Profesor 7.

William se vydal domů až později. Musel si ještě něco připravit, takže bylo celkem i fajn, že Bill šel domů, aspoň na něj nemusel dlouho čekat. Místo tří byl doma až v šest. Unaveně dal svoje věci na stůl do kuchyně a udělal si něco k jídlu. Od oběda už uplynula nějaká doba a on byl hladový. Měl by ještě opravit nějaké písemky, slíbil to studentům, tak se do toho hned po večeři pustil.

Studenti mu ta jako obvykle psali neskutečné bludy, ale našli se i ti, kteří o dané látce něco věděli a dokázali inteligentně odpovědět na otázky. V bytě bylo hrobové ticho a byl slyšet jenom zvuk, který vydávala propiska za pomoci papíru. William si už docela na tak neuvěřitelný klid odvykl. Většinou buď hrála televize a byla doprovázena Billovými komentáři, anebo prostě jenom mluvil a mluvil a nedokázal se zastavit. Černovlasý muž si taky vybavil jeho hlasitý a tak strašně nakažlivý smích. Byl to prostě puberťák a dokázala ho pobavit i nejmenší maličkost, nad kterou dospělí jenom vrtěli hlavou. S Billem si Will připadal taky jako puberťák. Byl do něj zamilovaný jako do první lásky.

Když všechny písemky opravil a vložil je do folie, vydal se umýt a nakonec spát. Za ten den byl skutečně utahaný, a navíc ani neměl co dělat a s kým. Ještě než se ponořil do říše snů, napsal Billovi krásnou zprávu na dobrou noc a čekal, až se odešle. Přišlo mu divné, že ještě po tak dlouhé době mu nedošla doručenka. Možná má Bill jenom vybitý nebo vypnutý telefon. Tak nechal své tělo klesnout do měkkých peřin a usnul lehkým spánkem.

Po dvou dnech

Bylo to neskutečně zvláštní, ale už to byly dva dny, co Bill nepřišel do školy. Ani se neozval prostě nic. Tohle u něj nebylo normální. Doručenka na minulou zprávu, kterou psal černovláskovi v noci, mu stále nepřišla. Možná, že je jenom nemocný a nechce být rušen. I tak měl Will o něj strach.

Ve třídě panovala podobná atmosféra. Ani jeden z chlapců nevěděl, co je s jejich kamarádem, ale brali to zatím klidněji než William. Třeba je skutečně jenom nemocný a nenapadlo ho napsat jim aspoň zprávu.

„Kdepak se nám ten náš raubíř zase fláká?“ přemýšlel Georg nahlas a koukl na Andyho. „Co myslíš, Selmo?“

„Asi se mu prostě jenom nechce do školy. Taky jsem se měl na to dneska vybodnout, je tu zábava jak v márnici,“ povzdechl si blonďák a prohrabával si vlasy. Než však stačil Geo něco dalšího namítnout, vběhla do třídy rozjařená Sophie a posadila se naproti kluků.

„Pánové, průser,“ řekla a tvářila se dost zdrceně.

„Co? Roberto tě nechal?“ hádal Andreas.

„Ale ne, ten je pořád stejně sladký, ale jde o Billa,“ těkala pohledem z jednoho mladíka na druhého a viděla, jak oba okamžitě zbystřili. Pohledy upírali na červenovlasou dívku a čekali, až spustí. Ta to brala, jako vyzvání, a tak pokračovala.

„Chtěla jsem se jít poptat jeho mámy, co mu vlastně je, když nám neodepisuje na zprávy. Ta mi řekla, že ho někdo před dvěma dny zmlátil a nechal ho ležet na chodníku. Poldové toho hajzla ještě nenašli, takže je stále někde tady.“

„Ty vole, a jak je na tom?“ vykulil oči Georg a čekal další informace.

„Když ho našli, byl na tom dost blbě. Měl vnitřní krvácení, zlomená asi tři žebra a všude modřiny a podlitiny. Pořád byl při vědomí, takže dost trpěl,“ vysvětlila jim a jenom sledovala jejich šokované pohledy. Nic dalšího už ale nestačili říct, protože zazvonilo na hodinu a Sophie musela do své třídy.

Zrovna měli hodinu matematiky a těsně po zvonění vešel do třídy William a pokynul studentům, aby se posadili. Sám se posadil za učitelský stůl a zapsal do třídnice, kdo chybí.

Když psal Billovo jméno, vzhlédl ke studentům a zeptal se.

„Nevíte někdo, co je s Billem?“ docela jej to zajímalo, protože měl o něj už opravdu strach. Napřed bylo ve třídě chvíli ticho. Potom se však Andreas ozval.

„Před dvěma dny ho někdo zmlátil, až skončil v nemocnici.“ Ve Williamovi doslova hrklo. Úplně se zarazil a zíral na blonďatého mladíka. Snažil se ale pořád působit pouze jako profesor a ne jako Billův přítel.

„Ježíši, a jak je na tom?“ ptal se dál. V celé třídě bylo hrobové ticho, bylo by tam slyšet spadnout i špendlík na zem.

„Kámoška říkala, že měl vnitřní krvácení, zlomená žebra a nějaké modřiny a podlitiny. Víc nevím,“ pokrčil rameny. Profesor pouze přikývl. Byl opravdu překvapený a vyděšený, ale musel odučit tuhle hodinu jakoby nic.

Celý den se musel tvářit naprosto normálně, ale uvnitř se mu nitro svíralo strachem o jeho malého puberťáka. Někdo ho napadl. Ten den, kdy měl jít domů hlídat svého bratra. Měl mu říct, ať na něj počká a pak ho vzít autem. Nic z toho by se nemuselo stát. Ale bylo pozdě si něco vyčítat. Jakmile odučil, rozhodl se okamžitě jet za Billem do nemocnice. Potřeboval ho vidět. Potřeboval se ujistit, jak na tom je. Rychle si sbalil všechny věci a vyrazil.

Jakmile tam dojel, okamžitě se byl ptát na informacích, kde je Bill Kaulitz.

„A vy jste rodinný příbuzný?“ optala se sestřička, která seděla za pultem.

„Já… jsme jeho přítel,“ vykoktal ze sebe nakonec a sestra mu řekla číslo pokoje. Okamžitě se tam vydal. Téměř až běžel, jak ho strach popoháněl. Nakonec našel ten správný pokoj a vešel tam.

V nemocniční posteli s bílým povlečením leželo černovlasé potlučené stvoření a odpočívalo. Profesorovi to trhalo srdce, když viděl jeho tvář, která dříve byla jemná na dotek, teď tak znetvořená modřinami a škrábanci. Přišel k němu blíž a jenom si těžce povzdechl.

„Co ti to udělal,“ zašeptal tiše spíš pro sebe a posadil se na židli vedle lůžka. Opatrně chytil do dlaně Billovu ručku. Držel ho něžně, nechtěl mu způsobovat ještě větší bolest, ale potřeboval ho taky cítit.

„Je na mě hrozný pohled, viď?“ zazněl po chvíli pokojem tichý skřípavý hlas. Willův však nebyl. Byl černovláskův. Profesor se napjal a sledoval svého malého puberťáka. Ten po chvíli otevřel svá ztěžklá víčka a unaveným pohledem se zadíval na svého matematického prince.

„Jak se cítíš, broučku?“ zeptal se a jemně mu hladil hřbet ruky.

„Jako když mě někdo zmlátil, ale už to tolik nebolí jako před tím.“

„Jistě, určitě ti dali nějaké prášky proti bolesti. Doufám, že brzo najdou toho zmetka, co ti to udělal, jinak si ho najdu sám,“ zamračil se. Pak pocítil, jak Billova ruka stiskla silněji tu jeho.

„Do ničeho se prosím nepouštěj. Je to magor, nechci, aby ublížil i tobě. Oni ho najdou. A jak ses to vlastně dozvěděl?“

„Od Andrease. Ptal jsem se, co je s tebou, protože jsi mi neodepisoval na zprávu, což bylo zvláštní, protože ty odepisuješ vždycky, a navíc to byly už dva dny. Tak mi to řekl, ten to zase věděl od nějaké kamarádky, nebo tak nějak to říkal,“ zamračil se přemýšlivě. Nebyl si úplně jistý.

Zůstal tam s ním, jak jenom dlouho mohl. Nakonec ale musel jít. Na chodbě se ještě potkal s Billovou matkou. Netušil, že je to ona a ona zase netušila, že je to Billův profesor a přítel v jedné osobě.

Přibližně po týdnu, kdy se Billovo nejhorší zranění a to zlomení žeber už hezky hojilo, jej konečně pustili domů. Byl za to neskutečně rád, protože nemocnice neměl zrovna v oblibě. Byla tam nuda a všechna ta bílá na něj působila až moc depresivně.

Nejvíce se však těšil na to, až zase bude moct být se svým matematickým princem. Až ho zase bude svírat v náručí. Byly to už tři dny, co byl doma.

„Mami, neboj se, on pro mě přijede a zase mě sem přiveze, nic se mi nestane. Budu v pořádku vážně,“ ujišťoval černovlásek svou matku. Chtěl být konečně se svým přítelem, líbat ho a objímat.

„A kdy mi toho tvého tajemného přítele představíš?“ zeptala se jeho matka a starostlivě se na něj dívala. Nelíbilo se jí to, že Bill jde zase pryč, ale aspoň trochu ji uklidňovala představa, že nepůjde sám.

„No, je to trochu složitější, ale někdy určitě ano,“ obouval se. Jakmile uslyšel zatroubení, rychle matku políbil a vyšel ze dveří přímo k autu jeho miláčka. Simone stála ve dveřích a sledovala bílou Audi s tmavými skly, jak do ní její syn nastupuje. Měla takové podezření, že tohle auto už někde viděla. Chvíli nad tím uvažovala, ale nakonec to nechala být a zavřela vchodové dveře, stejně jí to ale nedalo a nedokázala to pustit z hlavy.

autor: Tina