LEGAL 5.

1. 1., 14:30

Tom otevřel oči. Protáhl se, vděčný za svou pohodlnou pohovku. Koupil ji před dvěma lety v nově otevřeném obchodě s nábytkem a byla pěkně drahá, ale jakmile se na ni v prodejně posadil, věděl, že to je přesně to, co celý život hledal. Na výběru pohovky záleží víc, než si většina lidí myslí – Tom to věděl, a tak mu nebylo líto žádného eura, které za ni dal.

Postavil se – deka, kterou byl přikrytý, přitom spadla na podlahu – a oblékl si kalhoty. Nechtěl jít do ložnice nahý, rád by Billovi nechal nějaké překvapení do budoucna. Při myšlence na Billa se proti své vůli musel usmát. Měl pocit, že se mu o něm snad i zdálo. Jako by se od něj už nedokázal odpoutat, jako by z něj Billovy oči vysály část duše, bez které nemůže žít. Aby se s ní dostal do kontaktu, musí se dostat do kontaktu s Billem. Mrzuté, ale kouzelné jediné řešení.

Natáhl si ponožky a vydal se do ložnice.

„Chyběl jsem ti?“ zahlaholil, když otevíral dveře, okamžitě se ale zarazil. Pokrývky na posteli, jež byly včera tak krásně ustlané, se povalovaly na podlaze a na posteli neleželo nic jiného než jeden konec železných pout. Okov byl otevřený a po Billovi nebylo nikde ani stopy. Okno naproti dveřím zelo dokořán, záclona se třepotala ve větru – motýl chycený za křídlo na garnýži. Na podlahu se snášely sněhové vločky.

Chtěl pokoj dlouhými kroky přejít a okno rázně přibouchnout – kdyby to udělal, zachoval by si důstojnost alespoň sám před tebou. Ale nedokázal se hnout. Veškeré dobré pocity, které měl poté, co se probudil, byly rázem pryč a on se cítil slabší, než když šel večer spát. Pomalými kroky se vrátil do kuchyně a ze skříňky pod pultem vytáhl skleněnou lahev, zpola naplněnou čirou tekutinou, a z poličky sebral panáka. Chvíli si skleničku prohlížel; po pár minutách ji vyměnil za půllitr, který mu věnoval výčepní z jeho oblíbené hospody, když ji před třemi lety rušil. Byl to Tomův kamarád.

Po pár minutách půllitr vrátil na polici za půldecákem, z lahve odšrouboval uzávěr a napil se rovnou. Nač špinit sklenice.

Svalil se do křesla a znovu si přihnul. Kdyby dokázal plakat, teď by byla příhodná chvíle s tím začít. Co si pamatoval, nikdy pro něj nebylo jednoduché se rozplakat. Vždycky byl tak plný emocí; hrudník se mu napínal, až měl pocit, že praskne, že se rozletí na miliardy malých kousků a zaplaví svět nekončící vlnou bolesti. Ale nikdy se nedostavily slzy, které by mu ulevily od jeho trápení. Tak snadné to on mít nemohl. Bylo mu souzeno, aby trpěl. Nikdy neměl nikoho, komu by se mohl svěřit a od koho by dostal radu nebo odpuštění. Byl na všechno sám.

Zaslechl šramot. Bylo to jen tiché zašustění, které nemuselo nic znamenat; přesto se v první chvíli vyděsil tak, až upustil lahev na podlahu. Rozletěla se na drobné střepy a její obsah se rozprskl po celé místnosti. Vteřinu poté Tomovi svitla jiskra naděje. Šramot v ložnici by teoreticky mohl znamenat, že tu Bill ještě je.

Vymrštil se z křesla – měl pocit, že se mu několik střepů zabodlo do nohou, ale ignoroval je – a rozběhl se do ložnice. Reaguješ přehnaně, spílal si v duchu. Rozrazil dveře – na podlaze pod oknem se za dobu, kterou strávil v kuchyni popíjením, vytvořila loužička vody z rozpuštěného sněhu. V té kaluži ležela černá sportovní taška a z okna koukal Bill. Zvenčí dovnitř. Tom vytřeštil oči, když uviděl jeho úsměv.

„Dobré ráno!“ křikl Bill a zamával. V tu chvíli se okna držel jen jednou rukou a Tom měl strach, že spadne; udělal k němu krok, ale Bill se okamžitě zase chytil a bez sebemenších problémů se vytáhl do pokoje.

„Kde jsi byl?“ zeptal se Tom. Snažil se udržet klidný hlas, aby Bill nepoznal, jak moc ho bolí střepy zabodnuté v chodidlech.

„Vstal jsem brzy, nechtěl jsem tě budit. Zašel jsem si jen domů pro nějaké oblečení a hygienické potřeby. A cestou jsem skočil na nákup,“ shodil ze zad černý batoh.

„Chceš mi říct, že jsi sešplhal z šestého patra, šel domů, sbalil si věci, nakoupil a vyšplhal zpátky? Děláš si ze mě srandu?“

„Kdybys mě znal, věděl bys, že si nikdy nedělám srandu,“ pokrčil rameny Bill, posadil se na postel a zul si boty. Ponožky samozřejmě neměl.

„Ale jak ses dostal z pout?“

„Kouzlo,“ mrknul na něj Bill. Otevřel svou sportovní tašku, vytáhl kosmetickou taštičku a z ní pinzetu. Volnou rukou pak poklepal na místo vedle sebe.

„Sedni, ať ti můžu vytáhnout z nohou ty střepy.“

„Jak jsi-„, začal Tom, ale nedořekl. Začínal mít pocit, že je v jedné místnosti s jasnovidcem. Do čeho jsem se to zase zapletl?

„Prostá dedukce. Máš na sobě bílé ponožky s čerstvými skvrnami od krve. Když jsem házel dovnitř tašku, slyšel jsem tříštění skla. Taky z tebe táhne vodka, takže to byla lahev a tys ji nejspíš upustil omylem a šlápl na ni, protože jsi spěchal sem. Tak už si sedni.“

Tom se posadil, zdvihl nohy a položil je Billovi do klína. Nechal si od něj stáhnout ponožky. Nejprve se chopil jeho levé nohy, chvíli ji pohledem zkoumal – Tom doufal, že mu po noci moc nepáchnou, nestačil se ještě umýt a nerad by se před Billem shodil – a pak zavrtěl hlavou.

„Budeš si muset lehnout. Lehni si na břicho,“ navigoval Toma, který v tu chvíli nedokázal udělat nic jiného než poslechnout. V hlavě mu hučelo.

Když ležel tak, jak si Bill přál, zdvihl zmíněný jeho levou nohu, položil si ji do klína a vyhnul Tomovi kalhoty až ke kolenu. Bříšky prstů přitom pohladil jeho lýtko, ať už záměrně nebo omylem, a Tom žasnul nad jemností jeho kůže. Při tom dotyku mu přeběhl mráz po zádech, ani náhodou ale nebyl nepříjemný.

„Máš jich tu docela dost,“ řekl Bill měkce. „Bude to bolet. Začínám.“

Tom zaťal zuby, ale když první ze střepů opouštěl svou polohu, uniklo mu bolestné syknutí.

„Ššš,“ konejšil ho Bill. Znovu ho pohladil po lýtku, tentokrát se zřejmým záměrem. „Nebude to trvat dlouho.“

Netrvalo. Když pominul tu bolest, přál by si Tom, aby mu Bill vytahoval střepy z kůže navždy. Každý jeho dotek mu byl příjemnější než předchozí. Někdy se Bill sklonil blízko k chodidlu, hledaje pohledem drobné střepy; to pak cítil jeho horký, klidný dech. Někdy mu po chodidle přejížděl prsty, aby je našel hmatem. Potřeba tlumit bolestné steny se z Tomovy hlavy dávno vytratila; občas zaskučel cíleně, jen aby si vysloužil pohlazení navíc. Na prchavý okamžik zalitoval, že na tu lahev nespadl třeba zády.

„Hotovo,“ řekl Bill. „Máš desinfekci?“

„V koupelně, v horní polici lékárničky.“

Za pár vteřin byl zpátky. Nalil trochu roztoku na vatový tamponek a začal Tomovy rány ošetřovat s důkladností zdravotní sestry a něhou dítěte, konejšícího zraněné zvířátko. Ani trochu to nepálilo; jako desinfekce nejspíš posloužila už samotná vodka.

Když byl hotov, ovázal Tomovi chodidla a povolil mu lehnout si na záda. Tom byl teď ten, kdo poplácáním druhého zval k přisednutí. Bill usedl na kraj postele, přesně na místo, kde předtím spočívala Tomova ruka, a naklonil se k němu.

„Děkuju,“ řekl Tom. Aniž přemýšlel o tom, co dělá, ovinul Billovi ruce kolem krku a začal si ho přitahovat k sobě. Jeho dech teď cítil na tváři, viděl jeho oči ze vzdálenosti, o jaké se mu ani nesnilo, pohledem laskal jeho rty. Ta chvíle trvala jen několik milisekund.

Bill sevřel Tomova předloktí, bez sebemenší námahy ze sebe jeho ruce sundal a přitlačil je k polštáři nad Tomovou hlavou.

„Musíš odpočívat,“ řekl tiše. „Udělám něco k obědu.“

Než Tom vůbec stačil otevřít ústa, zvedl se a jako stín zmizel ve vedlejší místnosti. Když se pokusil vstát, zjistil, že mu v tom něco brání; řinčení řetězu želízek o pelest postele ho utvrdilo v domněnce, že je Bill kouzelník. A když ne kouzelník, rozhodně manipulátor. Kluk, který dokáže někomu připoutat ruku k posteli, aniž by si toho dotyčný všiml. Fascinoval ho a trochu děsil.

Lehl si; pohled mu sklouzl na plastovou lahev, stojící na zemi vedle nočního stolku. Byla prázdná.

autor: Fabiana