tak málo při sobě?“

„Polib mi!“ křiknu do mobilu a zavěsím.

Bože jak já ho nenávidim. Nejradši bych mu urval hlavu a narval mu jí do zadku.

Z úvah o nejlepších způsobech smrti pro toho bastarda mě vytrhne zvuk policejních houkaček.

Benga! Kurva!

Na nejbližším exitu sjedu z dálnice. Hm, ani jsem si nevšimnul, že jsme na ni najeli, jak jsem byl zabranej do toho hovoru.

Zahnu na nějakou polní cestu. Asi jsem to neměl dělat, tady je jen tak nesetřesu. Naštěstí se ta cesta stáčí podél lesa zpátky k městu a za chvíli už kličkuju úzkejma uličkama západní čtvrti.

Když jsem si jistej, že za mnou už nejede žádnej chlupatej, zpomalím a nakonec úplně zastavím. Z kufru rychle vytáhnu náhradní SPZetku a vyměním jak přední tak tu zadní. Jsem si stoprocentně jistej, že fízlové mě maj vyfocenýho. Nebo spíš prdelku mého autíčka.

Nasednu zpátky do Willie, jak říkám svý bílý krásce, a rozjedu se směr Chicago Club. Andy tam určitě bude.

Celou cestu trávím přemýšlením. Willie jsem nepoužil od té doby, co… ale to je jedno. Někdo mi roztrhal srdce na kusy a mě to i po skoro deseti letech pořád bolí. A přesto, nebo možná právě proto, jsem ji nepřejmenoval. Autu nemůžete jen tak vzít jméno a dát mu jiný. Protože jakmile mu dáte jméno, už nikdy se ho úplně nezbaví. Vždycky s ním bude nějakým způsobem spjatý a tak nějak mu bude patřit až do konce jeho dnů. Ty jméno u mých autíček jsou spíš vzpomínky. Třeba na nějakou pěknou číču přefiknutou na kapotě onoho auta.

Ale Willie je jiná. To je ta jediná srdeční záležitost. Připomíná mi někoho, na kom mi hodně záleželo.

Konečně zastavím před klubem. Vylezu z auta a zamknu ho. Přeci jenom, člověk nikdy neví, kdy se najde nějaký hovado dost blbý na to, ukrást auto undergroundovýmu závodníkovi. Přejedu lehce prstem přes kapotu a chviličku se kochám nepoškrábaným lakem.

Samozřejmě mi to nevydrží dlouho. To by nebyl Andreas, aby ke mně nepřišel a nedal mi nečekaně ránu do ramena.

„Kdes byl, vole? Nezvládáš jezdit po dálnici nebo co?“ zubí se od ucha k uchu.

„Šli po mně chlupatý. Musel jsem se jich zbavit,“ odpovím s ledovým klidem, i když uvnitř mě to vře vzteky. Já že neumim řídit?! Nenech se vysmát, Andy.

„Jo, aha,“ o poznání zjihne Andreas „Vyměnil sis SPZetku?“

„Copak jsem, kurva, amatér?“ vykřiknu.

„Co ti je, do píči? Před chvílí si vyhrál závod a utek bengám a si vynervovanej jako prase. Stalo se něco?“

„Volal mi,“ povzdechnu si a navážu s Andreasem oční kontakt, kterému jsem se od začátku vyhýbal. Nejdřív se zatváří nechápavě, ale nakonec mu to secvakne.

„A kurva,“ vydechne.

„Jo, a kurva,“ souhlasím stejným tónem.

„Co chtěl?“ zeptá se.

„Klasika, posmívat se a shazovat mě,“ pokrčím rameny.

„Pojď dovnitř. Dáme si panáka.“ Vezme mě kolem ramen a vede do klubu.

„Dobře, ale jen jednoho. Musim ještě dojet domů,“ řeknu s úsměvem, když dosedám na barovou židli.

Po dvou hodinách, a pěti panácích vodky později se rozhlížím po baru a vyhlížím nějaký kosti.

„Hej! Rone!“ zařve někdo tak mocně, že překřičí i hlasitou hudbu. Ta okamžitě ztichne a všechny oči se upínají ke dveřím. I ty mé. Oh, kurva!

Je tam ten zkurvysyn.

autor: KarlaSka