Novel of Dreams – My Nightmare 16.

BILL

Po chvíli přemýšlení jsem si vzal notebook, který jsem tu měl, a začal se hrabat v nějakých věcech do práce. Měl jsem tu pár nedodělaných zakázek, které ovšem měly ještě termín hodně daleko. Měl bych něco začít dělat, jinak se asi zblázním.

Náhle se ve dveřích objevil Tom. Zapřel se o futra a sledoval mě. Byl jsem do toho vcelku zabraný. Pročítal jsem si jeden plánek bytu. Chvíli tam tak stál, až se ke mně rozešel. Trošku jsem semknul rty k sobě. Ne, nebudu si ho hned všímat. Letmo jsem se na něj podíval, ale zase jsem se věnoval práci. Byl jsem tiše. Na okamžik se u mě zastavil, ale když viděl, že si ho nevšímám, povzdechl a vzal mi notebook z rukou. Položil ho na stůl. Hned jsem k němu vzhlédl. A sakra. Suverénně se na mě šikmo usadil a objal mě kolem pasu. Trošku jsem ho přidržel, aby nespadl a udiveně se na něj díval. Eh? Cože? Položil si mi hlavu na rameno a přitulil se ke mně. Chvilku jsem nereagoval, snažil jsem se to pochopit, ale poté jsem ho objal a nechal ho k sobě přitisknutého. Spokojeně mi vydechl na krk a zašimral mě řasami na krku, jak zavřel oči. Pošoupnul se až ke mně. Zachvěl jsem se. Bylo mi takhle dobře. Zase jsem ho měl pro sebe a věděl jsem, že je se mnou a je v pořádku. Pohladil jsem ho po zádech a omluvně se otřel tváří o tu jeho.

„Nelíbí se mi, když se na mě zlobíš,“ pošeptá mi. „Asi to zní divně, ale… nelíbí se mi to.“

„Ne, nezní to divně, já to chápu,“ pohladím ho po bedrech. „Co se ti na tom nelíbí? Něco přesného?“ Ale kdo říkal, že jsem na něj naštvaný.

„Ne, celkově,“ zavrtí trochu hlavou a schová se mi do náruče, jako bych ho mohl před vším na světě ochránit.

„Ale já se nezlobím, Tomi,“ pošeptám mu a sevřu ho trošku pevněji.

„Ale ano,“ povzdechne. „A i kdyby ne, pomazlit se k tobě můžu přijít, ne?“ pousměje se. Tohle zabolí, ale i za to můžu být rád.

„To víš, že ano,“ povzdechnu a usměju se trošku. Tohle všechno zní tak divně. Přivinu si ho k sobě. Jak na mě takhle seděl, pravou ruku mi přesunul na krk a dlaní mě po něm pohladil. Zajel až na týl a trošku si mě k sobě přitáhnul. Tiše jsem vydechnul a nechal ho.

Ne, jsou jednoduše určité okamžiky a body, kdy ho nedokážu odmítnout. Nejde to. Nevadilo mi to, to vůbec. Jen jsem ho rozněžněle pohladil a pousmál se. Palcem mi přejel po lícní kosti a schoval si obličej mezi mé rameno a krk. Vydechl mi na něj horký vzduch. Byl jako ten nejsametovější plyšový medvídek. Nešlo mu odolat, proto jsem si ho k sobě stále tiskl, hladil ho a prsty mu sem tam zatnul do pokožky. Náhle své rty přitiskl měkce k mému krku, přímo na tepnu. Zachvěl jsem se pod tímto vlhkým dotekem. Hned jsem na jeho rtech rozeznal úsměv. Políbil mě znovu, jen níž, blíž ke klíční kosti. Potichu jsem oddechl.
„Tam… opatrně, hm?“ usměju se a zatnu mu prsty do pokožky na boku. Nechci být vzrušený, ne teď. Přesunul se výš na moji čelist. Nejdřív ji políbil, ale poté se rty vydal k mé bradě. Nutilo mě to se usmívat. Byl jemný, zase tak něžný a opatrný. Otřel se mi nosem o bradu, přičemž vdechl moji vůni, a poté mě na bradu políbil. Náhle se usmál. Zalíbilo se mu to. Políbil mě na ni znovu a znovu. Zakončil to něžným kousnutím. Tohle je pro něj typické. To by jen tak neudělal.

„Ahm,“ oddechnu a pohladím ho po šíji. „Tohle jsi… dělal vždycky,“ šeptnu.

„Já se nedivím. Do tý tvojí bradičky musí mít chuť zakousnout se každý,“ zasměje se tiše a lehce mi ji otře dlaní, přičemž mi pohlédne do očí. Ahm, to je ale blázínek.

„No, ani bych neřekl,“ brouknu a podívám se na něj. „Co na mojí bradě je?“

„Nevím,“ zasměje se. „Co kdybychom si dneska společně někam vyrazili?“ zeptá se náhle.

„Kam bys chtěl vyrazit?“ zeptám se opatrně. Chce jít někam se mnou? To nezní špatně.

„Někam,“ pokrčí s úsměvem rameny.

„No, pokud bys se mnou chtěl někam jít, proč ne,“ kývnu hlavou.

„Tak dobře,“ dá mi radostně pusu a sleze ze mě.

Sklopím trošku zrak a semknu rty k sobě. „Tak si to promysli…“ Ne, tohle mi nehraje. Najednou chce jít někam se mnou. V tom něco je, nebo jsem už blázen.

„Já vím, kam půjdeme. Sbalíme nějakýho pěknýho chlapa a pak uvidíme,“ zakření se. „Normálně… a zjistil jsem, že se mi líbí spíš starší chlapi,“ řekne se smíchem. Ne, to jsem se jen přeslechnul.

„Aha,“ brouknu jen a kývnu hlavou. „Chceš… sbalit nějakýho… chlapa?“

„Proč ne, to přece gayové dělají, ne,“ nafoukne tváře jako dítě. „Zkoušel jsi někdy trojku? Je to dobrý?“ zeptá se napjatě.

Ne, to nemůže myslet vážně. On mi tu vykládá o tom, jak chce trojku s nějakým chlapem. Mně to říká, mně.

„Ne, nikdy,“ řeknu. Snažím se mluvit co nejvyrovnaněji.

„Aha,“ kývne. „V kolik půjdeme?“

„Nevím,“ zaklapnu notebook. „Kdy chceš.“

„Ok, tak nějak… v pět?“ navrhne vesele.

„Uvidím…“ vydechnu. Chvilku se dívám někam, až pak k němu obrátím hlavu. „Chceš… se mnou jít někam, lovit přede mnou chlapy?“ pootevřu rty. Já tohle snad nepřežiju. To mu není trošku trapně?

„Mmmm možná,“ povytáhne obočí. „Taky můžeš někoho sbalit. Schválně, kdo bude mít hezčího, co ty na to,“ kousne se pobaveně do rtu.

„Tohle myslíš vážně?“ řeknu rozechvěle.

„A proč ne? Včera jsem se bavil v klubu s kluky a oni mi řekli, že to tak ve volných vztazích chodí,“ udiví se. Jo, jasně, proč ne. Tak to přece chodí. Je to jen volný vztah o ničem, já ho asi vůbec nemiluju.

„S kluky… ve volných vztazích,“ oddechnu a naprosto šokovaně sklopím hlavu.

„No tak, přece tady nebudeš celý večer sedět jak usedlík. Nejsi tak starý, abys musel být pořád doma. Půjdeme někam zapařit, hm?“ opře se rukama o stolek a pozoruje mě.

Jestli tohle myslí vážně, tak já nevím. Mám chuť na něj začít snad i křičet.

„Chápeš mě?“ zašeptám. „Já… bych s tebou šel kamkoli, a tak strašně rád,“ přivřu oči. „Víš, je to těžký, ale já ti to nevyčítám… Jen je hodně těžký slyšet tyhle nabídky o chlapech, když tě miluju… Jsi pro mě všechno a samozřejmě tě nechci ztratit,“ pošeptám náhle.

„Bille, ale já…“ vydechne, „nechci tu jen tak sedět a koukat na televizi jak párek důchodců. Jsme mladý, měli bychom si užívat, ne?“ Užívat si. Já si užíval s ním, nepotřeboval jsem nic jiného.

„Já to chápu. Já taky pořád nechci sedět na zadku doma,“ pošeptám.

„Jenomže… já chci něco vidět, něco poznat, něco zkusit, chci něco zažít. Tam venku je někdo, kdo by to se mnou dělat chtěl. A ty… mi nejsi schopný to něco dát,“ zavrtí hlavou a narovná se. Tak v tomhle to je.

„Jde… jde ti o to se s někým vyspat?“ řeknu naprosto vážně.

„Nejenom to. Já… chci experimentovat, chci něco zažít, chápeš to? Uvědomuješ si, že všechno, co jsem zažil, je pryč? Cítím se, jako bych se znovu narodil. Nic jsem nezažil, nemám žádné zkušenosti. Chci něco, co si užiju a půjdu dál. A ty to nejsi, Bille,“ povzdechne. „Snaž se mě pochopit, prosím tě… Ty jsi člověk, kterého mám rád, ke kterému mám důvěru a s kterým si dokážu představit poklidný život. Ale nejsi to, co hledám právě teď. Chci jen něco na použití a odkopnutí… Já vím, jak to zní hrozně, ale… Chci zkušenosti, potřebuju něco zažít, ať už hnusnýho nebo hezkýho…“ podívá se mi do očí. Rozumím mu, chápu ho, ale tak neuvěřitelně to bolí. Jsem vděčný za jeho upřímnost, ale je to pro mě jako dýka v srdci. Slyšet otevřeně, že si chce jednoduše chodit užívat s chlapama, není snadné slyšet. Zapálí mě slzy. Nejde to udržet.

„Děkuju,“ pošeptám potichu a rychle zamrkám.

„Takže… se mnou asi nepůjdeš,“ dojde mu po chvíli ticha.

„Promiň, já ti to nezazlívám, máš na to plné právo… ale já na to jednoduše nemám.“

Tom ke mně pomalu přešel zpátky a něžně mi vzal obličej do dlaní. Snažil si vyhledat můj pohled.

„Dáš mi týden?“ pošeptá.

„Týden?“ vydechnu nechápavě a pohladím ho po dlaních. Chce se mi tak strašně brečet, ale nechci. Nechci, aby mě tak viděl.

„Přece si nemyslíš, že to tak už zůstane,“ pousměje se. „Chci týden volnosti, co na to říkáš? To je dobrý kompromis, ne?“

Roztřeseně semknu rty k sobě. Trošku mi cuká brada. „Týden volnosti,“ zopakuju po něm. „Já ti nemůžu nic zakazovat, nemám na to právo. Nemůžu si nic vynutit, ani bych to tak nechtěl. Dělej, co chceš,“ pohladím ho po tváři jemně. „Ale nezlob se na mě, když to prostě… nebudu moct unést. Nepoutej se mnou, ale chci, aby sis to pamatoval a věděl to. Miluju tě,“ koukám mu zpříma do očí. Nijak se nevztekám. Jak jen tohle můžu dovolit, nevím. Vlastně, jak mohu vědět, že u toho nezůstane, že se na mě nevykašle. Nemůžu dělat nic.

„Já vím, Bille,“ šeptne. „Proto na tohle nechci tebe…“

„Jsem pro tebe špatný? Upřímně?“ pošeptám. Nejsem hezký, nejsem dobrý v posteli, já nevím. Ať je to cokoli, chci to vědět.

„Bille, prosím tě…“ povzdechne a pustí mě. Oddálí se.

„Promiň, promiň, neměl jsem se na tohle ptát. Ale dobře. Já ti ovšem žádnou volnost nedávám, je to jen tvoje rozhodnutí a já ho respektuji. Týden volnosti,“ šeptnu. Tom tam chvíli tak stál a pozoroval mě, jako by přemýšlel, zda to má udělat nebo ne.

„Dobře, tak… snad raději abych šel,“ vydechne. Proč už mě jen opouští. Tenhle týden nepřežiju. Zešílím při pohledu na to, co dělá.

„Smím mít ještě prosbu?“ vyhrknu. Chci ještě svého Toma. Toma, který neexperimentuje.

„Jo?“

„Můžu tě obejmout?“

„Jo, já… jasně,“ vydá ze sebe překvapeně, ale i přesto ke mně přistoupí a skloní se ke mně. Stáhnu ho k sobě a hned ho pevně obejmu.

„Věřím ti, strašně moc ti věřím,“ zašeptám mu do ouška a dám mu pusu na tvář. Chci, aby to věděl, aby si toho byl vědom. Jak říkal, nezasloužím si ho. Kdybych ho tehdy neodtáhnul od Briana, kdyby mě nepoznal, tohle řešit nemusel. Všechno je… moje vina. Líbí se mu starší muži, Brian byl přece starší. On by pro něj byl třeba ten pravý. To já jsem všechno zhroutil a rozbil. Celý jeho život jsem zkazil. Kdyby mě nepoznal, všechno mohlo být pro něj lepší. Kdybych při té nehodě umřel, možná by byl už taky teď venku z léčebny a žil jiný život, lepší. Neřešil by se mnou ‚týden volnosti‘.

„Díky,“ hlesne.

„To já děkuju,“ šeptnu a oddálím se.

„Nemáš za co,“ povzdechne a odstoupí. Pohladím ho lehce po ruce.

„Omluv mě,“ pokusím se o úsměv a rozejdu se do koupelny. Nechal mě jít a zůstal tam stát. Zašel jsem dovnitř a hned si opláchnul obličej. Chvilku jsem tam stál jen opřený se zavřenýma očima. Náhle jsem slyšel, jak bouchly dveře. Odešel. Brada se mi rozcukala ještě víc a propukl jsem v pláč. Téměř jsem vzlykal, vydával jsem ze sebe tak horlivé zvuky.

Bylo už pozdě večer. Skončil jsem se skleničkou whisky a cigaretou v ruce na balkóně. Nepočítal jsem, kolikátá sklenka a cigareta to již byla, jen jsem si všímal, jak rychle oba dva zbavovače smyslů mizí. Nikdy jsem se neutápěl v alkoholu, ale nedokázal jsem to. Tentokrát už ne. Venku byla zima, slzy mi tuhly na tvářích, ale dál jsem vydechoval šedý kouř společně s párou. Nikdo mě nedostal tak hluboko. Asi si tohle všechno zasloužím. Má to tak být. Je to jako odplata za to, co všechno jsem mu udělal a dál dělám. Jsem špatný. Musím být špatný, když šel za jinými. Teď je zřejmě obklopen několika muži, kteří se o něj rvou. Není divu. Takového kluka, jako je on, jsem nikdy nespatřil. Je tak dokonalý… Ale já si právě tohoto dokonalého kluka nezasloužím. On je pro mě to nejdokonalejší, to co miluju, to pro co bych žil a žiju. Vždyť… to na něj jsem myslel a křičel jeho jméno, když jsem skoro umřel.

TOM

Při pohledu na hodinky, které ukazovaly půl druhé ráno, jsem típnul cigaretu a zašel do vchodu. Vyšel jsem schody, abych ze sebe dostal chůzí poslední zbytky alkoholu. Kupodivu jsem ani neměl problém se trefit klíčem do klíčové dírky, když jsem si odemykal dveře od bytu. Snažil jsem se být tiše, abych Billa případně nevzbudil. Zavřel jsem za sebou, zamknul a zul se. Mikinu jsem po cestě rovnou hodil do koše na prádlo v koupelně a došel se podívat do ložnice, zda už je v posteli. On tam však nebyl. Kouknul jsem se do obýváku. Bill tam ležel na gauči v triku a boxerkách. Spal. Ruku měl položenou vedle hlavy a druhou na boku. Musel jsem se nad tím usmát. Byl vskutku roztomilý.

Dnes jsem to s pitím nepřeháněl, nechtěl jsem být zase opilý jako dobytek. Nejenže mi stále nebylo po včerejšku dobře, ale ani jsem po rozhovoru s Billem neměl chuť pít. Zato koukám, že on si tu uspořádal pěkný mejdan. Na stole prázdnou flašku od whisky, krabičku cigaret bez jediné cigarety uvnitř a další načatou. Povzdechnu a pomalu dojdu k němu.

Tohle celé je kvůli mně. To kvůli mně se trápí. Ale copak můžu za to, čím si teď procházím? Všechno jsem zapomněl, pochopitelně si chci všechno vybavit, chci nové zážitky. Vždyť jsem na úrovni nezkušeného puberťáka, proboha. Přál bych si, aby to chápal. Nejspíš to chápe, ale i tak ho tím raním…

Dojdu až ke gauči, dám mu lehce ruku podél těla a poté ho opatrně vezmu do náruče. Ačkoli tiše zakňučel, neprobudil se, za což jsem byl rád. Donesl jsem ho do ložnice, uložil ho do postele a následně přikryl peřinou, do které se hned spokojeně zachumlal. Vzal jsem si ze skříně čisté boxerky, triko na spaní a v naprosté tichosti se odebral do koupelny. Sice jsem neměl nejmenší chuť se v tuhle dobu sprchovat, ale šel jsem. Nechtěl jsem smrdět hospodským smradem. Billovi to vadí. Jenom proto se osprchuji a pořádně vydrhnu. Když jsem hotový, ještě si vyčistím zuby, pro jistotu se navoním a převlečený se přesunu do ložnice k tomu spícímu stvoření. Co nejtišeji jsem ulehl na svoji polovinu postele a po okamžiku váhání se nakonec překulil k němu. Pod peřinou jsem ho objal kolem pasu a přivinul si ho co nejtěsněji k sobě.

„Dobrou, Bille. Mám tě rád,“ zašeptám skloněný nad ním. Něžně ho políbím na tvář, dolehnu a zavřu oči. Během chvilky už jsem spokojeně usnul. Cítil jsem se u něj zkrátka dobře. Což byl přesně důvod, proč jsem ho z tohoto svého zmateného období vynechal. Chci si užít, to je všechno. Bill není na použití a odkopnutí. Na něm mi záleží, jeho mám rád. S ním si dokážu představit budoucnost.

autor: *Mischa* :o* & Turmawenne