ano jsem zpět. Trvalo to, ale konečně mám funkční počítač, a dokonce i uzavřené známky ve škole, tak jsem konečně měla možnost dopsat kapitolu. I když je velice krátká. A taky, jak asi pochopíte, jedna z posledních, protože se blížíme ke konci. Měla jsem v plánu napsat kolem 20-ti kapitol, ale nakonec jsem se rozhodla rozdělit povídku na dvě. Takže začátkem prázdnin se dočkáte druhé řady =o). Bína
Tom
Bylo to už neuvěřitelných dvacet minut a Bill se neprobouzel.
„Pane doktore?“ Ozval se jeden z policajtů.
„Ano?“
„Myslím, že je mrtvý.“
„Né, Bille, ne! On není!“ Rozběhl jsem se k němu, ale dva z policistů mě zachytili.
„Néé, prosím, Bille, prosíím! Neumírej mi, prosím.“ Po tvářích mi tekly slzy a snažil jsem se dostat k němu. On nesmí umřít.
„POKRAČUJTE! NA CO ČEKÁTE? ON NEUMŘE!“ Zakřičel Andreas. Doktor neměl odvahu mu vzdorovat, tak pokračoval v oživování.
„Prosím, prosím, prosím. Bille, miláčku. Probuď se, nesmíš mi umřít. Já tě miluju.“ Šeptal jsem a upíral zrak k Billovi. Modlil jsem se za zázrak.
Doktor pokračoval v resuscitaci, ale všem v místnosti začínalo být jasné, že Bill je opravdu mrtvý. Bezmocně jsem se díval na jeho tělo a stále doufal, že otevře oči.
„Dýchej, prosím. Bille. Prosím.“ Šeptal jsem a upínal k němu zrak.
„Rychle! Dýchací přístroj!“ Bill se nadechl! Nadechl se, on bude žít!
Okamžitě Billa převezli do nemocnice a mě s Andreasem také. Po ošetření jsem čekal na chodbě. Nikdo mě k Billovi nechtěl pustit. Prý nejsem rodina. Zavřel jsem oči a vzpomínal, jak jsem ho potkal poprvé.
Flashback
Debilní škola, fakt mám radost, že tady budu hnít až do odpoledne! Prošel jsem kolem nějakého pošuka a on do mě vrazil.
„Tepolouši.“ Řekl jsem ještě za ním a pokračoval do třídy. Dnes nám přijde nový učitel na matiku. Doufám, že si ho omotám kolem prstu jako naší starou učitelku.
Konec flashbacku
Podíval jsem se na hodiny a povzdechl si. Chci, aby mě za Billem pustili. Chci, aby byl v pořádku a my mohly být konečně šťastní. Zadíval jsem se na hodiny a povzdechl si. Vedle mě si přisedl starší manželský pár. Ani bych si jich nevšiml, kdyby nevypadali tak zvláštně. Žena měla dlouho černé šaty s límečkem až ke krku, vlasy sepnuté do drdolu a v rukou svírala křížek. Muž vedle ní měl černý oblek, na krátko střižené vlasy, kotlety a husté vousy, taktéž svíral v rukou křížek. Oba odříkávali nějakou modlitbu. Podíval jsem se na hodiny a povzdechl si. Andreas byl stále na vyšetření, i když si myslím, že se spíš dohaduje s doktory. Jeden z doktorů vyšel na chodbu a šel za starším, manželským párem. Už jsem doufal…
Doktor s nimi odešel a Andreas se vrátil, vypadal smutně.
„Andreasi?“ On umřel. Bill je mrtvý, určitě ano. „On… on umřel?“ Vzlykl jsem.
„Ne, ještě ne.“ Posadil se vedle mě a svěsil hlavu.
„Jak ještě ne?“
„Ti lidé, co tu vedle tebe seděli, jsou jeho rodiče, oni nedovolí, aby jejich syna udržovali při životě přístroje. Bill takový není, ale oni to nesnesou.“ Vzlykl.
„Ne, oni… ne, to nesmí! NESMÍ ZABÍT MÝHO BILLA!“ Rozkřičel jsem se, ale vzápětí se rozvzlykal.
„Jak tomu… co mám udělat?“ Podíval jsem se na něj a čekal odpověď. I když on ji asi nezná.
„Já nevím, bojím se, že není co dělat.“ Podíval se na dveře vedoucí k Billovi. Zadíval jsem se stejným směrem a rozběhl se k němu. Andreas mě následoval. Rozrazil jsem dveře do pokoje a doufal, že není příliš pozdě. Billovi rodiče a doktor stáli u postele. Bill vypadal stejně jako předtím.
„Nesmíte ho odpojit!“ Vydal jsem ze sebe a přišel blíž.
„Kdo jste?“ Štěkl po mně jeho otec.
„Jeho přítel a nenechám vás ho zabít. Se vší úctou, já vašeho syna miluju a nikdo na světě mi ho nevezme! Ani vy!“
„To je snad na nás. Okamžitě odejděte a nechte našeho syna zemřít.“ Postavil se před Billovu postel, jako by ho chtěl chránit.
„Nesmíte mi ho vzít, chápete? Nedokážu bez něj být. Jestli zabijete jeho, tak i mě.“ Teď jsem si připadal jak pubertální holka, která přemlouvá kluka, aby se s ní nerozešel. Jak směšné, ale pro něj cokoli.
„Vypadněte!“
„Tome, prosím, jděte.“ Promluvil na mě lékař.
„Ale…“
„Tome!“ Svěsil jsem ramena a odešel. Nemám šanci zachránit Billa, stejně tak jako nemám šanci bez něj pokračovat dál. Vím, že mezi námi skoro nic nebylo, ale i za tu krátkou chvíli jsem se do toho kluka zamiloval, a teď už vím, že ani minutu nechci žít bez něj.
Rozešel jsem se z nemocnice do centra města. Tenhle boj jsem prohrál. Mohl jsem tam jít a Billa unést, ale k čemu by to bylo, když by mi stejně umřel? Pro mě život ztratil smysl. Jak jsem šel městem, uvědomoval jsem si, že jsme čím dál blíž lesu. Procházel jsem polem, kolem rybníka a zastavil jsem se u stavidla. Díval jsem se na sebe v hladině vody a stíral si slzy.
„Bille, vždy tě budu milovat.“ Zašeptal jsem- a skočil.
autor: Bína
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 8
Cooooooooo??? Bíííínoooooooooo!!!!!! Tohle ne tohle ne!!!!!
To myslíš vážně?!??? … Jako co to je? Ne že je nenecháš umřít?? :/
Prosím, ne, ať neumírají, prosím prosím prosím =( Bínko že nám to neuděláš =(
Dafuq? -.-" . . . divný to koniec :// . .
Upřímě…nečekala sem takový konec…nechci aby byli mrtví..ale tak když chystáš druhou řadu tak se asi potkaj v nebi co?…a nebo prostě obživnou..já nevím ale určitě si další díly přečtu..moc hezky píšeš ♥♥♥ :* Ps:to jak Tomi skáče je hezkej obrázek 😀 (jako ne že bych to přála..ale jen hezká montáž)
Sakryš ne, nechci aby umřeli :'( to je depresivní díl.. 😀 ale skutečnost, že bude druhá řada mě uklidňuje =)
fuuuuuuu to neeeee :'(((( já tu bulim jak malá :'(((( neeee :'(( proč to tak skončilooo :(( ale krásně napsané :3
Tak jsi mi to přece udělala,doufam že druha řada bude brzo
COOOO? No to ne jako 😀
néééééééééééééééééééééééé 🙁
tak to ne ! to se mi nelíbí ! pokračování !! žádný umírání !! 🙁
Nie, nie, nie, nie, nie! Nikto umierať nebude!