autor: Helie
Tenhle díl bych ráda věnovala svým dvěma nejoblíbenějším čtenářkám. Doufám, že ostatní se neurazí, když tak učiním, protože jsem samozřejmě ráda za každý komentář, ale komentáře Lisy a Janči vždycky nejlíp vystihnout situaci. Takže, holky, tenhle díl je pro vás =))
Jinak – v dnešním díle se znovu objeví taková ta opovržlivost sluhů vůči Billovi. Nedávno jsem tak brouzdala po Wikipedii a našla jsem tam úžasnou větičku „Ve starověkém Egyptě nebyla homosexualita pokládána za společensky pozitivní jev, nicméně byla tolerována.„… Nikdy dřív jsem se po tom nijak zvlášť nepídila, ale udělalo mi to vážně radost, protože svým způsobem mi to skvěle hraje do karet 😀 Takže to tak nějak berte jako důvod té nevraživosti vůči Billovi =)
Přeji příjemné čtení a předem díky za komentáře! =)
Helie =)
Krok za krokem
Tom zaťal pěsti a s povystrčenou bradou sledoval, jak snědý muž opouští místnost. Jeho doslov si vykládal jako prachsprostý výsměch, ale už proti tomu nemohl nic dělat. Jeho myšlenky nabraly úplně jiný spád, když v místnosti osaměl. Nutilo ho to přemýšlet, jestli udělal dobře. Přece jen – sám si vyčítal, že vzal Billovi jeho cejchem svobodu… A teď ho o ni okrádal ještě víc. Nedovedl si však představit, že by měl Bill trávit čas s někým jiným než s ním. V jistých ohledech byl velice majetnický. S povzdechem i on sám opustil audienční sál, ale jiným vchodem než před chvílí Anis.
Nemyslím si, že jsi udělal dobře. Až se to ten chlapec dozví, bude tě proklínat. Hlas v jeho mysli se objevil tak náhle, až sebou překvapením ucukl. Natolik přivykl odcizení myslí, že i ten náhlý záchvěv, který se o jeho mysl otřel, ho překvapil.
„A není to přesně to, oč ti jde? Já nejsem slepý, La-ilo. Vím, že Billa nemáš ráda a netoužíš po ničem jiném, než aby se konečně vzdálil.“
To ale neznamená, že mi nezáleží na tobě. Něco mi říká, že jednou tohoto kroku budeš litovat. Navíc si nejsem ani v nejmenším jistá, jestli chce otrokář tvůj rozkaz vůbec uposlechnout. Nezdálo se mi, že by se toho příživníka chtěl jen tak vzdát.
„Přestaň, La-ilo, nic nevíš!“ vykřikl Tom. Měl toho právě dost. Připadalo mu, že všichni vědí víc než on… Přitom právě on by měl být tím, kdo má v paláci o všem přehled. Vzdaloval se své lvici, která se usadila uprostřed chodby a vědoucím pohledem zírala za jeho vzdalující se siluetou.
Jestli to náhodou nejsi ty, kdo nic neví…
Poslední myšlenka se otřela o jeho mysl, ale on ji ignoroval stejně jako lvici samotnou. Rozrazil dveře do svých komnat a nabručeně vstoupil dovnitř. Sice Billovi slíbil, že za ním přijde, ale nechtěl k němu jít v takovém stavu. Ještě by si na něm vybíjel zlost, a to nechtěl ani v nejmenším dopustit. Jen nerad by si ho poštval proti sobě. Uvědomoval si, že se stále ještě pohybuje po příliš tenkém ledě a Bill se kdykoliv může rozhodnout, že zasvětit se Bohům není až tak špatné. Tím by Tomova veškerá snaha přišla vniveč.
Zatřásl hlavou a vkročil do ložnice. Jeho pohled okamžitě zjihl a dech se zatajil, když zaregistroval drobné klubíčko schoulené na jeho posteli. Potichu, pomalu po špičkách přistoupil k posteli a dosedl na její kraj. Mlčky sledoval spící tvář chlapce, o kterém si myslel, že na něj čeká ve svých komnatách.
Z čela mu lehce odhrnul pár černých pramínků, které ho šimraly na nose. Viděl spícího Billa už mnohokrát, ale ještě nikdy se nestalo, aby jeho tvář ve skrytu duše hluboce neobdivoval. Jemně ho pohladil po tváři – vyšetřil si jedno z mála odpolední, kdy se mu mohl věnovat, aniž by mu každou chvíli někdo přišel připomenout jeho povinnosti, a rozhodně nestál o to, aby tuto šanci být spolu Bill prospal. I když sledovat jeho klidný spánek mělo také svoje kouzlo.
Když na pohlazení Bill nezareagoval, Tom se sehnul a na čelo mu vtiskl zlehka rty. „Bille,“ zašeptal a sledoval, jak se dlouhé černé řasy zatřepetaly a otřely o Billovy líce. Pozoroval, jak ztěžká víčka pozvolna odhalující rozespalé čokoládově hnědé oči. Zamžouraly do prosluněného pokoje a později i na stinnou siluetu člověka sedícího na kraji postele. Několikrát zamrkal, aby přivykl slunečnímu svitu, a promnul si pěstmi zalepené, unavené oči. Až teprve potom se zahleděl do usmívající se tváře mladého faraóna. Kolečka v jeho hlavě se pomalu začala pohybovat a jemu se v hlavě utvářel spletenec událostí.
Vzpomněl si na svůj příchod sem, kterým chtěl Toma překvapit. Ale čekal příliš dlouho a začala na něj doléhat únava, proto se přesunul do Tomovy postele. Řekl si, že neuškodí, když na chvíli zavře oči a zdřímne si. Teď tu však Tom seděl vedle něj a jeho oči se rozpustile smály. Nejspíš usnul až příliš tvrdě, když ho Tomův příchod neprobral.
„Dobré odpoledne,“ popřál se zadržovaným smíchem Tom. Bill mu připomínal vyoranou myš. Díval se na něj rozespalýma očima, ale zdálo se, že ho vůbec nevnímá. Podle všeho se snažil přijít na to, proč ho Tom budí a kde se vůbec nachází.
„Dobré,“ zamumlal a namáhavě se posadil. Nohy zkřížil pod sebou. „Jak dopadlo tvé jednání?“ zeptal se nevinně, když si vzpomněl, proč s ním Tom nebyl hned od začátku a proč na něj musel čekat.
„Nevím, obávám se, že rozkaz, který jsem dal, nebude vyslyšen. Ale není to nic, čím by sis ty musel lámat hlavu,“ ujistil Billa bleskově. Nečekal, že se ho Bill bude na jeho odpolední povinnosti ptát. Radši rychle změnil téma: „Co bys dnes odpoledne rád dělal?“
„Nevím, nic se mi nechce,“ uculil se Bill. „Jsem rozespalý.“
„Chceš ještě spát? Klidně můžeš, já zatím vymyslím nějaký program. Popravdě jsem byl příliš rozčilený na to, abych nad něčím takovým přemýšlel,“ pokrčil rameny Tom. Najednou se za sebe styděl, že Billa budil, aniž by měl konkrétní plán, kvůli kterému by ho budil.
„Anebo se ke mně můžeš přidat, necháme donést nějaké jídlo a zbytek dne strávíme tady?“ zeptal se šeptem Bill a stydlivě sklopil oči ke svému klínu.
Tom se pousmál. Billův plán měl něco do sebe – líbil se mu už jen kvůli tomu, že takový požadavek vznesl Bill sám.
„Počkej tady, zařídím to,“ mrkl na něj, i když to Bill nemohl vidět, poněvadž se stále ještě neodvážil vzhlédnout. Tom vyskočil na nohy a svižným krokem vykročil na chodbu. Byl by zázrak, kdyby v těchto hodinách nepotkal na chodbě nějakého sluhu. Zachytil prvního, který se mu připletl do cesty, a nadiktoval mu seznam věcí, které má přinést do jeho komnat. Sluha poslušně přikyvoval a v duchu se ušklíbal nad faraónovou prostoduchostí. Všichni v paláci věděli, že pokud jde o jeho mazlíka, chová se jako malé dítě opatrující milovanou hračku. Tom mu ve spěchu nadiktoval všechno a sluha se s úšklebkem hluboce uklonil. Kde byla ta doba, ve které měli z Toma všichni respekt i přes jeho věk? Už dávno byla pryč – odnesl ji cejch, který udělil Tom tomu chlapci. Nikdo nečekal, že právě jejich pán udělí takový cejch. Po mnoho generací ho nikdo nedostal a zdál se být spíš zastaralou pomůckou k výstavbě vztahu. Jakým překvapením proto bylo, když ho udělil všemi uznávaný Amendetom.
Tom se spokojeně vrátil do pokoje, kde na něj netrpělivě čekal Bill. Stále seděl na místě, jako když ho Tom opouštěl, a mezi prsty mnul lem svojí tuniky. Tom se pousmál a dosedl naproti němu. Natáhl se po jeho rukou a sevřel je v dlaních, takže mu zabránil v dalším tření. Přejel mu prstem po lícní kosti, přes čelist a něžně za bradu nadzvedl jeho hlavu, aby se mu podíval do očí. V Billových očích se odrážel náznak strachu – bál se, že byl až příliš troufalý.
„J-jen… byl to pouze n-návrh. Nemusíš to d-dělat kvůli mně,“ špitnul Bill a snažil se dívat kamkoliv, jen ne do Tomových očí.
„Byl to dobrý návrh, proto to dělám,“ usmál se Tom a dlaní ho pohladil po tváři. Bill k němu vděčně vzhlédl a automaticky se opřel o jeho dlaň. Měl rád Tomovy doteky, i když mu při nich do mysli občas vnikla myšlenka, jestli se tak dotýkal někoho jiného
Ozvalo se bouchnutí dveří a Tom pohotově vstal, aby si od sluhy převzal podnos s jídlem, o které si řekl. Zanechal tak na pár minut Billa samotného s jeho myšlenkami. Přemýšlel, jestli se Tom dotýkal stejně jako jeho i někoho předtím, než vstoupil do jeho života. Jestli někoho líbal, jestli s někým zašel dokonce dál, než doposud s Billem. Věděl, že nejspíš ano. Tom si mohl vybírat. Stačilo mávnout rukou a u nohou mu ležela každá žena, na kterou si ukázal. O to podivnější bylo, že Polibek lva skončil na krku mladého otroka. Bill se třásl. Možná i teď – i teď udržuje Tom staré zvyky, a když není s Billem, jeho komnaty navštěvují ženy. Billovi se z té představy zvedal žaludek, obzvlášť když si uvědomil, že on je úplně stejný. Kdykoliv na něj Tom neměl čas, vyhledal přítomnost otrokáře. A nechával ho, aby mu příjemnými slovy pletl hlavu, i když jeho podvědomí křičelo, aby to nedělal.
Tom se vrátil s úsměvem na tváři a podnosem v rukou. Úsměv z jeho tváře ovšem zmizel v okamžiku, kdy jeho pohled padl na ztichlé, posmutnělé stvoření sedící na jeho posteli. Něco se změnilo, Bill se uzavřel do sebe a Tom to poznal už jen z atmosféry, která náhle naplnila pokoj. Všiml si, že u Billa občas taková nálada nastává – uzavírá se sám do sebe a oddává se vlastním myšlenkám, aniž by někoho pustil za ochranou bariéru, kterou v takovém stavu staví kolem své mysli. Tomovi takové stavy připomínaly meditaci, až na to, že v Billově podání to působilo daleko bolestnějším dojmem.
Odložil podnos stranou a sedl si k Billovi. Beze slova ho stáhl do své náruče. Nějakým způsobem ho chtěl vtáhnout zpátky do reality. Nedokázal si představit, že by tu Bill jen tak seděl a zíral, aniž by reagoval na to, že Tom sedí kousek od něj a snaží se ho čímkoliv zaujmout. Byl by to trest, který si Tom podle vlastního mínění ani v nejmenším nezasloužil.
„Bille,“ zašeptal a hladil ho po vlasech, zatímco s ním kolébal v náručí. „Nevím sice, co se stalo, ale vím, že to bude v pořádku. Nebuď prosím smutný,“ šeptal naléhavě do jeho uší.
„Nic se nestalo,“ zakroutil se mu Bill v náručí. Odtáhl se od něj a zadíval se mu do očí. Na jazyku ho pálila otázka, která se proháněla jeho myslí už nějakou chvíli, ale nedokázal ji vyslovit, když viděl, s jakým strachem a starostlivostí se na něj Tom dívá. Místo otázky se přivinul do jeho náruče a hlavu zabořil do jeho krku. Pokud se měl smířit s tím, že možná není jediný, koho se Tom dotýká, potřeboval především cítit jeho blízkost. Cítit, že alespoň dostává možnost stáhnout na sebe na pár okamžiků veškerou Tomovu pozornost.
Mírně pootočil hlavu a vtiskl na Tomův krk drobný polibek.
*
Leželi v Tomově posteli, dávno najezení a spokojení. Billův strach se alespoň na chvíli vypařil, když se teď mohl k Tomovi důvěrně tulit a nechávat se jím hladit. Tom mu dodával pocit, který tak dlouho hledal. Dával mu pocit, že mu na něm záleží, že pro něj něco znamená. Bill se trochu posunul; s přivřenýma očima dýchal na Tomův krk. Prsty na jedné ruce si propletl s Tomovými a spokojeně je zmáčkl. Připadal si dokonale šťastný, když cítil teplo těla vedle sebe. Veškeré jeho starosti a strachy odlétly pryč. Poprvé po dlouhé době se cítil uvolněný.
Tomova ruka putovala po jeho zádech, v kruzích ho hladila a občas zajela i do jeho vlasů, za které mírně zatahala. Ani jeden necítil potřebu mluvit – měli doteky na to, aby si řekli všechno, co bylo potřeba. Bill zabořil nos do Tomova krku a úplně zavřel oči. Jeho dech se ustálil a brzy dal Tomovi znamení, že Bill usnul.
Tom ale neustával v hlazení. Vnímal Billův dech na svém krku a přemítal nad pocitem, který v něm letmé svědění na krku vyvolávalo. Očima bloudil po nebi, které díky oknu viděl. Přelévala se přes něj rudá barva západu slunce. Sledoval sluneční kotouč mizející za obzorem a přemýšlel. Hluboký výdech se otřel o jeho hrdlo a polechtání z něj sklouzlo až do Tomova břicha, kde se usadilo a rostlo. Byl by hloupý, kdyby mu nedošlo, že věci zacházejí daleko dál, než si zprvu myslel. Měl Billa rád a nedokázal to popřít ani sám sobě. Kdy se mu naposledy stalo, že by měl někoho skutečně rád? Měl rád La-ilu, jídlo a svůj lid, ale to všechno byl úplně jiný druh obliby, než jakou prožíval v Billově případě.
Unaveně zavřel oči, západ slunce už dávno nevnímal. I na něj to byl příliš náročný den. Naposledy přejel po Billových zádech. Jeho ruka se zastavila na Billově pasu a tam setrvala po zbytek noci.
autor: Helie
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 1
Ooo, díky, to věnování je od tebe velmi šlechetné 😀
Ale k věci – dnešní díl byl jedním slovem sladký. Ten mír a láska, která na mě dýchala z jejich společných doteků a obětí, je nádherně uklidňující. Způsob, jakým jsi to napsala, mě dostal do té stejné ospalé nálady jako Billa, a teď mám chuť si jen lehnout do postele a taky se nechat objímat "svým Tomem".
Jen bych si přála, aby to pro ně vždycky bylo tak snadné a přirozené.
Protože tohle vypadá akorát na klid před bouří. Nemám tušení, jak to bude teď po faraónově zákazu pokračovat. Jestli ho Anis neuposlechne a bude za Billem tajně chodit, nebo jestli Anise vyhledá sám Bill, zhrzený z náhlého nedostatku jeho přítomnosti.
No, nechám se překvapit 🙂 Už ať je tady další díl!
Bill by se mně míň bát a otevřeně z Tomem mluvit.Moc hezky napsané.
Nádherný díl, už se opravdu těším na pokračování. Takhle povídka je skvělá a doufám, že to, co Tom cítí je láska a brzy mu dojde, co si lidé o Billovi myslí a snad nějak zakročí, aby získal zpět respekt.
Áááááá..jupí….♥:Dúplně jiný druh obliby…jojojo..jen tak dál.
Mmmm..taky nevim,jestli fakt Tom udělal dobře s tim zákazem pro Anise. Tohle jestli se Bill dozví,tak si myslim,že mezi nima to půjde do kopru.Jinak Bill je ve svých citech hodně zmatenej….Líbilo se mi,jak přemýšlel,jestli se takhle Tom dotýká/dotýkal i někoho jinýho. To se mi líbí…,že o tom přemýšlel! Nejhorší na tom je,že on to dělá..on na sebe nechává šahat a lichotit si od Anise…dělá přesně to,co nechce,aby mu dělal Tom..jo…je to hustý. A to že tímhle ztratil Tom respekt..mmmh..to neni dobrý..musí si ho nějak získat zpátky..pro vladaře je to rozhodně důležitý!
Jsem zvědavá na další díl.
Nejdříve musím poděkovat za krásné věnování, moc si ho vážím :)♥
A musím říct, že komentovat takovouhle povídku je opravdu radost a potěšení, stejně jako ji číst 😀
Z dnešního dílu je mi docela smutno, asi proto, že se v plném světle ukázalo, že případný vztah Toma a Billa je v podstatě nepřijatelný.
Nedovedu si představit, co by se muselo stát, aby je lidé tolerovali a zároveň si uchovali respekt a poslušnost ke svému božskému vladaři.
A Billovy smutné myšlenky můj dojem ještě znásobily, ale líbí se mi, že i přes svou náklonnost k Tomovi je ochotný si přiznat, že ani Anis mu není tak úplně lhostejný…
Naproti tomu miluju i chod myšlenek faraona, jak přemýšlí o Billovi i o sobě samém, to máš vždycky nádherně napsané 🙂
A dneska mě znovu trochu nazdvihla La-ila, ona si s těmi provokacemi a tajuplnými proslovy prostě nedá pokoj, lvice jedna závistivá, žárlivá…xD Prostě je to ženská, tak co by jsem chtěla 🙂
Už aby tu byl další díl, umírám zvědavostí 😀
[1]: S klidem před bouří si to rozhodně vystihla. Sice i já mám ráda tyhle pohodové díly, ale sakra, vždyť už je to dvacítka a já se ještě ani pořádně nedostala k zápletce :D:D Už je načase s tím trochu hnout 😀
[2]: To máš nejspíš pravdu, ale nejspíš to bude chtít ještě dost dílů, než se tak vážně stane =)
[3]: Ne, myslím, že k ničemu takovému v nejbližší době nedojde. Jednou určitě, ale teď je na to ještě příliš brzy. Jinak, děkuji =))
[4]: Tak teď vůbec nevím, jak reagovat 😀 Přesně jsi vystihla všechno, co jsem tímhle dílem chtěla říct, takže nejspíš nemám co dodat 😀
[5]: Tom si jednou respekt i tu toleranci určitě vybojuje, ale zatím je na to moc brzy. To, že o respekt přijde, je v podstatě součást dalších zvratů…
La-ila za to nemůže. Ona sama v podstatě neví, na čem jsou 😀 Jsou to jen její odhady a domněnky… instinkt =)
[6]: Já jí dám odhady a domněnky a instinkty! xD
Já ji nemám ráda, protože nesnáší Billa, prý příživník…A co je potom ona, lvice jedna drzá…xD