autor: Lisa
„Wow, ty teda vypadáš!“ hvízdl Dan obdivně, když si k němu Bill sedal na malý polštářek na zem. „To ti zase udělal fotr?“ vzal jeho tvář mezi prsty a natočil si ho k sobě, aby lépe viděl na šrám na jeho tváři.
„Nic to není, nech to být,“ vykroutil se mu Bill a zahanbeně sklopil zarudlé oči.
„Jo, vsadím se, že to samý by ti řekla i tvoje matka, kdyby to věděla,“ ušklíbl se jeho společník a potáhl si z jointa, kterého si zapálil, než Bill přišel.
„Není to její starost. A tvoje už vůbec ne, tak se do toho neser!“ odsekl mu.
„A naval to sem, než to zase zhulíš všechno sám jako posledně, kdy na mě zbylo tak akorát hovno,“ dodal po chvíli nabručeného ticha a natahoval ke svému kamarádovi netrpělivě ruku.
„No jo, no jo, vidím, že to budu mít na talíři ještě dlouho, co? Jen si posluž. Stejně je hulení tak akorát pro mimina.“ Podal mu napůl zkouřeného špeka a přitáhl si k sobě svou tašku, která se válela na zemi. „Já si aspoň dám něco pořádnýho.“ Spokojeně si pomlaskl, když si vytahoval malý balíček heroinu a zrcátko. Bill se na něj zamračil, ale brko si od něj vzal a okamžitě si vděčně potáhl.
„Měl bys to taky zkusit. Je to něco úplně jinýho. To si ani nedokážeš představit,“ zadíval se mu Dan do tváře.
„Ne díky, ještě rád bych chvíli požil,“ zašklebil se Bill a znovu si potáhnul.
„Jo, protože život je jedna velká krasojízda, co?“ upřeně se mu zahleděl do očí, až se Bill ošil.
„Hele, o co ti jde?“ vyjel na něj. Někdy přímo nesnášel Danovu upřímnost a schopnost mluvit o čemkoli naprosto bez zábran. Byl vlastně jediný, kdo věděl o tom, co se s Billem děje, což bylo svým způsobem směšné, protože byl v podstatě cizí člověk a jeho vlastní matka ani dvojče nic netušili. – Nebo nechtěli.
„O nic. Jen ti chci pomoct,“ pokrčil Dan rameny a zase se věnoval své dávce. Pečlivě rozbaloval rožky balíčku a vyklepával si prášek na zrcátko.
„S čím, kurva? Nepotřebuju žádnou pomoc!“
„Říká člověk, kterýho po večerech šoustá vlastní otec,“ zabroukal si zrzavý mladík pod vousy.
„Drž kurva hubu!“ zaječel na něj Bill, ale vysloužil si od něj jen zachechtání. Jedna věc byla, že to Dan věděl, ale druhá, že o tom mluvil. Protože Bill nestál o to, aby si na tohle téma mohl s někým poklábosit. Jediné, co chtěl, bylo, na to nemyslet.
„Hej, v klidu. Nemáš proč, se vztekat. Jen jsem ti to chtěl nabídnout. Seš můj kámoš, nepotřebuju se dívat na tvůj dorasovaný a ubrečený ksicht po každém nočním náletu tvýho fotra. A když to odmítáš komukoli říct, tak by ti s tím háčko aspoň pomohlo. Pomůže ti to, se s určitýma věcma líp vyrovnat – však víš, bejt nad věcí.“
„Já jsem nad věcí,“ odsekl mu Bill.
„Jasně, že jo. Vlastně seš úplně v pohodě s tím, že tě šoustá vlastní otec, že, Bille?“ Jeho černovlasý kamarád se zakuckal kouřem a šokovaně ho probodl pohledem.
„Když to zkusím, zavřeš tu svoji hubu?“
Dan se ušklíbl a smířlivě zvedl ruce. „Do ničeho tě nenutím, jen říkám, že by ti to mohlo přijít k chuti. Navíc po tobě nikdo nechce, aby ses tím hned přestřelil – i když by to v tvé situaci taky bylo řešení. Ale sem tam si dát, je v pohodě. Podívej se na mě, já jsem taky v pohodě.“
„Jo, asi máš pravdu,“ pokrčil Bill rameny.
Vlastně to, co mu říkal, dávalo smysl. Vídával Dana čas od času si trochu háčka šňupnout a nebylo na tom nic strašného. Vlastně si s ním pak mnohem líp rozuměl. Rozhodně neměl aspoň tak pitomé promluvy do duše, jako když si dal trávu. Daniel vůbec neměl tak bezstarostný život, jak by se z jeho chování dalo usoudit. Vlastně to měl doma podobně k uzoufání jako Bill. Ne snad, že by se potýkal s tím samým. Žádné zneužívání a tak podobně, vlastně nic. A Bill si myslel, že to je to, před čím Dan utíká. – Jeho rodiče ho nechtěli. Neměli o něj zájem. A tak se tu prázdnotu snažil vyplnit něčím jiným. A drogy se zdály být velmi nápomocné. Jako hojivá náplast na bolavé rány.
A pravda byla, že Bill přímo umíral touhou po něčem, co by mu umožnilo v noci klidně spát, aniž by musel myslet na to, co se v jeho životě doopravdy dělo. Ale měl strach to zkusit. Ale když teď viděl důkaz, že si může občas trochu háčka dát, aniž by mu to ublížilo – stejně jako Dan, tak to najednou vypadalo jako spásné řešení.
Daniel ho počastoval ještě jedním ze svých rentgenových pohledů a pak bez dalších zbytečných otázek z dávky trochu oddělil a udělal lajny dvě. Ta pro Billa byla o něco menší.
„Tak na zdraví!“ usmál se na něj zrzek a sklonil se ke své dávce.
Váhavě si od Dana převzal šňupátko a kroutil s ním mezi prsty. Pozoroval jeho tvář, a když se mu na ní po nějaké chvíli začal rozlévat uvolněný výraz, rozhodl se. Kartičkou si srovnal fet do pečlivější lajny, než kterou mu nachystal jeho společník a najednou ji šňupnul.
Zašklebil se, když ho jemný prášek nepříjemně škrábal a on mohl cítit jeho hořkou příchuť. Nebylo to nic moc příjemného. Pohodil šňupátko někam na zem a usadil se zpátky na polštář. Byl vlastně trochu naštvaný, že se nechal Danem přemluvit, protože krom toho, že měl nutkání neustále popotahovat, se zatím nic nedělo.
„Ohh,“ vyrazil ze sebe překvapeně a zadíval se na Daniela, který pouze účastně kýval hlavou.
„Já ti to říkal,“ usmál se na něj. „Lepší než brko, hm?“ natáhl se líně pro balíček cigaret, který ležel na stole, a jednu si zapálil. „A rozhodně lepší než brko tvýho fotra,“ uchechtl se nad svým důvtipem.
Bill se jen ušklíbl, natáhl se na záda na zem a zavřel oči. Cítil se přesně tak uvolněný, jako si přál už dlouhou dobu, a najednou mu problémy s jeho otcem nepřišly tak příšerné.
No, tak ho párkrát opíchal. A co? Lidem se dějí horší věci. Nebylo to až tak strašné. – Nemohlo být, když jemu bylo momentálně tak dobře.
– Jo, tohle rozhodně bylo lepší než brko jeho otce. Pomyslel si v duchu a nepatrně se usmál.
*
Unaveně si protřel oči a zamrkal, aby zaostřil. Nebyl si jistý, jestli ještě snil, nebo se jeho mysl vydala na menší výlet do minulosti, ale rozhodně mu nebylo příjemně.
Rozlámaně se posadil na posteli a snažil se z hlavy vyhnat vzpomínku na jeho první kontakt s heroinem. Jako by pořád cítil tu zvláštní chuť na jazyku. Patro se mu lepilo, a najednou se v něm vzedmula naprosto příšerná touha po dávce.
Aniž by nad tím nějak přemýšlel, zvedl se z postele a zamířil do koupelny. Neměl tušení, co chce dělat. Žádný heroin už neměl, ale když nad tím přemýšlel, mohl by se sjet subutexem. Nebude to sice tak dobré, ale bude to stačit.
Začal se rozhlížet po svých věcech a po chvíli svou tašku našel na zemi. Radostně ji zvedl a vysypal na pult, aby si mohl vzít nádobíčko.
Bylo mu naprosto jedno, že je ještě pořád nahý a neumytý od milování s jeho bratrem. Vůbec nepřemýšlel, kde vlastně Tom je, když ho nenašel spícího vedle sebe. Jediné na co myslel, bylo to, jak se našlehnout. Ne snad, že by to potřeboval fyzicky. Subutex pořád působil a držel od něj absťák pryč, ale nijak nepůsobil na jeho hlavu. A Bill se cítil zmatený. Zmatený ze vzpomínky, kterou si myslel, že už dávno ztratil. Zmatený z toho, jaké v něm vyvolalo pocity vědomí, že Dan, se kterým začal brát, už je mrtvý. Všechno se mu to najednou tlačilo do hlavy a on se polekal. Bylo to jako otravné bzučení. Nebyl zvyklý být napěchovaný tolika věcma a rozhodně na to nebyl připravený.
Přehraboval se v té změti, která vypadla z jeho tašky, ale začínala ho přepadat čím dál větší panika. Nemohl najít svoji jehlu, stahovadlo – nic! Zděšeně zalapal po dechu a začal se v hromádce přehrabovat ještě zběsileji, i když mu bylo jasné, že tam ty věci prostě nejsou.
„Hledáš něco?“ ozval se od dveří chraplavý hlas jeho bratra.
„Svoje věci! Kde jsou moje věci, Tome?!“ otočil se na něj nechápavě. Tom malinko zrudnul ve tváři, když si uvědomil, že je jeho bratr nahý, ale nedělalo mu problém soustředit se na jeho oči, které na něj momentálně křičely obrovské otazníky.
„Jestli myslíš věci na fet,“ odfrknul si Tom znechuceně, „tak to jsem vyhodil.“
„Vy- co? Tys co? Vyhodil?!“ zakoktal se Bill a vytřeštil na něj oči ještě více, i když si Tom myslel, že už to nejde.
„Už to nebudeš potřebovat, Bille,“ přistoupil k němu a jeho hlas zněl o mnoho jemněji než před okamžikem. Jeho bratr zmateně zamrkal a zavřel oči.
„Ne-“ zarazil se a znovu se mu zadíval do očí. „Nebudu. Samozřejmě, já-“ nervózně si křupal klouby na prstech a zadíval se na sebe do zrcadla, aby se nemusel dívat na Toma. Najednou se cítil zahanbeně. Vzpomněl si na všechno to, co Tomovi přísahal, a nechápal, co to do něj vjelo.
„Já jen – něco se mi zdálo a vyděsilo mě to a já-, omlouvám se, Tome.“ Sice nic neudělal, ale bylo to tak blízko, aby zase porušil slib, který mu jen před pár hodinami dal.
„Já se omlouvám. Možná jsem ti to měl říct, ale myslel jsem, že to tak pro tebe bude snazší,“ vysvětloval Tom omluvně. „Chceš mluvit o tom snu?“ nelíbilo se mu, jak je jeho bratr roztržitý a zmatený. Byl samozřejmě připravený na možnost, že Bill se bude chtít k fetu nějak dostat, ale tak brzy? Možná to byl jen zvyk, nebo impulzivní jednání, ale byl z toho nervózní.
„Nebyl to sen. Teda byl. Byla to vzpomínka. Vzpomínka, která se mi zdála. Možná.“ Nebyl si sám jistý. Ale měl strach. Nestál o svoje vzpomínky. Neměl nejmenší zájem, aby se mu teď začaly vracet a on se s nimi musel vypořádávat. Vynaložil tolik úsilí a času, aby mohl zapomenout, že si teď nemohl dovolit, aby se ta hráz probořila a všechno se to na něj sesypalo.
„Byl…“ Tom si odkašlal. „Byl to špatný sen?“ nemohl se donutit zeptat se přímo – zdálo se ti o otci? Bill zamyšleně zakroutil hlavou.
„Ne. Jen mám strašnou
chuť, Tome.“ Bolestně se zašklebil a vypadal, že se sám za sebe stydí, ale nemohl si pomoct. Kousal si ret a zíral na sebe do zrcadla. Nemohl uvěřit, že je to všechno pryč. Ale možná měl Tom pravdu. Možná by se on sám neodhodlal své věci vyhodit, tak bylo lepší, když to udělal za něj. Měl pocit, jako by mu někdo uřezal ruku, nebo jinou důležitou část těla. Pro něj bylo nádobíčko jako jeho neoddělitelná část, která ho doprovázela tak dlouho, a teď když to bylo pryč, se cítil nejistě.
„Jsi v pořádku?“ pohladil ho Tom po paži a jemu ten dotek přišel až příliš intimní. Otočil se na něj a dovolil mu, ať ho obejme. Zabořil svou tvář do jeho krku a dýchal jeho vůni, která mu připomínala všechno to, co se mezi nimi stalo. Ten pocit, jak se cítil, když ležel pod bratrem, který ho líbal. Pohled v Tomových očích. Jeho ruce na celém jeho těle. Zhluboka dýchal a pomalu se uklidňoval.
„Ne,“ vydechl mu do kůže. „Ale myslím, že budu.“ Tom ho hladil po celé délce jeho zad a tiskl ho k sobě právě tak akorát, aby si připadal v bezpečí. Voněl po sprše a čistém oblečení. Ale pod tím voněl prostě sám sebou a to Billovi připomínalo domov a lásku. V jeho objetí bylo lehké ignorovat to nutkání, které cítil.
A když pohlédl bratrovi do očí, bylo lehké pamatovat si, proč se rozhodl s tím přestat. Doufal jen, že tady bude bratr pokaždé, když si nebude moct vzpomenout, aby mu to připomněl.
„Jak se cítíš?“ zastrčil mu Tom vlasy za ucho a zadíval se mu zkoumavě do tváře. Bill jen nicneříkajíc pokrčil rameny.
„Nevím. Není mi špatně nebo tak. Jen se cítím divně,“ potřásl hlavou, takže mu vlasy zase spadly do obličeje. Tom jen zamručel a odhrnul mu je pryč. Ale bylo to spíš jen proto, aby se mohl dotýkat jeho tváře.
„Měl bych si dát sprchu,“ konstatoval Bill, když si uvědomil, jak momentálně vypadá. Tom se jen uchechtl a přikývnul.
*
Zůstal ve sprše o něco déle, protože dostal záchvat paniky, když mu přišlo, že se pohybuje příliš rychle. Jeho ruce byly jako dva zmatení pavouci, kteří běhali kolem jeho těla, a jemu se z toho dělalo špatně. Musel se opřít o mokré kachličky a začít zhluboka dýchat, aby se zase uklidnil. Měl pocit, že s ním není nic správně. Tušil, že takhle to vypadá, když člověk není sjetý, ale nemohl si vzpomenout. Nemohl si vzpomenout, jaké to vlastně je, být bez heroinu. Stačilo mu v duchu jen pomyslet na drogu a zase v ústech cítil ten divný pocit. Jako by mu zdřevěněl jazyk, a zároveň se mu sbíhaly sliny.
Silou vůle se donutil ze sprchy konečně vylézt, a když se oblékl, zamířil dolů do kuchyně. Doufal, že když si dá další tabletu subutexu, tak se to možná zlepší a nebude se cítit tak nepatřičně ve svém vlastním těle.
Nadšeně se natáhl po krabičce, kterou našel na stole a vyloupl si jednu tabletu do dlaně.
„Co to děláš?“ dnes už ho podruhé bratr překvapil, když vešel do dveří.
„Beru si subutex,“ odpověděl přes rameno. Ani si nevšiml, jak se k němu Tom dostal, ale v následující vteřině byl vedle něj a sebral mu prášek z dlaně.
„Na to zapomeň.“
„Cože? Proč si nemůžu vzít další? Musím si vzít další!“ vyjeknul zděšeně. Přece ho Tom nenechá v tomhle stavu!
„Ne, Bille! Sám jsi říkal, že ti není špatně.“
„Fyzicky mi není špatně! Ale říkal jsem ti, že se cítím divně. Když si vezmu další, bude to lepší. Tome, prosím,“ zkusil škemrání.
„Ale to je přesně to, co to má dělat, Bille! Fyzicky je ti dobře, takže nepotřebuješ a ani nedostaneš další. Nebereš to proto, aby ses tím sjížděl, copak to nechápeš? Rozhodl ses odvykat! To znamená přestat brát drogy. Úplně! Postupně vysadíš i subutex.“
Bill na něj zaraženě zíral. Ano, rozhodl se, že bude odvykat. Ale když to bylo tady, pořád si na ten pocit nemohl zvyknout.
„Bille, prosím,“ přistoupil k němu Tom a zadíval se mu do očí. Bylo to tu zase. Jako by ho tím pohledem kopl do břicha. Bill začínal být podrážděný. Neměl ponětí, co se to s ním děje a nedokázal to kontrolovat. Vždyť si byl tak jistý! Tak jistý, že tentokrát je připravený a všechno to zvládne. Byl naštvaný sám na sebe, že byl tak naivní a myslel si, jak snadné to bude. – Jak skvěle jsou připraveni se zásobou subutexu, který mu uleví od fyzické bolesti.
Ale v tom to právě bylo. Raději by vyměnil tenhle stav rozpolcenosti za absťák. Raději se bude někde svíjet v bolestech, než muset vzpomínat na všechno to, co se stalo. A muset přemýšlet nad vším, co se stane. On přece nezačal brát kvůli fyzickým problémům. Začal brát heroin kvůli těm psychickým. A ty zůstávaly pořád zakopané hluboko v něm. A jak se zdálo, teď když měly možnost, začaly se drát na povrch.
Jedna věc byla o odvykání mluvit. Druhá věc byla
opravdu odvykat. A tohle byl teprve začátek. Jak se bude cítit, až ho Tom donutí vysadit úplně i subutex? Nemyslel si, že by to mohl vydržet. Možná už jeho hlava nebyla stavěná na to, aby fungovala bez drog. Možná už nebyl schopný normálně žít.
Tohle měl být jeho čas. Čas zúčtování a odpuštění a ospravedlnění se. A možná to byl jeden z důvodů, proč se bál heroinu vzdát. Protože odteď je již zcela zodpovědný za své činy. Už tady nebyly žádné polehčující okolnosti. Nic, na co by později mohl svalovat vinu.
Nervózně těkal očima po místnosti. Nebyl si jistý, co má teď udělat.
Má bratrovi říct, jak se cítí? Nebo bude lepší mlčet a pokusit se s tím vyrovnat sám? – Ale jak se už mnohokrát přesvědčil, nebyl v tomhle dobrý. Nebyl vůbec dobrý ve vyrovnávání se s čímkoli. Ale copak se mu mohl podívat do očí a říct mu, že to nezvládne? Že netouží po ničem jiném, než si teď prostě jen střelit do žíly?
Nadechl se a otevřel ústa, aniž si byl jistý, co bratrovi řekne. Ale než se stačil rozhodnout, zaujalo ho něco jiného.
„Co to je?“ zadíval se nechápavě na tabulku přichycenou k lednici.
„Hmh?“ zadíval se na něj Tom nechápavě. „To je tvůj odvykací plán,“ řekl potom, když si uvědomil, na co se Bill dívá.
„Můj co?“ nechápavě na něj Bill vyvalil oči a přišel blíž, aby se mohl na ten – podle něj- cár papíru, podívat. Zabíral téměř celou plochu lednice na šířku a byl rozdělený na malé kolonky. Byly tam rozepsány jeho dávky subutexu, což mu nepřišlo zase tak divné. Ale když se podíval blíž a našel tam časovou osu a v jednotlivých kolonkách napsáno: budíček, večerka, procházka, příprava obědu a spoustu dalších podobných věcí, zůstal jen stát s pootevřenou pusou.
„Tome?“ otočil se na bratra, který stál těsně za jeho zády.
„Ano?“ přistoupil k němu blíž a zadíval se na plánek, aby našel to, co se Billovi nezdálo. „Uhm, ty dávky asi ještě budeme upravovat, musíme spolu přijít na optimální velikost, ale doktor říkal, že to zatím můžeme vyzkoušet takhle. Vycházeli jsme z toho, cos mi říkal o svých dávkách. Pomohl mi sestavit ten plán,“ začal vysvětlovat, jako by se bavil o počasí.
„O čem to doprdele mluvíš, Tome?“ nevydržel to Bill a vyjel na něj. Byl podrážděný a to, jak samozřejmě o všem jeho bratr mluvil, i když se mu předtím o žádném
plánu ani slůvkem nezmínil, ho vytáčelo. „Jaký doktor, kurva? A to si opravdu myslíš, že budu mít nějaký posraný budíček? Neměl jsem natočený budík od školy!“
„Ten, kurva dokor se jmenuje Meier, a je to ten samý doktor, díky kterému máš subutex,“ ušklíbnul se na něj. „A tenhle plán budeme dodržovat oba dva. Takže ano, opravdu si myslím, že budeš vstávat přesně v tolik, kolik je tady napsáno a budeš jíst přesně to, co spolu sami uvaříme a budeme chodit spát přesně v tolik, v kolik je večerka. Podívej, musíme ze začátku mít nějaký režim. Není to přece tak, že bych ti chtěl všechno napořád lajnovat. Tohle nám jen pomůže věci usnadnit. Víš, než se do toho zase zpátky dostaneš.“ Bill ještě chvíli těkal pohledem mezi Tomem a svým novým režimem, než pokrčil rameny a usadil se ke stolu.
„Fajn,“ bylo jediné, co řekl. Vlastně ho uklidnilo to, jak o tom jeho bratr mluvil – že tím vším budou procházet spolu. A popravdě – neměl tušení, co vlastně dělat. Bylo snazší prostě tyhle věci nechat na Tomovi a doufat, že aspoň on ví, jak si počínat.
„A tohle je co?“ zadíval se zase na své dvojče nechápavě, když mu na stůl vyskládalo barevné tabletky, které rozhodně nebyly subutex.
„To jsou vitamíny, Bille. Budeš je brát pravidelně. Jsou taky v rozpisu – dívej,“ přistrčil mu papír k nosu a ukázal na kolonku, které si předtím Bill nevšiml. Asi si ji bude muset přečíst důkladněji, aby se dozvěděl, kdy má dovoleno jít na záchod, aby to náhodou neudělal příliš brzy. Pomyslel si v duchu trpce, než sáhnul po prvním barevném vitamínu.
*
„Kdy jsi, prosím tě, tohle všechno stihl?“ neudržel svou zvědavost Bill, zatímco cumlal poslední z vitamínů, které mu bratr dal.
„Vlastně jsem se připravoval už delší dobu,“ přiznal Tom. Byla to pravda. Už tenkrát, když se Bill rozhodl, že bude odvykat, spoustu věcí si zjistil a tak teď mohl být alespoň připravený.
„A ten plán jsem dodělal před chvílí. Špatně se mi spalo.“ Vlastně se pořád budil, protože se mu do snu promítal obraz klečícího bratra, jak k němu vzhlíží ublíženýma hnědýma očima.
„Hmm,“ přikývnul jen Bill. „Co je v rozpisu teď?“ neudržel se a ironicky se ušklíbl.
„Příprava večeře,“ konstatoval suše jeho bratr a zvedl se od stolu. Bill si povzdechl. Nechtěl, ať je na něj Tom naštvaný. Cítil se dost na hovno i bez dalších hádek.
„Omlouvám se, Tome.“
Jeho dvojče se zapřelo rukama o kuchyňskou linku, zády k němu.
„Myslel jsem, že to je to, co chceš. Je to tvoje volba.“ Měl takový strach, že mu teď bratr řekne, že si to rozmyslel. Že vlastně vůbec odvykat nechce. Srdce mu v hrudi bušilo a potily se mu dlaně.
„Já chci, Tome. Já
chci.“ Bratrovy ruce se mu ovinuly kolem pasu, jak se mu natiskl na záda. „Není to tak, že bych si to rozmyslel. Jen, nejde to vypnout ze dne na den. Mám
takovou chuť. Nebudu ti lhát. Kdybych mohl, tak už dávno běžím na plac.“ Bylo lehčí, když se mu nemusel dívat do tváře, když tohle říkal. Nemyslel si, že by zvládl bratrův zklamaný výraz. Cítil, jak se Tom prudce nadechl a zadržel dech.
„Ale ty můžeš. Nedržím tě tady,“ zašeptal Tom a měl pocit, že celé jeho tělo je v křeči, jak se bál, co mu bratr řekne. Byl rád, že se mu svěřil s tím, jak se cítí, ale nemohl říct, že by to, co slyšel, bylo potěšující. Čekal, že ho Billovy ruce pustí, jak se bratr rozběhne ke dveřím a udělá tak to, po čem teď touží nejvíc.
„Nemůžu,“ zakroutil Bill hlavou a otíral se tvářemi o jeho záda. „Přísahal jsem.“ Vzápětí se ocitl v Tomově náručí, když ho bratr vděčně líbal do vlasů a objímal ho.
Stáli takhle ještě dlouho. S každým dalším Tomovým dotekem a políbením stoupalo jeho odhodlání. – Jako by v bratrově náruči nebylo nic nemožné.
*
„Dobrou chuť,“ usmál se na Toma přes svůj talíř se špagetami. Pořád nevěřil, že spolu opravdu byli schopní něco uvařit. Sice to bylo asi to nejobyčejnější jídlo na světě, ale i tak byl pyšný. Líbil se mu ten pocit, že spolu něco tvořili. Navíc to nezaměstnávalo jen jeho ruce, ale i hlavu, a to mu přišlo vhod. Cítil se už lépe, než když se probudil a najednou se nezdálo nic být tak strašné, když šlo všechno podle plánu.
*
Potom, co dojedl poslední sousto, trvalo asi dvě minuty, než se vymrštil ze židle a běžel do koupelny, kde všechno náležitě vyzvracel.
„Bylo to opravdu tak špatné?“ uslyšel bratrův hlas za svými zády. Tom se to snažil brát s humorem a nenechat paniku, aby ho přemohla. V břiše se mu taky rozléval nepříjemný pocit, ale věděl, že mu není špatně z jídla jako bratrovi.
„Omlouvám se,“ zopakoval dnes už poněkolikáté Bill. „Je mi to líto, vlastně to bylo překvapivě dobré, na to, že ani jeden z nás neumí vařit. Jen – nejsem na to zvyklý,“ roztřeseně se postavil na nohy a vypláchl si ústa. „Asi to bylo na začátek víc, než jsem mohl zvládnout.“ Tom se na něj pousmál a podal mu ručník.
„Fajn, můžeme vařit něco lehčího,“ pokrčil rameny, i když si nedokázal představit, co lehčího než špagety, se dá uvařit. „Ale měli bychom zajet co nejdříve k doktorovi, Bille. Může to být něco mnohem horšího.“ Byl si jistý, že to je něco mnohem horšího.
„Není, Tome!“ vyjeknul prosebně Bill a kroutil hlavou. „Přísahám! Jen nejsem zvyklý. Neměl jsem opravdovou večeři už tak sto let. Nic to není, opravdu!“ snažil se ho přesvědčit. Ne, snad, že by jeho slova dokázala Tomovi ulevit, ale rozhodl se, že nebude na bratra zatím tlačit. Už tak toho na něj bylo hodně. – Ale pokud se to stane zase, slíbil sám sobě, že Billa odtáhne k doktorovi klidně za vlasy, bude-li to nutné.
*
„O čem se ti zdálo, Bille?“ Tom si prostě nemohl pomoct a pořád na to musel myslet. Už měli po „večerce“, a tak leželi vedle sebe, v Tomově posteli, ale ani jeden nemohl usnout. Tom proto, že se bál, že se mu bude zase zdát o bratrovi a tom, čeho se na něm dopustil, a Bill proto, že se bál zítřka, který měl znamenat další den bez heroinu.
„O Danovi,“ vydechl po chvíli.
„To je ten, co je-“ zarazil se Tom a odkašlal si.
„Mrtvý, ano.“ Bill byl poměrně překvapený, jak si jeho bratr pamatoval všechno to, co mu vypravoval.
„Byli jste si blízcí?“ Tom nechtěl bratra nějak rozrušit, ale byl čas, aby začal o věcech, které ho trápily, mluvit. Pokud se opravdu něco mělo změnit, bude se muset naučit, jak se s tím vyrovnat.
„Byli jsme si blízcí, pokud šlo o drogy,“ řekl zamyšleně. A byla to pravda. Ačkoli spolu trávili poměrně dost času, nikdy ho nepokládal za opravdového přítele. Většinou spolu byli zhulení a později sjetí háčkem. Bylo to pro ně výhodné spojenectví, protože když se občas stalo, že Bill nesehnal dávku, tak mu Dan něco dal a naopak.
„Chybí ti?“
„Já nevím,“ pokrčil Bill rameny a zíral do tmy, která mu tlačila do očí. To, že na bratra neviděl, mu dodávalo odvahu, aby mohl o věcech mluvit. „Myslím si, že by měl. Ale ve skutečnosti jediné, na co můžu myslet, je to, že mi chybí heroin.“
„Ať se snažím sebevíc, pořád to nemůžu pochopit, Bille. Vždyť – podívej se, kam tě to dostalo. Co tě to donutilo dělat,“ jeho hlas byl trochu pohoršený, ale Billa to nijak nenaštvalo. Věděl, že když to Tom nikdy nezkusil, nemá představu, co to pro něj znamenalo.
„Já vím. Teď už ano. Ale ty začátky!“ povzdechl si a vybavil si zase ten pocit absolutního klidu, který se mu rozléval žilami a vyplňoval každou jeho část, takže pro žádné starosti nezbylo místo. „Připadal jsem si tak nedotknutelný. Nic na světě mi nemohlo ublížit. Ani otec ne.“ Cítil, že se Tom k němu přisunul blíž a za chvíli už ho jeho ruce objímaly.
„Je mi tak líto, co se stalo,“ vydechl Tom do jeho vlasů.
„Já vím. Mně taky. A vím, že heroin není to, co mě může zachránit. Vím, že to za mě nic nevyřeší. Ale je to tak snadné, Tome. Je tak snadné tomu uvěřit a podlehnout.“
„Už jenom to, že mi tohle říkáš, je obrovský pokrok, Bille. Chce to čas. Já vím, že to spolu zvládneme. Budu tady pro tebe celou tu dobu. Slibuju, že to bude dobré.“ A Bill tomu věřil. Protože věděl, že Tom dodrží to, co slíbí.
*
Když usínali, hrál jim na tváři úlevný úsměv. Tom byl hrdý. Nebylo to perfektní a ještě toho bylo před nimi mnoho, ale byl si jistý, že se to časem zlepší.
Vlastně si myslel, že první den zvládli obstojně.
No, přežili to a Bill byl pořád odhodlaný pokračovat. Což jistě úspěch byl.
Takže i když to nebylo dokonalé a oba byli v mnoha věcech pořád nejistí, bylo to aspoň něco.
Byl to začátek.
autor: Lisa
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 0
Prvý deň bol skvelý. Na to ako zle bol na tom Bill je toto nádherný obrovský pokrok. Najviac ma potešilo, že sa odhodlal byť úprimný, aj keď zatiaľ iba keď sa Tom nepozerá alebo potme, ale hlavne, že začal. Mám ale strach z toho zvracania.
Krásna kapitola a až na tú spomienku na Billove prvé stretnutie s drogou je táto kapitola už optimistickejšia.
Ďakujem…
já nechci brát Tomovi iluze, ale tak jednoduché to s Billem vážně nebude…. držím mu palce, ale vážně nevím, jak to bude pokračovat… tuším ,ž e Bill několikrát ujede…
Jsem snad až překvapená, jak lehce to jde. Čekala jsem, že to bude daleko horší, ale jak se zdá, dokud má Bill pravidelný příjem subutexu, je všechno kolem jeho těla v pořádku a obejde se to i bez bolesti, za což jsem jedině ráda. Dost mě, přiznám se, překvapuje, jak dobře byl Tom na všechno nachystaný… Ale je pravda, že kdyby dál tápali, bylo by to utrpení pro všechny… Pro ně, pro nás a pro tebe možná taky, to nechci odhadovat radši 😀
Doufám, že se jim to všechno povede ve zdraví překonat – a že se dočkají toho pěkného společného života, který si Bill vysnil, když si byl u Lukase pro dávku "zdarma". Strašně se mi líbí, jak Bill vnímá Toma… Jako takovou tu skálu, kterou mu dřív dělal heroin, akorát je s ním daleko jednodušší žít 😀
A když tam padla zmínka o jejich první přípravě špaget, nevím proč, ale vzpomněla jsem si na to, jak jsi mi psala, že se ti povedlo uvařit čočku, pokud se nemýlím, a dokonce se to dalo jíst :D:D
Hrozně se těším na další díl a doufám, že se obejde bez bolesti stejně jako tenhle =) (A hlavně doufám, že příští týden bude!!! :D)
Myslim že je čeka ještě hodně překážek než dojdou k cíli.
To je krásný díl =) Mám z nich takovou radost <3 Tom umí vždy Billovi dodat takovou podporu a jsem moc ráda, že se Bill snaží. Je mi ale líto, že se mu vrací některé vzpomínky a bojím se, aby se mu nezačly vracet i ty nejhorší :'(
Mám tuhle povídku hrozně ráda, většinou jsem z ní teda smutná 😀 ale dneska a minule ne =) a díly jsou úžasně dlouhé.
[1]: No není zač, to já ráda 🙂 Říkala jsem si, že trocha toho optimismu ještě nikoho nezabila :p
[2]: Téda, co takhle trochu důvěry v pana Billa?:D
[3]: No jo, Tom je prostě frajer 😉 Ale ne, je to psáno v některém z předešlých dílů, že se na to připravuje. A s tou čočkou jsi mě pobavila. No jo, hrdosti z uvařeného jídla se nemůže nic rovnat 😀
[4]: Pravda, pravda. Cíl je ještě daleko.
[5]: Díky 🙂 No jo, obávám se, že těch vzpomínek bude víc.
*
Jinak nemůžu zaručit, že příští díl bude zase v pátek, ale vynasnažím se.
Díky moc všem za komentáře. Nikdy mě nepřestanou těšit 🙂
Pááni jsem ráda.. že se s tím Bill docela smířil!.. Bojím se toho… že nemůže jíst aniž by to nevyvrátil nazpět!.. 😉 Nad se to časem zlepší a Billy přestane brát úplně! *-* Miluju tu povídku!..
To ted s Billem bude urcite jako na houpacce, to se musi Tom pripravit. Ale zatim to zvladaji dobre. Ty vyblite spagety byly taky hodne realisticke. Jinymi slovy, moc pekny dil. Dekuji!
Velmi mě potěšilo, když jsem tu konečně uviděla nový díl mojí milované povídky! A ještě víc jsem byla potěšená jeho obsahem 🙂 Oba dva jsou tady úplně zlatí, obdivuju Toma, jak dokáže být pro bratra oporou. Doufám, že mu trpělivost vydrží, protože dneska to měl s Billem docela snadné a určitě přijdou mnohem těžší chvíle, i když jich snad nebude mnoho. Je dobře, že se Bill tak snaží a že se Tomovi víc a víc otvírá. To je podle mě klíč k úspěchu. No, už aby byl další díl! 🙂
Jak dlouho takové odvykání může trvat? O tom nemám naštěstí nejmenší představu, ale zaručeně to bude běh na dlouhou trať. A i když mám pochybnosti o hladkém průběhu nadcházejících heroinu prostých dní, ten první hoši zvládli na jedničku. Vůbec se nedivím, že špagety putovaly do záchodové mísy, jestli twinsata použila ten svůj slavný recepis, dělá se mi mdlo už jen při té představě. 🙂
Souhlasím s Tomem, že teď je ta správná chvíle, kdy by měl Bill začít o svých děsech mluvit, a nejenom pod peřinou po večerce. Ale nikterak na něj netlačím, celkem si i dokážu představit, jak to musí být pro něj těžké. Celou dobu dělá vše pro to, aby nemyslel a necítil, a teď se v tom všem marastu musí hrabat dobrovolně. Ale věřím, že cesta zpátky proti proudu času mu pomůže, když ji absolvuje s Tomem. Jen doufám, že nejsem nezřízený optimista. 😉
Krásný díl, Liso, plný naděje. Jen abys nám přístě nepřistřihla křidélka. 🙂
[7]: Díky moc 🙂 No jo, ani se mu nedivím, že se z toho poblil 😀
[8]: Není zač 😉 To já děkuji za tvé komentáře.
[9]: Aaach, taju blahem, když někdo ve spojení s Wemrem napíše milovaná povídka. Díky!
Já myslím, že Tom už zažil horší věci, takže pár protivných výstupů nakrknutého Billa ho snad nerozhází 😀 No, uvidíme.
[10]: Bohužel pro Billa, odvykání a posléze abstinence trvá celý život 😀 Nebo do té doby, do kdy to vydrží :p
Haha, jo ten jejich recept byl opravdu lahůdka. Doteď jsem neměla odvahu ho vyzkoušet 🙂 A máš pravdu, po večerce pod peřinkou by se přece měly dělat jiné věci 😀
A já a přistřihnout křidélka? Začínám si myslet, že mi už vůbec nevěříte, že je nechci trápit 😀
[11]: Myslela jsem takové ty stavy, kdy je dotyčnému odvykači zle nedobře fyzicky. 🙂 Jinak je mi jasné, že se bude jednat o celoživotní abstinenci, ale zajímalo by mě, kdy nastane ten zlom a mohlo by se mu pomaloučku polehoučku začít věřit, že do toho hned tak nespadne. Všimni si, jak tě s důvěrou považuju za experta přes drogy. :)))
No jasně že ti nevěřím, určitě si na ty nebohé chlapce zkoušené osudem vymyslíš nějakou další lahůdku. 😉
[12]: Tak Bill díky subutexu nebude mít absťák jako takový, to až pak, jak vysadí subáč a to prý není tak strašné 😀 Většinou se absťák projeví pár dnů po vysazení a trvá u každého různě. Cca je to ale týden, kdy člověk blinká, potí se, třese a podobné příjemné věci :p
[13]: Jo, jo, to znám, asi jako když si zakážu čokoládu. Strašný stavy. 🙂
Nechci to odvykání zlehčovat, musí to být skutečně drsné, ale normálně jsi mě inspirovala. Fláknu si na ledničku odvykací plán! Ještě bych ale potřebovala nějakýho takovýho hrdinu Toma, aby mě udržel v mezích, vyhazoval sladkůstky, připravoval zeleninový mňamky a včas troubil večerku! 😉
[14]: Hele, to vůbec není špatný nápad! 😀 Ale plán je jen plán, bez nějakého toho Toma to asi opravdu jen tak lehce nepůjde 😀
Třeba včera si tak pěkně sedím před telkou a běžela tam reklama na KFC a říkám si: Kurnik, já bych si tak dala to kuře, mňami.
A hned potom běžela upoutávka na Jste to, co jíte, nebo něco takového. Tak jsem si řekla: Radši si dám mrkev :DD
[15]: A to si představ, že my měli doktorku Kateřinu přímo v práci, vedení nám připravilo její přednášku jako takovej zaměstnaneckej bonus. Hubený se narvali do předních řad, ale já statečně odolala a babu nesympatickou bojkotovala. 🙂
wow.. byla jsem k tomu už od začátku hodně skeptická a nevěřila, že to zvládnou, ale jejich první den byl docela slušný. 🙂 doufám, že v sobě najde Bill dostatek síly, aby se oshodlal s bratrem mluvit úplně o všem, to je hodně důležité.
přesto zůstanu pesimistou (Kattys, tys zradila!) a budu si stát za tím, že by Bill potřeboval minimálně alespoň psychologa.. :/ ale jinak jim to samozřejmě přeju! 😀
[17]: A tak jednou jsem za optimistu, no. 🙂 Ale je to zvláštní pocit. 🙂
Ovšem když si přestanu na chvilku dělat šrťouchlata, také si myslím, že to ti dva sami nezvládnou, i když bych jim to moc a moc přála a samozřejmě jim oběma držím palečky. 🙂
Krindapána, víra děvčata! Víra! 😀
Člověk dokáže cokoli, pokud má tu správnou motivaci.
[19]: Pesimista je holt pesimista, v tomhle případě žádná víra nezabírá. 🙂
Konečně jsem se dostala k přečtení a jestli se někomu zdál Billův první den příliš lehký, tak mně teda určitě ne.
Nevím, nevím, jak by to dopadlo, kdyby tam Tom nebyl, věřím, že Bill by opravdu byl schopný běžet dávku si zařídit, přísaha, nepřísaha.
Ano, dneska tam pro něj Tom byl, ale co zítra, pozítří, za měsíc…?
Ale nejhorší je to, že má Bill na drogu pořád chuť, pořád má pocit, že s ní je všechno jednodušší a lepší, naštěstí už si pomalilinku začíná uvědomovat i to, co všechno mu vzala, vlastní osobnost a sebeúctu a dokud si ji Bill nevezme zpět, pořád bude závislý. Když už to nebude závislost fyzická, bude psychická, přesně, jak to popisuješ a zbavit se jí bude během na hodně dlouhou trať. Bill musí všechno to zlé ze sebe dostat ven a dokud to bude v sobě uzavírat, nikdy se z toho nevyhrabe, bude to jako začarovaný kruh…
Dneska se to názorně ukázalo, když nechtěl ani slyšet o tom, že by se Tomovi svěřil o té vzpomínce.
Myslím, že takových špatných chvilek, jako byla ta na začátku dílu, bude ještě dost a dost, já Subutex vůbec neznám, vždycky jsem četla jenom o Metadonu, takže netuším, jak působí právě třeba na psychiku, ale pořád mám pocit, že to bez pořádného psychologa prostě nepůjde.
Tom je naprosto úžasný, má můj neskonalý obdiv za všechno, co pro Billa dělá, kromě toho jednoho zkratu, samozřejmě.
Miluju, jak popisuješ jejich "malé" chvilky, jako vzájemná objetí, pohlazení, pohled do očí, v tom všem může Bill vidět a cítit Tomovu podporu a lásku. A nejenom Bill, i my 🙂
Takže když to shrnu, v tomhle případě nejsem pesimistka ani optimistka, věřím, že to Bill nakonec dokáže, ale je mi jasné, že to bude boj a to doslova boj o život…
Samozřejmě, úžasná povídka, skvěle napsaná :)♥